Tomoe?! (2)

Už po několikáté se zvedal z postele uprostřed noci. Začínal toho ptáka nenávidět a začínal být podrážděný kdykoliv ho viděl a to i ve chvílích kdy zpráva nebyla pro něj. Ale jelikož se mu ten opeřený démon snažil dostat do pokoje už přes pět minut, o omyl se nejednalo. Tomoe odkopl peřinu a mávnul na ptáka, aby konečně ztichnul a nevzbudil celý barák. Chvíli bojoval s myšlenkou, že by jediné Gin bōei no jutsu vyřešilo jeho problém a odpálilo ptáka do stratosféry, ale kdyby použil staré dobré chidori měl by aspoň něco k obědu.
Posel si musel všimnout jeho výrazu, protože okamžitě ztichnul a raději se díval jinam. Tahle situace už se opakovala několikrát. Už byl zvyklý.
Tomoe otevřel okno a byl za dlouhou dobu rád, že jeho táta přišel z mise tak uštvaný, že by ho nevzbudil ani výbuch Konohy. No a máma, ta zas někde lítá. Tomoe ani moc nechápal, proč si chce přečíst zprávu, kterou mu ten opelichanec přinesl, stejně věděl, co v ní stojí. Jen jedno slovo: Tomoe?! Úplně v duchu slyšel, jeho hlas, jak ho volá.
Otočil se, natáhl na sebe oblečení, připevnil si pouzdro na kunaie a přes sebe přetáhl vestu. Pár naivními tahy se pokusil si upravit vlasy, ale jelikož byly dalším úžasným darem, který dostal od táty, tak to mělo v podstatě nulový účinek. Připevnil si čelenku, přes tvář natáhl masku a vyskočil z okna na nízkou zídku a pak na chodník. Rozhlédl se na obě strany a rozběhl se směrem k sídlu Hokageho ve kterém se snad v jako jediném ještě svítilo.
Místo toho, aby to vzal dveřmi, jako každý normální člověk, přidal do kroku a několika hbitými skoky se vyšplhal, až k oknům kanceláře Hokageho. Zamračil se, protože dopadl na parapet zrovna ve chvíli, kdy mu Naruto otevřel okno. Tomoe doufal, že ho trochu pozlobí za to, že ho tahá z postele takhle pozdě v noci. Bohužel si neuvědomil, že jedná s někým, kdo rád rozčiloval lidi a kreslil ornamenty na hlavy ostatních Hokagů. Bylo naivní myslet si, že vyděsí Uzumaki Naruta. Všechny rošťárny, o které se Tomoe dřív pokoušel, stihl tenhle člověk už třikrát. Ušklíbl se a skočil oknem dovnitř.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho Naruto.
„Jo tak ráno?“ pozvedl obočí Tomoe a zahleděl se do černočerné tmy venku. „Tak, co to bude tentokrát?“
„Potřebuji přemístit kočku.“
„Cože? Kočku? Nemáte na tyhle blbosti geniny?“ zeptal se ho naštvaně Tomoe.
„Tohle je něco jiného. Potřebuji, abys tuhle kočku,“ řekl a ukázal do křesla u svého stolu. „dostal zpátky do sídla rodiny Hashimoto, před sedmou ráno.“
Tomoe se nechápavě podíval ke křeslu a pak už jen se zdviženým obočím sledoval, jak se z něj zvedla dívka asi jeho věku. Měla dlouhé světle modré vlasy a velké ještě světlejší oči. Rozpačitě se na Tomoeho podívala, pak zrudla a začala si upravovat šaty, které vypadaly hodně slavnostně, ale byly špinavé a potrhané. Zářily sněhově bílou a všude měly vyšité tyrkysové květy. Tomoe ji chvíli pozoroval, ale když mlčela, vrátil svou pozornost zpátky k Narutovi, aby dostal odpovědi od něj.
„Jmenuje se Hashimoto Neko, je to dcera vysoce postaveného člena rodiny.“
„Neko,“ zašeptal Tomoe v prozření.
„Měla se vdávat, ale byla z toho vyděšená, tak utekla.“
„Dobře a co teď s tím?“
„Musím se vrátit,“ vložila se do toho Neko a přešla k oběma mužům. „Zneuctila jsem rodinu. Můj otec nikoho jiného nemá a já nesmím být sobecká a musím se postarat o svou rodinu. Můj budoucí snoubenec je bohatý a nám by to pomohlo z dluhů.“
„A to jsi nevěděla už předtím než ses rozhodla utéct?“
„Já, si můžu dělat, co chci!“ vyjela na něj naštvaně a dala ruce v bok.
„No tak to můžeš i sama vyrazit kam chceš,“ obořil se na ni Tomoe.
„Já – já,“ začala, ale pak se jí zalily oči slzami a ona se zhroutila do křesla.
„Promiň, promiň, já to tak nemyslel,“ omlouval se hned Tomoe a začal se rozpačitě škrábat na hlavě. „Co mám teda udělat?“
„Dostat ji zpátky domů dřív, než na to někdo přijde. Máme s oběma rodinami dobré vztahy a ničemu by neprospělo, kdyby se z toho stal incident a mělo by to za následek ovlivnění obchodu s Konohou,“ vysvětloval Hokage. Tomoe ho chvíli sledoval a nakonec kývnul.
„Dobře, nemáme moc času, ale snad se nám podaří dostat slečnu Hashimoto zpátky domů dřív, než na to někdo přijde,“ řekl rozhodně, pak ale znejistěl a ošil se.
„Není na to ve vesnici někdo lepší?“
„Potřebuju někoho, komu můžu věřit a koho nikdo nezná. Většina ninju, které mám k dispozici je známá po celé Ohňové zemi a řekl jsi to sám, Hatake Tomoe je pro všechny neznámý.“ Tomoe se zamračil a zkřížil ruce na prsou.
„Fajn, tak jdeme,“ řekl po chvíli a podíval se na Neko, která se teď odhodlaně zvedla a kývla na souhlas. Tomoe ze sebe sundal vestu a čelenku, aby nepoznali, že je ninja z Listové, kdyby nebo možná až se to podělá.
Kývnul na dívku a oba vyrazili k odchodu. Tomoe se ještě jednou ohlédl zpátky na Naruta a pak prošel dveřmi.
„Ale no tak Tomoe-kun, netvař se tak. Já vím, že máš moje tajné mise rád.“ Třískli dveře, takže Naruto už nemohl slyšet, jak se Tomoe pro sebe zasmál.
Znal rodinu Hashimoto a věděl, kde mají sídlo a naštěstí to nebylo moc daleko. Možná tak dvě hodinky cesty. Obdivoval Neko, že se dostala tak daleko sama.
Když se tajně plížili ven z vesnice Tomoe se zarazil.
„Jak ses vůbec dostala do vesnice?“ Neko si zastrčila pramen vlasů za ucho a ušklíbla se.
„Ve dne je to jednoduché,“ řekla s pokrčením ramen.
„Nechceš mi říct, co se stalo?“
„Hele máš mě doprovodit domů ne?“ zeptala se a zvýšila hlas. „Do mých osobních věcí ti vůbec nic není.“
„No jak myslíš,“ řekl Tomoe a přidal do kroku. Nějakou dobu šli mlčky. Nebylo vidět na víc než metr před sebe a Tomou slyšel, jak vedle něj Neko škobrtá.
„Nejdřív jsem si myslela, že je to dobrý nápad,“ promluvila po chvíli udýchaně, jak nebyla zvyklá na rychlou chůzi a často zakopávala o kořeny „ale pak jsem ve vesnici viděla něčí matku, jak zoufale hledá svou dceru, která se zatoulala jen o několik ulic dál. Mému otci by to zlomilo srdce, kdybych zmizela, nemluvě o tom, co za scénu by ztropila rodina mého snoubence. Nemůžu ublížit otci jen proto, že mám strach.“ Tomoe mlčel a přemýšlel, ale nakonec si utřídil myšlenky a pokusil se dívku nějak povzbudit.
„Jsi statečná, že ses svému strachu postavila.“
„Děkuji,“ zašeptala Neko skoro neslyšně a pak znovu zakopla o kořen. „ale jsi tady hlavně kvůli tomu, že jsem srab.“
„Jak to myslíš?“ optal se nechápavě Tomoe a chytil Neko za paži, aby jí pomohl se orientovat v terénu.
„Chtěla jsem se vrátit domů stejně, tak jak jsem přišla, ale když jsem stála před bránou a tam venku byla taková tma, dostala jsem strach. Nevěděla jsem co si počít, ale pak tam přišla ta žena s růžovými vlasy a řekla mi, že mám zajít za Hokagem, že mi pomůže dostat se domů.“ Tomoe se pro sebe usmál. Naruto byl sice občas trošku blázen a jeho syna by nejraději nakopnul, ale nikdy nikoho nenechal na holičkách. To na svém Hokage obdivoval, pomohl komukoliv, kdo pomoc potřeboval a nerozlišoval odkud ten dotyčný je. Nervózně se podíval na oblohu, protože začínala světlat. Už jim nezbývalo moc času.
„Ty svého snoubence znáš?“
„Znám, ale už je to tak dlouho, co jsme se viděli. Co, když je úplně jiný, než jak si ho pamatuju. Mám strach!“
„Myslím, že dokud ho nepoznáš, jsou tvoje obavy zbytečné.“
„Jen chci, aby to nebyl tlustý, líný, hloupý a zbabělý manžel,“ řekla a opět se nafoukla.
Světlo začínalo pronikat i mezi stromy.
„Já už nemůžu,“ zaskuhrala vedle něj Neko, když Tomoe opět přidal do kroku. „Chci zastavit,“ rozkázala panovačně. Tomoe je smykem zastavil a zadíval se jí do očí.
„Mrzí mě to, ale krátí se nám čas. Musíme zrychlit, pokud to máme stihnout.“ Neko se na něj podívala a po chvíli odhodlaně kývla. Tomoe se otočil, pevně ji chytil za ruku a znovu vyrazil. Po pár krocích se pro sebe ušklíbl. Připadal si, jakoby viděl sebe. Na jednu stranu se snažila hrát nafoukanou rozmazlenou holku z vysoce postavené rodiny a na druhou stranu tam byla schovaná dívka, která se snažila být jen sama sebou a bojovat.
„Už to není daleko,“ vydechla Neko unaveně, když vyšli z lesa a pak ukázala na velký dům postavený uprostřed malé vesničky. Tomoe si prohrábl vlasy a konečně si pořádně vydechl. Sice svítalo a slunce se dralo zpoza kopců, ale pořád jim zbýval nějaký čas. Podíval se na Neko a zhodnotil ji pohledem.
„Co?“ zeptala se trochu příkře a Tomoe svraštil světlé obočí a jeho tyrkysové oči kmitaly po dívčině kimonu.
„Doufám, že k těm šatům nemáš moc dobrý vztah, protože až dorazíš domů, budeš se jich muset zbavit, aby nikdo nepoznal, že jsi byla celou noc v lese.“
„Dala mi je máma k narozeninám, než zemřela,“ řekla skoro neslyšně a Tomoe v duchu zanadával. „Byla to moje hloupost, nějak jsem neočekávala, že z toho vyváznu bez následků.“
Oba se tajně plížili uličkami, až se konečně dostali k vysoké zdi, která obíhala kolem celého pozemku jejího domova.
„Vzadu je několik výstupků, které ještě nikdo neopravil. Pomůžeš mi dostat se nahoru a já pak po nich sešplhám dolů“ ukázala Neko za Tomoeho a vyrazila k místu, kterým předtím utekla.
„Díky,“ otočila se k němu. „bez tebe bych to nestihla.“ Tomoe se na ni povzbudivě podíval, protože jeho úsměv by stejně přes masku neviděla.
Nastavil jí ruce, aby jí pomohl dostat se na vršek zdi, ale zrovna, když ji vyšvihl nahoru, okolím se rozeřval poplach a křik mužů. Popadl ji za šaty a strhl k zemi. Přitiskl si ji k sobě a rukou zacpal ústa, aby nevykřikla. Jen se na něj vyděšeně podívala.
„Co budeme dělat?“ zeptala se vyděšeně, až jí hlas pískal. Tomoe se rozhlédl napravo a pak nalevo.
„Nejdřív musíme zmizet. Na návrat je už pozdě.“
„Ale já se tam musím vrátit,“ řekla zoufale, když ji Tomoe táhnul pryč od jejího domova.
„Vrátíš, neboj, něco vymyslíme, ale teď se musíme někde schovat.“ Prohnali se vesnicí rychlostí blesku a nakonec skončili v polorozpadlé chatrči, která nejspíš sloužila jako sklad nářadí na pole. Neko se posadila na pytel s obilím a rozbrečela se. Tomoe začal přecházet ze strany na stranu a obočí se mu slilo v jedno, jak se horečně snažil přemýšlet. Chybělo tak málo a už teď mohl být zpátky na cestě domů s modlitbou, aby i jeho otec nezjistil, že je pryč. Nejspíš by ho nechal běhat okolo domu, dokud by si neprošoupal boty.
„No tak, mysli. Mysli!“ nabádal se a snažil se ignorovat dívčin pláč. Ještě několikrát přešel místnost a nakonec udeřil hlavou o dřevěný trám. Mohla by říct, že byla na procházce, nebo na trhu, ale když se na ni podíval, okamžitě to zavrhl, vypadal, jakoby ji někdo násilím odvlekl pryč.
Vytřeštil oči a prudce se nadechl. To je ono. Přešel k Neko, vytáhl ji na nohy a znovu si ji prohlédl.
„Omlouvám se,“ řekl a rozmazal jí po oděvu trochu hlíny a pak natrhl rukáv, který už tak tak držel na nitkách. Všiml si škrábance, který měla na tváři nejspíš od nějaké větve, když se hnali lesem. Strčil si palec na pusy a kousl se tak, jakoby chtěl provést techniku přivolání, ale místo toho jí svou krví přejel po ráně. Musí to vypadat věrohodně a mlátit ji odmítal.
„Co to děláš?“ vykřikla a odstrčila ho od sebe.
„Právě jsem provedl únos,“ zkonstatoval situaci Tomoe.
„Co?“
„Máš snad lepší nápad? Budu předstírat, že jsem tě unesl a požadovat peníze. Pak provedeme výměnu a já uteču. Můj obličej nikdo nezná a ty mě snad nepráskneš.“
„Už jsi tohle někdy dělal?“
„Jasně, třikrát do týdne,“ řekl sarkasticky. „Věř mi, že pokud se nechceš přiznat a nenakráčet domů, tak nám nic jiného nezbývá.“

Mlčela a mlčela i tehdy, když se s Tomoem postavila u řeky asi dvacet metrů od svého vyděšeného otce a jeho běsnících stráží. Naštěstí si sebou nevzal celou vesnici.
„Co si to dovoluješ udělat mladé paní,“ ječel na něj zrovna plešatý hubený muž, který stál vedle honosně oblečeného muže ve středních letech, kterého Tomoe považoval za hlavu rodiny Hashimoto.
„Máte peníze?“ zeptal se Tomoe drsným hlasem.
„Jistě, že máme, tady jsou,“ odpověděl mu místo Plešouna, kluk jen o malinko starší než on a zatřásl pytlem, který držel. Měl krátké černé vlasy a pronikavé tmavé oči, které teď Tomoeho propalovaly pohledem. Byl snad ještě menší než on, ale tvářil se bojovně a i Tomoe trochu znejistěl, když viděl jeho výraz. Ten kluk by mohl udělat nějakou hloupost.
„Dáme ti, co chceš, ale okamžitě pusť Neko-chan!“ rozkázal kluk a vyrazil směrem k nim.
„Mladý pane, stůjte!“ zavolal na něj plešatý muž a chtěl ho zastavit, ale Tomoe pevněji popadl Neko, aby mu připomněl, co je v sázce.
„Položte ty peníze sem a vraťte se k ostatním. Já ji pak propustím,“ rozkázal Tomoe a ukázal na místo jen pár metrů od sebe. O peníze mu nešlo, chtěl jen, aby to bylo věrohodné a nikdo nepodezíral Hashimoto z léčky a lži a jen se modlil, aby se tu s ním nikdo nedohadoval. I Tomoe věděl, že se teď pohybuje dost na hraně a jestli se něco pokazí, mohli by ho zabít a on by si nikdy neodpustil, kdyby umřel takhle trapně.
„Vidíš, není tlustý a ani srab,“ zašeptal Tomoe Neko do ucha a ona se konečně probrala z letargie. Skoro neznatelně kývla a snažila se uklidnit. Už chtěla být doma a v hlavě si pomalu sestavovala scénář svého únosu, protože se jí na to teď budou všichni ptát. Kdyby nevymýšlela blbosti, mohla teď být ve své posteli a v klidu spát, ale ona chtěla dokázat jak je nezávislá a svobodomyslná a místo toho skončila v této nebezpečné situaci. V lese byly rozmístěny stráže, ale Neko věděla, že o nich Tomoe moc dobře ví, protože jeho oči těkaly z místa na místo.
Snoubenec Neko konečně položil pytel na zem a začal se vracet zpátky k ostatním. Nezapomínal přitom provrtávat Tomoeho pohledem. Tomoe by ho nejspíš srazil k zemi jedinou ranou a donutil ho prosit o milost během chvilky, ale líbilo se mu, že má tak bojovného ducha, když ohrožuje jeho snoubenku. Za zloducha byl Tomoe poprvé, ale lhal by, kdyby si to trochu neužíval.
„A teď ji pusťte!“ rozkázal otec Neko a natáhl ruce po své dceři. Tomoe Neko popostrčil dopředu, ale ještě než udělala krok, tak mu do ruky vtiskla něco měkkého a pak se po něm otočila a usmála se tak, aby to nikdo jiný neviděl.
„Nemáš zač,“ odpověděl Tomoe pohledem a pak ji podruhé popostrčil, tentokrát hruběji. Chtěl vypadnout, protože slunce už stálo vysoko na obloze a jen doufal, že ho Naruto kryje, protože teď už si táta určitě všimnul, že není v posteli. A máma už nejspíš taky vyšiluje.
Ještěže bylo jasno, protože jinak by si nevšiml šípu, který se na něj řítil. Prozradil ho odlesk od slunce. Chtěl sestavit pečeť, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a uskočil stranou. Vytvoření štítu by nebylo nejlepší. Stihnul by to, ale jelikož je jediný kdo tuhle techniku používá, mohlo by se mu to v budoucnosti vymstít. Na sekundu se střetl s vyděšeným pohledem Neko. Skoro neznatelně zakroutil hlavou. On to zvládne, ona se do toho nesmí plést, jinak byla celá takhle akce k ničemu.
Vyškrabal se na nohy a kotoulem se vyhnul dvěma šípům, které se zabodly do trávy v místech, kde měl ještě před sekundou záda. Vrhnuli se proti němu dva strážní. Naštěstí to byla malá vesnice a bylo nepravděpodobné, že by tu měli nějakého ninju, a kdyby ano, díky Konoze vzdálené jen pár hodin, nejspíš by to byl někdo, koho zná. Ten by na něj snad nezaútočil. V lese se skrýval minimálně jeden lukostřelec a ten ho v tuto chvíli ohrožoval nejvíc. Potřeboval se ho, co nejdřív zbavit. Tomoeho živlem byl sice blesk, ale ten mu v tuto chvíli byl k ničemu. Těkal očima od lesa ke dvěma strážcům, kteří na něj vytáhli meče. Tomoe v duchu zanadával. Vytáhl z pouzdra kunai a postavil se do obranného postoje. První máchnutí meče odrazil, ale druhý útočník, ho seknul přes stehno. Nemůže je zabít ani nějak vážně zranit. Nakonec se rozhodl, že vytáhne fuuton i přes to, že mu to s ním moc nejde, ale udrží si strážné od těla, a když se to podaří, dostane i toho střelce v lese. Ohnal se po blížících se útočnících, aby je donutil se trochu stáhnout a on mohl poskládat pečeť. O několik sekund později se okolím prohnal silný vítr. Oba strážní letěli po zádech pár metrů a dokonce se mu podařilo zpřelámat větve pár stromům v místě, odkud létaly šípy. Ozvalo se zadunění a Tomoe doufal, že to lučištník upadl ze zbytku stromu, ale nemohl o tom moc uvažovat, protože se k němu blížil strážný, který se jako první vyškrábal na nohy. Tomoe zhodnotil situaci, seskládal pečeť a vytáhl kunai.
Počkal si, dokud se strážný nerozmáchl. Tomoe mu nastavil kunai, ozval se skřípot kovu o kov, a když se kunai dostal dostatečně blízko k ruce nepřítele, vypustil elektrický výboj. Ozval se řev, když se elektřina prohnala skrz meč až do těla strážného. Ten po chvíli meč pustil a svalil se k zemi. Snad jsem to nepřehnal, pomyslel si Tomoe, ale podle toho jak muž skuhral, tak určitě nebyl mrtvý. Tomoe se hbitě vyhnul meči druhého muže, který se po něm ohnal. Stočil se kolem něj a udeřil ho loktem do břicha. Ozvalo se heknutí a další ranou ho Tomoe donutil pustit meč. Pak už ho jediným kopancem dostal, co nejdál od nich. Tenhle manévr ho stál čas a tak o sekundu později ucítil pěst v žaludku. Heknul námahou, ale udržel se ve vzpřímené poloze. Druhou ránu už úspěšně vykryl. Naštěstí se strážný neuměl moc dobře prát. Stačili mu dva další kroky, než se mu podařila zachytit útočníkovu ruku a skroutit mu ji za zády. Kdyby zabral víc, nejspíš by mu ji zlomil, místo toho ho omráčil pořádnou ránou do hlavy a ten se složil vedle svého parťáka.
Musím odtud vypadnout, blesklo Tomoemu hlavou. Rozhlédl se po okolí, aby se přesvědčil, že Neko je v bezpečí a pryč. Zahlédl jen její záda, jak utíká kolem řeky daleko od něj. Úlevou si vydechnul a otočil se opačným směrem, aby mohl zamířit do lesa a zpátky domů.
„Neutečeš,“ zarazil ho Plešoun, když mu zatarasil cestu. Tomoe nestihl ani zareagovat, když na něj zaútočil. Sehnul se, aby se mu podařilo vyhnout ráně, ale na to nejspíš Plešoun čekal, protože to v zápětí schytal zespodu levačkou. Tomoe skončil na zádech a chvilku e mu před očima jiskřilo, ale neměl čas se tím nechat zpomalit.
Stočil se tak, aby uhnul kopanci, který se k němu blížil, přetočil se na všechny čtyři a vykopnul dozadu. Plešoun udělal dva kroky zpět a Tomoe tak měl čas vyškrábat se na nohy. Postavil se do bojového postavení a měřil si protivníka pohledem. Nepřítel opět zaútočil první, ale tentokrát už byl přepravený. Podařilo se mu obě rány vykrýt. Potřetí už chytil protivníka za předloktí a stáhnul ho k sobě. Protivník zavrávoral. Tomoe se kolem něj protáhl, vyskočil a nakopnul nepřítele do zad. Plešoun se to pokusil vyrovnat, ale nakonec skončil rozplácnutý na zemi. Tomoe se otočil a chtěl vyrazit pryč, ale koutkem oka zahlédl pytel s penězi. Bylo by podezřelé, kdyby je tu nechal. Dá je Narutovi a on už se nějak postará o to, aby se vrátili právoplatnému majiteli. Nebo za ně Kuramovi koupí krekry. Vyrazil k místu s penězi, ale nový zvuk ho opět vyburcoval. Otočil se právě v čas, aby mohl kunaiem odrazil letící nůž. Vrhl se k pytli, ale ještě než se ho dotknul, těsně u ruky se mu do země zaryly další dva nože. Plešoun se k němu rozběhl a nabral ho jako beranidlo. Tomoe bolestně zalapal po dechu a znovu, když těžce dopadl na zem. Pokusil se ze sebe nepřítele shodit, ale ten byl o dost těžší než on a rozhodně silnější. Nakonec se mu podařilo udeřit ho z boku do žeber. Potřeboval další dvě rány, aby se konečně vysvobodil zpod nepřítele. Tomoe se vyškrábal na nohy a těžce oddechoval. Tohle dlouho nevydrží. Plešoun sice neumí moc bojovat, ale je silný a docela odolný. Ještě pár ran a Tomoe věděl, že půjde k zemi.
Opět zaútočil. Tomoe obdivoval jeho výdrž, protože sám se sotva držel na nohou. Následovala výměna ran, přičemž se mu dařilo se akorát úspěšně bránit. Byl vyčerpaný a v poraněné noze mu začínalo nepříjemně tepat. Střelil pohledem po okolí a snažil se svůj unavený mozek donutit vymyslet nějakou strategii.
Nakonec se mu nepodařilo v čas zareagovat a po silné ráně skončil na zemi. Nepřítel ho vztekle popadnul a mrštil s ním přes mýtinu k řece. Tomoe cítil krev v puse a bolest ve rtu, který mu praskl. Uslyšel rozběsněný řev Plešouna, pak ho opět popadly silné ruce a vytáhly ho do vzduchu. Následoval opět let vzduchem a tvrdý dopad, ale tentokrát ucítil i něco jiného. Mokro na pravé paží. Přetočil se na záda a dvakrát tvrdě vykopnul proti protivníkovi. Obrátil se k vodě, zapřel se o lokty a s vypětím sil se překulil do řeky a začal plavat na druhou stranu. Chvíli mu zabralo, než se vyškrábal ven, ale měl štěstí, nepříteli se do vody moc nechtělo.
„Mě neutečeš!,“ zařval na něj Plešoun a rozčileně na něj gestikulovala. Tomoe se snažil popadnout dech a skroucený vsedě se kymácel do rytmu nádechů. Pak zvedl oči k nepříteli, provrtal ho bojovným pohledem a vzpřímil se.
„Tak si pro mě pojď!“ zařval na něj přes řeku. Plešoun vztekle zaryčel a vstoupil do vody.
„Udělám z tebe krvavej flek a pak tě nechám tahat za vozem po celé vesnici!“
Tomoeho prsty začaly kmitat, jak nejrychleji uměly.
„Chidori!“ zaječel Tomoe s neskrývanou radostí, že to stihnul. Místo ozářily elektrické výboje, které se mu šířily od rukou a rozlézaly se kolem něho a okolí se naplnilo, tolik známým zvuk. Naposledy se zadíval na protivníka a ponořil ruku do vody. Plešoun se na chvíli zatvářil nechápavě, ale o sekundu později už se v křeči zhroutil zpátky na břeh, kde sebou jemně cukal.
Tomoe se zhroutil na zem a snažil se donutit své ruce, aby se přestaly třást. Kdyby mohl používat svoje jutsu a nemusel se bát, že jim ublíží, mohl být už na cestě domů, ale teď ho kvůli tomu málem zabil obyčejný chlap. Dvakrát se zhluboka nadechl a vyškrábal se na nohy. Myšlenku jít pro pytel okamžitě zavrhl, protože se mu nechtělo zpátky do vody a navíc se hluk z vesnice nebezpečně přibližoval. Snad ostatní uvěří, že je tu nechal ze strachu. V podstatě by to ani nebyla moc lež.
Dvěma nadávkami se donutil konečně do pohybu a vyrazil tou nejkratší cestou zpátky do Skryté Listové, zpátky domů. U lesa se ještě otočil a podíval se na vesnici rozprostírající se pod ním a nakonec vyhledal pohledem sídlo rodiny Hashimoto. Popřál Neko hodně štěstí a v duchu jí sdělil, že by mu vůbec nevadilo, kdyby se už neviděli. Po chvíli se obrátil k vesnici zády a zmizel mezi stromy.
„Tak tohle doma neokecám,“ zasmál se a vyrazil.