Když má srdce svoji hlavu 22

Dvaadvacátý díl – Tvrdohlavá versus houževnatý

Sice jsem po tom nervově vypjatém dni usnula celkem hladce, zato se mi zdály příšerné sny. Nejprve mě Lee na jedné ruce honil po Konoze se sáčkem sypaného čaje, pak jsem v Sasukeho dětské, holčičí noční košilce stála na pranýři a rozběsnění vesničané po mně házeli hroudy ztvrdlé hlíny, notně unavenou zeleninu i nedojedené zbytky grilovaného masa. Nakonec fantazie zapracovala ještě krutěji, neboť mě coby hosta vyslala na velkolepý svatební obřad Naruta s Kiyone. Probudila jsem se durch propocená. Grogy.
Vstala jsem a potmě došla do malé koupelny, kde jsem si už radši rozsvítila, nechtěla jsem v tom labilním rozpoložení riskovat ukopnutí palce o okachlíkovanou podezdívku sprchového koutu. Nebylo by to ostatně prvně.
Sklonila jsem se nad umyvadlo, studenou vodou si opláchla rozhycovanou pleť a dehydrovaně se napila, načež jsem se nehraně zhrozila při pohledu do zrcadla. Odrazu jinak sinavého obličeje dominovaly sálající tváře, od intenzivního pláče opuchlé, stylem angorského králíka zarudlé oči, jež navíc neskutečně pálily, a rozpraskané rty.
Hlava mi třeštila, jako by v ní Killer Bee pořádal svůj debutový koncert, připadala jsem si malátná.
S mokrým kapesníkem připlácnutým na čele jsem se odšourala zpět do postele, zababulala se a nečinně zahleděla na s úsvitem postupně vystupující obrys plakátu oblíbené chlapecké kapely.
Přemítala jsem, jak se asi cítí Naruto. Zmateně kvůli nedostatku vysvětlení? Smutně? Naštvaně? Nenávidí mě? Ne. Okamžitě se mi vybavily ony lítostí vyplněné safíry lesknoucí se na povrch vyvěrajícími slzami, šokujícím sdělením pozvolna se propracovávajícím do centra vědomí nešťastně stažené mimické svalstvo i rozechvělý hlas.
V ten moment, kdy jsem proti němu nehnutě stála, přestože mé tělo vřískalo po jeho hřejivém doteku, a sledovala, jak mu lámu srdce, drsně ho rozžvýkávám a plivu na zem, v ten moment něco ve mně umřelo.
Přitáhla jsem si peřinu těsně pod bradu a dlaň si přitiskla na zavřená, nateklá víčka, zpod nichž si nekompromisně razily cestu další prameny brzy se rozepnuvší v široká řečiště.
Nevěděla jsem, kolik je hodin, a bylo mi to srdečně jedno. Kašlala jsem na povinnosti v nemocnici, na to, že se po mně nejspíš shánějí, jelikož Slunce svými pověřenými vyslanci dávno vytrvale ťukalo na okno ledabyle zahalené béžovými závěsy. Přála jsem si jen ležet, nevnímat a tupě civět. Bohužel mi takový luxus nebyl dopřán dlouho.
„Sakuro?“ ozvalo se tlumeně se souběžným, nejistým zaklepáním na dveře. Nereagovala jsem, tak po vypršení eticky přijatelné čekací lhůty prostě vešla dovnitř.
„Ty dnes nebudeš vstávat?“
„Ne,“ zahučela jsem do pokrývky.
„Udělala jsem ti snídani.“
„Nemám hlad.“
Bezradně si povzdechla. Byla jsem k ní zády, přesto jsem si dokázala živě představit její výraz odrážející sváděný boj mezi nutkáním utěšit zlomenou dceru a zachováním stoického dekora, dokazující přetrvávající vyznávání v této záležitosti zaujatého stanoviska. Slyšela jsem, jak nerozhodně popošlápla.
„Věř mi, že takhle jsem to nechtěla. Snažila jsem se tě před tím vším uchránit hned od začátku, už na akademii, ale neobstála jsem,“ řekla poklesle, dle šramocení lokalizovaného u nočního stolku jsem seznala, že si prohlíží naši starou, slepovanou týmovou fotografii.
„Seš snad jasnovidka?“ zeptala jsem se břitce, nechápaje význam jejich zmatečných slov.
„Já ne,“ odpověděla s patrným pohrdlivým uchechtnutím, „nicméně to souvisí s jedním zajímavým příběhem. Povyprávím ti ho, až budeš připravená porozumět. Prozatím ti musí stačit, že čas vše zahojí.“ Vrátila zpět dřímající předmět, přešla k lůžku a mateřsky mě pohladila po zalepených vlasech.
„To si mákne,“ odfrkla jsem přezíravě, nesnášela jsem tyhle klišé kecy a nevěřila jim, stejně tak jsem měla na salámu její vysvětlení, k němuž jsem prý potřebovala dozrát. Ať mamku k maření mého vztahu s Narutem vedlo cokoli, ten pocit zklamání jí žádné odůvodnění neodpáře.
Autorky dopisů mne bezostyšně prohlašovaly za sobce, umínila jsem si tedy chovat se sebestředně, aspoň jeden den nemyslet na ostatní a oddat se té trýznivé bolesti, pořádně jí nasáknout, vymáchat se v ní, protože zítra… zítra zase budu muset být silná. Obrnit se a předstírat.
Osaměla jsem, tudíž jsem mohla nerušeně pokračovat v utápění ve vlastním žalu, schoulila jsem se do klubíčka a v mysli se přesunula do doby, kdy jsem se veškerou vůlí pokoušela nepropadnout svému blonďatému kolegovi.
Kami, já byla bláhová, když jsem si myslela, že tenhle souboj dokážu vyhrát! Zatracené zrádné srdce!
Těžce jsem polkla, překulila se na druhý bok, sáhla pro z krabičky vyčuhující papírový ubrousek a vtom se v uších rozeznělo další dotěrné zabouchání.
„Říkala jsem, že nebudu jíst!“ houkla jsem kolísavým hlasem.
„To jsem já,“ uvedla se Ino, opatrně nakukující do pokoje. Posmrkaný běloskvoucí čtvereček jsem zmuchlala v nepravidelnou kouli a sevřenou pěst si vklínila pod spánek spočívající na zváleném polštáři.
„Jak ti je?“ otázala se starostlivě, usedávaje na okraj postele.
„Bylo i líp,“ popotáhla jsem.
„Jo, nevypadáš moc dobře. Předpokládala jsem to, proto jsem ti přinesla první pomoc,“ sdělila mi, poukazuje na tašku položenou v nohách, které jsem si doposud nevšimla. „Mám tady chipsy, bonbóny, čokoládu,“ začala postupně vytahovat jmenované, kaloriemi přetékající potraviny, „a především zmrzlinu.“
„Díky, ale neměla sis dělat škodu, tak nějak jsem se naladila na úsporný režim,“ odvětila jsem bezduše, modlíc se za kamarádčin brzký odchod. Nestála jsem o společnost.
„To vidím. A vůbec se ti to nepodobá, netečně ležet v pelechu, koukat do blba, nechat Aiko na holičkách a nimrat se v sebelítosti,“ nadhodila věcně, přičemž se dobývala pod víčko zmraženého produktu s příchutí vanilky. Měla pravdu, nepodobalo. Mému dřívějšímu, dívčímu já možná, ba ne téhle schopné, sebevědomé, před emoce práci a pacienty stavějící kunoichi, jíž jsem se za léta úmorné dřiny stala.
Utřela jsem si zpod nosu se líně vykulivší kapky, jež mě protivně šimraly, a poté nechala pravačku opět bezvládně klesnout na nevyplněný cíp vytahaného povlečení.
Dnešek byl přece výjimka. Uvážlivost, racionalita a pověstná zarputilost solidárně ustoupily před kajícností, melancholií, totálním kolapsem.
„Co mám dělat, Ino? Jednou jsem se rozhodla, skončila to. Měla bych se sebrat, zocelit a hlavně načerpat síly,“ pronesla jsem bez jakékoli známky typické, osobité vervy, rozvážně ze sebe soukaje každou větu, zatímco jsem prázdně čučela na rukáv svetru vykukující z nedovřené skříně.
„Jenže to nejde,“ dodala za mě zúčastněně.
„Ne.“ Ne podle plánu.
Hlučné lupnutí ohlašovalo volný přístup ke sladké pochoutce, jejíž vršek, rovnoměrně posypaný ořechy, mi, zřejmě z ženské solidarity, nabídla narušit. Když jsem se neměla k využití darovaného prvenství, rezignovaně pokrčila rameny a nebojácně do piksly zabořila štíhlý ukazováček.
„Jak to, že jsem se do něho tak zamilovala?“ zalkala jsem zmučeně.
„Protože ten idiot má neskutečný talent vetřít se svým nenapravitelným chováním lidem pod kůži. Tobě obzvlášť, strávili jste spolu spoustu času, mimoto vás hodně sblížila ta věc se Sasukem-kun…Máte nezlomný pouto.“
„A j-já to zničila,“ zanaříkala jsem téměř nelidsky a přerývavě se nadechla. Převrátila jsem se na hřbet, semkla k sobě vysušené, vibrující rty a poněkolikáté za dopoledne skryla prudkou přeháňkou slaného lijáku, naakumulovaného ve váčkách, zataženou tvář v dlaních.
„Nesmysl. Vždyť je to Naruto, za nic na světě tě nevytěsní ze svého života. Pořád jste kolegové. Přátelé,“ utvrzovala mě pevným hlasem.
Budeme se potkávat, komunikovat. Momentálně pro mě bylo nemyslitelné vedle hyperaktivního blonďáka stát, mluvit s ním, aniž bych ho netoužila políbit, přitulit se, sdílet to návykové teplo nebo ho jen chytit za ruku.
Ne nadarmo jsem byla nejchytřejší studentka ročníku, ne geniální jako Shikamaru, ale bystrá a inteligentní; samozřejmě jsem s tím při tolik těžkém rozhodování počítala, dokola zvažovala všemožné varianty. I sebepropracovanější mentální kalkulace však bohužel vždy neporučí dominantnímu, svéhlavému svalovému orgánu. Přesvědčovala jsem se, že to zvládnu, ustojím naše setkání, teď jsem byla dost pesimistická.
Pouhá představa těch láskyplných, pomněnkových bran vedoucí do jeho raněné duše mě pustošila hůř než krajinu poctěnou zdvořilou návštěvou Amaterasu.
„Ráda bych ti nějak pomohla, ale nevím jak. Tuhle bolest zmírnit neumím,“ zamumlala soucitně, přičemž mě konejšivě hladila po předloktí.
„Ghah,“ uniklo mi při táhlém nádechu, kterým jsem se pokusila uklidnit, zároveň co jsem si statečně utírala stékající slzy.
„Seš ta nejlepší k-kamarádka, kterou by si holka po r-rozchodu mohla přát,“ ocenila jsem zakrátko její podporu upřímně.
„Přestaň. Ještě se taky rozbrečím,“ odmávla můj kompliment žoviálně. „Kdo ví, příště budeš třeba utěšovat ty mě.“
„Doufám, že ne. Seš totiž příšerná hysterka.“

V kanceláři Hokage výjimečně panovala pracovní nálada, po matných kolečkách ulpělých na tmavém laku nábytku, na chlup odpovídajícím rozměru dna lahve saké schované pod umělými květinami ve velké malované váze, nebylo tentokrát ani památky. Místo nich se na desce stolu povalovaly žádosti zákazníků o služby ninjů, zapečetěné i rozlepené dokumenty z ranní pošty a složky uchazečů přihlášených na zkoušku Chuuninů.
Notoricky známé, rázné a přesto pokorné zaklepání Pátou zastihlo uprostřed opakovaného čtení doručeného svitku ozdobeného znakem feudálního pána Ohnivé země.
„Vstupte!“
„Vedu Uchihu Sasukeho,“ oznámila spoře černovlasá medička, dlouhodobě hrdě zastávající funkci konzultantky i věrné přítelkyně.
Legendární Sanninka pozvedla zrak od zažloutlého papíru a zaměřila pozornost na charismatického mládence stanuvšího před masivním sekretářem, nečitelný výraz a ona chladná aura k uživateli sharinganu již neodmyslitelně patřily.
„Chtěla jste se mnou mluvit?“ zeptal se bez viditelného respektu s horními končetinami laxně překříženými na prsou.
Zabořila se do pohodlného opěradla otočné židle, loktem pravačky se zapřela o její postranní madlo a pomocí nataženého ukazováčku a prostředníčku si vytvořila podložku pro bradu, přičemž si ho vážně přeměřila. Arogantnost a odtažitost z potomka nejsilnějšího klanu vyloženě sršely. Nikdy nebyl ten typ, který uznává autority, prokazuje úctu či si považuje nadřízených.
Možná to nedával najevo, nepochybovala však, že si je setsakramentsky dobře vědom, komu vděčí za mnohá povolení i vyjednané ústupky. Ať už byl jakýkoli, hloupý tedy rozhodně ne. Dodržoval pravidla. Bral ji za vůdce Listové a slovo Hokage pro něho stále mělo aspoň nějakou váhu, to prozatím stačilo.
„Gratuluju,“ řekla prostě a pomalu k Sasukemu natáhla volnou ruku s ruličkou převázanou zatavenou stuhou na dálku páchnoucí úřednickou úhledností, přitom z něho nespouštěla zpytavý pohled. Tázavě nadzvedl jedno obočí, nicméně přistoupil blíž a po letmém, analyzujícím protočení lejstra mezi prsty se ho jal rozložit.
„Dekret pasující tě na Chuunina, po Novém roce se smíš přihlásit k vyšší zkoušce,“ prozradila mu, zatímco bedlivě sledovala, jak mu oči barvy bezhvězdné noci kmitají po řádcích. Pokud ho to překvapilo, nepohnul jediným obličejovým svalem, stroze se dopracoval až k podpisu starého mocnáře a pak ji tvrdě probodl těmi uhrančivými korálky.
„V čem je háček?“ zeptal se příkře.
Ruce si těsně před předloktím opřela o lehce zaoblenou hranu stolu, přirozeně roztažené prsty poklidně spojila do sebe a nepatrně se předklonila.
„Zákaz používání téměř poloviny technik, plus přísná ostraha,“ přiznala otevřeně.
„To je všechno?“ Hrdelní, posměšní odfrknutí se ani nesnažil zamaskovat. Tsunade se po jeho poznámce mírně zamračila, kdežto její asistentka šokovaně pootevřela ústa. Nadutec.
„A co Naruto?“ Věděla, kam tím dotazem míří. Byl nafoukaný, ne pitomý. Nedalo mu zabrat si domyslet, že využívají jejich rivalitu k podrobení si blonďatého, zatvrzelého hrdiny. Zběhlý Uchiha přes svou temnou minulost dostane, oč žádá, leč vždy vesnici loajální Naruto zůstane zapomenutým Geninem. Ať žije ironie!
„Bohužel, tomu povýšení neudělili,“ zpečetila jeho domněnku trpce, což přešel přezíravým úšklebkem v podobě povytaženého koutku.
„Už to ví?“ zajímal se s opět vážnou tváří.
„Ne,“ povzdechla si po chvilce ticha bezradně, „ale hádám, že s takovým výsledkem částečně počítá. Řeknu mu to, až sem odpoledne přijde na další lekci.“ Tímto pokládala proběhnutý rozhovor za ukončený, užuž se ho chystala propustit, když se jí za zády zčistajasna ozvalo pověstné pufnutí.
„Obávám se, že se Naruto dneska nedostaví,“ spustil bez řádného uvítání Kakashi, jenž se po opadnutí našedivělého obláčku kouře nacházel na půl žerdi ležérně usazený na vnitřní římse jednoho z rozložitých oken kulaté místnosti.
„Tak to vypadá, že jdu zase pozdě. Omlouvám se,“ dodal drobet zahanbeně, nervózně se při tom drbaje v rozježených vlasech.
„Proč?“ zajímala se Tsunade po rozčíleném zasupení nad Jouninovým populárním stylem objevování se na scéně.
„No… po cestě jsem se nachomýtl k jednomu opravdu-“
„Blbče! Proč Naruto nepřijde?“ zavrčela blondýnka netrpělivě. Na ty jeho nejapné výmluvy zrovna neměla náladu. Mlčky přihlížející Sasuke nad počínáním svého někdejšího učitele afektovaně protočil uhlově černé panenky ke stropu.
„To je zvláštní, včera Sakura a teď Naruto…“ zauvažovala spíš pro sebe Shizune, zamyšleně si mnoucí bradu a přemítající nad možnou spojitostí.
„Co se stalo?“
„Poslala jsem ji po obědě domů. Měla jsem za to, že na ni něco leze, při těch změnách počasí; byla celá bledá a chodila po nemocnici jako duch,“ vysvětlila jim s pokrčením útlých ramen.
„Myslíš, že by mohla…?“ Obrátila se žena s culíky a starostlivě staženým čelem na maskovaného muže, ten pouze nešťastně přikývl.
„Sakra!“ ulevila si. „Seš si jistý?“
„Jsem. Ino mi to po počátečním zdráhání potvrdila, rozešla se s ním. Proto jsem se taky zdržel,“ připomněl na svoji obhajobu maličko dotčeně, po čemž v místnosti zavládla tíživá atmosféra, všichni přítomní rozuměli hrozbě devastujících následků.
„Ah, chudák Naruto,“ politovala ho vždy velmi citlivá černovláska.
„Popravdě, v tuhle chvíli si dělám větší obavy o Sakuru,“ vyvedla ji z míry letitá společnice, vyčerpaně zavírající oči a znepokojeně si žmoulající spodní ret.
„Jakto?“
„Není nic horšího, než se dobrovolně zřeknout lásky pro dobro ostatních.“ Jako správný Hokage, plně zodpovídající za svůj lid, musela mít přehled o tom, co se ve vesnici děje, a tohle jí přidělávalo hluboké vrásky. Měla své zdroje. Ledacos se k ní doneslo. S gradujícím vztahem mezi svou studentkou a oblíbeným nepředvídatelným ninjou byla seznámena již dávno, koneckonců nebyla slepá. Znala jejich povahy, silné i slabé stránky, předpokládala to a modlila se za ně, z vlastní zkušenosti totiž věděla, že zamilovat se a především být milován je ve světě shinobi velké štěstí, téměř až luxus. Sama pořádně nechápala, proč se najednou upínala k naději, že k těmhle dvěma bude osud příznivý a vyjde jim to. Snad kvůli Jinchuurikiho nátuře… Život je převážně nefér!
„Co budeme dělat? Chci říct… neměli bychom nějak zakročit?“ nadhodila Shizune zoufale těkající očima mezi oněmělým Kakashim a zahloubanou Tsunade. I ona tomuhle páru bezmezně fandila.
„Ne, bude lepší dát tomu volný průběh,“ vytrhl je z transu Sasukeho pevný hlas. S jednou nohou vykročenou mírně dopředu nezaujatě postával v povzdálí, dlaně měl v oblasti boků nenuceně položené na fialovém provazu držícím sukno oblečené přes tmavé kalhoty na svém místě a s hlavou natočenou ke straně hleděl na honící se mračna.
„Souhlasím,“ přitakala vnučka Třetího, doposud zcela opomíjející Uchihovu účast v debatě, „jsem si jistá, že Sakura v tak intenzivním nátlaku nenašla jiné východisko. Nezbývá nám, než věřit v Naruta a jeho nehynoucí touhu se nevzdávat.“

Ležel mrtvolně rozplácnutý na posteli, levou tvář měl vinou zaschlého fleku od slz na ložním prádle přilepenou k prostěradlu, neměněné, zválené světlé tričko působilo ještě ošumělejším dojmem než jeho nejstarší, nejsepranější kus oblečení a ruka, bezvládně hodiny spuštěná přes okraj pelesti, již před nějakou dobou kapitulovala nad pokusy upozornit svého majitele na vysoce pravděpodobnou, nezvratnou škodu ve formě odumření.
Bylo mu to ukradené, stejně tak ignoroval hlasitě kručící žaludek i fakt, že se několik dní nemyl. Mastné, nyní do zplihlých cárů zcuchané vlasy mu spadaly do přimhouřených, apatií pohaslých očí, ale na to taky nedbal.
Marně vzpomínal, kdy se naposledy cítil takhle bídně, odvrhnutě, bezmocně, neživě… A že si toho za svých osmnáct let prožil požehnaně. Připadal si, jako by mu někdo násilně vyrval srdce, vyválel ho v prachu, nechal pošlapat minimálně tisícičlennou putující karavanou a vzhůru nohama mu ho zase nemilosrdně vrazil zpátky. Nedokázal se zbavit dojmu té krutě rozedrané prázdné díry pod žebry, bez odezvy volající po náplasti.
Láska je s*ině.
Jak si, do hajzlu, kdy mohl myslet, že se zvládne vzpamatovat, když dojde na lámání chleba? Že se svede vrátit k obyčejnému přátelství, jak se tak hrdinsky dušoval?! Že si zázračně vymaže z paměti, jaké je ji mít, nasát tu květinovou vůni, dotknout se té bledé, hebké pleti, políbit ji! Jedinou a jedinečnou dívku svých snů…
Přidušeně, po vzoru do pasti lapeného zvířete, zavyl, křečovitě k sobě stiskl víčka poznamenaná pláčem drobnými, červenými rozpraskanými žilkami a zabořil obličej do proleželé matrace.
Jakživ by do sebe neřekl, že si bude tak libovat v masochismu. Kolikrát si detailně přehrával každičkou společnou chvilku? Milionkrát? Cha, kéž by! Ve skutečnosti nemyslel na nic jiného. Zabíjelo ho to a zároveň drželo nad vodou.
Z opakované, drtivě bolestivé projekce zhruba dvouměsíční romance ho vyrušilo hlučné zaklepání na okno ložnice. Nepohnul se ani o píď, měl to nacvičené, pár lidí už se na něho dobývalo.
Tenhle návštěvník byl obzvlášť drzý, neboť se ho odvážil otravovat a šmírovat rovnou z šikmé stříšky, odkud byl skvělý výhled do pokoje. Zalitoval, že si nikdy nedal tu námahu pořídit si závěsy.
Onen nezvaný host byl doopravdy vytrvalý. O několik stupňů převrátil hlavu a rozlepeným pravým okem zamžoural na narušitele, aby o vteřinku později zaregistroval jen jakousi zelenou šmouhu. Každý příchozí nakonec rezignoval a odtáhl.
Dál strnule civěl na chumel bordelu, občasným větráním zafouknutý do rohu, když od hlavního vchodu zaznělo identické, mladistvé bouchání.
„Otevři, Naruto! Vím, že tam jsi,“ zvolal naštvaný hlas. Fakticky začínal nabývat podezření, že si tuhle otřepanou hlášku předávají coby štafetu. Kakashi, Iruka, Shikamaru, všichni říkali to samé.
„Chci s tebou mluvit, tak se koukej zvednout a odemknout!“ Další prudké rány.
„Napočítám do tří, a jestli neotevřeš, vykopnu dveře. Udělám to, přísahám! A… a pak ti sem bude moct vejít, komu se zlíbí,“ vyhrožoval ten otrapa před prahem.
„Jedna.“
Táhle si vzdychnul a s přispěním negumové paže pracně vysoukal zdřevěnělé tělo do sedu.
„Dva. Už se rozcvičuju.“
Postavil se na vratké končetiny a šouravým krokem se úzkou chodbičkou vydal zabránit katastrofě. Výdaje navíc si teď nemohl dovolit. Mimoto, čím dřív se ho zbaví, tím rychleji bude smět pokračovat v zajetém sebetrýznění.
„Tři. Jdu na t-“
Klíč v zámku zarachotil právě včas.
„Co chceš, Lee?“ otázal se zničeně Naruto, hledající u rámu dveří podporu pro z dlouhodobé vodorovné polohy náhle vytrhnuté svalstvo, přičemž se snažil protahováním a svíráním prstů setřást protivné mravenčení napadnuvší nezdravě odkrvenou pravačku.
Jmenovaný na blonďáka zůstal tupě zírat, nejdřív ho vykolejilo netypické, formální oslovení a pak kamarádův vzhled.
Vypadal křehce. Na dně.
Nájemník nerozměrného apartmánu využil krátkého zaváhání chlapce v kombinéze, ustoupil a líně mu zabouchl před nosem, na blbiny neměl pomyšlení.
Nyní se trochu svižnějším tempem vypravil zpět, s pokrčenýma nohama se usadil na posteli, opřel se o dřevěné šprycle přiražené ke zdi, ochranitelsky objal zmuchlaný polštář a se svěšenými rameny se zadíval ven. Ke vší smůle ho Tlustoobočnatec následoval, asi se mu před přírazem povedlo vtěstnat chodidlo mezi dveře a futra.
„Seš vážně idiot, víš to?“ osočil se na Naruta.
„Neříkáš mně nic novýho,“ hlesl odevzdaně.
„Budeš se tady nečinně válet? Necháš to jednoduše plavat?“ buzeroval zapáleně dál.
„O čem to meleš?“ Neměl ponětí, proč ho Lee znenadání tak nesmyslně napadal, co mistra v taijutsu popadlo, ani kam těmi žvásty mířil. Pravda, nikterak závratně neusiloval o zapojení vyšťavené mysli a rozlousknutí onoho podivného jevu; většinou spolu totiž vycházeli normálně. Setrvával v lhostejném pozorování chvějící se pavučiny na vnějším parapetu.
„Áh, no potěš, jestli z takového zabedněnce má být v dohlednu Hokage... Mluvím přece o Sakuře.“ Trefa do středu terče. Naruto po něm v mžiku šlehl varovným pohledem a zřetelně se naježil.
„Dej si pozor,“ procedil zlověstně skrz zuby. „Drž se od n-!“
„Cože?! Ne, t-tak jsem to n-nemyslel,“ koktal překotně zbývající mužský člen týmu osm, mávaje před sebou chaoticky rukama. Divoce zavrtěl hlavou, zadíval se na dřevěnou, notně místy odřenou podlahu a nakonec souvisle vypustil zadržovaný vzduch.
„Uklidni se. I když se to nezdá, poznám, kdy jsem prohrál. Tenhle zatuchlý puch tvýmu mozku nesvědčí, oblíkni se, vezmu tě na procházku,“ rozkázal, hojně nadšený momentálním vnuknutím, načež po Narutovi hodil ze země sebrané kalhoty s mikinou.
„Nikam s tebou nejdu, Lee,“ zahučel, přičemž si dlaněmi promnul uštvaný obličej.
„Ale jo, hodlám ti do palice vlít trošku toho rozumu, tak pohni.“
Po dohadování, přemlouvání a nekonečném hecování kráčel se ztraceně sklopenou hlavou a rukama zabořenýma v kapsách dva kroky za tím nezmarem se zvláštním účesem.
Výjimečně neodpovídal na pozdravy vesničanů, nevnímal je, nesoustředil se na cestu, prostě jen bezcílně kladl nohu před druhou, naprosto automaticky.
V letních měsících by je na pěšině, jíž se ubírali, hravě spolkly stíny od korun statných stromů, v proměnlivém prosinci však dobré dvě třetiny přišly o své zelené róby, proto mu hned nedocvaklo, že vstupují na mockrát okupované území.
„Co tady pohledáváme?“ zaúpěl žalostně, tohle mu ještě scházelo.
„Motivaci.“
„K čemu, kruci?“ Měl nervy na pochodu.
„Ke znovuzískání Sakury-chan,“ odvětil Lee, jako by to byla ta nejlogičtější věc na zeměkouli.
„C-Cože?“ vyhrkl zadrhovaně a z rázu se zastavil. Co to na něj hrál? Už to docela přeháněl. Ačkoli měl toho kluka s poklopem rád, zápasil s neochvějnou touhou po něm skočit a poupravit mu to příšerné, huňaté obočí.
„Nesmíš to s ní vzdát.“
„Heh?! Je po všem, dala jasně najevo, že mě nechce!“ zahulákal Naruto frustrovaně, vjížděje si pravačkou do zanedbaných kadeří. Stoprocentně se stal obětí nějakého hodně ubohého vtipu.
„Houby, donutili ji k tomu,“ prskl jeho přítel se sevřenými pěstmi znechuceně.
„COŽE?!“
„Em, tys to nevěděl?“ podivil se zmateně a posléze si zadumaně přiložil ukazováček ze strany na bradu.
Vsadil by se, že být třetí osobou téhle popletené konverzace, náramně by se bavil. Musel vypadat komicky, stál s otevřenou pusou, rval si pačesy a šokovaně poulil oči.
Nechat plavat… vzdát to… donutili ji…
Kdyby mu jen myšlenky nevířily hlavou stylem splašeného roje Shinových neochočených brouků!
Náhle si vybavil její chování na monumentu kágů, nepravidelný dech, roztřesený hlas a především smutné, soužené smaragdy.
„CO se stalo, KDO ji přinutil?! Mluv, do p*dele!“ Přihnal se k Leemu, hrubě ho chytil za ramena a zběsile zatřásl. Potřeboval znát pravdu.
„Nevím přesně. Lord Daimyo, vesničané, možná i feudální pánové… je spousta verzí, taky na tom mají podíl ty hnusný dopisy.“
Nebezpečně se zakymácel, uvolnil sevření a pak si bez jakýchkoli servítků hrcnul na zadek.
Důvodem teda nebyl Sasuke. Má mě pořád ráda! Já vůl!
„Proč se mi o tom ale Sakura-chan nezmínila?“ přemítal polohlasně.
„Takový holky jsou, jednají nepochopitelně,“ pokrčil jeho společník v podřepu neurčitě rameny. V tom s ním Naruto úplně nesouhlasil, jo, bylo složitý se v nich vyznat, furt se chichotaly, šeptaly si a ukvapeně měnily nálady, přesto si byl jistý, že růžovlasá medička se schyluje k takto krajním rozhodnutím jenom v nevyhnutelných případech, obzvlášť v oblasti citů. V hloubi duše o její upřímnosti nepochyboval, jenže… v emocionální slabosti je nejsnazší sáhnout po té nejprimitivnější příčině, což pro Jinchuurikiho byl Sasuke. Někdy by měl opravdu přemýšlet důsledněji.
„Pověz mi víc. Všechno, cos slyšel,“ pobídl Leeho.
Seděl s horníma končetinami v loktech spočívajících na pokrčených kolenou, poslouchal a mračil se.
„Co hodláš dělat?“ prolomil po dlouhém vyprávění chvíli ticha.
„Nevím,“ přiznal Naruto a obtěžkán prozřením stočil zrak do známé uličky, kde pod mramorovým náhrobkem odpočíval jeho zvrhlý učitel a kam si mnohokrát chodíval pro rady, pro povzbuzení.
„Potřebuju si to promyslet,“ řekl rozvážně.
Vždycky si přál, aby se spoluobčané starali o jeho blaho, jak se má, zda nestrádá, zkrátka se o něho zajímali, nyní by však dal přednost jejich předešlé ignoranci. Pokud se něco naučil, tak to, že jim obdobné, formou laviny spuštěné vrtochy nemůže mít za zlé, byli pouze bezvýznamnými loutkami v intrikách někoho mocnějšího a prohnilejšího.
Rozzlobeně zatnul ruce v pěst.
„Máš pravdu, vybojuju Sakuru-chan zpátky. Tohle mu neprojde,“ konstatoval skálopevně, s charakteristickým odhodláním, pryštícím z prosvětlených pomněnkových očí, se postavil a na důkaz svých slov vystřelil pravačku vzhůru. Lee ho s rozzářeným obličejem okamžitě napodobil a začal kolem něho rozverně poskakovat.
„To je řeč hodna budoucího Hokage.“
„Ugh, akorát nejdřív musím něco sníst,“ ulevil si, zkroušeně se chytaje za břicho.
„Zajdi si na ramen, zasloužíš si to.“ Obdařil ho přátelskou herdou do hrudi a samolibě vykročil směrem ze hřbitova.
„Hej, Tlustoobočnatče! Díky!“ zahulákal za ním vděčně.
„Za málo. Taky jsi mi tenkrát pomohl. Hodně štěstí!“
Jo, to by rozhodně bodlo. Tohle nebude lehký úkol, pomyslel si a vyrazil domů.

Vyběhla jsem z bytu tak splašeně, že jsem si na schodech málem zvrtla kotník, legračně jsem poskočila, abych vyrovnala balanc a nakvašeně se po kamenných původcích mého zaškobrtnutí ohlédla. Nesnášela jsem, když jsem měla byť i mizivé zpoždění.
„Opatrně při tom spěchání.“
Překvapeně jsem se otočila na vlastníka toho bodrého hlasu a přistiženě jsem si odhrnula prameny zhoupnuvší se do čela.
„Kakashi-sensei, co vy tady?“
„ Pro snídani, dostal jsem neutuchající chuť na muffiny s matcha tvého otce,“ vysvětloval, zatímco mi před nosem mával papírovou taštičkou s logem pekárny. Váhavě, nepřesvědčivě jsem přikývla.
„Ženeš se do nemocnice?“ vyzvídal hovorně.
„Uhm, do nemocnice,“ zopakovala jsem jaksi roboticky, usilovně pátrajíc v paměti, zda jsem kopírovacího ninju kdy spatřila v téhle čtvrti. Zkoumavě jsem si ho prohlédla, ba na nic podezřelého nenatrefila, s dobromyslně přivřeným, viditelným okem mávl na pozdrav a chystal se mě obejít.
„Tak hezkej den, Sakuro.“
„Em, Kakashi-sensei!“ vykřikla jsem spontánně. Zastavil a s tázavě pozvednutým stříbrným obočím se otočil. Znervózněla jsem, kousla se zevnitř do skráně a přešlápla.
„Mm… nemluvil jste v poslední době s Narutem?“ zeptala jsem se, samou nejistotou nedýchaje. Nutně jsem o něm potřebovala zaslechnout dobrou zprávu.
„Ne, vlastně jsem ho už tři dny neviděl,“ zhatil mé naděje. Bála jsem se o něho. Nasucho jsem polkla a jala se studovat strukturu nehtů na palcích vyčuhujících z bojových bot.
„Ale je v pořádku,“ dodal vlídně, „myslím fyzicky. Odmítl mi otevřít, tak jsem si ho radši proklepnul.“ Mimoděk poukázal na masku skrývající sharingan. Zamrkala jsem, se semknutými rty mu kývnutím hlavy naznačila, že jeho informaci beru na vědomí a po vzoru učitelova činu se prostým gestem ruky rozloučila. Najednou patnáctiminutové zdržení nebylo to zásadní, co mě trápilo.
Chodila jsem denně do práce, abych se zbavila dotěrných, bolestných myšlenek, péče o raněné mě však vůbec neuspokojovala. Připadala jsem si jako v cizím těle. U každého ošetřovaného pacienta jsem dumala, jestli náhodou nebyl autorem jednoho z oněch odporných dopisů nebo na čí straně v této kauze stojí.
Hádala jsem, že se zvěst o našem rozchodu pomalu roznáší, čemuž nasvědčoval i úbytek nelibých psaníček. No, rozhodně se mi po nich stýskat nebude. Taky jsem zaznamenala určité změny v pohledech obeznámených, některé snad byly až soucitné, třeba Aiko mě s různými výmluvami co hodinu kontrolovala. Nechávalo mě to naprosto chladnou. Ať mi všichni vlezou na záda. Se stejným postojem jsem o přestávce na oběd seděla u malého stolečku v kantýně, kde jsem se s na míle vzdáleným, zakaboněným výrazem ďoubala v salátu.
„Co je, nakrájeli ti tam šťovík?“
Vzhlédla jsem a jeho chabý pokus o žert ocenila nepěkným úšklebkem. Bohužel ho to neodradilo, zabral si druhou židli a poté se opráskle natáhl i po mém pokrmu.
„To seš na tom tak špatně? Stačí říct, donesu ti večer neprodané housky,“ rýpla jsem si uštěpačně.
„Proč jsi takhle zábavná nebyla už zamlada?“ povzdechl si s hranou lítostí, sebevědomě si rukou podpíraje bradu. Co bych za to dřív dala, kdyby se na mě koukl tímhle pohledem.
„Taky jsi mi přišel oznámit, že jsem udělala obrovskou chybu?“ zeptala jsem se přímo, přičemž jsem sledovala ženu za pultem plynule obsluhující hladové strávníky.
„Ne, naopak. Dle mýho jsi udělala tu nejlepší věc, když jsi toho blbce pustila k vodě,“ odpověděl, rádoby tajnůstkářky se ke mně nakláněje. Vyprskla jsem smíchy, takovým tím, kterým se přijatelně maskují uniknuvší slzy, spěšně jsem si je prsty setřela a popotáhla. Samozřejmě to nemyslel, jak to vyznělo.
„Kdo jsi a co jsi provedl se starým Sasukem-kun?“ dobírala jsem si ho za neobvykle rozmarné rozpoložení.
„Něco je ve vzduchu. A to doslova, Sakuro. Jsem tady, aby ti tu novinu nevykdákaly nějaký drbny. Feudální pánové mi udělili hodnost Chuunina a povolení, ač omezený, jít s vámi dál,“ zasvětil mě již vážně do aktuálního dění.
„Aha,“ hlesla jsem zaskočeně, „tak asi gratuluju.“ Zatím mi plně nedocházelo, co za jeho sdělením skutečně vězí. Netápala jsem dlouho.
„Jo, díky. Jenže Naruto utřel, ti s**či ho totálně zazdili. Možná jsi to všechno podstoupila zbytečně, protože oni mají rozehráno na více frontách. Chce se mi ukousnout si za to jazyk, ale ten Daimyo je jaksepatří mazanej dědek. Používá proti němu moje povýšení. Genin se nemůže stát Hokage, ani kdyby se rozkrájel.“ Bezhlesně jsem na Sasukeho zůstala čumět. Z jeho hlasu čišelo opovržení nad těmi politickými machinacemi i zášť z manipulování s lidmi. Pro odlehčení atmosféry jsem si decentně odkašlala a uhladila nemocniční oděv.
Zhluboka jsem se nadechla a zastrčila si vlasy za ucho.
„Nejspíš by mě to nijak neovlivnilo, nemůžu v budoucnu žít s věčně odkudkoli se zjevujícími kdyby. V sázce je příliš, musím si být stoprocentně jistá, že Narutova kariéra, jeho celoživotní sen neztroskotal na našem vztahu.“ Mluvila jsem pomalu, zvažovala každé slovo, přestože se mi v hrdle nanovo tvaroval známý, konverzaci téměř znemožňující knedlík. Podívala jsem se mu do tváře a vyčetla z ní porozumění. Nedovedla jsem pojmenovat proč, ale strašně se mi ulevilo, aspoň někdo objektivní mě neproklíná.
„Měla bych běžet, klidně si ten salát dojez, je zaplacený.“ Mírně jsem se usmála, odvážně ho letmo pohladila po ruce a pelášila pryč.
Odpoledne jsem trávila v kanceláři u papírování. Na jednu stranu mi vyhovovalo, že se nepohybuju mezi lidmi, na druhou to děsně svádělo k nežádoucímu rozptylování. Zakazovala jsem si přehrávat uskutečněnou debatu i Sasukeho polemizování. Pokud to budu zpochybňovat, sežere mě to zaživa.
Za účelem vnímání reality jsem nasupeně vstala, rázovala ke kartotéce operací a neuspořádaným štracháním se vrhla na šuplata.
Přidušeně jsem si mumlala všelijaké nadávky na osobu, která ty spisy zařazovala, až jsem pravděpodobně přeslechla zaťukání.
Zkrouceně jsem se krčila na bobku a cvičeným zrakem lustrovala zadní cedulky, když jsem za sebou zaregistrovala pohyb.
„Proč jsi mi o tom neřekla?“ Přimrzla jsem na místě. Barva, z hněvu nahrnutá do lící, se ihned beze stopy vypařila a srdce se rozbušilo intenzivněji než po adrenalinové injekci. Pod taktem sílící paniky a nutkání neprodleně vyskočit oknem jsem se hbitě narovnala a záhy se týlem řinčivě udeřila o vysunutou horní zásuvku.
S mihotajícími hvězdičkami před sebou jsem hlasitě sykla, stiskla si pulzující ránu a nataženou levačkou se přidržovala skříně.
„Páni, to byla solidní šlupka. Promiň, nechtěl jsem tě tak vyděsit. Ukaž, neteče ti krev?“ Vytřeštila jsem zděšeně oči, když jsem na hřbetě ruky ucítila jemný, vlídný dotek. Chvatně jsem zabouchla obě přihrádky, prudce vystřihla obrat o sto osmdesát stupňů a lopatkami se natlačila na studený kov.
„C-co tě sem přivádí?“ vykoktala jsem, předstíraje zaneprázdněnost masírováním boule.
„Chápu okolnosti, jež tě k tomu dohnaly. Ale prosím, nech toho, to se tě netýká.“ Utrženým údivem jsem opomněla hlavní pravidlo a utkvěla rozšířenými zorničkami na jeho pohledném, smrtelně vážném obličeji.
Hodlá mi věšet bulíky na nos? Spadl z višně?
„Že ne? Oni… všichni mají recht, být Rokudaime je tvým největším snem, tady už nejde jenom o tebe nebo o mě, nýbrž o celou vesnici. Máš jedinečnou příležitost, ostatní Kagové tě respektují a uznávají, stojí za tebou lid, mír je skoro na dosah,“ chrlila jsem tolikrát si vštěpované body.
„Bábi Tsunade to zmákne, nebo mě na pár let zastoupí Kakashi-sensei. Já teď bytostně dychtím po něčem docela jiným,“ pravil otevřeně, vypaluje do mě těmi svými lasery hotový kráter.
Vyjeveně jsem zamrkala a zatřepala hlavou, abych si ji pročistila. Jak jsem mu měla nyní objasnit, že Pátá je z války nenávratně oslabená a její pečeť postupně mizí? Jak jsem mu měla vyoslit, že svěření funkce Kakashimu dosažení jeho vytyčeného cíle jen oddálí, jelikož situace neustále kolísá? Tsuchikage může kdykoli zaklepat bačkorama a jeho nástupce třeba nebude ochotný vyjednávat. Taky tu pořád byl Konohamaru, nehostující ocasého démona a prahnoucí po tomtéž postu.
„Nemůžu, je mi to líto,“ zaštkala jsem zmučeně. Vypadal absolutně vyrovnaně, případné zklamání se mu ve tváři neodrazilo.
„Já se tě nevzdám, Sakuro-chan. Umím být trpělivý, počkám, dokud se neumoudříš. Kvůli několika nezdarům nezahodím to, co mezi námi je.“ Krok vpřed.
„To říkáš teď, ale co za deset, dvacet let, až budeš furt Geninem?“ vyštěkla jsem panovačně. Nesnesla bych, kdyby si to později vyčítal.
„Pokud budeš se mnou, budu ten nejšťastnější Genin pod Sluncem,“ pronesl srdečně.
„Proč to děláš? Proč se mě vždycky snažíš utěšit, Naruto?“ Tlumeným šepotem jsem mu konečně položila tu základní otázku, jež mě zevnitř, coby parazit hodující na těch nejinternějších pochybách a nejistotách, stravovala už strašně dlouho.
„I když si to nezasloužím, za to všechno, co jsem ti provedla, stejně mi pomáháš dělat ony prohřešky únosné.“
„Protože si o tebe dělám starosti, Sakuro-chan. Jsi pro mě ten nejdůležitější člověk na světě.“
„Dobře… ale proč?“ Zlomil se mi hlas a v koutcích se začali rýsovat čerství, slaní pěšáci čekající na povel svého velitele.
„Proč se staráš po tom, jak jsem s tebou zacházela, když jsme byli děti? Proč se staráš, když jsem zneužila tvé zřetelné náklonnosti ke mně a přivázala ti na nohu kouli v podobě toho sobeckého slibu, díky němuž jsi mi měl přivézt Sasukeho-kun zpět? A proč se ještě staráš po tom, co jsem ti poskytla růžové vyhlídky a posléze tě bez valného opodstatnění odkopla? Proč, Naruto?!“ křičela jsem, nešlo to zastavit, musela jsem ze sebe dostat tu jedovatou trýzeň spalující vnitřnosti. Byla jsem naštvaná, zaplněná sebelítostí a přesvědčovala ho, že za to nestojím… za lásku, kterou mi tak vstřícně nabízel.
„Opravdu chceš vědět, proč mi ty věci nevadí?“ zeptal se klidně, zatímco se vážnýma očima, schopnýma svou oddaností zastoupit pilíře podpírající hroutící se nebesa, vpil do mých vodnatých.
„Protože tě miluju. Miluju tě, až to bolí,“ pověděl po mém utvrzujícím kývnutí prostě, přikládaje si ruku na srdce. Další krok, vysílající ho do mého osobního prostoru.
Zalapala jsem po dechu, byla jsem uvězněná a přitahovaná blonďákovou magnetickou silou. Lenivě naklonil hlavu na stranu a pátravě pozoroval reakci vyvolanou svou bezprostřední blízkostí. Zrazovalo mě tělo i vůle. Nehorázně mě lákalo narovnat mu vychýlený pramen a doufat, že na prstech ulpí aspoň maličko vůně kopřivového šamponu. Nebrala jsem v potaz následky, s nepatrně oddělenými rty jsem sklouzla mapujícíma očima níž a neprodleně byla lapena do vášní a zároveň něhou sálajících tůní. Krapet se mu třásla ruka, když ji vztahoval k mému bezbarvému obličeji. Hrozilo, že z toho napětí omdlím. Což by mě možná zachránilo.
„Oh, omlouvám se, nechtěla jsem rušit,“ ospravedlňovala se Tsunade-sama, vpadnuvší svérázně do pracovny. Její mimika i kajícný tón hlásaly, že si v duchu spílá za zvolení nejnevhodnějšího načasování. Vysvobození se přece dostavilo, onen okamžik byl fuč.
Rozechvěle jsem si přimáčkla dlaň na čelo, když Naruto odstoupil, bylo trošku orosené.
„Ostatní bude poučovat a sama nemá vychování,“ zamumlal si pod vousy s trucovitě nakrabaceným nosem.
„NARUTO! Ještě jednou se opovážíš nepřijít na hodinu, tak tě pošlu znovu na akademii!“ zahřímala s paži založenou v bok.
„Klid, bábi, už se to nestane, -ttebayo,“ dušoval se bez známky zaleknutí optimisticky. S vědoucím, potěšeným úsměvem mi věnoval krátký pohled, načež si to štrádoval k východu. „Bacha s tím rozčilováním, mysli na svoje zdraví,“ napomenul ji uličnicky a nato byl ten tam.
„Co?! Vrať se, ty spratku!“ ječela za ním nepříčetně.
Hluboce, úlevně jsem vydechla zarážející množství zadržovaného kyslíku, otočila se a zakousnutá do špičky jazyka si nevěřícně prohrábla vlasy. Skoro jsme se políbili. Proč mě jednoduše nemůže nechat na pokoji? Takhle to jen ztěžuje a prodlužuje bolest.
„Jsi v pořádku, Sakuro?“ vyzvídala lítostivě Tsunade, přičemž mě ztrápeně stiskla potlačovaným pláčem vzdouvající se ramena.
„Musím na vzduch, promiňte,“ kuňkla jsem a prodrala se kolem ní.
Utíkala jsem na konkrétní místo, musela jsem tam zajít, vysvětlit to, poprosit o odpuštění.
Padla jsem na všechny čtyři do studené trávy, nechala prolomit stavidla a smáčet těmi kapkami velikosti hrachu hrob Narutových rodičů.
„Je mi to moc l-líto… je mi to líto…“