Babička

Dávno, dávno již tomu, co posledně se díval do té milé mírné tváře, co zulíbal to bledé líce, plné vrásků, nahlížel do zlatého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co ho posledně žehnaly staré její ruce! Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi!

Poslyšte příběhu, milí Konožané, kterýžto udál se dávno, předávno předtím, než se narodil náš veliký hrdina, Naruto zvaný. Ve všech slavných knihách se píše o časech neklidných, plných velikých činů hodných ještě větších hrdinů, dobrých i těch zlých. Ve světle velikých událostí však jedna drobná osoba ze stínů, ač nevědomky, udala světu směru takového, že kdejací udatní kagové krčili by se u jejích chladných, bledých nohou, líbajíce je by prosili o smilování se světem. Jen kdyby o jejím bytí bývali byli věděli.
Ano, byla to žena. Namlouvajíce si tuto skutečnost, stále se nemohou historikové pravdy dopídit, neb žádné záznamy ani pozůstatky nalezeny nikdá nebyly. Jméno její spojováno bývá s neuměle otesaným kamenem, tajný vchod do skály střežícím, kde bedlivý zrak pod nánosem mechu může ještě rozeznat tři písmena slova A K I, podzim značící, z čehož se stejnak usoudit nedá, byl-li to muž či žena. O jejím jméně víme tak pramálo, snad jen příjmení stařenčino badateli bylo již mnohokráte zkoumáno z náhrobků jejích doměvších potomků. Však časem a býlím ohlodaný kámen drží svá tajemství, nechavše prostor pro fantazii kolemjdoucích, zatímco úředníkům konožské matriky nedává dnem i nocí klidného spánku. Zlí jazykové tvrdí, že vytesané znaky záměrně byly poničeny, aby dědicové její nemuseli nést břímě příjmení toho, tak špatně vyslovitelného a posměškům se tak mohli vyhýbati. Všem nejasnostem navzdory, dochovalo se jednoho příběhu, kterýžto si ústně předává už po generace jen pár zasvěcenců konožských, sdruživších se ve "Spolek zatloukavců, zatloukajících již zatlučené" jejichž mottem jest "Za ochranu tradic, neprozradíme pranic!" Jak to ale tak bývá, jedné ponuré noci v nonstop Ichiraku, příběh prosaknuvše skrz vývar rámenu dostal se i k našim pozorným uším a povinností jest předat svědectví o událostech těch strašných, neb z historie je vždy přemnoho ponaučeního generacím budoucím.
Poslyšte tedy příběhu, drahé konožstvo, příběhu o ženě drobné, štíhlostí až s vychrtlostí koketující, shrbené ne stářím, však úzkými chodbičkami s ještě úzkostněji vyhlížejícím stropem k podlaze neúprosně se krčícím, kterýmižto každého dne hbitě běhala, proplétala se a tyto pak její postavu vysochaly do tvarů těch krkolomných. Tmavé průchody a komůrky tvořivše zapeklitý labyrint ve skalním masívu, byly jí tím jediným domovem, který znala, chladným, potemnělým, bez jediné další duše, která by ji v samotě byla spřízněnou. Mnohá stvoření, ne jen ta lidská, propadala by v takovém místě panikám a stavům úzkostným. Nejinak by tomu bylo u stařenky, kdyby zabáváního si nenašla sobě milého. Jedna jediná, ta chodbička s nejužším průchodem, vedouc do nejzazšího zákoutí celé té kamenné spletitosti, končila v místech, kde dvě světelné louče nesměle z podlahy natahovaly své průhledné paže a lehounce svou září v útulnou komůrku průlez měnily. Tam nastavovala své vrásčité skráně dennímu světlu a oči její zlatem zářící, zalíbeně den co den nahlížely skrz paprsky světla na dění hluboko pod její bosou, křivolakou nožkou. Toho hemženího! Ač žena prostá, jeskynní, nouzí však o vymoženosti netrpivše, vždy vytasila svůj dálkohled, který hravě zastiňoval kdejaký i ten sebečistší byakugan a jala se pozorovat! A že vám toho bylo vidět z nosních dírek Druhého hokage! I víte, toho kamenného, jak mu hlava neochotně trčí ze skály, hned vedle jeho praštěného bratra. Tam v tom frňáku měla stařenka velikého přehledu o všem dění v Konoze a vedla si záznamy dnes nenávratně časem pohlcené. Neúprosně končící jsou ale dny a s posledním provázkem světla, který se zaříznul do Tobiramovy nosní dírky, opouštělo nebohé stvoření svoji pozorovatelnu a ubíralo, nebo spíš plazilo se průlezy, tak úzkými, do temných hlubin tiché své jeskynní říše. Nebyla tam ale sama. Tvorové neméně pokroucení, se stařeninými zády nic si nezadavše, stahovali se ze širého okolí do jeskyní, když slunce posledním polibkem rozloučilo se s obzorem. Tam v tmavých útrobách skalnaté hory, chladem prokřehlí tvorečkové ukládali se ke spánku. Jejich šupinatá těla tisknuvše se k sobě netušila, že na ně v tmách číhá nebezpečenství tak strašné, že by raději zůstali na holé planině napospas dravé zvěři. Stařena, ač notně změněna životem v chladné temnotě, stále potřebami lidského bytí trpěla a nic netušivší, ztuhlá háďata nevybíravými způsoby chytala, načež zbytky jejího ženského srdce velelo jí do módních doplňků se oblékati. A tak se činila, stahovala hady z kůže a šila, co jí ruce a oči v chabém světle malého ohýnku stačily. Nutkání stalo se potřebou, z potřeby stala se záliba, ze záliby úchylka. Podprsenky, boty, kabelky… Tu barevný vzor, tam zas ornamenty. Den po dni, v plápolajícím plamínku začaly jeskyně hrát všemi možnými i nemožnými barvami, rozličné stíny tvarů dámského spodního prádla běhavše po stěnách dotvářely veselou kulisu domova, dá-li se mu tak říkat.
Tu jednoho dne strašlivé boje připravily stařenku o jejího jediného syna i jeho ženu. Ač o ní on ni ona neměli nejmenšího ponětího, zda je živa a kde je jí konce, ona ze svých pozorování dozvěděla se o nešťastných událostech a tím více ponořila se v zármutku do šití, z něhož začala vzcházet ta největší šupinatá díla stejně, jako se čím dál víc k povrchu dralo její šílenství z osamění. Nevšimla si už ale, že dítě vzešlé z lásky jejích nejbližších je živo a těší se dobrému zdraví. Toho syna ujal se tehdejší třetí hokage, Hiruzen Sarutobi a jal se jej vychovávat jako svého vlastního zamýšlivše i svým nástupcem ho jednou jmenovat. Dětské oči však zármutkem byly skrápěny a často hledaly útěchu v místě posledního odpočinku rodičů jeho, tak tragicky zesnulých. Za jednoho sluncem prozářeného dne, vypravilo se dítě, zadumané ve svých hořkých myšlenkách, opět ku hrobu. Tam z netečnosti vytrženo na náhrobním kameni se vyhřívajícím hadem, bílým tak zářivě, jako čerstvě vypraná čepice hokageho, dalo se úprkem na útěk. Úlekem hlas stažený, vypravoval Hiruzenovi svoji příhodu. Snažíc se polekané dítko uklidnit, prohlásil milým hlasem hokage, jak často před zrcadlem trénoval, že bílý had jen štěstího přinést může a netřeba se jej bát. Dítko, řečmi o štěstí natoliko povzbuzené, začalo bílého hada často vyhlížet a sledovat, kam že ho k tomu štěstímu zavede, až jednoho dne před soumrakem, ve skalách za městem se ztratilo. Dál však sledovalo hada, protahujíc se jednou skulinou vedle druhé, tu náhle okolí potemnělo a dítě vydavše se za slabým plápolajícím světýlkem mezi kameny, ztratilo se v útrobách jeskyně. Zvědavá očka, zlákaná sílící září ohně, vedouce dítě až k jeho zdroji, nestačila se podivovat, cože to právě objevila! Toliko krásy! Barevných věcí rozličných tvarů po celé jeskyni rozvěšených a mezi nimi sedíc na kameni shrbená postava kostěnou jehlou ladně prošívala další kousky kůže. Nehnutě, něco si mumlajíc. Malý zvědavý človíček pobíhal od jednoho kousku negližé ke druhému, až upoutal pozornost stařenčinu. Střetnutím pohledů zlaté oči se zablýskly, jedny i druhé. Dlouho, dlouho se stará dívala do očí těch nevinných, než posledních zbytků lidskosti znovu nabyla a uvědomíc si, že dočiněního se svým vnukem má, oči její zazářili ještě víc. I dítko neznámou touhou bylo ke stařence té pojeno neb láska u nich rázem vzplanula. Novým citem sirotek opojen, vykrádal se co chvíli z vroucné náruče opatrovníků svých a v jeskyních těch potemnělých s babiznou jal se všeho času tráviti. I našli v sobě zalíbení dvě srdce opuštěná a tak se jednoho jeskynního dne (nebo noci) stalo, že vnouček babičce modelem stál. Neskrytě potěšena, duševně chorá žena věšela na drobné tělíčko jeho jednu dámskou parádu za druhou a nebohý chlapeček, tehdy dosahnuvše teprvá pátého roku života, nezdravým návykům se přiučil.
Od té doby, co s babičkou si na svět šoubyznysu v ústraních hráli, tiše uzavřeným, nemluvným stal se chlapec, dříve veselím a dětskou radostí zářící. Chováním stal se podivínem. Prvního dne své školy kupříkladu, vyrušoval v hodinách syčením a nové spolužactvo bez bázně olizoval s tvrzením, že je jen očichává, aby lépe jich poznal a si zapamatoval. Však dříve barvou kůže opálený do zdrava a klučíkem notně oplácaným jevil se, nyní pohublý, terčem posměchů se stal. Vybledlým zjevem vedle něho i slavné bledule konožské, Uchihové, jako domorodci z rozpálené Suny brzy vypadali. Posměšků i posměváčků přibývalo a tak časem, bouřícími hormony zmaten, v uzlíček pár podprsenek a hadích bombarďáků sbalil a opustiv babičku rozhodl se všem dokázat, jakých strašných křivd bylo mu pácháno. Celá vesnice tehdá na nohou byla neb všude rozvěšené plakáty hlásaly přehlídku velikou, jakou v zemi ohně nikdo jaktěživa nezažil. Na papíře pak jedno heslo vyjímalo se:

A tak přehlídka slavná konala se, no nesetkala se s velkým ohlasem, byť výtvory své babičky s nadšením sám předváděl. Spoustu chyb tehdá udělal, snad tou největší pak bylo, že přehlídkové molo nechal zřídit na budově toho nejváženějšího z občanů a s prvními nesmělými krůčky v hadích bikinách, začaly se obracet žaludky i těm nejneortodoxnějším zvrhlíkům. Jednoho dobrého skutku však nechtíce zapříčinil. Jiraiya, spolužák a přítel jeho nejvěrnější, úkolem byl pověřen, aby článek o události napsal, neb fejetony a jiné drobné útvary málo známým novinám dodával pronikavše tehdá do literárních sfér. Dlouho protestoval a s velkou nevolí práci přijal, neboť cílem jeho seriózní literatura odjaktěživa byla. Však lidskou nahotou a krásou dosud nepolíbený Jiraiya, unesen čistotou a prostostí téměř holého lidského těla, hlubokým zážitkem byl tenkráte zasažen. Neznámé tužby a vibrace pak příčnou jeho další tvorby staly se a světem otřásly neméně významně jako s ním samým.
Opojením k úspěchu, touhou k osamění. Jiraiya a Orochimaru byli vždy jingem a jangem sami sobě. Budoucí úspěchy, ač anonymní, vyváženy byly zklamáním na straně druhé. Frustrací ještě více sžírán, uzavřel se mladý Orochimaru ještě více ve svých chmurách. Neustavší úšklebky touhu jeho zapadnout ve dví zlomily. Nechtěje dále snášet hlouposti světa, vracel se stále častěji ke své potrhle milující babičce. Ta jediná rozuměla jeho tužbám, však úchylky v něm sama vypěstovala si. V jeskyních těch svůj nejtajnější úkryt vybudoval a s babičkou dlouhá leta, ku její potěše, společným hadím radostem se oddávali.
Když nadešel pak stařenčin čas, veliké chmury pohltily mysl Orochimarovu, ta již potemnělá ztmavnuvše úplně, později příčinou byla událostem všem těm strašným, které nenávratně změnily svět. Nevinná stařenka, stala se tak ve své choré nevědomosti a prostým tužbám záhubou mnohým, však na sklonku svého času štěstím a radostí obklopena, jejíž vnuk toho příčinou, svůj život láskou zakončila. Šťastná to žena!