Není mise jako mise aneb do lesa pohádek

Abyste porozuměli následujícím řádkům, musím vás seznámit s několika podstatnými fakty.
První z nich je o dvou mladých shinobi, kteří se jali plnit první samostatnou misi, aspoň tomu věřili.
Druhá z nich je Raikage naše hrdiny vyslal do hlubokého lesa, kam se posílají všichni nováčci, je to v podstatě takový test, pokud projdou, jsou z nich hned geninové, pokud ne, mají smolíčka, další test se koná za deset let.
Třetí z nich jsou takové chytáky. Více o nich se dozvíte právě v této historii.
Čtvrtý a poslední fakt je následující: musí v něm vydržet pět dní, ale co je nejdůležitější? Schválně se do lesa posílají dvojice, co…

(…)

„S písničkou jdu jako ptáček…“ zatrylkoval novopečený ninja s elegantními brýlemi, které si koupil ve frcu s tím, že jsou magické a nosí svému majiteli polibky múz. Věřte však otrhanému prodejci, když jste ještě dítě, co věří na staré Baby Jagy, draky a další pohádkovou čeládku.
V jeho dalším zpěvu mu zabránil varovný pohled jeho kolegyně. S jednoznačným gestem přejetím prstu po krku.
„Před naší za naší, cesta má ať nepráší…“ jeho další pokus o píseň se tentokráte setkal s vražedným pohledem, který byl posledním varováním, pak přijde nevyhnutelné…
„Rozvíjej se poupátko…“ zapěl takměř neslyšně. Proč mi k této hrdinské misi přidělili zrovna ji? Když se nemůžeme ani cítit a to je teprve konec prvního dne! Jeho myšlenky se neubíraly zrovna hezkými cestami.
Ani její myšlenky nebyly dvakrát růžové. Skončila jsem s ním z jediného důvodu. Znal se, až moc dobře s mojí sestrou. Učili se navzájem o svém „daru“. Co se tak můžou učit od netvorů? A to byla už chvíli uznávanou kunoichi, navíc byla Jinchuuriki Nekomaty. Brrrr!! Nenávidím kočky! Celou dobu jsem žila v jejím stínu a to jsem její dvojče! Sice jsem mladší o deset minut, ale… Yugito udělala to, Yugito udělala ono. Už jsem toho měla dost! Už…
„Rangi! Stůj! Je tam výmol!“ Až jeho hlas ji vytrhl z přemýšlení a právě včas! Opravdu měla nohu ve vzduchoprázdnu a jala se šlápnout do ničeho. Výmol to byl opravdu hluboký.
„Děkuji,“ nepřátelsky zavrčela, vrátila nohu na zem, obešla výmol a dál zadumaně pokračovala k cíli jejich cesty.
„Poslyš, nevím, co tě žere a na povrch se dere. Zkus to ovládnout, celou situaci zmáknout.“ První pokusy o dospělý rap…
Sama netušila, co jí na tom klukovi s divným jménem Bee tolik dráždí. Chtěla odseknout jako vždycky, jenže ji v tom zarazilo světlo z malého domečku… První meta k jejich cíli.
„Taky ti to přijde divné?“
„A co? Je to domek, o kterém se Aniki nezmínil!“
„Cítím, že je to past! Copak ti chaloupka voní po perníku?“
Bee se už chystal jít dál, vtom ho Rangi pevně chytila za ruku a razantně kroutila hlavou. Bee se jí vykroutil a šinul se ke dveřím, chystal se zaklepat, dveře se jako na povel otevřely sami… Bee vešel.
Dovnitř neviděla, ale i tak jí to stačilo, aby poznala jakou měla pravdu. Proplížila se blíže k oknu a nemohla uvěřit svým očím, Bee se tam nehorázně cpal jídlem a jak bylo vidět stařenka ho v tom podporovala. Přes okna nebylo nic slyšet. Záviděla mu, on se cpal a ona trpěla hlady. Žaludek ji začal velmi hlasitě kručet, až měla pocit toho nejhlasitějšího zvuku okolo. Obešlo se to bez následků.
Chystala se jít také dovnitř, půl hodina se jí zdála moc dlouhá… sotva přešla tu kratičkou vzdálenost mezi oknem, rohem a následně ke dveřím, ozvala se ohlušující rána, dveře nápor a tlak nevydržely, celé se vyrvaly z měkkého materiálu, později zjistili, že to byl skutečně perník posílený chakrou, aby držel…
„Ty jedna stará ochechule, nejsi mlaďuše! Beeho sníst se ti zachtělo? Co takhle ránu jako dělo?“
„Hrom, aby do tebe! Chceš veršovat? Dobrá! Kletbu na tebe!“ zahřměl obrovitý hrom a v ten moment byla babice pryč i s chaloupkou…
„Proboha, co se stalo?“ Rangi byla úplně vedle. Stála tam jako Lotova žena s pusou dokořán a Bee plival zbytky prachu.
„Ani se neptej! Chtěla mě vykrmit a pak sníst! Věřila bys tomu?“ Nedodal, že na ni musel použít Hachibiho chakru a jedno chapadlo, aby jí zpacifikoval.
Ani si nevšimli, že takhle přečkali první noc. Rychle se přemístili o hodný kus jinam. Bee si vzal první hlídku, aby se Rangi mohla trochu prospat. Po pěti hodinách byla výměna stráží. Za dalších pět hodin se nakrmili lesními plody, které byly nevídaně výživné. Zahnali nejhorší hlad a pokračovali v cestě.
Toho dne se již nic významného nedělo. To si jen mysleli. Sice Rangi vrčela, když Bee spustil. „Na sedmém lánu u sedmé sýpky…“ Ani se nenadáli a byla tu druhá meta. Jelikož slunce se klonilo k obzoru.
„Zase? Tam už nejdu!“ Odmítl razantně Bee při pohledu na chaloupku na kuří noze!
„Srabe! Koukej, jak to dělá profesionál! Koukej a plač!“ řekla to sebejistým hlasem, sebou si nebyla tak jistá. Neustoupím jen proto, že se bojím! Jsem kunoichi jako sestra!
Nemohla najít vchod, tak zvolala: „Chaloupko, otoč se ke mně vchodem!“ Co se nestalo? Chaloupka se skutečně otočila k ní vchodem. Ale jak dovnitř? Jakmile na to pomyslela, byla nahoře. „Je někdo doma?“
To byla poslední slova, která Bee slyšel. Neuběhla ani hodina a z chaloupky vylétl hnusně odrbaný kocour s řevem: „Nenávidím kočky! Nenávidím Baby Jagy!“ S použitím své chakry porazila Babu jednoduchým Kawarimi, takže na lopatě seděla Baba a ona držela nástavec. Šup s Babou do pece! Neptejte se jak se to vyvrbilo! Nebyla to vteřinka, co Babu olízly první plameny a jak ona, tak chaloupka zmizely za ohromným puf.
Rangi se chvíli vznášela ve vzduchu, až jí gravitace přitáhla zpátky na zem. Lépe řečeno na Beeho záda, kam žuchla jako kámen na dno.
„Itai!“ zaskuhral Bee. „Jak to šlo dále, profesionále?“ netrvalo to dlouho a Bee se svíjel a brečel smíchy.
„Jestli to někomu vyžvaníš, že jsem nalítla té babě na lopatu, tak poznáš mou pěst!“ varovala, jedním si byla jistá, že on to neřekne, když nalítl stařence na jídlo! Byli si kvit.
Utábořili se na tom místě. Spali oba najednou. Vyčerpání je dostihlo druhou noc. Čekal je třetí den.
Vzbudily je až ranní paprsky, které se odhodlaně dostaly přes hustou korunu stromů. Lesní maliny, jahody a borůvky je dostatečně nasytily. Rangi měla pocit, že se jí zvýšila chakra…
Třetí den uběhl jako voda. Rangi už tak nevadilo, když si prozpěvoval. „Vím, jedno návrší zámek nádhernej…“ jen něco zamulala, nekomentovala to. V noci se nic nestalo, Rangi si vzala první hlídku, v půli noci proběhla výměna rolí.
Čtvrtý den proběhl úplně stejně. Nasnídat, chvilka pro sebe, vyrazit na cestu. nevšimli si jedné věci. Už se nechtěli zabít, ale naopak spolu spolupracovali jako jeden člověk. Začali se bavit o úplných prkotinách. Věděli, že ještě jeden den a mise prozkoumat les bude kompletní.
Jak se blížila pátá noc oba byli najednou nesví, nemluvili už vůbec, oba zahrabaní ve svých myšlenkách.
Netušili, co je čeká, proto se nemohli divit více…
„Co to jako má bejt?“ na malé louce se skvěla věž. Tedy nebyla to obří věž, jen tak akorát, aby dosáhla k největší koruně stromů. Tak možná tři až čtyři metry. Byla to kamenná stavba s tmavě pískovou stříškou. Okno, jak viděli, měla věž jen jedno. Ještě ke všemu docela malé. Vchod tam nevedl.
„Kdo tam může bydlet?“ podívali se na sebe, kývli na souhlas hlavou. Soustředili chakru do svých chodidel. Chtěli tam takhle vylézt, ale prostě to nešlo. Ani jednomu. Jako by ten kámen byl antichakrový.
„Skusím tohle: Ať jsme vítáni, prosím, na laně nás vytáhni!“ zabásnil Bee. Na povel se z okna spustilo zlaté lano. Počkat! To nebylo lano. To byly zlaté vlasy, podobné těm, co měla Yugito.
„Ty první, pořádně se přitáhni.“ Dívka jen kývla a již teď litovala dívku, co bude muset unést chlapcovu váhu. Snažila se být, co nejlehčí. Téměř na konci pobídla Beeho, že může.
Na konci vlasů čekala asi tak dvacetiletá mladá žena.
„Kdo jsi?“ zeptala se Rangi. Zlatovláska naznačila, že neumí mluvit ani psát.
„S kým se to bavíš?“ uhodil hned Bee, když vylezl nahoru a zbavil jí své zátěže. Viditelně si oddychla. Smotávala si nejméně deset minut své lokny.
Nestačili se vůbec rozkoukat a kde se vzala tu se vzala ošklivá babice, která se snažila vypadat mladší než byla.
„Co tady děláte? Zničím vás jako ostatní!“ nedořekla to a už na ně útočila. Vytáhla si hůlku, dívku si stáhla za svá záda. Z hůlky šlehaly blesky. Bee se hned postavil do první linie. Blesky odrazil chapadlem, které se objevilo z ničeho nic. „Aniki, tenhle trik na mě zkouší dva roky, takže mě ničím nepřekvapíš!“
Rangi využila tohoto zmatku. Nenápadně se posunula k ženské dvojici. Než mohli Bee a Rangi zažít spolupracovat, stalo se něco, co nikdo, ale nikdo neočekával. Zlatovláska poodstoupila od své věznitelky. Uchopila dva rohy koberce, prudce jimi škubla. Babice neudržela balanc, spadla, hůlka jí vypadla z ruky. „Neeeee!“ hůlka při dopadu se rozpadla na dva kusy. Blesky uvězněné v ní se draly ven.
Bee měl co dělat, aby stihl obě přikrýt svým tělem. Na blesky byl zvyklý od Anikiho. Spočítal si, že zlatovlásku nestihne zaštítit, proto vyvolal další tři chapadla, aby pohltila dívku do svého poněkud slizkého objetí. Nebránila se.
Po několika děsivých minutách bleskové šou se vše začalo vracet do normálu.
Bee stále objímal Rangi, chapadla mladou ženu. Stačila se na ně usmát jako slunce a zmizela také. Nastávaly poslední hodiny…
„Co…?“ další slova ze sebe nedostala.
„Nevím,“ pak ji narychlo pustil, protože až moc dobře si uvědomoval teplo a měkkost jejího těla…
Těch pár hodin uběhlo jako nic. Najednou tu byla brána, která je vítala domů…

(…)

A takto se z těch dvou stali geninové. Dále se neuvádí jak dopadla Rangi, ale můžeme se dohadovat, zdali pak bojovali spolu, nebo se rozešli každý do svých týmů… to už je posouzení na vás.
Samozřejmě, jim nikdo nechtěl věřit, co tam zažili. Proto o tom již nikdy nikomu neřekli.
Pokud kletba fungovala? To je také na vás.
Zdali tomu uvěříte nebo ne.
Od toho jsou pohádky pohádkami.