Náročná neschopnost (1)

Dveře skoro třískly o stěny, jak rychle jimi nově příchozí prošel.
„Omlouvám se, jdu pozdě, já vím,“ vychrlil ze sebe rychle a už si sedal na poslední volnou židli.
„V pohodě, ty jsi tu Hokage, my počkáme,“ utrousil jízlivě Shikamaru a pak před něj položil štos papírů. Naruto se na něj zazubil a rozhlédl se po ostatních.
„Tak, co máme na pořadu dne?“
„Je tu jedna mise a tak trochu na ni nemáme koho poslat.“ Naruto si protřel čelo a svraštil obočí, když se pokoušel přijít na někoho, koho zrovna nevyužívá. Na jednu stranu byla vesnice plná ninju a na druhé měli všichni svých starostí dost. Nakonec vydechl s myšlenkou, že to bude střílet od oka. Shikamaru a Kakashi mají přehled o tom, kde kdo je.
„Co Sai?“ vystřelil namátkou.
„Má na starosti chuuninskou zkoušku."
„Lee?“
„Chuuninská zkouška.“
„Tenten?“
„Na misi.“
„Co Shino?“ zkusil s nadějí, ale už když to vyslovil, věděl, že plácá blbosti.
„Ten nebyl na žádné misi už pár let,“ řekl otráveně Shikamaru.
„No jo, no jo,“ mával otráveně rukou.
„Kiba?“
„S Tenten,“ vložil se do toho se svraštělým obočím Kakashi.
„Věř mi, že pokud nechceš poslat svou ženu, tak nikdo není volný,“ řekl trochu znuděně Kakashi. Hinatu zavrhl rovnou, protože pak by tu nebyl nikdo, kdo by uzemnil Boruta.
„Co poslat Pakuna?“ zasmál se Naruto.
„Vtipné,“ utrousili oba jeho společníci jízlivě. V tu chvíli Naruto prudce zvedl hlavu.
„V tom případě nám nezbývá nic jiného. Pošleme Tomoeho.“
„Co? Zbláznil ses?“ vytřeštil oči Kakashi.
„Copak nemáš víru ve vlastního syna?“ zazubil se na něj Naruto.
„Tomoe je sice chuunin, ale s odřenýma ušima. Je to horká hlava,“ protestoval Kakashi a pomalu se zvedal ze své židle. Svého syna miloval, věřil mu, ale Tomoe byl zvláštní, trošku nešikovný a občas se z ničeho nic zaseknul. Připomínal mu víc jeho starého kamaráda než sebe sama.
„To jsem byl taky a přežili jsme to,“ utrousil Naruto a už si začínal zapisovat jméno Hatake Tomoe na arch papíru s popisem mise.
„Jo a taky s odřenýma ušima,“ dodal Kakashi a zase si rezignovaně sedl. „A koho s ním?“
„Mirai,“ vložil se do toho hned Shikamaru a Naruto její jméno hned napsal k předchozímu.
„A třetí?“ zeptal se trochu naštvaně Kakashi a začínal mít dojem, že to Naruto celou dobu plánoval.
„Půjčím mu Kuramu,“ řekl, jakoby to byly ponožky.
„Co?“ zařvali oba jeho společníci najednou.
„Tak zaprvé Tomoe je jediný z vesnice, který Kuramu donutil, aby ho vozil po Konoze na zádech, a za druhé už se ten chudák dost nudí. Myslím, že nepohrdne žádnou možností odtud vypadnout. A když se zvládne zmenšit do velikosti většího psa, neměl by budit takový rozruch.“
„Myslím, že devítiocasá liška jakýchkoliv rozměrů bude budit rozruch,“ zahučel Shikamaru spíš pro sebe. Kakashi na chvíli zavřel oči a chytil se za kořen nosu, pak jen rezignovaně vydechl. No co, je to jen mise třídy C neměl by to být takový problém a mohli by to zvládnout. Nakonec zkusil ještě poslední výstřel do tmy.
„Nemůžeme misi odložit, dokud se někdo nevrátí nebo nebude po chuuninských zkouškách? Co Sasuke, toho už jsem dlouho neviděl.“
„Vážně chceš volat Sasukeho na hlídání farmářů před zloději?“ Byla to řečnická otázka, takže se ani neobtěžoval odpovědět.
„Neboj se, třeba zkakashovatí,“ pokusil se Kakashiho uklidnit Shikamaru.
„Cože?“ zeptal se nechápavě a zvedl k němu pohled.
„Jo, ty sis toho nikdy nevšiml?“ zeptal se nevěřícně Naruto. „Je takový hlučný, energický, hodně se směje a pak najednou se jeho výraz změní, on se zklidní a nasadí ten nejunuděnější a nejklidnější výraz jaký jsem kdy viděl.“
„Prostě zkakashovatí,“ vložil se do toho zase Shikamaru. „Je to občas dost strašidelné,“ oklepal se.
„Je to jako dívat se na tebe jen v trochu menší verzi. Gai z toho šílí,“ uchechtl se Naruto. Z nějakého důvodu to Kakashiho trochu uklidnilo.
„Skvělé jsme domluveni,“ zazubil se Naruto a zmizel dřív, než mohl někdo protestovat nebo mu nedej bože najít nějakou jinou práci.

„Takže je vám vše jasné?“ zeptal se Naruto, když předával zadání mise Tomoemu a ostatním. Tomoe měl stejně ježaté vlasy jako jeho otec jen snad ještě o několik odstínů světlejší, ale jeho oči zářily skoro až tyrkysovou barvou. Byl docela hubený, ale díky tomu i mrštný a rychlý. Čelenku nosil připevněnou na čele a přes tvář měl masku stejně jako jeho otec, ale když byl s přáteli nebo s někým mluvil, sundával si ji. V podstatě si ji nasazoval jen kvůli misím. Tomoe se podíval doprava, kde se na něj povzbudivě usmála Mirai a pak doleva kde už se líně protahoval Kurama. Nebyla to složitá mise. Jen nějaká banda zlodějíčků otravovala farmáře. A jelikož byli zahrabaní hluboko v horách, tak bylo to jejich malé políčko a sad jediný zdroj obživy, ale to zlodějům asi nikdo nevysvětlí. Měli za úkol je chytit a přitom je moc nezmrzačit. Neznělo to složitě, ale jak to znal z vlastní zkušenosti a z vyprávění otce a Naruta. Ono se to podělá, ono se to vždycky podělá.
Zvedl hlavu, podíval se hokagemu do očí a jen kývnul. Ten si ho změřil záludným pohledem a pak je propustil.

„Tomoe-kun,“ ozvalo se za ním těsně, než opustili vesnici. Otočil se po známém hlase a zamával. „Slyšela jsem, že jsi dostal nastarost misi.“
„Jo,“ kývnul a trochu nervózně přešlápl, protože si ho změřila pronikavým pohledem. Nakonec se, ale její obočí zase vrátilo na své místo a usmála se.
„Škoda, to neuvidíš moji zkoušku.“
„To ani nemusím, vždyť přece vím, že ji zvládneš levou zadní,“ poplácal ji po hlavě. Věděl, že to zvládne, přeci jenom to byla ona, s kým poslední dobou hodně trénoval a přesto, že byla o něco mladší, občas ho donutila se zapotit. Byla asi jediná, které se svěřil a které důvěřoval. Ušklíbla se na něj a rozběhla se pryč.
„Hej, Sarada-chan,“ zavolal za ní ještě a když se otočila, nahodil provokativní úšklebek. „Dej pozor na Boruta.“
„Jako bych poslední dobou nedělala nic jiného,“ vyprskla otráveně, poupravila si červené brýle a s otráveným výrazem se rozběhla pryč.
„Baví tě ji provokovat, že?“ ozvala se vedle něj Mirai. Místo odpovědi se jen zasmál.
„Když je nabručená je silnější a ostražitější,“ prohodil místo toho Kurama a sledoval, jak Sarada mizí mezi stánky.

„Aspoň počasí nám vyšlo,“ řekl Tomoe po několika hodinách běhu lesem.
„Když to vydrží ještě den, než dorazíme na místo, bude to skvělý,“ odpověděla mu Mirai.
Bezva Tomoe, plácání o počasí, to jsi vážně třída, nadával si sám pro sebe. Jenže bylo ticho už nějakou dobu a docela ho to rozčilovalo. Kurama někam zmizel a v tu chvíli si Tomoe uvědomil, že to on byl ten ukecanej. Ale v podstatě se mu nedivil, když většinu času trávíte s jediným člověkem, je dvojice děcek pořád lepší než nic.
Nebál se o něj. Přeci jen je to devítiocasý démon, co by mu tak mohli udělat. Spíš on mohl udělat pořádný binec, ale Naruto mu zakázal využívat svůj potenciál naplno a byl snad tisíckrát upozorněn, že je tu jen jako pojistka, kdyby šlo hodně do tuhého. Vzal to doslova, protože hned jakmile dorazili do farmářské vesnice, stočil se do klubka u jedné z vesničanek a tam usnul a odmítal se pohnout, i když ho Tomoe desetkrát požádal. Nakonec to Tomoe vzdal a vyrazil na obhlídku okolí s Mirai.
Od místního stařešiny se dozvěděli, že tahle parta zlodějíčků je otravuje už nějakou dobu. Sice kradou zatím jen jídlo a občas pro zábavu něco zničí nebo zapálí, ale pro ně je jídlo důležitější než peníze nebo majetek, protože na zimu je to tu uvězní, a kdyby jim nedej bože jídlo došlo, zemřeli by hlady.
„Postaráme se o ně, nemějte strach,“ ujistila je Mirai, otočila se na Tomoeho a pak mu naznačila, aby šli ven. Posadili se pod jednu z třešní. Foukal vítr a všechno kolem vonělo, bylo to tak mírumilovné a tiché místo. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tito lidé žili v neustálém strachu
„Tak, jak to provedeme?“ obrátila se na Tomoeho jeho společnice.
„Hm?“ zeptal se vytržen ze svých úvah.
„Počkáme, až přijdou sami nebo je najdeme první?“
„Táta říká, že důležitý je moment překvapení a navíc bychom se mohli taky načekat než by dorazili. Vedou sem jen dvě cesty. Tou jednou jsme přišli a nenarazili jsme na nic podezřelého, takže to zkusíme tou druhou. Kuramu necháme tady pro případ, že by nás nějak obešli nebo bychom se minuli,“ promluvil po chvíli přemýšlení Tomoe.
„Takže jdu s tebou?“ zeptala se trochu nevěřícně Mirai a poupravila si vlasy, které jí vítr rozcuchal.
„Jo, ty nechceš jít? Klidně půjdu s Kuramou,“ řekl hned Tomoe.
„Ne, to ne. Já jen, že jsem vždycky ta, co hlídá nebo zůstává jako záloha. Myslela jsem, že mi nevěříš.“
„Cože? Ne tak to není,“ začal okamžitě mávat rukama a nervózně se ošívat. „Já jsem docela udiven, že tuhle misi svěřili mě a né tobě. Nikdy jsem misi nevelel. Vždyť jsem byl vždycky ten třetí.“
„No a čí je to asi vina?“ zeptala se ho s pozvednutým obočím a na tváři se ji na chvíli mihnul zvláštní výraz. Tomoe odvrátil obličej a zadíval se k obzoru. Ví to?
„Za chvíli bude tma, měli bychom se připravit, pokud chceme vyrazit,“ promluvil po chvíli.
„Jo a pokusit se vzbudit Kuramu,“ zasmála se Mirai a vyrazila zpět k osadě.

Jak Tomoe očekával, věc se podělala a podělala se docela rychle. Možná to ani tak rychle nečekal, protože moment překvapení nevyužili oni nýbrž protivník. Nestihli s Mirai ani opustit vesnici, když se ozval křik a o sekundu později se objevili i plameny.
„Jsou tady,“ zkonstatovala Mirai, docela zbytečně, když se hnali jako střely osadou a snažili se protáhnout mezi domky. Zabrzdili, až když se dostali k ohromné budově, kde farmáři skladovali seno a slámu pro dobytek.
„Nejsou to jen zloději,“ zakřičel Tomoe a ukázal na chlápka, který k nim stál sice zády, ale podle pohybů poznali, že skládá pečetě. A o sekundu později se kolem nich prohnala ohromná ohnivá koule. Oba na sebe jen kývli a zmizeli každý jiným směrem. Tomoe přeskočil plot a vyšvihl se na jednu z nízkých budov. Rozhlédl se a spočítal protivníky. Snažil se je rozeznat od vesničanů, ale už byla noc a všude panoval hrozný zmatek. Slyšel křik farmářů, praskání ohně a smích nepřátel, kteří se nejspíš dobře bavili. Vzduch byl plný kouře a Tomoemu začínaly slzet oči.
Všimli si jí, blesklo mu hlavou, když se jeden ze zlodějů ohlédl a zaměřil svůj pohled někam do prázdna. Následovalo několik pohybů rukou. Tomoe nezaváhal a seskočil ze střechy, aby na sebe upozornil. O chvíli později už musel svým kunaiem odrážet nepřítele, který si ho všimnul jako první, ale účel to splnilo. Nepřátelský ninja zaváhal a proto se svým ohnivým jutsu netrefil přesně a Mirai zmizela ve stínech. Musel vrátit svou pozornost k nepříteli, protože se na něj hned vrhnul. Tomoe útok vykryl a dalšími třemi údery protivníka odzbrojil. Ten se na něj pokusil ještě jednou ze zoufalství zaútočit, ale Tomoe ho nakopnul tak silně, že nepřítel proletěl pár metrů, kde narazil do seskládaného dřeva a zůstal ležet.
Rozběhl se směrem k požáru, když se mu do cesty postavil muž v masce. Udělal dva kroky a zaútočil. Tomoe mu zasadil několik ran a donutil útočníka se krýt. Vyrazil mu pěstí po obličeji, ale ninja ho popadl za předloktí a smýkl s ním. Tomoe sjel rukou k pouzdru a jediným máchnutím kunaie donutil protivníka, aby ho pustil. Uhnul před výkopem, sklonil se a podkopl nepříteli nohy, tak že skončil na kolenou. Dalším kopem se Tomoemu podařilo zasáhnout protivníka do hlavy a ten skončil na zádech. Z nosu mu tekla krev a provrtal Tomoeho nenávistným pohledem. Tomoe vyskočil, aby mu mohl zasadit poslední ránu, ale maskovaný ninja uhnul a srazil ho vodní technikou. Tomoe bolestivě narazil do stěny nejbližšího domu, až v ní udělal praskliny a zřítil se dolů do trávy. Ozvalo se křupnutí následované bolestí v zápěstí. Neměl čas, musel rychle uhnout, než ho stihlo vodní dělo opět přirazit ke stěně. Rozběhl se a hodil po nepříteli dva shurikeny, aby ho donutil se krýt a tím si vlastníma rukama omezil výhled. V posledním kroku Tomoe vyskočil, aby dal do rány větší sílu. Ozvalo se prasknutí, když povolila nepřítelova maska pod silou jeho úderu, ale nerozpadla se úplně. Následovalo několik výměn ran.Tomoe se pokoušel krýt zraněnou rukou, ale způsobovalo mu to bolest. Odskočil stranou před další ránou. Poskládal pečeť, přestože jeho zápěstí vřískalo. Objevil se namodralý záblesk a o sekundu později maskovaný ninja proletěl několik metrů dozadu.
Koutkem oka uviděl Mirai, jak složila dalšího zloděje. Kuramu nikde neviděl.
Rozběhl se ke svému nepříteli, ale v tom ho někdo popadl za ruku a vší silou s ním mrštil pryč. Udělal několik kotoulů, než se vyškrábal na nohy a o záda se mu opřela Mirai. Měla škrábanec na ruce, ale jinak se zdála v pořádku. Třímala v jedné ruce kunai a těžce oddechovala. Tomoe si uvolnil ruce, aby mohl složit pečeť v případě nouze, protože pro něj bylo méně bolestivé složit pečeť než se zraněnou rukou bránit či útočit. Zhluboka se nadechl, aby uklidnil svoje srdce, které mu teď mlátilo o žebra. Oba ninjové je obklíčili. Zahnali je do kouta, byli v úzké uličce a u jediných možných únikových míst stáli tihle dva protivníci. Voda a oheň.
S obyčejnými zloději nebyl problém, ale byli tu dva ninjové a nezdáli se jako nějaké podřadné nuly. Moc dobře věděli, co dělají. Jednu ránu Tomoe pořád cítil na hrudníku, když do něj dostal úder.
Nepřítel zaútočil rychle. Tomoemu se podařilo oba letící shurikeny odrazit, ale další dva mu unikli a než stačit složit pečeť už věděl, že to nestihne a připravil se na bolest, ale o milisekundu později ho popadla Mirai za ruce a strhla ho k zemi. Bylo to hloupé, protože si tak odkryla záda a protivník toho využil. Tomoe už mohl jen bezmocně koukat, jak na ni nepřítel použil další ze svých ohnivých jutsu. Mirai zaječela bolestí a svalila se k zemi. Tomoe se vyškrábal na nohy a vrhnul se na nepřítele s ohnivými technikami.
„Chidori,“ zařval rozzlobeně, ale než stihnul udělat nějakou hloupost, ozvalo se zařvání a zvuk hroutících se sutin. Tomoe si jedním okem všimnul, jak se trosky jednoho z domů posouvají a z nich se pomalu dere jeden ocas za druhým. Tak proto tu nebyl, shodili na něj budovu, blesklo Tomoemu hlavou, když se kolem něj Kurama prohnal. Trochu kulhal, ale vypadal spíš naštvaně než zraněně.
„Padáme odtud,“ zavelel druhý ninja v masce a rozběhl se pryč od nich, následován svými kumpány.
„Sbohem pitomci,“ zavolal na ně druhý.
„Mirai-chan,“ zařval Tomoe a vrhnul se k jejímu bezvládnému tělu. Otočil si ji do náruče a s úlevou zjistil, že se na něj dívá. „Jak je ti?“
„Jak myslíš? Právě mi ze zad udělali barbecue,“ utrousila jízlivě a sykla bolestí, když s ní Tomoe nešikovně pohnul. Skoro se úlevou rozbrečel.
„Promiň, byla to pitomost. Stupidně jsem tě ohrozil.“
„Jsem ninja, s nějakým tím úrazem musí člověk počítat. Navíc jsem ti tím zachránila krk.“
„Jo, to máš pravdu. Díky,“ vydechl a chtěl si ji zvednout do náruče a odnést, ale její obličej se zkřivil bolestí, proto ji hned zase položil.
„Takhle to nepůjde,“ zhodnotil a rozhlédl se kolem. Pořád tu hořelo pár domů a několik stromů. Nadechl se, aby zavolal o pomoc, ale jeho výkřik se ztratil v dunění, které se rozlehlo po okolí. Znělo to, jakoby se řítila skála.
„Co, to sakra….?“ Rozhlížel se kolem. Země se začala třást a dunivý zvuk byl stále hlasitější.
„Zničili přehradu,“ zařval Kurama, který se k nim hnal přes pole.
„Jakou přehradu?“ zeptal se nevěřícně Tomoe.
„Za tím pahorkem je obrovská přehrada. A ta masa vody se teď řítí sem.“ Tomoe se vyděšeně rozhlédl po okolí. Všude byli lidé. Nechápavě se rozhlíželi a snažili se zjistit, co vydává ten ohromný hluk.
„Žene se voda!“ ozval se řev z dálky.
„Musíme odtud vypadnout!“ přihnal se k nim jeden z vesničanů.
„Tomu neutečeme!“ zakřičel druhý a s jekotem zmizel.
Tomoe se naklonil k Mirai, aby ji i přes její protesty dostal pryč.
„To je zbytečné, se mnou neutečeš. Nechte mě tady a padejte odtud,“ zařvala naštvaně Mirai.
„Na to zapomeň, nenechám tě tady!“ zakroutil hlavou Tomoe. Dunění sílilo. Rozhlédl se po okolí. Bylo tu tolik lidí a na útěk nezbýval čas. Hnala se sem obrovská masa vody.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Kurama klidně. Tomoe se na něj rozčileně podíval, přerývavě dýchal a sledoval křičící lidi, jak zmateně pobíhají kolem. Jeho srdce zběsile tlouklo a v jeho mozku se to pralo. Zaskřípal zuby. „No?“ Tomoe se zhluboka nadechl, naposledy se podíval na Mirai a pak se jeho výraz změnil. Jeho dech se zklidnil, ramena klesla a jeho obličej se uvolnil.
„Tak fajn,“ pronesl rezignovaně. „Všichni za mě!“ zařval, jak nejhlasitěji mohl a rozešel se směrem k úžině, kterou přepokládal, že se voda přižene.
„No tak, slyšeli jste. Zahoďte věci a všichni sem!“ zařval Kurama. Občané chvíli zaváhali, ale pak se začali shromažďovat za Tomoem.
Vyhrnula se voda. Ohromné množství vody se vyhrnulo úžinou mezi horami a hnalo se směrem k nim. Dost na své síle ztratila, když se lámala o skály, ale i přes to měla voda velkou sílu. Dunění a hukot byli skoro až ohlušující. Tomoe cítil, jak se země pod jeho nohama třese a duní mu v hrudi. Ještě pár sekund a smete je to jako prach. Občané se shlukli přímo za ním a vyděšeně hleděli před sebe. Mirai se přidržovala Kurami a pak položila ruku na jeho rameno.
„Tak do toho!“ Tomoe se po ní podíval, pak obrátil svůj pohled k řítící se vodě a poskládal pečeť. Jeho prsty kmitaly a v poslední chvíli napřáhl ruce před sebe. Voda narazila do stříbrné, elektrizující stěny a rozlétla se okolo. Tomoe náraz ucítil a námahou heknul. Jeho zápěstí mu okamžitě dalo vědět, že se mu to nelíbí a jeho zásoba chakry šla ke dnu jako kámen. Cítil, jak se mu nohy noří do země. Ruce se mu třásly a svaly v nohou přestávaly fungovat, chakra mizela a štít zablikal a Tomoe ucítil, jak ním pronikla sprška vody. Tohle neudrží dlouho. Nikdy štít nepoužil na něco takového. A rozhodně ne na tak dlouho. Elektrické výboje využíval na odhazování nepřátel, nebo zastavení letící zbraně. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se tím bude pokoušet zastavit nepřeberné množství vody. Modlil se, aby se voda prohnala rychle a aby neměla moc síly, až štít neudrží a ten se zhroutí. Vytřeštil oči, když štít opět zavibroval a skoro zmizel. Voda mu skoro podrazila nohy, když se dostala skrz. Za ním se ozval křik a stisk na jeho rameni zesílil. Věděl, že mu dochází síla. Pokusil se ještě jednou nadechnout a dostat ze sebe ten poslední kousek chakry, už to neudrží.
V tom se mu kolem kotníků a rukou omotalo něco teplého a on se mohl opět zhluboka nadechnut. Štít se rozzářil a zesílil. Tomoe se ohlédl a viděl, jak se na něj Kurama zubí od ucha k uchu a omotává mu kolem končetin ocasy. Předával mu svoji chakru.
„Ještě chvíli kluku,“ zahučela liška a o pár sekund později bylo po všem. Štít zablikal a zhroutil se a hned po něm se k zemi zřítil i Tomoe. Cítil na tváři zbytky vody, která se místem prohnala jako potok.
„Díky,“ řekl ještě, když se nad něj Kurama naklonil.
„A mám tě!“ odpověděl místo toho Kurama se zadostiučiněním.

„Dobrá práce,“ pochválil Tomoeho Naruto, když předával hlášení.
„Nemyslím si. Vesnice je zničená a ty lotry jsme nechytili. V podstatě jsme misi nezvládli,“ kroutil hlavou Tomoe a nervózně si pohrával s prsty.
„To nezvládli, ale zachránili jste spousty životů a to se počítá. Proto říkám dobrá práce.“
„Děkuju,“ uklonil se a chtěl odejít.
„Proč?“ ozvalo se za ním, když položil ruku na kliku.
„Prosím?“ otočil se zpátky.
„Celou dobu jsi to hrál, věděl jsem, že to hraješ, ale neměl jsem důkaz. Teď ho mám.“
„Nevím, o čem mluvíte,“ kroutil hlavou Tomoe a tvářil se nechápavě.
„Jsi skvělý ninja se skvělými schopnostmi a tvoje technika je úžasná. Dokážeš udělat silové pole, které tě buď ochrání před nepřítelem, nebo když ho uděláš dostatečně blízko něj, tak ho odmrští. To je hodně náročná technika a nezvládne ji jen tak někdo. Navíc jsem ji ještě u nikoho neviděl, ne takovou. Musíš být génius a podle toho, co mi řekl Kurama jsi dost dobrý i v taijutsu. Proto se ptám proč?“ zkoumal ho Naruto pohledem. „Proč jsi hrál průměrného ninju?“ Tomoe zvedl pohled a Naruto se trochu ošil, když v tom pohledu poznal jeho otce.
„Proto jste mě na tu misi poslal?“
„Částečně ano, ale nečekal jsem, že se to takhle zvrtne,“ řekl a dál na Tomoeho hleděl. Ten si nakonec povzdehl.
„Jsem Hatake. Můj otec byl jounin snad ještě dřív než se naučil chodit, pak v ANBU, pak pomohl zachránit svět a nakonec se stal Hokagem…,“ začal a přešel k oknu. „Nechápejte mě zle, já ho za to obdivuju a jsem hrdý na to, co všechno dokázal, ale všichni očekávali, že budu stejný jako on a tak jsem se rozhodl, že raději budu předstírat, že jsem jen obyčejný ninja, než aby na mě všichni hleděli s očekáváním. Proto jsem se stáhl a zůstal průměrný a lidé na mě po chvíli přestali tolik zírat.“
„Je někdo kdo to ví?“
„Sarada, trénujeme spolu. Načapala mě jednou při tréninku, když jsem odpálil ten kráter za vesnicí.“
„Takže to byla tvoje práce,“ vyhrkl Naruto a postavil se vedle něj. „Já to věděl.“
„Jo, pardon,“ uchechtl se Tomoe.
„Máš schopnosti na úrovni jounina, mohl bys klidně hned teď složit zkoušky a pak už bys nemusel všem dokazovat, že jsi skvělý. Mohl bys chodit na mise sám nebo jen s lidmi, kterým bys mohl věřit.“
„Ne, zatím ne,“ zakroutil hlavou Tomoe. „Navíc když si lidi myslí, že jsem neschopný, nedávají si pozor. Je to výhoda v boji. Když ninjové slyší jméno někoho z týmu sedm, okamžitě zbystří a připraví si to nejhorší, ale co je zač nějaký Hatake Tomoe?“ ušklíbl se.
„Ale to není všechno co?“ šťouchl do něj Naruto.
„Rád trénuju s tátou, kdyby zjistil, že ho přeperu, měl by pocit, že už mě nemá co naučit.“ Naruto se zasmál.
„Myslím, že ho podceňuješ, kdyby věděl, že do tebe může jít naplno, tak by ses nestihl ani nachystat.“
„Přemýšlím, že jednou si k našemu souboji vezmu knížku.“ Naruto se rozesmál na celé kolo.
„Tak to bych ten zápas chtěl vidět,“ řekl a pak se zadíval dolů ze svého okna, aby zjistil, co tam Tomoe pořád pozoruje.
„Takže to chápu dobře, že uděláš jouninské zkoušky až když je udělá ona,“ kývnul směrem dolů. Tomoe se na něj vyděšeně podíval, ale pak si jen povzdechl.
„Kurenai mi dovolila si s ní hrát, když jí slíbím, že se jí nic nestane.“
„To vám, ale bylo pět let a šli jste na hřiště.“
„Slib není časově omezen ne?“ podíval se na něj Tomoe a pokrčil rameny.