Tragédie

1.
Warashi přijel. Přijel s veškerou okázalostí, kterou tak rád předváděl všem svým protivníkům a zvláště hrdým Uchihům – ani pitomý Uchiha přece nemůže zastínit velikost jeho osoby.
Uvítání bylo vřelé jen na oko. I Midori se nemohla donutit mít ráda toho obrovitého medvěda, z kterého jakýmsi způsobem unikala děsivá atmosféra. Sasuke stěží ovládal své zhnusení.
Mirae nedokázala poručit tělu, aby se přestalo třást. Téměř dva roky uběhly od doby, kdy otce viděla naposledy a teď tu před ním musela stát, znovu pečlivě nastoupená v pozoru jako celý svůj život pod jeho střechou. Tělo si vzpomnělo, poznalo nepřítele a reagovalo.
Jenže Warashi si dcery nevšímal. Přivítání bylo vřelé – ano, na oko – dál se však nic nestalo. Odešel s Fugakem projednávat nějaké obchodní záležitosti, při společné večeři v největší síni klanu se bavil se všemi okolo – kromě dcery – a tvářil se spokojeně.

1.
Čas plynul rychle s návštěvami, z kterých hned od dveří čišely ponížení a omluvy. Všichni si mysleli, že jí něco dluží; že se s ní musí nakládat jako s křehkým sklem.
Jenže sklo už dávno popraskalo.
Křach, křach!
A nejhorší na to bylo, že nikomu nemohla říct pravdu, jen ji v sobě dokázala dál nechat dusit a hnít. Nikdo nesměl nic vědět.
Nikdo nesměl být okraden o své iluze.
Naruto vstoupil do pokoje a s ním vstoupilo i slunce. Pokoj se rozzářil a Mirae se najednou mohla hřát v teplých paprscích tryskajících z nervózního muže. Nervozita zaplavila i ji.
Tohle byl Naruto.
Narutovi se špatně lhalo a špatně se před ním utíkalo, zvlášť pokud před ním utíkat nechtěla, ale musela.

Nenávisť a kliatba

Deti majú často hlúpe a vtipné predstavy o tom, čím chcú byť, keď vyrastú. A neskôr, prechodom do neskoršieho detského veku – nadchádzajúcej dospelosti, sa im tieto predstavy neraz rozplývajú. Hľadajú cestu, ktorá by sa odvíjala od ich osobnostných čŕt, od ich záľub... Niekedy je však ona cesta zatemnená a cieľ v nedohľadne veľmi dlho. A potom, z čista-jasna, sa vyjaví...

1.
Není těžké přehlížet čas, pokud o něj nestojíte. Není těžké před ním zavírat dveře, přivírat oči a zacpávat si uši. Čas není nepřítelem vězněných, říkala si Mirae na uklidněnou, pokud dokázala protnout clonu nevědomí a znovu se nedobrovolně prolomit k vlastním myšlenkám.
Kdyby to bylo na ní, nevracela by se. Jenže Midori se snažila o opak, přestože doopravdy nevěděla co a proč.
Midoriiny návštěvy se staly pravidelným rozptylováním, po kterém Mirae příliš netoužila. Chtěla jen ležet a zírat, zapomenout a nechat si všechno vymazat z paměti. Vřelost švagrové však jako zázrakem nepatrně působila na její bolavou hlavu a otupělé city a ona se znovu začínala alespoň trochu cítit jako člověk.
Jako člověk, jemuž je dovoleno s velkým přivřením očí ostatních chodit po světě. Proto ji návštěva Mikoto s vůdcem klanu překvapila a vytrhla z netečného klidu.

1.
Z koláčků zbyly jen drobky na tácku.
V konvici došla voda, vůně čaje a vonných tyčinek se pomalu vytrácela.
Polštáře na sezení vychladaly.
Sakuřin prázdný hrnek jí vyklouzl z ruky, když se jej pokusila odnést. S třesknutím dopadl na podlahu a rozbil se na několik částí.
Zatmění před očima při narovnání se po sebrání střepů jí připomnělo ránu od otce, po které několik minut nebyla schopna na jedno oko vidět.
Miláčku.
Když vyhazovala střepy do koše, měla prázdno v hlavě.
Žádná Tamae.

1.
„Líbí se ti tu, Mirae?“
Otázka přišla náhle. Bylo zvláštní, jak si tu lidé; a především ženy v některých situacích potrpěly na pravdu a upřímnost.
„Ano, velice,“ usmála se na tchyni a vrátila se k práci. Jen díky Mikoto a její zálibě v zahradničení se mohla začít realizovat v něčem užitečnějším, než bylo starání se o Uchihu. „Jsem ráda, že se ředkvičkám zadařilo,“ mávla rukou k záhonu a zabořila prsty do hlíny.

Spálené mosty

Nikdy o tom neuvažoval. Nikdy ani nepomyslel na to, že by sa niekedy mali znova stretnúť. Ľahko to vytesnal zo svojej mysle, už dávno, a o to viac šokovaný bol, keď sa teraz zamyslel nad tým, že o tom nikdy neuvažoval.

1.
Ta žena, na kterou se Mirae před svatbou mohla dívat jako na světlý bod mezi černí, ta, která jí dle svého pomáhala při hostině utéct myšlenkami jinam, se stala její švagrovou.
Midori za Mirae přišla hned druhý den po svatbě; snad si ověřit, jestli ji Uchiha nezardousil ve spaní. Mirae byly jasné její upřímné úmysly – stejně jako ona nedobrovolně vdaná za hodného Itachiho – jenže situace se lišila.
„Mirae-san, dovol mi ještě jednou tě v Listové přivítat. Trochu se zpožděním, vím,“ usmála se Midori a vzduch kolem se rozpohyboval teplem, „ale přece jen. Takhle neoficiálně je to stejně lepší, že?“ podívala se s očekáváním na Mirae a ta váhavě přikývla. „Výborně. Nemusíš se bát,“ začala opatrně a zahleděla se na Mirae jako na bombu, která každou chvíli vybuchne pláčem a potlačovanou bolestí. Proto ji ohromilo, když jí Mirae úsměv vrátila.

1.
Do svatby zbýval pouhý den. Mirae hleděla ven z pokoje na déšť a stékající vodu po tmavých kamenech. Matka jí zakázala okno otvírat kvůli své zimomřivosti, stála tedy jen s položenou rukou na skle a její dech jí v pravidelných intervalech zamlžoval výhled. Výdech, scéna zmizela, nádech, stará voda odtéká, výdech, okno je nepropustné, nádech, déšť stále jen monotónně padá.
Zítra ji za Něho vdají.
A pak přijde noc…
Sklo se odmlžilo o pár vteřin navíc, to se zhluboka nadechla.
Dnes spolu podle tradice půjdou navštívit hroby jeho předků. Svatba v ženichově domě – přesně jak si otcové přáli.
Pohled do oroseného prázdna.

„Ešte ako ďaleko to je?“ spýtala som sa, keď sme bežali po boku ducha a nepáčilo sa mi, že Hidan si začal znova otvárať svoju myseľ. Neúmyselne, samozrejme. Cítila som jeho emócie a šialenstvo, ktoré ním lomcovalo.
Najprv prišiel odpor.
Cítila som, ako sa mu niečo znechutilo.

1.
Listová se vyznačovala hlasitými projevy jakýchkoliv emocí; lidé se bavili na ulicích, děti běhaly od jednoho otevřeného stánku ke druhému, vůně jídel se mísila a vytvářela zajímavý oblak vznášející se mezi občany i nad nimi. Vesnice ležela schovaná v lůně lesů hrajících všemi barvami zelené pod ochranou hrozivých kamenných tváří. Mirae si s překvapením uvědomila, že poslední tvář je tváří ženskou.
Téhle vesnici vládne žena a nikomu to nevadí. Nikomu kromě mračícího se Warashiho, když rovněž hledí na kamenné dílo a Mirae se musí kousat do rtů, aby se nerozesmála. Tsunade-sama je prý žena od rány, nezvyklá, aby si muž dovoloval na slabší. Tolik ještě stačila z doslechu Mirae zachytit, jinak úplně z vyučování zapomněla, kdo Listové poroučí.

[i]Priemyselná časť Oblačnej bola úplne zničená.
Prach sa lenivo vznášal nad zemou a pohyboval sa smerom, ktorým ho viedol vietor.
Na jednom z kameňov postriekanom krvou bola napichnutá na rukách Nii Yugito v bezvedomí.

1.
Dohlížet na práce věnované svému budoucímu domu a nemyslet přitom na ubíhající týdny nebyl úkol, s kterým se Sasuke vyrovnával rád. Otcovo slovo platilo. Hned druhý den najal dělníky a začal přestavovat nepoužívané křídlo hlavní budovy. Pod rukama dělníků rostlo zázemí hodné druhorozeného syna vůdce klanu. Mikoto se spolu se snachou nadchly pro výzdobu a vybíraly vhodný nábytek s doplňky. Skříňky v kuchyni se naplnily novým nádobím, truhly v ložnicích ložním prádlem. Do knihovny v obývacím pokoji Sasuke přenesl ze staré ložnice skromnou sbírku svých knih.
Jak čas ubíhal, práce bylo méně a méně. Až utichla úplně.
Do svatby zbývaly dva týdny.
Čas od času navštívil Sakuru. Její prvotní reakce byla děsivá; po zjištění domluveného sňatku se div nezbláznila a prosila Sasukeho, ať otce ještě přemluví.

1. - On
Každá vesnice si zakládá na svých klanech. Ať už jsou loajalní dobrovolně, či vynuceně a podvoleně, zakládá. Fugaku si tento fakt uvědomoval, zatímco hleděl z okna své pracovny na zelené listí stromů v zahradě. Hyuugové, tiše soupeřící s Uchihy o větší hlas a právo při vedení vesnice, se radovali z prohry konkurenční strany. Uchihům zbyla jejich hrdost a prestiž jména. Přibyl jemný dozor Hokage.
Převrat se nepovedl.

Nádych, výdych... Nádych, výdych...
Nádych...
Do nosa mi udrela letná vôňa, sladkastá a dusná, pľúca mi sťahovalo. Vánok mi fúkal vlasy do tváre, šum lístia sa ozýval zo stromov, hviezdy sa mi odrážali v očiach a vysmievali sa mi. Bolo ich milión na tmavej oblohe, dnes svietili tak jasne, ako ešte nikdy.
Červený mesiac ich žiarivo osvetľoval, znášal mesačné lúče aj na moju cestu po ktorej sa chystám onedlho vydať...

Maskovaný muž zručne prehľadával mŕtvolu, kým nenašiel, čo chcel. Podal zvitok svojmu druhovi a ten ho odovzdal ich veliteľovi, ktorému tretí podriadený práve ošetril ranu na tvári. Obeť, ktorá teraz ležala bezvládna na zemi, kládla tuhý odpor.

„To nie je ďalší strážca, že nie?“ spýtal sa ma otázku, na ktorú už tušil odpoveď, ale chcel si to overiť. Pokrútila som hlavou a spomenula si, kde som jeho chakru cítila naposledy. Nebolo ťažké si ho zapamätať. Mohla by som povedať, že to bol ďalší človek, ktorý sa mu utkvel v pamäti a ktorý dnešnou nocou asi potvrdí svoju pozíciu na tom zozname.