Žánr

„To byla paráda být zase na misi s vámi, Kakashi-sensei.“
„Hm…“
„To už je let, co jsme naposledy byli někde spolu jenom my tři.“
„Hm…“
„Určitě si to musíme co nejdřív zopakovat, dattebayo!“
„Hm…“
„Sensei, vy vůbec nejste nadšený!“
„Hm…“
„Ale to nevadí, já vím, že mě stejně máte rád.“
„Hm… Eh cože?“
„Ha, ha!“
„Hm…“
„Sakuro-chan, taky sis to tak užila?“
„Naruto, už sklapni, copak ty nejsi unavený?“

Buch, buch, buch!
Těžká kladiva dopadala na kameny a snažila se zlomit jejich vůli.
Buch, buch, buch!
Všude okolo byl prach. Viděli jste ho, cítili... Šedivý, dusivý prach.
Buch, buch, křach!
Konečně. Skála praskla a dolů se svezlo trochu kamení. Drsné ruce plné mozolů odhodily kladivo a klín a sáhly po sutinách. Házely je do vozíku, který se pomalu plnil.
„Hejbněte sebou, kůže líný!“ Lomem se rozlehl zvučný hlas strážce. Někteří vězni se otočili a probodli ho zlostným pohledem nebo alespoň prohodili pár hanlivých slov na jeho adresu... ale on ne. Vězeň číslo 45.

Sasuke nakonec nad Itachim nezvítězil a prchnul, Itachi zmizel stejně jako Sasuke a dlouho ani o jednom nikdo nevěděl. Sakura, Naruto, Sai a Yamato často mívali zprávu o jednom z nich a proto byli neustále na misích.
Naruto pomalu jako ostatní dospíval, po čase pochopil že u Sakury nemá šanci stejně jako se s tím musel smiřovat kdysi Lee. Naruto ovšem objevil novou lásku, ano, koho jiného že?

,,Kabuto! Kde jsi? Kabuto!?“ zařval Orochimaru ve své šatně.
,,Už běžim, pane,“ ozval se z chodby Kabutův hlas.
,,Kde mám svůj fialový provázek?“ zeptal se Orochimaru. ,,Kde je můj provázek? Kam já jsem ho jen dal? Kabuto! Najdi můj fialový provázek, dělej!“
,,Jistě, jistě Orochimaru-sama, už ho nesu!“ Náhle z temné chodby vyběhl Kabuto s velkým fialovým provazem v rukou.
,,No to je dost!“ houkl na něj Orochimaru.,,No na co čekáš? Mašličku! Udělej mi mašličku! Mám rád mašličky. Já chci mašličku!“

Farewell

Farewell… To slovo jsem poprvé použila, když zemřela Tsunade. Byla jsem v bílém nemocničním pokoji. Přístroje vydávali jediný táhlý tón, ale já jsem si toho nevšímala. Seděla jsem na židli a tiše plakala.
Její tělo, bledé, studené a nehybném leželo na posteli. Blonďaté vlasy byly rozhozené na polštáři. Jemně jsem odhrnula několik pramínků z bílé tváři, která i po smrti zůstávala krásná, vyrovnaná a moudrá.

„Nieeeeeeeeeee! Sasukeeeeeeeeeee!“ kričal z plného hrdla akoby mohol vrátiť čas a nedovoliť mu súboj v ktorom zomrel.
„Nemáš čas sa pozerať inde,“ upozornil ho jeho súper a zaútočil.
Z jedinej ruky mu vyskočili malé kobylky a rútili sa na Naruta.
„Katsu!“ zakričal a ílové kobylky tesne pred Narutom vybuchli.
„Sakra“ zaklial.
„To bolo tesne. Skoro som ho dostal,“ usmieval sa Deidara.

Běžela, co jí nohy stačily. Její těžké oddychování se neslo černočernou tmou a odráželo se v ozvěnách od zdí úzkého tunelu. Neviděla naprosto nic, ale doufala, že se již brzy objeví světlo. Sprška vody jí vystříkla až ke kolenům, když šlápla do jedné z mnoha kaluží ledové vody. Běžela stále rovně a když tunel zatáčel, vždy bolestivě narazila do některé z jeho kamenných stěn.

Teď, teď za tímhle rohem musí být už konec! Už musí!

Bylo nádherné ráno a Sasori ještě vyspával v posteli. A ostatní Akatsuki pro něho chystali překvápko:
"Hej, pohněte s tou narozeninovou snídaní, bude deset!!!!" volal Itachi.(Sasori obvykle v deset stává)
"Jo,jo už to bude." volala Konan.

Potom co dodělali snídani, se potichu přesunuli do Sasoriho pokoje:
"Tak na tři jo." šeptal Pein.
"Tři, dva, jedna, teď" zvolal Pein.
"Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví, náš milovaný Sasori!!" zazpívali všichni Akatsuki.

Zo smútkom v očiach sa pozerala na ľudí, ktorí splašene pobehovali po Konohe.
Ona sa však mohla len pozerať zo svojej zlatej klietky na radosť ľudí...
Vždy tajne dúfala, že ju príde zachrániť on. Ten, ktorého tak milovala.

Vetrom chcela tajne byť,
však nemohla si dovoliť,
zhrešiť aspoň v jednu chvíľu,
zalietať si aspoň míľu...

Slzy sa jej nahrnuli do očí a ona už vedela, že prichádza opäť a opäť
tá silná chvíľa úzkosti a beznádeje, ktorú tak dobre poznala. Presne vedela,

Smrt někoho blízkého dokáže v člověku vyvolat zvláštní emoce.....vztek, strach, lítost, ale především bezmoc.

[center]Srdce tepe kdesi v krku,

„Tak týme Gai, před dnešním tréninkem si dáme malou rozcvičku.“
„Jakou, jakou, JAKOU? Pět set kliků? Tisíc dřepů? Dvaceti kilometrový běh?“
„Správný přístup, Lee! Tak tedy dvaceti kilometrový běh!“
„Gai-sensei a smíme to běžet sprintem?“
„Ježiš, Lee, vždyť to není možné.“
„Neji, ty víš, že se sílou mládí je možné všechno.“
„Není, sensei.“
„TenTen, ty snad také pochybuješ? Pak si tedy dáme dvacet pět kilometrů sprintem a potom tisíc dřepů na jedné noze.“

Konanin apríl byl fakt super! Tady vám ho povím:

Včera si Konan napsala sedm papírků. Zítra ráno si časně přivstala a hodila je ke každému členu Akatsuki do pokoje pod dveře.

Možnost první...

Je hluboká noc. Měsíc je v úplňku a jasná obloha září hvězdným svitem.
V Konoze ještě sem tam svítí okno nějakého saké-baru.
Liduprázdnou ulicí kráčí temná postava. Má dlouhý černý plášť a těžké vysoké kožené boty. Všude po sobě zanechává vůni mužské kolínské a kvalitního saké. Kráčí sebevědomě a svýma černě namalovanýma očima dává každému najevo, aby se raději klidil.

Bylo takové normální ráno a Deidara se zrovna probouzel:
"Áááhh, to jsem se krásně vyspal!! C-co to už je tolik!!! Sakra, přijdu pozdě do práce!!!( tohle říká každý den.)

Jde pomalým krokem do koupelny, kde už je jako obvykle fronta:
"Sakra to musím být vždycky poslední!!!!" řval Deidara.
"To je jednoduché, protože už dva roky vstáváš pozdě. Divím se, že tě tvůj šév ještě nevyhodil!!!" konstatoval Kisame.
"Mno... to je jen kvůli toho, že já musím mít speciální režim!!!" řekl Deidara.
"Jaký řežim?!" ptal se zvědavě Tobi.

„Hej, ještě jednou!“
„Stačí, už si toho měl dost, nemyslíš?“
„NESTAČÍ! Ještě pořád jsem naštvanej!“
"No jo, to seš už jak dlouho, ale četl jsem, že hněv a alkohol jsou špatná kombinace a …“
„Ten mrňavej… On mě tak štve! S tím jeho povýšeným pohledem a jak pořád mává s tím svým velkým…“
„… A jsme zase u toho meče… Třeba si tím kompenzuje, že má malý…“
„… Mozek? Jo!! Teď si na to kápl!“
„No, já jsem spíš myslel, že ho má malýho jako ty, Naruto.“
„SAII!!!“

Vždycky ke svým FF napíšu nějaký úvod... Kde mě to napadlo, proč jsem to napsala zrovna takhle... Ale ne dnes. A proč? Prostě protože na to nemám náladu.

POVINNĚ POSLECHNOUT PŘI ČTENÍ: http://www.youtube.com/watch?v=WJuWvMmGr_s

„NE..!“