Bojíš se tmy?

Buch, buch, buch!
Těžká kladiva dopadala na kameny a snažila se zlomit jejich vůli.
Buch, buch, buch!
Všude okolo byl prach. Viděli jste ho, cítili... Šedivý, dusivý prach.
Buch, buch, křach!
Konečně. Skála praskla a dolů se svezlo trochu kamení. Drsné ruce plné mozolů odhodily kladivo a klín a sáhly po sutinách. Házely je do vozíku, který se pomalu plnil.
„Hejbněte sebou, kůže líný!“ Lomem se rozlehl zvučný hlas strážce. Někteří vězni se otočili a probodli ho zlostným pohledem nebo alespoň prohodili pár hanlivých slov na jeho adresu... ale on ne. Vězeň číslo 45.
Znovu popadl klín, kladivo a začal bušit do skály. Víc a víc. Intenzivěji, bolestivěji. Ostatní vězni se jen ušklíbli a vrátili se ke své práci. Tady nebylo potřeba slov. Mohli by si vyřvat plíce a k ničemu by to nebylo. Neodpověděl by. Pětačtyřicítka nikdy neřekla ani slovo.
Buch, buch, buch!
Mlátil do skály jako by mu ona sama něco udělala. Mohla za to, proč je teď tady. Kladivo cinkalo o kamen, svaly na rukou se napínaly. Tady se na výbušniny nikdy nehrálo. Vězni by to měli moc jednoduchý... pěkně ručičky zapojit a hybaj!
Každá stráž si užívala moc nad svými svěřenci. Shlíželi na ně zhůry a přitom někteří sami patřili mezi ně. Mezi tu spodinu...
Hřbetem ruky si otřel zarosené čelo a pokračoval v práci. Museli to dělat. V horku, v létě, v dešti, v zimě. Čím větší zima, tím to šlo hůř. Tím víc se stráž bavila. Ubožáci, kteří spadli ještě níž než ti, které měli hlídat. Kdo je pak spodina a kdo si na ni jen hraje?
„Máte štěstí, končí vám to. Dělejte, odevzdat nástroje a do řady!“ Většina vězňů si oddychla, pětačtyřicítka ještě hodila pár kamenů do dřevěného vozíku vedle sebe a šla se postavit do zástupu.

„Tak to ne, holenku, takovou hračku ti nenecháme. Chtěl bys zdrhnout? To známe! Vemte si ho speciálně na starost,“ kývl strážný na dva muže u v brány. Zloděj se pokusil utéct, ale neměl šanci. Někteří ho hlasitě povzbuzovali, někteří se tiše pochechtávali. Takhle už jich to zkoušela spousta. Nikdo se ven nedostal. Jejich záda poctil výprask, ostatní si vyslechli naříkání a prosby a žilo se dál. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Prosté a jednoduché.
„Jméno?“ Strážný sedící za stolem se podíval do tváře černovlasému muži. Ten jen mlčky nastavil opraný rukáv, kde měl vytištěné číslo.
„Jo, to seš zase ty,“ poznamenal si pečlivě do zápisu a pak kývl hlavou. Vězeň odešel stranou.
Hnali je jako ovce na porážku, v řadě za sebou, muž za mužem. Tady se ženy nikdy neobjevily, neměly tu co dělat. Ženská věznice byla jinde a nepraskala tolik ve švech jako ta mužská. Ženský se z toho většinou dokázaly vykecat...

Klíče zachrastily, když se znovu rozřazovalo do cel. Každá měla své číslo. Málokterý vězeň tušil, kolik jich věznice vůbec má. Nikdo se nestaral o ostatní, všichni si hleděli jen toho, aby se dostali co nejrychleji ven. A to se podařilo málokdy...
Vlastně nikdy, což pro vězně bylo jak zklamání, tak výzva. Oni chtěli být tím prvním, kdo pokoří tu nadutou stráž u vchodu, kdo se vysměje pánům, kteří ho do té díry vsadili, kdo prorazí kamenné zdi a konečně uvidí život za nimi.
Hodně vězňů už ty bláhové sny vzdalo. Hodně z nich zapomnělo na předešlý život a jen přežívali ze dne na den, bloumali bez cíle. A zbytek se zuby nehty držel jakéhokoliv signálu z venku, jakékoholiv vzkazu, jakéhokoliv náznaku, že i jinde se žije... a líp. Že ještě existuje lepší život, než jen fárání v lomu.
Naděje se však pomalu vzdalovala. Některé opouštěla mílovými kroky a rozhodně se nemínila vrátit. Někteří už se lepších snů nedožili...
„Padej tam a neremcej nebo ti tu hubu zavřu,“ vrčel strážce výhružně a strčil vězně do cely. Muži v řadě postupovali dál... dál do studených vlhkých katakomb věznice. Dostanou se odtud ještě někdy?
Kolem nich byla tma. Slabé světlo, které vydávaly dohořívající pochodně na zdích, nedokázalo ozářit vše. Ve tmě se probouzí to největší zlo. Snad proto, že není tak vidět... není tak na očích. Někteří vězni zešíleli, někteří si zvykli. Někteří už jen vzlykali po nocích. Vždyť tma všechno skryje, tak proč se nepoddat strachu a citům. Ve spoustě z nich jich ještě pár zbylo.

Jako tichý stín, který je stále s tebou, se zjevila cela s číslem 45. Mlčenlivý vězeň do ní vstoupil dobrovolně, ale ten druhý se vzpíral.
„Nedávejte mě tam! Ne! Ta cela je prej prokletá!“ křičel vyděšeně. Stráž se pobaveně zasmála a hodila ho dovnitř, nehledíc na jeho hrůzostrašné skřeky.
Bylo tam šero. Dvě špinavé palandy, zaprášený dřevěný stolek, rozbitá krabice před ním. Co by se dalo čekat od cely nejtěžšího vězení v zemi. Tady nebyli jen obyčejní zlodějíčkové. A pokud by se sem nepozorností dostali, byl by to jejich konec. V jako normálním životě, i tady vládla krutá rivalita. Vězni se prali mezi sebou, nikdo nevěřil nikomu. Ne, tady se na přátelství nikdy nehrálo. Zbytečná věc pro ně.
Vězením putovaly fámy o jednotlivých trestancích, z fám se stávaly legendy, z legend už jen laciné frašky a tisíckrát omílané historky, ke kterým si vždy někdo něco přidal. Kdo znal čistou pravdu? Už skoro nikdo a i kdyby, už dávno nebyla čistá. Byla zaprášená jako ty stolky v celách, byla špinavá jako skla v lampách strážnice.
Pětačtyřicítka si sedla na postel a párkrát zapumpovala rukou. Bolest a vyčerpání se projevovalo na každém. Druhý se zhroutil hned u dveří. Nemohl uvěřit, že zrovna tahle cela připadla na něho. Cela číslo 45. A stejné číslo měl i vězeň v ní. Jedna z mnoha zvláštností ve věznici. Museli jste si jich všímat. Pokud jste jen zaslepení nadějí na útěk, zabije vás to. V mžiku je po vás.
Pozorně sledoval svého společníka. Ten si však lehl a jak se zdálo, okamžitě usnul. Rozhodl se ještě chvilku počkat. Vyděšené oči se v šeru snažily zahlédnout náznak nebezpečí. Nic se nepohnulo. Jen z dálky zaslechl křik spoluvězňů a smích stráží.
Minuty ubíhaly, pomalu se začínaly sčítat do hodin. Seděl na vlhké zemi, ale nakonec vstal a lehl si na volnou palandu.

Nebezpečí chodí za rouškou tmy, schovává se v jejích záhybech. Netušícím bere všechnu naději...

Usnul. Vnořil se do klidného spánku. A na druhé posteli se vztyčila temná postava. Potichu přešla malou celu a zastavila se nad spícím mužem. Vzduch rozvířil rychlý chvat ruky, na látce zazářilo vyšité číslo a dlaň přikryla muži ústa.
„Bojíš se tmy?“ zašeptal vězeň do ticha. Ležící sebou začal házet, ale číslo 45 si ho podrželo.
„Asi se bojíš, že? Neboj. Ve tmě se neskrývá jenom nebezpečí, někde tam je i naděje. A já ti ji teď ukážu.“ Chraplavý hlas zněl černým pokojem. Pak se ozval jen chrčivý a dávivý zvuk a znovu nastalo ticho. Muž sebou přestal házet a znehybněl.
„Já jsem naděje.“ Pětačtyřicítka si lehla na svou postel. Radostně se usmál. Kdysi mu přezdívali šílenec. Možná jím byl. Naučil se vraždit bezbolestně, ani doktoři nepoznali příčinu smrti. Pro většinu se stávala přirozenou... a tady byla smrt na denním pořádku. Jen dalšího chudáka ušetřil toho, co ho čekalo. Udělal dobře. On je přece naděje. Udělal dobře...

„Je mrtvý! Pane, je po něm!“
„Další? Asi už to neutáhl. No jo, převezte ho do márnice, asi ho ještě prohlídnou. To už ale není naše starost. Tak hybaj do práce!“ popohnal dalšího vězně.

Den co den. Mlátit do kamenů a vidět v tom smysl, který neexistuje. Přežívat pod maskou smíření a nebo se zbláznit. Co víc je tady čeká. Smrt má pařáty všude a naděje se vzdaluje. Jen málokdo bere smrt jako vysvobození. Tak co víc čekat. Ani tma už bolest neutiší.