Forgiven (songfic.)

POVINNĚ POSLECHNOUT PŘI ČTENÍ: http://www.youtube.com/watch?v=WJuWvMmGr_s

„NE..!“
Dívka s hnědými vlasy, které jí vítr mete do očí běží zoufale lesem. Klopýtá, chytá se čeho může a snaží se co nejméně pohybovat se zraněnou rukou. Tváře jí máčí slané slzy, skrze které téměř nevidí na cestu.
Proč? Hloupá otázka, měla jsem se na ní zeptat už dávno. Srdce mi rychle bije a sotva popadám dech. Je hrozné vědět, že jdu možná pozdě. Třeba budu moct ještě něco udělat.. znovu.
Neměli jsme se vůbec potkat.. Vyhnuli bychom se tak téhle situaci. Nikdy jsme se neměli setkat a přesto jsme k sobě byli nemilosrdně přitaženi osudem jako magnety rozdílných pólů.
„Promiň..“ Jediné slovo, které mi neustále bliká v hlavě jako červené výstražné světlo. Je pozdě? Ne, to snad ne! Snad..
Zavrtím zoufale hlavou a pokusím se zbylé síly využít k rychlejšímu běhu.

„Kibo.. Kibo..!“ Hnědovláska dobíhá k chlapci ležícímu opodál.
Pohled na tvé zkrvavené tělo mi vyrazil dech. Nebyla jsem s to schopná něco udělat. Musím tě zachránit!!
Tmavovlasý chlapec se nehýbe. Jen občasný záchvěv jeho víček nebo rtů naznačují, že z něj ještě nevyprchal veškerý život.

Vždycky jsem se snažila se ti vyhýbat. Byli jsme každý na jiném břehu. Já měla všechny blízké tam, v té skupině v pláštích s červenými mraky, zatímco ty ve vesnici tolik podobné ráji bez válek. Nějaký čas jsem tam byla - s tebou. Nepřineslo mi to nic, kromě těch krásných okamžiků - s tebou. Přemlouval jsi mě. Domlouval jsi mi. „Proč nemůžeš zůstat tady?“ Nechtěla jsem lhát, ale nesměla jsem říct pravdu. Chtěla jsem tě chránit, věděla jsem, že jakmile bys o té organizace věděl víc než máš, stálo by tě to život.
Je ticho. Vítr jemně ševelí a šustí listy stromů kolem. Nic z toho dívka s modrýma očima, lesknoucíma se slzami, nevnímala. Zdrceně poklekne k tělu před sebou a položí ruce na jeho hruď. Z dlaní jí začne sálat zelená chakra medic-ninjů.
Chlapec otevře oči a upře pohled do modrých zaslzených očí nad sebou. Pousměje se a těžce zvedne jednu ruku. Položí ji na ruce dívky nad sebou a lehce odsune. Dívka vytřeští oči.

„Ne.. to nemůžeš..“ Zašeptá hnědovláska a z modrých očí vytékají další slzy.
...Neplač.., naznačíš ústy, které němě otvíráš a já se kousnu do rtu abych nezakřičela bolestí, kterou jsem celou dobu potlačovala. Protestuji a zvýším úsilí léčení. Zavrtíš hlavou, jako jsi to vždycky dělával, když jsem si umínila něco nesmyslného a lehce mě chytneš za ruku. Tvůj stisk je slabý, jako by mě pohladilo motýlí křídlo. „..Kibo..“ Zašeptám. Ani nedořeknu tvé jméno a zlomí se mi hlas.
„.Ne...,“ šeptáš, nerozumím co mi říkáš a skloním se k tobě. Pokusy o tvou záchranu vzdávám. Chápu to. Vím, že je pozdě. Už nic nezmůžu. Z očí mi stále tečou slzy, které mi s menšími obtížemi setřeš a pomalu mě pohladíš po vlasech, jako jsi to dělával vždycky, když jsi mě uklidňoval.
„Miluji tě.. ..nezapomeň...“ Zamumláš namáhavě a já se zmůžu na pouhé polknutí ne málo slz.
„Kibo.. Já.. nezapomenu..“ Modré oči postrádající obvyklou jiskru radosti se zavřou, jakoby se dívka, která je vlastní, chtěla schovat před realitou. Vzbudit se doma a říct že je to jen noční můra. „Nikdy..“ Dodá tiše a stiskne chlapci ruku, kterou potom přitiskne tam, kde má bijící srdce. „Budeš tady.. Napořád.. Ano..?“

Přikývneš a mě z očí vytrysknou další slzy. Svět není fér, což jsem bohužel nezjistila poprvé. Jediný člověk, díky kterému jsem byla šťastná tu teď leží přede mnou. Ruce a oblečení mám zamazané od tvé krve a ty těžce bojuješ o každý další nádech. Bojím se, že každou chvíli odejdeš.
Chlapcův obličej začíná pohasínat. Již slabý stisk ruky zeslábne.
Nebe se zatáhne. K dvojici se dobelhá velký bílý pes. „Akamaru..“ Špitne hnědovláska a sleduje slábnoucího psa, jak si lehá vedle svého pána a nejlepšího kamaráda, jakého kdy měl.
Dívka vezme Kibovu chladnou ruku do dlaní a sehne se nad ním. Dívá se mu do očí a snaží se ten obraz vrýt na věčnost do paměti.

Akamaru zakňučí a já se marně snažím zahřát tvou chladnoucí ruku. Stále dýcháš a srdce ti bije, ale velmi slabě. Chci se rozloučit.
Naposledy přitisknu své rty na tvé. Sotva se odtáhnu, tvé svaly ochabují a Akamaru znehybní.
Rozprší se.
V dálce slyším výt vlky.
Pláčou.
Stejně jako já.

Proč?