Květiny někdy klamou...

Běžela, co jí nohy stačily. Její těžké oddychování se neslo černočernou tmou a odráželo se v ozvěnách od zdí úzkého tunelu. Neviděla naprosto nic, ale doufala, že se již brzy objeví světlo. Sprška vody jí vystříkla až ke kolenům, když šlápla do jedné z mnoha kaluží ledové vody. Běžela stále rovně a když tunel zatáčel, vždy bolestivě narazila do některé z jeho kamenných stěn.

Teď, teď za tímhle rohem musí být už konec! Už musí!

Ale konec stále nikde. Do jejích modrých očí se začaly drát slzy strachu a naprosté beznaděje. Ani nevěděla před čím utíká, vlastně ani nevěděla, zda ji někdo pronásleduje. Když znovu ve veliké rychlosti narazila do tvrdého kamene, oslnilo ji...ano, světlo!

Ano! Konečně!

Odhrnula si blonďaté vlasy z čela a skoro se usmála. Na to byla ale stále příliš v šoku. Hned, jak vyběhla na světlo, padla na kolena a zabořila obličej do měkké lesní trávy. Rozvzlykala se, neschopna se v té chvíli pohnout. Snažila se vyhnat všechen zatuchlý podzemní vzduch z plic. Nevnímala, že má paže sedřené do krve ani to, že někde po cestě ztratila čelenku. Utřela si slzy a v další vlně paniky se pokoušela sebrat ze země.

Musím...musím odtud pryč...

Pomalu se postavila a rozhlédla se kolem. Těch květin, které se kolem ní nacházely si předtím nevšimla. Teď jako by jí utěšovaly. Vždy se při pohledu na ně alespoň trochu uklidnila. Nyní jí alespoň pomohly utišit hysterický pláč a přinutit ji, aby se-i když jí to rvalo srdce-vrátila do vesnice. Na ten pohled, který na ni byl mířen před několika minutami nikdy nezapomene.

Sasuke...Asi je opravdu vše ztraceno. Proč...? Proč jsi nás opustil?

Rozeběhla se k vesnici. Přeskakovala padlé kmeny, kameny a vše ostatní, co jí stálo v cestě. Stále se nemohla zbavit pocitu hrozícího nebezpečí. Když vyběhla z lesa, naskytl se jí hrůzný pohled. Už mohla být konečně v bezpečí za branou...Za branou, která je teď ale zavřená! Došla až k ní a lehce se jí dotkla prsty pravé ruky. Kousla se do rtu.

To ne! Prosím, to ne!

Do očí se jí opět vlily slzy. Zkrvaveným ramenem vrazila vší silou do brány. A znovu. Po mnoha neúspěšných pokusech se opřela zády o bránu a sesula se na zem. Potom ztratila vědomí. Možná usnula, možná omdlela. Probudilo ji až zavrzání brány. Rychle otevřela oči a uvědomila si, kde je. Znovu ten neovladatelný...strach. Když ale uviděla vlídnou tvář hlídačů, které důvěrně znala, postavila se na nohy a vešla do vesnice. Trochu se jí při tom točila hlava. Na nikoho se nepodívala, nikdo nesměl vidět její zmatené oči. Na to byla moc hrdá, ale teď musela udělat věc, pro kterou musí svou hrdost zakopat někam hodně hluboko do svého nitra. Došla k jednomu z mnoha malebných domků a zazvonila na zvonek.

,,Ino! Co se ti stalo?!‘‘
,,Sakuro, on už se nevrátí. Byla jsem za ním a...Nemá to cenu. Kdybys ho viděla, viděla jeho chladný pohled...‘‘ zašeptala a pohlédla své kamarádce do očí. Ani jedna z nich se nechtěla rozplakat jako první, ale Ino se podlomila kolena a s nimi i její hrdinství. Začala vnímat bolest smutek, bezmoc i vztek. Byla si ale téměř jistá, že je v bezpečí a tak se nebála obejmout Sakuru v útěšném gestu a rozplakat se jí na rameni. Sakura ji vzala dál. Zamkla za sebou dveře svého pokoje a s Ino si vedle sebe sedly na postel. Zatímco se věnovala léčení zranění, které Ino utržila, vyptávala se polohlasem na spoustu věcí.
,,Kde je to sídlo? Řekni mi to, prosím.‘‘
,,Hluboko v lese,‘‘ šeptala téměř neslyšně Ino ,,U nejvyššího stromu je vchod do podzemí a tam Orochimaru sídlí. A Sasuke nevypadal, že by se chtěl vrátit... Moment! Kam...Kam jdeš?!‘‘ křikla najednou, ale Sakura nečekala na varování a jala se udělat stejnou hloupost. ,,Huso hloupá! Vrať se!‘‘ křičela za ní ještě z okna až jí přeskakoval hlas.

...

Utíkala lesem, její světle růžové vlasy za ní vlály. Občas vyskákala po větvích až nahoru, aby nabrala správný směr-směr k nejvyššímu stromu. Když po půl hodině konečně zastavila, viděla okolo sebe samé květiny.

Třeba to tu nebude tak hrozné...

Trochu se pousmála a vstoupila do podzemního tunelu. Šla dlouho podél stěn, tak dlouho, až si přestala být tak jistá, že to byl dobrý nápad. V naprosté tmě začala váhat. Až konečně narazila na těžké dřevěné dveře. Protože nešly otevřít, musela použít hrubou sílu a dveře vykopla. To, co, nebo spíš ten, koho spatřila jí vzal dech. Stačilo jí jen pár sekund, déle se nedokázala dívat do jeho nyní rudě svítících očí. Ten starý Sasuke, ten Sasuke, kterého znala, už tam nebyl. Nenašla v tom pohledu žádný cit. Mrazilo ji z toho až v konečcích prstů a zaplavil ji nepředstavitelný strach, ani nevěděla proč.

Sasuke! To...není...to nemůže být Sasuke!

Uhnula pohledem a rozeběhla se pryč. Chtěla před tím pohledem utéct.
Běžela, co jí nohy stačily. Její těžké oddychování se neslo černočernou tmou a odráželo se v ozvěnách od zdí úzkého tunelu. Neviděla naprosto nic, ale doufala, že se již brzy objeví světlo. Sprška vody jí vystříkla až ke kolenům, když šlápla do jedné z mnoha kaluží ledové vody. Běžela stále rovně a když tunel zatáčel, vždy bolestivě narazila do některé z jeho kamenných stěn...