Farewell

Farewell

Farewell… To slovo jsem poprvé použila, když zemřela Tsunade. Byla jsem v bílém nemocničním pokoji. Přístroje vydávali jediný táhlý tón, ale já jsem si toho nevšímala. Seděla jsem na židli a tiše plakala.
Její tělo, bledé, studené a nehybném leželo na posteli. Blonďaté vlasy byly rozhozené na polštáři. Jemně jsem odhrnula několik pramínků z bílé tváři, která i po smrti zůstávala krásná, vyrovnaná a moudrá.
Slzy mi tekli po tvářích, ale já je nesetřela. Naposled jsem se dotkla ruky mojí učitelky a vydala jsem se ke dveřím. Věděla jsem, že tolik obdivovaná hruď mojí hokage se už nikdy nerozhýbe nádechem, plné rty už nikdy už nikdy nerozechvěje povzdech a žíznivá ústa už nikdy nesvlaží její oblíbené saké.
Ve dveřích jsem se ještě otočila a věnovala jejímu tělu dlouhý pohled.
„Farewell, Tsunade-sama,“ špitla jsem a vklouzla do dlouhých, opuštěných chodeb nemocnice.
„Kibo, ne! Neumírej! Sakuro, pojď mi pomoc!“ Hinata seděla na bojišti a slzami zkrápěla tělo hnědovlasého chlapce. Klekla jsem si k Hinatě a koncentrovala chakru do rukou, odhodlaná udělat, co můžu, i když Kiba, jak jsem jako medik hned poznala, neměl téměř žádnou šanci. I tak jsem ale byla odhodlaná udělat vše, co bylo v mých silách. Jaké bylo moje překvapení, když mé ruce kousek od těla chytli za zápěstí jiné. I když umíral, Kibův stisk byl neobyčejně pevný.
„Nemá to cenu,“ zaskuhral Kiba přes roztržené rty.
„Ale Kibo-„ špitla jsem.
„Ne. Jsou jiní, kteří mají šanci žít, pokud se jim včas dostane pomoci. Můj život skončil, jsem s tím smířený.“ Bylo vidět, že ho každé slovo stojí téměř nadlidskou námahu.
„Nemluv, vysílíš se. Kibo, ty budeš žít!“ zvolala Hinata. Kibovi se na tváři povedlo vykouzlit úsměv. Zavrtěl hlavou a víčka mu začala klesat.
„Sakuro dělej něco!“ žádala mě zármutkem napůl šílená Hinata. Já jsem se zmohla jen na to, že jsem zopakovala Kibovo gesto; zavrtěla jsem hlavou.
Na rameni jsem ucítila něčí ruku. Za mnou stál Naruto a stiskem ruky mi dodával odvahu. Položila jsem svou dlaň na jeho, abych mu dokázala, jak si jeho podpory cením i tak jsem ale špitla:
„Měl bys být s Hinatou.“
„Já vím,“ zazněla odpověď.
Kiba stočil oči zkalené bolestí k Narutovi.
„Postarej se mi o ní. Postarej se o ně obě,“ poprosil Kiba.
„Spolehni se,“ zašeptal Naruto a já cítila, jak mi na rameno dopadla jedna z jeho horkých slz. Vsákla se mi do trička a zastudila mě, když se kolem prohnal závan vzduchu.
Kiba se ještě jednou usmál a pak zavřel oči. Jeho hruď přestala stoupat a klesat, bránice se zachvěla posledním výdechem a z toho, co před vteřinou bylo milujícím člověk, se změnilo jen ve smutnou skořápku, něco, co nikomu neřekne, co byl Kiba za člověka a jak zemřel.
Někde smutně zavil pes. Snad to byl Akamaru, který cítil smrt svého partnera a odešel spolu s ním. Hinata položila hlavu na Kibovu hruď a hořce se rozplakala. Naruto k ní přistoupil, objal jí a konejšivě jí hladil po zádech.
„Farewell, Kiba-kun,“ rozechvělo to slůvko mé rty podruhé.
Jestli mě první dvě smrti boleli, ta třetí mi rozervala srdce. Bylo to ve velké bitvě o Konohu. Bojovala jsem proti nepříteli z Akatsuki a byla nucená sledovat, jak kolem mě padají k zemi těla mých přátel. Chtěla jsem jim pomoci. Chtěla jsem zabít muže, který jedinou ranou setl hlavu Shinovy, vyléčit smrtelnou ránu, která roztrhla Saiovu bledou kůži, postavit se do cesty zbrani, která probodla srdce Ino, ale má protivnice, dívka s rudými vlasy, mi nedovolila jim pomoci.
Ostatní týmy z naší původní devítky a týmu Gai byly zabiti, život za vesnici položili i naši senseiové. Všichni ostatní nepřátelé byly mrtví, probíhali už jen dva poslední souboje, já proti té rusovlásce a Sasuke proti Narutovi.
Nedovedete si ani představit, jak moc jsem to už chtěla skončit. Odejít ze světa, kde jsem nucena vidět umírat své přátele a vědět,že nemůžu udělat nic, čím bych jim pomohla. Ano, chtěla jsem zemřít, uprchnout z této náhražky života, kde mi nic a nikdo nezbylo. Teda kromě Naruta a on byl to poslední, co mi dávalo vůli žít.
A pak nastala příležitost. Sasuke zakřičel, protože mu Naruto probodl paži a rusovláska se po něm podívala, aby zjistila, co se děje. Ta vteřinka nepozornosti jí stála život; zabila jsem jí několika jehlami, které jsem v nestřežené chvilce zabodla do smrtelných míst.
„Huh?“ Naruto se hloupě podíval na mě, stojící nad tělem rusovlásky, zkropenou krví, zpocenou a zaprášenou. Musela jsem vypadat hrozně a taky jsem se tak cítila.
Ale Naruto za ten jediný pohled zaplatil stejně krutě jako rusovláska před chvílí. Sasuke mu s divokým úšklebkem zarazil meč mezi žebra a s krutým úsměvem ho z jeho těla vytáhl.
Naruto táhle vykřikl. Ten nepřirozený, vysoký tón, který ten den vydal mě rozechvěl stejně jako strunu na dobře naladěné kytaře a můj výkřik zazněl současně s tím jeho.
„Naruto!“ vrhla jsem se k němu a moje ruce se okamžitě zeleně rozzářili. Chtěla jsem Naruta zachránit, ulevit mu od bolesti, dát mu možnost vidět nový den. Slzy kapali na jeho bundu, ale já je jen nepřítomně setřela hřbetem ruky a znovu se věnovala léčení. V halvě mi jako gong bušila jedna myšlenka: Naruto nesmí zemřít.
„To je v pořádku, Sakuro- chan. Jsem připraven zemřít. Neplýtvej chakrou,“ usmál se na mě Naruto.
„Nemluv!“ vyjekla jsem zoufale. „Ještě si to zhoršíš.“
Vidění mi rozmazávali proudy slz, které mi tekli z očí. Nemělo cenu je stírat; sotva jsem to udělala, vytryskli nové.
„No tak, Naruto, no tak,“ šeptal jsem usilovně, jako kdyby to mohlo pomoci. Naruto nejistě sledoval mé ruce, vznášející se nad jeho zraněním, jako by v duchu odhadoval své vyhlídky. Bylo mi ale jasné, že ví to, co já: není šance. Přívaly zelené chakry proudící z mých rukou jen prodlužovalo jeho život a oddalovalo okamžik, kdy se budeme muset rozloučit.
A pak se stalo něco, co muselo neodvratně přijít. Došla mi chakra a moje ruce bezvládně klesli na Narutovi hruď. Steží jsem mohla sedět, natož ještě léčit Naruta.
„Já… Gomen, Naruto-kun,“ šeptla jsem.
„Sakuro-chan,“ usmál se Naruto laskavě. Pak se jeho oči zavřeli a rty ztuhli v posledním úsměvu. Naruto Uzumaki byl mrtev a já mu nedokázala pomoc.
Jako Hinata před několika dny truchlila nad Kibou, položila jsem hlavu na Narutovu hruď a moje tělo se rozechvělo při náhlém návalu zármutku. Cítila jsem, jak mě kdosi sevřel do konejšivého objetí a šeptal mi do ucha slova útěchy.
Když přešlo to nejhorší, zvedla jsem hlavu a pohlédla do páru temně černých očí, lemovaných několika neposednými pramínky barvy havraního peří. Když jsem tu osobu poznala, znechuceně jsem se od ní odtáhla a vytáhla kunai.
„Sakuro?“ zeptal se Sasuke Uchiha opatrně.
„Vrahu,“ špitla jsem. „Ty nechutný špinavý vrahu.“ A než jsem se nadála, Sasukeho tělo s mým kunaiem v krku spadlo na to Narutovo.
„Farewell, Sasuke,“ zašeptala jsem a s krutým úsměvem sledovala, jak z jeho krásných očí zmizel život.
Ani nevím, proč jsem to udělala. Zabila jsem posledního člověka, kteréhop jsem zanala z dětsví. A zalil mě hrozný smutek
V jediném dni jsem přišla o všechny, které jsem milovala. Když jsem zabila Sasukeho, dolehla na mě tíha toho všeho, co se stalo. Konoha byla zničená, mí přátelé mrtví a já zabila Sasukeho.
A náhle jsem se cítila tak slabá a zranitelná. Nežil už nikdo, kdo by se přede mě postavil na obranu, kdo by setřel mě slzy, kdo by mě utišil. A teprve v tu chvíli jsem si uvědomila význam přátelství a toho všeho, co jsem ztratila. A bylo mi jasné, že do tohohle světa už nepatřím.
Sebejistým krokem jsem se vydala k památníku Hokagu. Pokud to má skončit, tak právě tam.
Cestou jsem si víc než kdy jindy uvědomovala každý detail. Dýchala jsem vzduch, silně navoněný vůní kvetoucích Sakur, mých jmenovkyň. Vzpomněla jsem si na to, jak jsme s Narutem a Sasukem jednou pořádali piknik v třešňovém háji, Když jsme ještě byly spolu… když jsme byly tým 7.
Minula jsem spoustu památných míst. Akademii, Narutův dům, Ichiraku, lavičku, kde mě tenkrát zanechal Sasuke… ach, Konoha mi bude chybět. Na jednu stranu jsem věděla, že místo, kam chci jít bude podobné Konoze, jen bez soubojů, hádek a problémů, bez kterých se neobešel jediný můj den. Místo bez bolesti…
Prošla jsem kolem prázdného sídla Hokageho a známou stezkou jsem se vyšplhala na skálu s hlavami Hokagu. Protáhla jsem se mezi stromy, minula místo, kde Sasuke rád sedával a přešla k okraji. Špičky mých bot prozkoumávali poslední centimetry pevné skály a já se zahleděla do několika set metrové hloubky pod sebou.
„Opravdu to chceš udělat?“ zeptala jsem se sama sebe. „Je to jediná možnost? Nevymyslíš něco lepšího?“ Chvilku jsem váhala a pak mě napadlo mnoho lepších řešení.
„Skoncovat to není řešení,“ uvědomila jsem si překvapeně. Chtěla jsem zase ustoupit, ale náhlý, prudký poryv větru mi podtrhl nohy. A já letěla… Letěla jsem vstříc tvrdé zemi a moje ústa proti mé vůli vykřikla.
Připravila jsem se na tvrdý dopad, který musel přijít. Tělo protnulo vzduch, cítila jsem proudy vzduchu na tváři a vlající vlasy. Bude to bolet?
Země se najednou hrozně přiblížila a já slyšela odporné křupnutí. Cítila jsem, jak se několik kostí zlomilo a z ran vytryskla krev. Nebolelo to, objevil se jen jakýsi pocit otupělosti, jako bych byla opilá. Matně jsem rozeznávala tváře lidí, kteří se nade mnou skláněli. Jejich obrysy se nejasně rýsovali proti čistému nebi, ale já byla půlkou svého vědomí někde jinde. Ve světě za řekou, která oddělovala život a smrt stejně jasně, jako řez rozpůlí papír. Za řekou stáli Naruto a všichni, které jsem ztratila. Bavili se spolu a smáli se. Dokonce i Sasuke.
A já věděla, že za chvilku se budu bavit s nimi. A věděla jsem, že tam se ocitnu. Líbilo se mi tam… vlastně jsem se těšila.
Cítila jsem přicházet konec a věděla jsem, že mám čas na jednu věc. Rozloučit se.
„Farewell, Konoha.“ Slova vyklouzla z mých rtů z posledním výdechem a já šla vstříc jasným loukám posmrtného života.