Žánr

[i]Říct sbohem, znamená naposledy se rozloučit s člověkem, kterého milujete či nenávidíte, máte rádi či příliš nemusíte. Někdy je slovem skoro až šťastným, jindy vás rozpláče zvláštními slzami, jsou jiné, nejsou to slzy radosti či naděje, bolesti nebo trápení a většinou to nejsou ani slzy smutku. Jsou to slzy, slané kapky vody, určené jen a pouze pro akt loučení, pro slovo sbohem.

Nad každou hlubokou propast patří most. Most, který musí někdo postavit. Most, po kterém někdo bude chodit. Most, který bude spojovat dvě strany. Most, který bude dělat vzdálenosti překonatelnější, nemožné uskutečnitelnější.
My jsme si nad naší propastí postavili ten svůj.
A já tu teď stojím...na jedné straně, v ruce louč a koukám na vaše obliče, ve kterých je vepsaná otázka : ,,Můžeme jít za tebou?"

Moje první jednorázovka....Sice na to nevypadá, ale je to tak.... Jestli se vám to nebude chtít celé číst, tak bych to mohl rozdělit na dva díli..

Sluneční svit zaplnil les plný života. Život si v něm plynul svým vlastním pomalím tempem. Nic ho nemohlo vyrušit. Ani tiché kroky mladého blonďáka s černou kápí, který bez cíle bloudil světem.

Sakura stála v okně a dívala se na to černé nebe... Černé, jako její srdce plné smutku, trápení a nekonečné prázdnoty... Prázdnoty, která ji sužovala každým dnem i nocí. Ta noc jí vyvolávala vzpomínky, na které chtěla už zapomenout... Tu osudnou noc, kdy ho nedokázala zachránit... *Kap* Slzy dopadaly na vybledlou fotku, kterou držela v rukou... Starý tým 7, je to už tak dávno, kdy odešel a nechal po sobě prázdno v srdích těch, kteří ho brali jako nejlepšího přítele, dokonce i jako bratra. Znovu se podívala na postavu v modrém...

Výplod mé už tak vyhlodané fantazie. Ty vzpomínky tady nahoře jsou Sasukeho a ty dole jsou Sakury Hezké čtení

,,Už jsou to dva roky…“
,,Dva dlouhé roky, ve kterých stále myslím na tebe…“
,,Co vlastně děláš, jak se máš, beze mne…“
,,Nechal jsem tě samotnou…“
,,Ale vracím se zpět…“
,,Bojím se… Co mi řekneš…“
,,Už jednou jsem se vrátil… Byli jsme spolu… Kdyby nebylo Orochimara…“
,,A zase je tu to slovo kdyby…“
,,Nenávidím se za to co jsem ti udělal…“
,,Doufám, že mi odpustíš…“

Bol letný deň a v Listovej sa práve ozýval hlas Naruta: „Ale bábi Tsunade ja na také jednoduché misie nechcem chodiť.
„Naruto, nevyvádzaj a buď ticho,“ povedala Sakura.
„Áno, Naruto mal by si sa chovať disciplinovane,“ povedal Lee a ešte viac sa vystrel, ak to vôbec ešte bolo možné.
„Takže, pôjdete do Ukrytej v Kvetoch a preskúmate, aká je tam situácia.“ „Naši zvedovia nám hlásili, že to vyzerá, ako keby sa pripravovali na vojnu s nejakou inou Zemou,“ povedala Tsunade. „Rozumiete?“
"Áno,“ povedala Sakura.

"Proč?" ptá se černovlasý Emouš svého učitele.
"Jsi na tuhle práci k ničemu, to je ten důvod. Nebudu se s tebou hádat o blbostech." odpovídá dlouhovlasý muž a pokynem ukáže chlapci velmi podobnému Harrymu Pottrovi, aby čištění bot urychlil. Ten okamžitě začne pánovi boty drhnout jak ježek na záchodě.
"Ale mistře Orochimaru! Tohle mi nemůžete udělat! Na jiný věci mě využíváte rád, ale když chci něco já, tak to ne?" odporuje tvrdohlavý kluk a upravuje si ofinu.

Železo hrdzavie

Keby vám niekto umožnil dospievať spolu s Kakashim Hatakem od momentu, keď zomrel jeho nový priateľ, mali by ste možnosť výberu. Na širokej ceste udalostí sú totiž mnohé odbočky, závislé od času alebo napríklad aj od emócií. Podstatné ale je, že je vždy nejaké predtým. Predtým, ktoré je zdrojom nášho budúceho konania na určitú dobu alebo, v tom horšom prípade, na celý život.
Toto je malý príbeh o tom, čo sa mohlo stať, keď sa Kakashi vrátil domov.

Na hlavních ulicích bylo až nepřirozené ticho, které narušovaly jen pravidelné kroky a tiché dopady slaných kapek na zem. Lidé, jdoucí v průvodu, byli oděni pouze do černé bary. Byl to pohřební průvod. Ale kdo byl mrtvý?

Každým dnem jsme silnější. Každým dnem víc a víc cítíme, co to znamená žít. Každým dnem … Neustále se snažíme. Až do krve, do morku kostí. Unavujeme se jenom pro to, abychom získali víc síly. Namáháme naše těla, aby se naše duše měly líp.
My, potomci velkých osob. Potomci žijících i nežijících legend. Potomci velkých generací i statečných rodů. Teď je všechno na nás. Naši otcové nám zanechali přítomnost, abychom my ochránili budoucnost.
My, lid Konohy.

o tak tady je po dlouhé době nějaký FF ode mě! Je to taková krátká jednorázovka na jakýkoliv pár z Naruta! je to FF takže to není ani moc podle "zkutečnost" a tak .... no doufám, že se bude líbit!

[i]Miluji tě! Strašně moc tě miluji ale stále nejsem schopná ti to říct! Stále mám strach, že mě odmítneš, že máš rád jinou a mě bereš jen jako kamarádku!
Stále mám pocit, že mnou pohrdáš a myslíš si o mě své ale tvůj pohled mi to vždycky vyvrátí!

A žili šťastně až do smrti, tak končívají pohádky, takové, které nám jako malým dětem rodiče vyprávějí před spaním. Vždycky mají dobrý konec a celé jsou tak nějak černobílé. Je v nich totiž předem dáno, kdo je zlý a kdo hodný. Všichni mají své role a nikdo toto pravidlo nikdy neporuší. Hodné princezny a princové, zlé čarodějnice a draci. Každý má svou roli a nikdo ji od začátku do konce nemění.

Tenhle nápad vznikl dneska o půl 4 ráno, když jsem nemohla spát. Takhle pozdě je moje hlava už dost často prázdná a bez št'ávy, takže neručím za to, že to byl dobrý nápad. Ale to už posud'te sami

Co jsem to, proboha zač...?
Co jsem to, proboha provedl...?
Všem těm lidem...?
Všem... neviným...
Já...
Lituju toho...
Promiňte mi...
Nechtěl jsem...
Nebo možná...?!

Pozor! Radsi nečíst!!! Me se to nelibi!!!! Tak radsi predem upozornuji... :D

Ve stopách sanninů

[i]„Ty parchante...“ zasyčel mladý bílovlasý ninja.
„Pche... jen závidíš, že jsem lepší... ostatně jako vždy...“ odfrkl bledý kluk s tmavými vlasy.
„Já nikdy! Co si o sobě kruci myslíš?! Ty jeden...!“ chtěl se na něho vrhnout, ale do cesty mu skočila kamarádka.
„Jiraiyo! Tak dost, to by stačilo!“ zahřměla svým stylem.

Cesta za snem...

Kdo jsem? Kam patřím? Jaký je můj úkol? Jaký by měl být můj cíl?

Jdu ulicemi Konohy a kladu si tyto otázky stále a stále dokola a čekám, kdy se mi dostane odpovědi... Ale žádná nepřichází...

Tolik let jsem zde vyrůstala, vystudovala jsem akademii, byla přiřazena k týmu a snažila jsem se zlepšovat jako ninja i jako člověk... Dělala jsem přesně to, co se ode mě očekávalo...

Nevěděla jsem, jaký tomu dát název. Snad jsem se trefila. :)

Mladý muž nerovózně přecházel po nemocniční chodbě a pláště Hokageho mu vlál kolem těla. Na lavičce kousek ode dveří, kolem kterých muž chodil, seděl o něco starší pán. Lehce se usmíval nad chováním svého žáka. On nikdy nepoznal, jaké to je, čekat až vám sestra příjde říct, že máte syna a vaše žena je v pořádku. Dokázal ale pochopit mužovu nervozitu. Zavzpomínal na to, jak se dověděl, že jeho žák bude mít nástupce.

Další jednorázovka... po dlouhé době jedna, která mi šla pěkně psát.

Život je jako růst stromu. Vyrůstá z malého proutečku, do výšky a šířky, jeho kmen se stává silnějším, a když už nastanou jeho roky, začíná pomalu ztrácet energii a umírá.
Za rok si prožije tolika změn. Na jaře mu začínají pomalu klíčit květy a listy, v létě roste do krásy a jeho listy jsou nádherně zelené.
Na podzim jeho listy obléknou barevný plášť, který při dopadu slunce zbarvuje celé okolí. Avšak si dny svojí krásy moc neužijí.

Hmm... fanoušci NaruHina mi tak trochu nasadili brouka do hlavy... a tohle vzniklo.

[font=Times New Roman]Lidé se radují… ozývá se smích, všichni jsou šťastní… jen já ne.

Vždycky jsi se mi líbil… už od té doby, co jsme byli v akademii, pamatuješ? Já byla ta, která tebou jako jediná neopovrhovala… naopak, milovala jsem tě…

Zazvonily svatební zvony. Novomanželé sešli ze schodů, objímali se a líbali. Oči jim zářily štěstím…

[i]Kolik let to už je? Kolik let jsem kolem tebe chodila, neschopná ti to říct…