Silnější než kdy dřív

Na hlavních ulicích bylo až nepřirozené ticho, které narušovaly jen pravidelné kroky a tiché dopady slaných kapek na zem. Lidé, jdoucí v průvodu, byli oděni pouze do černé bary. Byl to pohřební průvod. Ale kdo byl mrtvý? Kdo zemřel, když tu spoustu truchlících lidí vede dívka s růžovími vlasy. Ta dívka třímala v rukou kytici bílých růží. Takových, které se dávají na hroby zesnulých. Šla se vztyčenou hlavou, byla hrdá a jako jediná neuronila ani slzu. Slzy jsou projevem smutku, ale ona trpěla tiše. Musím být silná, pomyslela si a dál kráčela ztichlou ulicí. Měla na sobě černé šaty a její jemné vlasy povlávaly v záchvěvech větru, větru, jenž přinášel naději, jako nový úsvit. Silnější než kdy dřív, přemýšlela. Musím být silnější, než jsem byla, než jsi mi umřel. Byls ten jediný, který mi dával naději, jediný, kdo mě podržel, když jsem se řítila na samé dno, jediný, který mi slíbil vše po čem, jsem kdy toužila a pak své sliby dodržel, jediný, kdo rozsvítí světlo, když jsem tápala v temnotách, jediný, kdo mne bez přemýšlení oslovil, když jsem stála sama uprostřed obrovského davu…Rakev byla pomalu spouštěna do hliněného hrobu…jediný, kdo mne viděl, když jsem byla pro ostatní neviditelná, jediný, komu jsem ublížila, a přesto mě měl rád, jediný, komu jsem stála za snahu, jediný, kterému jsem se nikdy nebála nic říct, jediný, kterému jsem přiznala právě to, že se bojím, jediný, kdo zůstává v mém srdci, jediný, pro kterého jsem dokázala udělat cokoli…Dívka hodila na rakev první hrst hlíny a otočila se k nebožtíkovi zády…jediný…Prostě…jsi ten jediný. Ale nyní, i když umíráš, nesmím plakat. Musím být silná, silnější než kdy dřív.