Cesta za snem

Cesta za snem...

Kdo jsem? Kam patřím? Jaký je můj úkol? Jaký by měl být můj cíl?

Jdu ulicemi Konohy a kladu si tyto otázky stále a stále dokola a čekám, kdy se mi dostane odpovědi... Ale žádná nepřichází...

Tolik let jsem zde vyrůstala, vystudovala jsem akademii, byla přiřazena k týmu a snažila jsem se zlepšovat jako ninja i jako člověk... Dělala jsem přesně to, co se ode mě očekávalo...

Loudám se rodnou vesnicí a slepě kráčím po cestě aniž bych věděla kam vede. Kolem se prohánějí lidé a spěchají za svými povinnostmi... Pobíhají všemi směry, neohrabaně do mě naráží a jen výjimečně se obtěžují s omluvou... Je mi to jedno, jdu dál a ani se neohlížím...

Hlava se mi točí a já netuším kterým směrem se mám vydat, která cesta je ta správná... Co když vyjdu špatně a narazím do zdi? Nikdy jsem se neuměla správně rozhodovat a bála jsem se velkých a důležitých kroků, proto jsem radši nechala organizovat můj život ostatní... Bylo to pro mě pohodlnější a já se nemusela strachovat... Ale teď je mi jasné, že to takhle nemůže pokračovat... Musím se rozhodnout sama...

Ulice se začaly pomalu vyprazdňovat, ale já si toho nevšímám... Přemýšlím, uvažuji a zvažuji možnosti... Temná mračna se stahují nad střechami a zahánějí vystrašené obyvatelé... Ale já se nezastavuji a nehodlám se před bouřkou schovávat...

Nejsem si jistá sama sebou a nevím kudy kam... Na co bych se měla nyní soustředit, za čím si jít? Za snem, za mým přáním... Ale jaké to přání je? To hluboko potlačené v mojí mysli...? Ale já na něj nedosáhnu, nepoznám po čem vlastně toužím...
‚Haló! Pomoc! Pomozte mi někdo! Řekněte mi jak dál!‘ Jak by bylo snadné říct ostatním o pomoc...

První sotva znatelné kapičky letního deštíku dopadají na vyprahlou zem, která je ihned hltavě vsakuje. Já je ale necítím, jsou ještě moc malinké a na mé kůži se okamžitě vytratí a já o nich ani nevím... Poprchává, ale kapky se mi vyhýbají...

Ale říkat si o pomoc... To už nemůžu, po tolikáté už ne... Hrdost... Mohla bych být na sebe vůbec hrdá? Ne... protože jsem nikdy nedokázala nic sama, vždy mi někdo stál za zády a radil mi... Jaký to musí být pocit, když něco sama zvládnu, úplně sama dokážu něco o čem jsem snila... Ten pocit, to musí být ta hrdost...
Třeba když se podívám na Naruta, ten je tak sebevědomý a zdá se, že si o sobě hodně myslí... že je na sebe hrdý... A asi na to má právo... Je úplně sám a nikdo mu nepomáhá a přesto je teď silný ninja...
Být tak jako on a moct se pochválit...

Kapičky pomalu nabírají na síle a já už cítím to slabounké pleskání o moje ramena... Pomalu zvedám oči a začínám vnímat cestu před sebou... Začínají se na ní vybarvovat kaňky tenoučkých sloupků vody. Stále ale ještě nepropukl déšť...

Jo Naruto, to je kalibr... Je to ten největší hlupák kterého jsem kdy poznala, ale přesto... je hodný obdivu... Zvláštní, co si teď uvědomuji; nikdy jsem o něm takto nepřemýšlela... Já ho vlastně vždycky ignorovala. Ale...
...mít tak sen, jako on a být tak silná jako on... Vlastně být tak silná jako všichni, které znám... Naruto, Sasuke, Shikamaru, Kiba, Lee, Neji i Hinata, Ino a ostatní... Jsem nejslabší článek a až zklamu, začnou si na mě ukazovat a budou mě nesnášet... Ale to nechci!

Zem pomalu tmavne a na mém oblečení se hromadí skvrnky čiré vody... Vlasy mám namokralé a kapky jsou čím dál větší... Už je zřetelně cítím a vím, že tady jsou...

Ne, musím se stát silnější, protože je nechci zklamat... až se na mě budou moji přátelé spoléhat, nechci zklamat jejich důvěru a nechci, aby kdy litovali, že mě považovali za jednoho z nich... Moje jutsu není nejúčinnější, proto se musím víc snažit a zlepšovat se... A jednoho dne, se jim budu rovnat...!

Prší... Velké, plné kapky bubnují do domů, do země, do mě samotné... Vše kolem ztmavlo, země je již zase zavodněná a voda se na jejím povrchu hromadí...
Zastavím se a pohlédnu do nebe. Nechám déšť omývat svoji ušmudlanou tvář a mám konečně jasno... Stejně jak zmizla všechna špína, tak jsem procitla a již vím kudy vede moje cesta... Cesta ninji...

Budu tvrdě trénovat a budu sílit, abych nikdy nezklamala moje parťáky... Lee i Neji, jsou pro mě moc důležití a já je nechci zklamat! Dokážu jim, že jsem silná! Vím to! Věřím tomu! Dokážu to...!

Déšť utichl a já se vracím domů... Nad čím jsem to vlastně přemýšlela, vždyť tak jsem to vlastně cítila vždycky... Vždycky jsem to měla někde hluboko uvnitř sebe...