Říct sbohem

Říct sbohem, znamená naposledy se rozloučit s člověkem, kterého milujete či nenávidíte, máte rádi či příliš nemusíte. Někdy je slovem skoro až šťastným, jindy vás rozpláče zvláštními slzami, jsou jiné, nejsou to slzy radosti či naděje, bolesti nebo trápení a většinou to nejsou ani slzy smutku. Jsou to slzy, slané kapky vody, určené jen a pouze pro akt loučení, pro slovo sbohem.
Říct toto slovo znamená "věčné ahoj, už se nikdy neuvidíme," tedy alespoň to jsem si vždy myslela. V jazyku loučení je zakódované jako poslední slovo na rozloučenou označující úplný konec. Jeho význam je jednoduchý a přesto tak složitý. Složitější než jakýkoli jiný pozdrav, protože může sdělit tak mnoho. Sbohem je provlečeno černou nití osudu, jenž nelze přetrhnout, a ta si s ním pohrává jako proud řeky s oblázkem na jejím dně. Přehazuje ho sem a tam a nikdy nevíš, kdy jím obtěžká právě tebe a ty budeš muset říct své: Sbohem. A když to uděláš ani si neuvědomuješ, že kroky dvou lidí, ať už milenců či nepřátel, se neodvratitelně rozdělí na dvě odlišné cesty. I proto já dnes musím říct své: Sbohem.
Říkám jej vesnici, kterou jsem dlouhá léta považovala za svůj domov, za něco hodně vzdáleného a přes to tak blízkého. Zde jsem vyrostla, zde jsem prožila všechnu tu radost a smutek, ale zde mě nikdy nedokázali pochopit a dát mi výcvik na té správné úrovni. Já tuhle vesnici miluju stejně tak jako nenávidím. A nyní přišel čas říct sbohem, říct své věčné ahoj.

„Anko-chan? Můžeme jít?“ zeptal se mladé dívky stojící na úpatí skály podlézavý, slizký hlas. Dívka se nadechla a věnovala vesnici svůj poslední pohled. Otočila se a rozhodnými kroky vyrazila vpřed.
„Jistě, Orochimaru-sama,“ odpověděla, ale pak ji uklouzlo slovo, které si tolik přála vyřknout: „Sbohem.“