Žánr

Tuhle povídku jsem napsala už dřív. Nechtěla jsem ji tady ani zveřejnit, protože se mi moc nelíbí, ale pár lidí mě přemluvilo. Snad se bude líbit.

Všude byla tma. Jen v jednom rohu zářilo malé světýlko. Seděl tam shinobi. Ruce kolem kolen a hlavu na nich položenou. V očích měl smutek. Zíral do té tmy. Do té prázdnoty, kterou pocit'ovatl. Mluvil. Jeho hlas se rozléhal tmou.
[i]Pořád na tebe myslím. Nemůžu se zbavit myšlenek na tebe. Proč? Přece jsi utekl, zradil své přátele, nenávidíš a myslíš jen na pomstu.

Skláněla se nad bezvládným tělem. Tělem muže, který jí byl nejlepším přítelem.
Vždy jí pomohl, když byla bezmocná.
Vždy ji utěšil, když plakala.
Vždy jí chránil, když jí hrozilo nebezpečí.
A teď?
Znovu, zase jí zachránil. Její slzy dopadaly na jeho tvář.

[i]Můj příběh? Zajímá vůbec někoho? Možná bych ho měl napsat … To bych rozhodně měl. Aby se mladší generace poučily, a nejenom ty. Ale jedna věc mě zajímá; co s touhle knížkou bude, až ji nikdo nebude číst? S knížkou, do který vložím svůj vlastní život? Knížkou, kterou tady zanechám … Nevíte? Neví to někdo?
Já vím. Nic. Bude ležet zaprášená a sama. Od takovýho slavnýho autora, jako jsem já … Nikoho můj vlastní život nebude zajímat. Zajímají je jenom příběhy. Smyšlený příběhy …

Stále mi čosi vravelo, že to, čo robím nie je správne. Ale srdce to nevnímalo. Slepo som ho milovala. A potom mi Sasuke povedal: „Ino, odíď so mnou z Konohy, budeš šťastná.“

Odišla som, ale vtedy som to ešte nevedela. Nevedela som, že sa znova vrátime. Teraz však ako nepriatelia.

Rozhliadla som sa po okolí. Zakrvavená tráva bola posiata mŕtvolami. Ja som proti nim nebojovala.
Nedokázala by som bez zľutovania zabíjať priateľov. Ale Sasuke to dokázal. Už na nohách stál len jeden ninja. Bola to Tsunade a práve teraz začínala útočiť na Sasukeho.

"Naruto, Sakuro!" volala Tsunade
"Ano, Tsunade-sensei?" zeptala se Sakura.
"Bábi Tsunade! Proč nás voláte, zrovna mě pozval Iruka-sensei na ramen do Ichiraku!" řekl ze slzičkami v očích Naruto.
„Naruto! Sakuro, dnes na Listovou vesnici zaútočily dvě další vesnice a proto vyhlašuji pohotovostní stav druhé úrovně, proto volám vás, ve vesnici je hrozně málo joninů a vy se musít postarat o to, aby se hned všichni vráili z misí!"
„Ale Tsu...“ nestihla větu doříct Sakura.
„Ticho! Máte patnáct minut na sestavení týmu! Sakura bude velitelka.“

„Mami! Mami!“ Bežal a kričal.
„Čo sa deje synček?“ Láskavo sa ho opýtala ona.
„Mami, ja som sa stal veliteľom skupiny, a skúšky som mal najlepší zo všetkých.“ Hrdo jej oznamoval malý chlapec.
„Výborne, Madarko,“ mama ho objala a pobozkala na čelo. „Vyrastá z teba pýcha nášho klanu.“
Chlapec sa spokojne uškrnul.

„Pýcha klanu, pche. Skvelý klan a ako dopadol? A to všetko pre tú závisť. Pre strach. Nenávisť.“ Muž zovrel päste až mu zbeleli hánky.

Stojím nebo sedím? Letím nebo padám?
Připadá mi, že se vznáším uprostřed ničeho. Kolem je tma, jsem tu jen já a slábnoucí tlukot mého srdce.

No na tuhle povídku mě tak nějak inspiroval jeden film. Není to podle něj. Jen to propojení mám z tama. Snad se bude povídka líbit. :)

„Uvidíš, že se brzo uzdravíš. Pak spolu zajdeme na Ramen a navštívit tvého bratra,“ mrkl blond’atý veselý chlapec plný optimismu na svou přítelkyni.
Ano na svou přítelkyni. Tolik si to přála být s ním. Splnilo se jí to. Byla jeho. Žili spolu.

No, sa mi zdá, že sa vo mne roztrhlo vrece s jednorázovkami. Čo je menej potešivé, je to, že mám skvelú časť do série (aspoň môj brat si to myslí) a nejak sa mi ju tu nechce dávať, bo mám vo zvyku všetko drasticky v poviedkach meniť a komplikovať. Tak tou časťou som kopla aj seba
Ale teraz jednorázovka, bo mám dobré dni múzy v znamení rýb :)

Navždy spolu

,,Hinato - sama? Jaká byla vaše první láska?" zeptá se zvědavě dívka s dlouhými hnědámi vlasy až do půl zad.
Posadí se do tureckého sedu a jde vidět, že odpověď typu ,,o tomhle se nechci bavit" zde nehraje žádnou roli.
Hinata si s úsměvem povdechla a dívala se na svoji bývalou studentku,
jak ji se zájmem pozoruje.
,,Tak dobře. Povím ti to," souhlasila nakonec a sedla si naproti ní.

Prechádzala sa. Vrážala do ľudí a ani sa neunúvala sa im ospravedlniť. Takto to išlo už niekoľko rokov. Stal sa z nej človek, ktorý nič okrem svojich myšlienok nevníma. Každé ráno vyšla z domu a nohy ju viedli niekam .... Teraz išla ako každý deň, ako bez ducha. Časť jej srdca jej chýbala. Tá časť patrila jeho najlepšiemu priateľovi. Tá časť v srdci ružovlasej kunoichi nepatrila nikomu inému, než Sasuke Uchihovi. Keď ju Naruto videl, tak mu to trhalo srdce. Ale nič s tým nezmohol. Vzdal sa nádeje. Jediný, kto ju môže vyliečiť, je Sasuke... ...

Alias Vždy a navždy… ale mě ten český název zní tak nějak divně xD Hmm… nešťastná třináctá jednorázovka… no, je fakt že jedna z mých nej to není…xD Psala jsem ji hned po SP u Jak pozvat a konečného upravování TSS, k smrti unavená tak se nedivte :D

[font=Times New Roman]„Mami! Mami! Tak pojď!“
Malý světlovlasý chlapec se smíchem popadl svou matku za ruku a nadšeně ji táhl pryč.
„Táta už určitě čeká!“ vykřikl.

[i]„Miluješ mě?“
„Ale Sakura-chan… jak se můžeš takhle ptát?“

Tak jsem napsala další, na kterou mě inspiroval jeden obrázek tak tu jí máte

Byla v temné místnosti… poslední, co si pamatovala… byla nicota… proč si nic nepamatovala?
Pomalu otevřela oči… viděla jinak… celý svět kolem ní se najednou změnil.
Chtěla křičet o pomoc… jenže jediné, co se místností ozvalo, bylo kočičí mňouknutí…
,Co to sakra znamená? Kde to jsem?‘ pomyslela si a chtěla vstát. Neuměla ovládat své tělo… její nohy… nemohla se postavit.
Byl zoufalá. Opět si lehla do polohy, ve které se probudila.

Máme tady v Konoze takové místo…
Ještě než vám ho představím, chtěl bych vám vysvětlit pár věcí, abyste se dokázali vcítit do situace, ve které se teď ocitám…
Každé dítě v naší vesnici, ať už je synem shinobiho, nebo dcerou obyčejného prodavače, je naprosto jiné a přece sdílí jednu silnou a podstatnou věc, kterou je sen. Ať už jste silní, nebo slabí, vaším jediným dětským přáním je následovat stopy, které tu zanechali ti velcí muži, jejichž tváře na nás věčně hledí z monumentu všech hokage.

Létat... Jen tak si letět a na nic nemyslet!

Stála na střeše budovy a hleděla do uliček pod sebou.

Tak krásný klid!

Modré oči sledovali procházející postavy, vypadající odsud nepatrně, jako ptáčkové. Všichni vypadali tak šťastně a spokojeně!

Toužila natáhnout dlaň a sevřít nějakého človíčka v náručí. Dát mu najevo svou náklonnost a lásku, protože ona milovala vše živé!

Prechádzala sa po lese. Na stromoch spievali vtáci, v diaľke zurčal potôčik, sem tam pomedzi konáre presvitalo slniečko. Bol to krásny deň, ako už dávno nebol.
Ale ona to nevnímala. Išla len tak, bezcieľne sa túlala a zabúdala. Alebo skôr chcela zabudnúť. Zabudnúť na všetko, všetkých...
Nevšímala si vetvy, ktoré jej šľahali do tváre. Ignorovala kamene, ktoré jej bolestivo narážali do nôh. Ona len išla. Niekam... Hocikam, len aby nebola tam. Tam, kde sa to stalo...

[font=Comic Sans MS]

Spousta lidí Sasukeho nenávidí… ani já ho nemiluji, ale… důvod, proč ho prostě nedokážu přímo nenávidět, jsem se pokusila nějak použít v povídce…

[font=Times New roman]„Pošetilý maličký bratře, jestli si přeješ mě zabít, nenávidět mě, zhnusit si mě a přežít nehezkým způsobem, tak běž, běž a přilni k životu…“
„Ne… už... ne!“
„A pak, jednou, až budeš mít oči jako mám já,“

............

Ako to nazvať? Obyčajná noc v obyčajnom tajnom sídle sekty menom Akatsuki? Proste zatiaľ čo Itachi potom, čo mu Sasori vypálil "omylom" izbu pri svojich vedeckých pokusoch, "ako zničiť svet do troch minút," bol prakticky "bezizbovec", a momentálne sa hrabal vo svojich ako tak zachovalich veciach, tak ostatok diktátorov okrem Deidari, vedení hlavou neziskovej organizácie Peinom kuli pikle na ovládnutie sveta.

Tak, vaše komenty u Nikdy se nezměň mě inspirovaly k... k... něčemu řekněme neobvyklejšímu. NaruHina? NaruSaku? KibaHina? Nebo snad SasuHina či GaaHina? Samá voda, drazí čtenáři... xDD
Btw -věnováno všem, kteří mě k této FF inspirovali...

[font=Times New Roman]Říkají mu nebezpečný…
Kluzký, lstivý a neporazitelný…

Mladý ninja vyrazil temnou chodbou. Temnou, jako jeho duše…