Proč? Já se pomstím...

Skláněla se nad bezvládným tělem. Tělem muže, který jí byl nejlepším přítelem.
Vždy jí pomohl, když byla bezmocná.
Vždy ji utěšil, když plakala.
Vždy jí chránil, když jí hrozilo nebezpečí.
A teď?
Znovu, zase jí zachránil. Její slzy dopadaly na jeho tvář.

„Ty blbče… Ta rána měla patřit mě, ne tobě! Vždy jsi mě chtěl chránit… Ale já tě ještě nechci ztratil, ještě je brzo! *Kap* Vždy jsi chtěl zemřít jako hrdina. Ale proč teď? PROČ? Vždyť já… já jsem tě milovala… I když jsem ti to nikdy neřekla, ale je to tak. Prosím, počkej na mě tam, kde já nemůžu... Jednou se tam zase uvidíme. Ale dřív… *vztek* dřív se pomstím!“ skoro až křičela zoufalstvím.

Všichni šli v černém, smutečním oblečení. Plakali. Ano, vždyť zemřel jeden z legendárních sanninů. Jiraiya-sama. Tsunade tento smuteční pohřeb vedla. Jednak jako Hokage, ale i jako nejlepší přítel. Za ní kráčel Naruto, Sakura a další…
Když smuteční obřad skončil, tak šli všichni domů, až na Tsunade-hime. Ta stála nad jeho hrobem… V ruce svírala bílou růži a po tváři jí stékaly slzy smutku, bolesti a teď i prázdnoty. Bezmocí se jí podlomily kolena a padla na zem. Růži položila na jeho náhrobek a rukou přejela jeho vyryté jméno… *slzy*
„Proč?“ několikrát si tohle slovo opakovala.
„Proč?“ její hlas nabýval na hlasitosti… zoufalosti… Její křik se rozléhal po celé Konoze.
„Orochimaru!!! Za to zaplatíš! Já se pomstím… Za nás oba… Kvůli mně a Jiraiyovi!“ křičela.
Už dál nemohla skrývat bolest, kterou jí způsobil. Tolik ji to bolelo. Vstala a odcházela do kanceláře Hokage. Naposledy se otočila a podívala se s bolestí v srdci na jeho náhrobek. Odcházela.
„Sbohem…“ zašepatla tiše…