Moje cesty

Můj příběh? Zajímá vůbec někoho? Možná bych ho měl napsat … To bych rozhodně měl. Aby se mladší generace poučily, a nejenom ty. Ale jedna věc mě zajímá; co s touhle knížkou bude, až ji nikdo nebude číst? S knížkou, do který vložím svůj vlastní život? Knížkou, kterou tady zanechám … Nevíte? Neví to někdo?
Já vím. Nic. Bude ležet zaprášená a sama. Od takovýho slavnýho autora, jako jsem já … Nikoho můj vlastní život nebude zajímat. Zajímají je jenom příběhy. Smyšlený příběhy …
Ale stejně to napíšu. Ty milníky mýho života … A sebe postavím do role hlavního hrdiny. Snad to nikomu nebude vadit. Ale proč by taky mělo, když ta knížka bude o mě. A jestli jo ... Však už si ho podám!

„Haha! Jedna nula pro mě!“ zasmála se dívka zlomyslně a vesele seskočila ze židle. V rukou držela jídelní hůlky, kterými zamítavě mávala ve vzduchu před očima chlapce, jehož obličej i stále našpulené rty pokrývala vrstva odkapávajícího ramenu.
„Děkuju,“ zamumlal a navenek se snažil, aby neztratil svou tvář.
Sakra! Sakra, tohle není možný!
„Nemáš zač. Něco tě muselo zchladit,“ vyplázla dívka jazyk.
Chlapec se zašklebil.
„Uvědomuješ si vůbec, jak je to horký, Tsunade?“
„Hmm … Alespoň to bude ponaučení pro příště, Jiraiyo-kun. Já si myslela, že mě zveš na nudle, a ty se mě tu snažíš znásilnit, ty blbče!“
„Měla to být pusa,“ stíral si nezaujatě nudle z obličeje, „normální holka by mi jenom vlepila facku.“
No jo … Normální holka, o tom to je …
„No vidíš … Já ti vlepila rovnou celý nudle. A vůbec, tohle už bylo po pátý! Takže vlastně … Pět nula pro mě! Ha!“ založila si vesele ruce a znovu na něj vyplázla jazyk.
Jiraiya seskočil ze stoličky na zem.
„Ááh, že já se vůbec snažím! Ty .. Ty jedna …“ pohled mu sjel na její tričko, „Plošino!“
Dívka se jenom usmála a napřáhla pěst.
„Když chceš …“ uchechtla se a Jiraiya na své tváři kromě nudlí pocítil náhlou, palčivou bolest. Poslala ho elegantně na zem, do písku a prachu. Jak se říká, uzemnila ho.
„A vzpamatuj se rychle, za chvíli máme sraz se Sarutobim,“ zavolala ještě přes rameno a pomalu odcházela.
Jiraiya se nešťastně zašklebil, třel si bolavé místo a začal se zvedat.
Bóže … Ta nadělá … Ale …
Postavil se na nohy. Z ničeho nic se usmál a přikývnul hlavou.
Tuhle prostě dostanu!
Už už za ní chtěl vyběhnout, ale nějaká síla ho držela na místě. Nešlo udělat další krok.
„Jiraiyo-kun … I když jsi mi tu ty nudle nakonec nechal, hehe, víš, že budu chtít zaplatit,“ ozvalo se za jeho zády. Prodavač ho držel za oblečení a nehodlal ho pustit.
Tak … Možná ji dostanu až za chvíli … Času je přece dost …

Času není nikdy dost!
„Tsunade! Rychle, uhni!“
Jeden jediný moment může rozhodnout o celém životě …
Skokem ji srazil z místa, kde stála. Kolem nich se ozývaly rány, ohlušující řev i spousta nadávek.
Mladá žena se na něj podívala a pootevřela ústa.
„Co … Co se-,“
„Rychle! Pryč!“
Vzal ji do rukou. Už byla unavená … Tak jako on. Jak rychle ztráceli podporu vlastních řad … Jak rychle všichni umírali… Ve válce. Druhé ninjovské válce, která je měla zapsat do dějin.
Vyběhl. Vyběhl s ní v náručí. Vyhýbal se všem ranám vodního živlu, katonu, fuutonu i raitonu… Tolik rozličných jutsu, všechna silná, všechna obávaná … Vyhýbal se, aby zachránil její i svůj život. Samozřejmě, i svůj …
Tady nezemřu! Ani ona …
Zakopl a málem upadl. Ale jeho vlastní myšlenky postavily jeho nohy. Jeho vlastní myšlenky ho donutily neupadnout. Jít, jít dál.
„Kam jdeme?“ ozvala se potichu.
„Musíme zůstat tým! Odpojili jsme se … A nikdo si to neuvědomil!“ zakřičel, aby přeřval všechny ty zlověstné zvuky. Před jeho očima padali jeho přátelé … Ale on věděl, co musí udělat.
Ženina hlava klimbala, padala a následně se její oči opět probouzely. Věděla, že nesmí usnout. Bojuje už tak dlouho … Nesmí to vzdát. Nesmí!
„Jiraiyo-kun?“ zeptala se najednou.
„Ano?“ vydralo se z něj z posledních sil.
„Přežijeme?“
Usmál se.
Vždyť nám nic jiného nezbývá …
„Já tady rozhodně nezemřu. Nemám to v plánu. A ani ty ne, doufám.“
Zamrkala. Ani ona ne …
„Pusť mě!“ ožila najednou, „Prosím, nechej mě jít …“
Zastavil se. Neochotně ji položil na její vlastní nohy a ona se pomalu zakymácela. Chytil ji do náruče, ale vytrhla se mu. Už stála pevně. Pevně a odhodlaně.
„Nemám to v plánu … Ani nemám v plánu plýtvat tvoje síly. Sama musím mít dost těch vlastních, jestli chci přežít,“ usmála se na něho.
Zase je tvrdohlavá … Ale .. Tam …
„Tam je!“ zakřičel najednou a strhl ji někam stranou. Utíkali, on vepředu a ona těsně za ním. Až dorazili na místo, kam dorazit měli.
Přímo vedle něho. Díval se nahoru, do neznáma, ale oni neměli čas sledovat jeho pohled.
„Orochimaru!“ zakřičela Tsunade. „Orochimaru, musíme-“
„Všichni jsou mrtví,“ opáčil muž chladným hlasem, „necítili jste to? Naše jednotka zemřela. Celá, až na nás tři …“
Jiraiya přivřel oči. Jenom oni tři … Z tolika mužů … Z tolika …
Co teď bude?
Orochimaru se stále díval někam nahoru.
„Říkal, že nás ušetří.“
Následovali jeho pohled. Pohled, na jehož konci byl … Amekage. Sám, sám velký Amekage …

„Au!“ zakřičel Jiraiya a mačkal si obvázaný hrudník. „Nechoď ke mně … Vrahyně!“
„Ty máš tak co říkat … Šmíráku!“ rozohnila se ona.
„Ale já tě alespoň nechtěl zabít!“
„Chtěl jsi mě šmírovat! To je horší!“
„Eh?“
Ležel na bíle ustlané posteli. V nemocnici. Všechno ho bolelo a už týden do něj cpali tekutou stravu.
„Vždyť jsou to jenom žebra!“ říkával jim, ale oni prý věděli, co dělají.
Nevěřil jim. Ani jí teď … Prý ho přišla navštívit? A nepřišla ho dorazit?
Tsunade naštvaně zavrčela a hodila mu do obličeje kytku, kterou přinesla.
„Tu máš! A už tě nechci vidět!“
„Protože já jsem viděl tebe?“ prskal Jiraiya zelené listy.
Tsunade znovu zavrčela, vztekle se otočila a zabouchla za sebou dveře.
„Hehe, to jsem ji dostal ...“ zašeptal sám pro sebe a potěšeně si prohlížel kytici bílých květů.
„Myslela na mě. Je jí to líto …“
Z ničeho nic dostal záchvat kašle a ruku si dal na bolavá žebra.
Jo, ale mě taky … Bolí to jako čert …
Ozvalo se ťukání.
„Vrátila ses?“ zavolal s úsměvem a ani nepřemýšlel o tom, že by to byl někdo jiný.
Osoba na druhé straně dveří jako kdyby chvíli zaváhala, ale po té pomalu vešla. Tsunade se svěšenou hlavou.
„Já … Já jenom … Že ta kytka musí jít do vody a ty ji tam určitě nedáš!“ vzhlédla najednou a rázně přešla k jeho posteli. Květiny mu vytrhla a začala je cpát do vázy. Moc estetické to nebylo.
„Eh … Tak to díky,“ zašklebil se pobaveně. Tak kytka, jo?
„Nemáš … Nemáš zač …“

A potom jsem ji hodně dlouho neviděl. Po tom, jak znovu odešla … Šel jsem ji hledat. Abych jí řekl, že se stane Godaime Hokage. Ale jak si to tak po sobě čtu … Těch pár příběhů z mýho života … Jsou skoro jenom o ní. Mělo to být čistě o mě, ale nějak se mi to … Nepovedlo. Možná … Myslel jsem na ni celou tu dobu? Moje slova na začátku mi totiž přivolaly ještě jednu vzpomínku … Vzpomínku, ve které říká, že jsem hrdina. Vzpomínku … Jak pláče na mém hrobě. Hrobě s mnoha květinami. A vzpomínku, která mě tohle donutila napsat. Slova, že každý by četl můj příběh. Protože by to byl příběh hrdiny. Prej, haha. Nesmím jí vždycky věřit. Teď tu na ni počkám. Počkám klidně sto let, jenom ať nespěchá. A potom jí to dám přečíst … Dám to přečíst všem svým přátelům, které jsem dneska na procházce potkal … Sarutobimu, Minatovi i tátovi a mámě, kteří zemřeli, když jsem byl ještě malý pískle. Těm, co mi vždycky fandili. A Kakashimu, až nás navštíví ten. I Narutovi. I když ... Ten má před sebou ještě hodně dobrodružství...
Tsunade ale nebude moc šťastná, že to rozšiřuju. Ale mě to nevadí. Chci, aby to všichni věděli. Až budeš moje nejvěrnější čtenářka, Tsunade-chan …
Tak … Já čekám.

***
K tomu poslednímu odstavci: Možná si říkáte, jak mohl mít vzpomínku ze svýho vlastního hrobu ... Ale, říká se, že když někdo něco s pláčem, nebo i s úsměvem, nad hrobem řekne, ten mrtvý to uslyší až na tom místě, kde právě je. Ať je to kdekoli ...
Je to podobný mýmu Příběhu... a omlouvám se, jestli to někomu vadí. Ale já včera zas četla poslední mangy ... A nějak sem to musela napsat. Původně to byl příběh o třech malých sanninech, ale nějak se tam dostala válka ... A zvrhlo se to na JiraTsuna
Víte, nechtěla jsem psát žádnou zadepkařenou povídku. Těch se budu snažit psát minimum, protože vám nechci jenom "ubližovat" xD Není těžký rozplakat úzkostí ... Je těžký rozplakat štěstím.
Ale nakonec ... Já doufám, že to není úplně smutný. On sice odešel ... Ale my víme, že odešel pro dobrou věc. Nechci na to myslet černě ... Protože všichni se zase někdy setkají ... Akorát s tím rozdílem, že všichni už budou hrdinové.
To je konec mých vykecávek. Teď můžete kecat vy v komentářích xD