Žánr

[center][i]Černou kápi měla staženou hluboko do očí.
Nechtěla, aby jí někdo poznal. Toho se teď nejvíc bála - odhalení.
Potichu přešla přes tmavou chodbu, kde se nyní nikdo nenacházel. Na jejím konce se zastavila a poslouchala. Nikde neslyšela hlasy ani ozvěnu kroků. Vzduch byl čistý. Zatočila tedy doleva.

Víš, co jsem si o tobě vždycky myslel?
Že jsi zatím jenom nedospělej dement, co si hraje na super-ninju. Utápíš se v představách o budoucnosti, ve které budeš Hokagem. Ale umíš jenom hloupě řvát, vždycky plnej toho idiotskýho smíchu… kdo ví, jestli vůbec upřímnýho. Ale…

Chlapec sa prechádzal po uličkách Konohy a v jeho srdci sa odohrával krutý boj. Vedel, že dnes sa jeho život úplne zmení. Cítil to a očakával. Musel, lebo to bol jeho osud. Osud v bolesti a beznádeji.
Srdce mu krvácalo a v hlave sa mu rojili myšlienky čierne... myšlienky bolestné...
Myslel na ňu. Na jej krásny úsmev, na jej nežné objatie a slané slzy... myslel na to aká je krásna keď sa hnevá...ako mu bude chýbať keď ju opustí...keď odíde...

Probudil se.
Neveděl kde je a co se stalo.
Proč je tady?

Už si vzpomněl. Byl tu pro pomstu, která mu nedala nic víc, než prázdnotu a zničené srdce.
Pokusil se vstát, ale hrozně ho bolelo celé tělo.
Byl skoro celý rudý od krve. Byla jeho nebo té bytosti, co ležela nehybně vedle něj?
Ublížil sám sobě a také svému nejlepšímu příteli.
Sám sebe se Sasuke ptal, k čemu tohle všechno bylo.
Jeho bratr byl mrtvý, celá Konoha zničená a Naruto...

Spal, nebo už Sasukeho opustil?
Nesměl ho opustit.

Holky nemaj rády, když jim říkám pravdu. Takže musím kecat.

Dívka v černém jde vstříc západu slunce. Nebe je růžové po cestě křížové, která lemuje její kroky stejně jako černá krajka její černý šat. Tmavé vlasy jí lehce spadly do obličeje a každým krokem a závanem větru se nadzdvihnou výš nad stín jejího pohledu. Těžko poznat, jaké má oči, protože jsou celé zahalené v tajemném stínu, který je tak záhadný, jako smysl jejích kroků. Ale ne, když se zamyslíme, najdeme ten správný důvod. Proč dívka v černém a se sklopenou hlavou jde po hřbitovní cestě vstříc západu slunce?

Vrátíme se v čase do doby, kdy byli ninjové ještě v plenkách. Jutsu se vyvíjeli do stále silnějších forem a lidé mezi sebou válčili o území.

Byla deštivá noc a ráno toho bylo důkazem. Vše bylo mokré a z okapu kapaly kapky vody lesknoucí se ve východu slunce. Kapka dopadajíc do kaluže, kde se osvěžuje malý ptáček. Ano. Krásné ráno pro ty, kteří se tomu lijáku vyhnuli. Podzimní rána jsou už taková. A hlavně mrazivá. Radost z něj neměli ninjové v akci jako byl právě tým sedm a tým Gai. Možná by jim bývalo bylo mnohem lépe, kdyby se Naruto nezamotal do lan na mostě a všichni pak nespadli do té řeky pod nimi. A taky by jim bylo o mnoho lépe, kdyby zavřel hu… pusu.

Snívaš, ale sama nevieš o čom. Žiješ, ale život sa ti zdá niekedy až priveľmi krutý. Chceš sa smiať, ale pochmúrne pocity ti zoberú všetkú radosť zo života. Pomaly sa utápaš v smútku a hľadáš útechu vo svojom vlastnom svete, ktorý sa ti každou sekundou rozpadá na drobunké kúsočky temnoty. Plačeš, ale pri tebe nestojí nikto, o koho by si sa mohol oprieť. V čom máš hľadať radosť v tomto svete?

V posteli ležalo dievča. Malo dlhé tmavomodré vlasy, veľké, biele oči a veľký úsmev. Na tvári ju šteklil lúč slnka. Vstala z postele a prišla k zrkadlu. Predstavovala si, ako sa stretne s Narutom. Uvidí jeho krásne, modré oči, ktoré ju vždy uvedú do rozpakov, jeho ľahostajný úsmev, jeho vlasy, ktoré trčia na každú stranu a bude počuť jeho chlácholivý hlas.

Ozval se zvuk praskajícího dřeva.
„Ehm.. Možná už tu sedíme moc dlouho,“ řekla.
„Dobrá, dobrá, tak pojď.“
Sledoval jsem, jak se zvedá. Všimla si mého pohledu a já sklopil oči k zemi. Tam se ladně pohyboval její stín ve světle úplňku. Naprosto mě to fascinovalo. Když mi pomalu slezla z klína, opatrně jsem seskočil za ní a chytl ji za ruku. Byla tak hebká.
„A kam teď?“ zeptala se.
„Co takhle se projít ke skále?“ Doufal jsem, že těch pět tváří tam na mě dohlédne. Byl jsem odhodlaný. Dnes jí řeknu pravdu.

Šum moře se rozléhal daleko po okolí. Ptáci... zpívali? Ne počkat. Vypadalo by to sice jako z pohádky, ale byla to lež. Dnes byli obzvlášť ticho. Až se to zdálo zvláštní..

Dívka se procházela po molu. Útesu, lépe řečeno. Šla lehkou, vybranou chůzí, blonďaté vlasy jí vlály v osvěžujícím vánku.

Je jedna z podzimních chladných nocí a já sedím u okna a dívám se na hvězdy, které nevidím, jediné co je vidět je velký žlutě posetý měsíc, který vyzařuje svou moc, intenzitu, a ta oslepující záře…. Nikde žádný mráček….Dívám se na něj asi tak deset minut a mám pocit, jakoby mě hypnotizoval. Najednou se otřesu sklopím hlavu a zase se tam podívám, něco jakoby mě volalo ven, něco velkého a mocného, něco neskutečného. Přemýšlím nad tím a ptám se:
„Co je to za neznámý pocit ?“ Z ničeho nic se zvednu a jdu ven.

[i]„Deidei!“ ozval se svůdně milý hlas. Deidara otevřel oči, ležel na louce plné květin. Nechápal to, kde je? Naposled usínal v jeskyni s Tobim
„Deidaro!“ ozval se znovu ten hlas. Blonďák se usmál. Ten hlas znal! Mírně přivřel oči a zamyslel se. Třeba si vzpomene.
„No táák Deidei!“ ucítil lehké chvění země a zaslechl šustění trávy. Ten někdo k němu běžel.

Info: Každá část povídky je zaměřena na jinou postavu.

[center][b]Skoro už to vidím.
Ten sen co sním,
ale ty hlasy uvnitř mé hlavy říkají, nikdy toho nedosáhneš.
Každý krok, který udělám.
Každý pohyb mě dělá citlivější.
Ztracenost beze směru.

Vzduchem se rozlévala příjemná vůně nudlí, hovězího masa a koření. Malý lampionek osvětloval promoklé stěny stánku i časem políbený pult.
„Ayame, asi můžeš jít domů. Myslím, že už sem dneska nikdo nepřijde,“ řekl muž, na jehož tváři se již dávno vytvořily vrásky od vlídného smíchu. Dívka vykukující ven se probrala z jednotvárného zasnění – přemýšlela o budoucnosti.
„Prosím?“
„Holka nešťastná! Posloucháš mě vůbec někdy?“ Sepnul ruce.
„E... no...“
„Říkal jsem, že můžeš jít domů.“

„Je to jako sen a já chci, abys to se mnou prošel každým snem, který se mi zdá, ale vím, že i když bys chtěl být někde jinde, tak se o to alespoň snaž. Možná, že když budeme sledovat soumrak dne, tak možná najdeme nějaké kouzlo, které nás dá konečně dohromady a ty si uvědomíš, že je to láska a to kouzlo ti jen pomůže si vše ujasnit.

Tohle je moje první povídka která není o Akatsuki. Já si nemyslím, že je to umělecké dílo, ale doufám, že něco na tom bude. Přeji příjemné počteníčko : )pls komentíky

Bylo 21.září. Den jako každý jiný. Jen jeden človíček to tak neprožíval, Hinata. Dnes měla tato dívenka své čtrnácté narozeniny. Pokaždé to bylo stejné. Ráno vstala v sedm ráno, nasnídala se a předstírala, že se nic neděje. To se jí ovšem nedařilo.