Sny jsou tak blízko nás...
Vzduchem se rozlévala příjemná vůně nudlí, hovězího masa a koření. Malý lampionek osvětloval promoklé stěny stánku i časem políbený pult.
„Ayame, asi můžeš jít domů. Myslím, že už sem dneska nikdo nepřijde,“ řekl muž, na jehož tváři se již dávno vytvořily vrásky od vlídného smíchu. Dívka vykukující ven se probrala z jednotvárného zasnění – přemýšlela o budoucnosti.
„Prosím?“
„Holka nešťastná! Posloucháš mě vůbec někdy?“ Sepnul ruce.
„E... no...“
„Říkal jsem, že můžeš jít domů.“
„Aha,“ na tváři se jí rozlil lehký úsměv, „Děkuji, Teuchi-san.“ Zamířila do kuchyně, aby si sundala zástěru a bílý šátek ovázaný kolen vlasů. V malé útulné místnosti se vždy cítila příjemně. Bezděčně přejela rukou po nerezové lince, když se přezouvala z pohodlných pracovních sandálů. Měla to tam ráda i všechny ty dny strávené v kuchyni nebo u pultu, kdy se smála starým vtipům i příběhům, které jí vyprávěl Teuchi, nebo když pomlouvala podivné zákazníky spolu s Narutem, tím sladkým malým sirotkem, jenž tak miloval ramen. Už tolik vyrostl…
„Ayo-chan,“ tak jí stařík říkával, když byla malá – vlastně jí tak říká pořád, „kde jseš, když ne tady se mnou?“
„No, kde bych byla?“ Přešel k ní a srdečně se usmál. Rozpačitě sklopila oči.
„Myslím v myšlenkách.“ Tázavě se na něj podívala. Pánev, pověšená na držáku u zdi, se lehce otočila a odrazila světlo do jejích velkých naivních očí.
„Tak už běž!“ rozkázal se smíchem. Vrátila mu úsměv, roztáhla deštník a vyběhla ven. Do deště na ulici, kterou lemovaly potůčky ze stříbřitých kapek.
Déšť si dnes oblékl jen lehký kabát, a tak šedavé mraky dovolily slunci dohlédnout na ulice Vesnice Ukryté v listí. Nad lesy, jež ji lemovaly, pózovala duha v celé své nadpozemské kráse a ukazovala všem, že těch sedm barev není jen výmysl zbloudilého poutníka.
Bylo to krásné a romantické a oni se milovali tak čistou a silnou láskou… Prostě bych chtěla někoho takového najít!
Stála na ulici, kousíček od stánku s ramenem, a dívala se na duhu, jak protíná oblohu. Do látkových bot se jí pomalu vsakovala voda, kterou už přestávalo bavit jen si tak líně ležet na chodníku a dívat se na duhu, na světlo, které překroutily, polámaly dešťové kapky, které opouštěly nebe. A tak se voda snažila dostat jinam, na nějaké zábavnější a zajímavější místo, třeba ke kořenům sakur, jejichž lístky padaly z oblohy, jako déšť.
A pak, jakoby vůně třešňových květů nestačila, Ayame ucítila cigaretový kouř.
V parku nebylo nijak zvlášť rušno – není se co divit, pršelo. Šedé mraky si teď křižovaly oblohu bez sebemenší překážky.
Ne, že by Shikamaru nevěděl o dešti zhruba tak před hodinou, když bylo ještě všude sucho, ale jemu se prostě nechtělo vstát. Měl tenhle park rád. Malé rozblácené cestičky, po kterých nikdo nechodil, jej úspěšně dělily od zbytku světa. A protože tady nebylo žádné hřiště, nekřičelo tu moc dětí. Když už nic jiného, mohl se pohodně koukat na mraky. Mraky, které ho teď donutily vstát z vyhřátého místa a jít si zapálit někam do sucha.
Prošel kolem malé fontánky, která začínala přetékat. Vyšel z parku, netrvalo to dlouho. A zatímco malinké kapky deště máčely jeho vlasy, přešel přes ulici k malému stánku s ovocem a zeleninou. Stoupnul si pod nevýraznou girlandu a vytáhnul krabičku cigaret.
Zatřepal hlavou, proto se ze zplihlých vlasů dostala část vody – hloupé gesto. Zapálil si. Dým si klestil svou cestu zpod stříšky a pak se pomalu ztrácel pod vahou kapek, které ho naoko nevinně přibíjely k zemi jako hřebíky do rakve zemřelého.
Nevěnoval tomu kouřovému představení žádnou zvláštní pozornost. Radši sledoval mraky, které se postupně přesouvaly od západu na východ. Déšť jakoby měl každou chvíli přestat, ale pak nabral druhý dech a rozpršelo se víc...
Obchod už byl dávno zavřený, voda v botách a nepříjemně nasládlý pach sakur kvetoucích na téhle straně ulice Shikamarovi nepřidaly na náladě.
Pustil cigaretu na zem, ta se svým ladným rovnoměrným pádem snesla k zemi. Potichu dopadla na mokrý beton. Rudě žhavé se postupně začalo zmenšovat a zmenšovat, až nakonec dohořelo úplně. Voda oheň zabila.
Vykročil zpod girlandy a pod jeho nohama se rozstřikovaly kapky vody.
Kolem Ayame šel mladík. Voněl po cigaretovém kouři a obyčejné kolínské. Odtrhla zrak od překrásně vybarvené duhy.
Vypadal unaveně, byl skrz na skrz promočený. Voda mu tekla po obličeji. Malé kapky zářily na rysech jeho tváře a na bradě se stékaly do jedné větší třpytivé kapky, jež potom padla k jeho nohám, jakoby uctívala svatého. Jeho kroky byly trochu moc těžkopádné a postoj znuděný. Ale stejně se jí líbil.
Na první pohled.
Vítr – jenž učesal sakurové lístky v korunách stromů, z nichž se pár lehce snášelo k zemi, k mladé dvojici naprosto cizích lidí – pocuchal Ayame vlasy.
V očích jí zazářila myšlenka polibku od prince na bílém koni a ve spáncích jí nepříjemně bubnovala krev. Tu chvíli zaplavila hudba neznámého pianisty, a protože lístky sakur hrály lehké činely a drobné kapky deště jemně doprovázely tlukot srdce, tak, v duchu blues, spolu – bubny a tiché tóny strun – udávaly melodii osudového okamžiku.
Bylo ticho.
Podíval se na ni, svýma černýma očima, s příliš věcným pohledem.
Usmála se.
Sklopila zrak.
Poslouchala jeho kroky.
Zafoukal vítr a snažil se vytrhnut jí deštník z ruky. Skoro se mu to povedlo, ale držela jej pevně. Škoda, že ho nepustila, možná by jí ho pak ten kluk podal.
Nepustila ho... byla hloupá.
Shikamaru ji viděl už od obchodu a věnoval jí jediný zkoumavý pohled.
Byla starší než on, ale asi ne o moc. Nevěděl.
Měla ušmudlané šaty, trochu umaštěné vlasy, postoj tak nejistý, jak jen mohl být, rty stažené v skoro křečovitém úsměvu. Ale stejně se mu líbila.
Na první pohled.
Slyšel, jak vzduch vnikal do jejích plic za doprovodu šumění lístků sakury.
Zafoukal vítr, pocuchal jí vlasy.
Vypadala nesměle.
Shikamaru se díval dopředu, k obloze. V dálce se na nebi pomalu ztrácela duha, kterou tam před chvílí namaloval malíř Déšť s pomocí barev Slunce. A jakoby sedm barev nestačilo, přimaloval ještě bílou na louku plnou květin. Tak, v duchu romantismu, spolu – malíř Déšť, barvy Slunce a plátno Přírody – vytvořili obraz osudového okamžiku.
Ve vedlejší ulici zaštěkal pes a kapky deště stále bubnovaly do střech domů – bylo ticho.
Konečně se jí podíval do očí.
Krok.
Usmála se – možná si myslela, že ho tím oslní.
Oslnila.
Další krok.
Sklopila zrak.
Ještě jeden.
Pořád se na ní díval.
Zafoukal vítr, snažil se děvčeti vytrhnout deštník z ruky. Na rukou jí zapracovaly svaly, deštník udržela. Škoda, že ho nepustila, možná by jí ho pak podal.
Nepustila ho... odešel.
hmmm... jak tohle popsat?
Tahle povídka nemá nic, pro co by ji mohl běžný konožský občan číst.
Chybí jí příběh (i když ten masově čtené povídky mít ani nemusí), chybí jí tradiční pairing (a pomlčela bych i o netradičním, protože, co se páru týče, myslím, že chybí úplně.), chybí sladké a romantické scény, nikdo nikoho nezachraňuje a nikdo se nikomu nevyznává za svých dlouho utajovaných citů (a dokonce nad tím ani nepřemýšlí) nikdo neřeší přátelství až za hrob, nebo nehodnotí svůj život, nikdo nepláče na žádném hrobě a dokonce tam ani nikdo nechce spáchat sebevraždu. A bylo by toho víc.
Tak a teď jsem vyjmenovala, co všecno ta povídka není. Co tedy je?
Vím jedno a to, že inspirovaná jedním krásným obrázkem od shel-yang.
A pak vím ještě jednu a to o dost důležitější věc. Tuhle povídku chci někomu věnovat. Jako odpověď na komentář (který je mimochodem asi delší než ta povídka), jež mi udělal radost a zlepšil moje psaní. A protože v téhle povídce jsem se zaměřila na popisy a budování napětí, tak mi pomohla podobně jako ten komentář.
A nevěnuju jej jen za něj, ale i za přátelství, za víru, za úsměv. Za všechno, co bylo, co je, co bude.
Divím se, že to četlo docela málo lidí... je to krásné. Vždyť... Ano, možná nemá příběh a neděje se tam vcelku nic, ale to, jak je to "nic" popsané, tvoří něco zvláštního... Neuvěřitelné. Nevím proč mě zprvu ta povídka nelákala, ale... Já nevím, jak to říct, ale potom, co jsem se prokousala prvním odstavcem, jsem to prostě musel dočíst až do konce, neuvěřitelně mě to zaujalo. Je to fakt krásné, nádherné, neuvěřitelné... Jo, jasně, byla to romantika jak vyšitá a to já moc nemusím... Ale přitom to mělo i něco do sebe a právě kvůli tomu něčemu mi nevadila ani ta romantika. Tahle FFka se z objetí mých oblíbených taky jen tak nevymaní.
JE TO TU! Aneb seznam mých FF.Tak teda, čo sa mi na tejto poviedke páči...
Páči sa mi, ako popisuješ. Úplne... Úplne ináč ako asi celý zvyšok konohy Ty nakoniec predsa len tie "skutočné" popisy nevieš A tak si si našla svoj spôsob, ako Narutov rasengan, čosi ako to obísť a ono to funguje, je to iné, je to originálne, je to krásne a hlavne, funguje to. Ty popisuješ príbehom. Ako tá dúha. Žiadne opisy farieb, emócií, nie, ty tam máš maliara Dážď a pomocníka Slnko a osudový okamžik popisuješ hudbou. Zaujímavé... Krásne
Páči sa mi, ako ten príbeh... Nemá príbeh? Hej, presne tak, to je príbeh bez príbehu! Ale napriek tomu, žiadna hlúpa spoveď oničom, žiadne preberanie sa myšlienkami, nie, má to hlavu a pätu, istý druh zápletky a rozumné, trošku melancholické vyvrcholenie. A načo by ten príbeh vlastne bol? Život nie je vždy fantastické dobrodružstvo a aj tak je to stále príbeh... A toto je poviedka o čistučkom živote
Páči sa mi, aký pokoj z tej poviedky sála. Po dlllhom dni, keď som si pred ňu sadla, razom zo mňa spadla všetka únava, všetok stres, uvoľnila som sa... Také poviedky mám rada Možno práve preto, že to je príbeh bez príbehu, jemný, ľahký, ide si svojím pokojným tempom, nikam človeka nenáhli, neskáče šialene z jedného miesta do druhého, z deja na dej, z postavy na postavu... A predsa, predsa je v ňom určité napätie, človek čaká ako to celé dopadne, možno je nakoniec trošku sklamaný, ale napriek tomu spokojný... A hlavne tak nejako spokojný Pretože poviedka ukazuje, že hoci v živote nebýva vždy všetko ružové a rozprávkové, stáva sa to každému. A o to viac, že v tvojej poviedke sa to stáva "dokonalým" kresleným postavičkám
A páči sa mi ten obrázok, nekonečne sa mi páči a som rada, že som na deviante opäť objavila novú dokonalú maliarku. A tiež sa mi páčia tie sakury, ktoré oddeľujú to čo vidí Shikamaru a čo vidí Ayame... Taký milý, nenápadný motív, ktorý sa celým tým príbehom zakráda a ako krásne sadne ešte aj medzi tie odstavce...
A čo sa mi nepáči?
No, niečo by som určite našla, vždy sa niečo nájde. Ale ja som nehľadala, nechcelo sa mi. Prečo?
Pretoža Ayashiki je sebec a to čo sa jej na tej poviedke páči najviac je, že je pre ňu. A tak som tú poviedku síce čítala dvakrát, ako mám vo zvyku, ale ani raz som nehľadala chyby, vždy som si ju len užívala a bola za ňu vďačná Pretože nebýva často, že by som niečo dostávala a toto rozhodne bola jedna z najkrajších vecí, aké som kedy dostala :)
Ďakujem
Já nikdy nebyla dobrý kritik. Tak proč si teď na něho hrát...
Víš, Nef, mně tahle povídka připomíná takový... "cvičení" na popis. Není špatná, ale ani není nějak... zrovna úchvatná. Asi chápeš... Ten pár mi nevadil, celkem jsem od toho něco očekávala, ale to asi byla ta chyba. Něco jsem čekala.
Zrovna já sama nemám co mluvit, mám teď rozepsanou jednu povídku a ta s dějem a příběhem nemá vůbec nic poslečnýho, ale... Tohle mi ji tak trochu připomíná. Že je taková "obyčejná".
Jako by se některé věci neměnily... prostě to tak je a bude to tak i za padesát let...
Asi už začínám mluvit z cesty, tohle je dneska můj čtvrtý komentář, což je rekord... Třeba sis z toho něco vzala...
A věta Pořád se na ní díval. Nebude tam na ni?
Trošku mě to praštilo mezi oči... Probůh, poslední dobou začínám být trochu kritická...
. • Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
. .Aku začíná chápat a dřímat...
...„Ale proč chtějí všechny OC pomáhat s výběrem šatů zrovna Hinatě?“ (Kakari)
. .„Žádný Hatake není veselý...“ (Sayoko)
.
. .Hrdá členka a se Sayoko spoluzakladatelka Spolku Žroutů knih! Naši závislost na knihách nelze ovládnout. Založeno 12. 3. 2009; Kdo fandí knihám, ať se přidá. Žrouti všech žroutů, spojte se! A hlavně rádi čtěte ^^
Členové: Sayoko, Akumakirei, K.Iwi, Leiko, Dantuška, nettiex, sajo-nara, Minata, Memphisto, hAnko, Ayame-sama, kushina-hime, Mirek93, Rein, Yamata no Orochi, Adam Švorc z Nemanic, TsuchiKim, ni.kola, Kameko-sama, výtlems.kissa, -_-Aya-_-, Kitsumo, elficek, himiTsume, Buuublinka, DeiDei girl-uchiha, lacca, nellynuska, Yuki Kaze-san, Kaia-chan, Faith, zrůda-SaNaSu, Namika, l.i.ch., Oneran, Juubi, Conner Uzumaki, Anegiri, Joanne, Miky-chan, sannin Naruto, Otaku-chan, narutorolo321, Killer_Bee, Hinata-Hyuuga-chibi, Adel-san, Gloria Uzumaki, Nightmare moon, Yamako, Hyuuga_Shikamaru
Pro přihlášené: Nemusíte si kopírovat seznam členů, mění se, a proto aktuální najdete vždycky u mě. A do podpisu si nic dávat nemusíte, nebo si můžete vymyslet jinou (originálnější) poznámku než tu nahoře, je to jen na vás :)
_____________...
Členka Klubu gazdovské parenice: Klub je hrdým podporovatelem a spřízněncem Kultu pána Pomela, aneb NAJLEPŠÍ PRODUKT A NAJLEPŠIE OVOCIE SA OFICIÁLNE UZNALI A SPRIAZNILI! NECH ŽIJE PARENICA A POMELO! Klub gazdovské parenice je hrdým podporovatelem a spřízněncem klubu gangsterů. Zaplétáme se do nelegálních obchodů, aneb postupně ovládáme podsvětí..., rovněž je podporovatelem a spřízněncem klubu za ovce (aneb bez nich bychom neměli co opěvovat); a KPP (kultu pracího prášku), bez nich by naše "uniformy" nebyly tak zářivě bíle.
Hmm já budu trochu nesouhlasit s předešlimy komentáři, Nef to nemyslela, tak že to tam chybí, ale prostě že to tam není. Nevadí to, kdyby to vadilo, tak to nikdy nevyjde, protože tahle povídka přešla přeze mne. Betit sestřiny povídky mě baví, protože si nenechá všechno co řeknulíbit, jako někteří, kterým když řeknu tadyta věta se mě moc nelíbí tak jí hend přepíšou. No nic, to je jen takový můj povzdech.
Příběh ta povídka nemá, děj to ano, ale ne příběh, příběh je něco, co nám babičky vyprávěly, když jsme u nich náhodou jako malý přespávali. Příběhy se vypráví u ohnů a rozhodně to nejsou prchavé okamžiky. naopak jediné s čím nesouhlasím je že v povídce nejsou romantické scény. Ono čistě vzato je to jeden velký romantický kýč. Sice tak neotřelý a skvěle podaný (skoro bych řekl že místy má prvky impresionismu), ale stejně. Je to kýč. To ale nevadí.
Tak a teď pro všechny čtenáře téhle povídky, povinně se koukněte na galerii Shel-Yang.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Nef, možno píšeš, že tomu podľa teba chýba to a tamto.. Ale mne tam nechýba nič... Príde mi to, že takto to má proste byť. Dvaja ľudia, ktorý sa na prvý pohľad zapáčia tomu druhému, hoci je každý..nejaký..
Vôbec mi nevadí, že hlavné postavy sú Ayame a Shika, práve naopak. O to viac sa mi zaápáčila, lebo je originálna, iná... Ako ostatne tvoje všetky, že?
Čo dodať... Krásna inšpirácia vyústila do dokonalej poviedky, na ktorú človek tak ľahko nezabudne.
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.
Zvyšok sú len úbohé napodobeniny.
Len chudáci ako vy, sa obúvajú do niekoho ako je Mady. ^^
Sorafay spí.
Ak máte nejaký problém s užívateľmi alebo "vyššou mocou", skúste sa pozrieť SEM a kľudne sa vyjadrite. Ktovie, či vám to nakoniec nejako pomôže, ale veriť sa má, nie?
Bylo by toho mnohem víc, co bych mohla napsat, ale napíšu už jediné - zvláštní a milá povídka od zvláštní a milé slečny, která je věnované další zvláštní a milé slečně.
Nejen tím, jaká tahle povídka je, ale i tím, od koho a pro koho je pro mne velmi, velmi výjimečná.
Ha, jsem hrdou členkou Spolku Žroutů knih! Naše závislost na knížkách a jejich rychlé čtení je přímo legendární. Přesto se nemusíte obávat, že jste o nás ještě neslyšeli... Spolek založen 12.3.2009 Kdo fandí knížkám, ať se přidá! Aktuální seznam členů a přihlášky u naší předsedkyně Akumakirei :)