Proč je moře slané

Šum moře se rozléhal daleko po okolí. Ptáci... zpívali? Ne počkat. Vypadalo by to sice jako z pohádky, ale byla to lež. Dnes byli obzvlášť ticho. Až se to zdálo zvláštní..

Dívka se procházela po molu. Útesu, lépe řečeno. Šla lehkou, vybranou chůzí, blonďaté vlasy jí vlály v osvěžujícím vánku.
Na sobě měla krajkované šaty. Bílé. Ani nevěděla, proč si je oblékla. Nikdy je nenosila.. Snad se jenom chtěla na chvíli cítit výjimečně. Vlastně, vypadala úplně normálně. Nikdo by si nemyslel nic špatného. Až na její zamyšlený výraz. Jak se však cítila.. nedokázala popsat. Ani to neuměla..
Jako kdybyste s sebou v srdci stále nosili hromadu kamení.
Jako kdyby se při každé vzpomínce na toho člověka vaše nohy vrostli do země a vy se nemohli hnout.
Jako kdyby se čas zpomalil a prodlužoval tak vaše trápení.
Jako kdyby.. a vlastně, není to jedno?

Dívka zastavila, oči pěvně zavřené. Jen se soustředit, nemyslet na to.. Nad věcmi které jí způsobovaly bolest, nechtěla přemýšlet. Už jí mela dost…
V rukách křečovitě svírala nějakou malou oválnou věc. Klouby jí po chvíli zbělely. Ale měla pocit, že kdyby ji pustila, stalo by se něco zlého. Vzpomínky, city.. nechtěla je ztratit. A víte co? Možná i jo. Bylo by to aspoň bezbolestnější, jednoduší..
Pomalu otevřela oči, ostražitě se rozhlížejíc. Jako by si chtěla být jistá, že se v okolí nic nezměnilo. Udělala dva nesmělé kroky dopředu a naklonila se. Pod sebou měla… jen prázdno. Vzduch. Hlubokou roklinu.. Pak byl oceán. A skály, o které neustále narážel příboj. Byl to docela pěkný pohled. I když trochu děsivě pěkný..
Popošla ještě půl kroku dopředu a pak zastavila. Rozhodla se kráčet v těsné hranici s hranou útesu. Šla.. krok po kroku. Bez strachu.
Zahleděla se na moře. Vlny, voda.. Ten nespoutaný a dravý živel ji přitahoval jako magnet. Klidná, někdy vlnící se hladina. Ona si taky přála se tak cítit.. A pak, se to stalo. I když to byl jen okamžik, jakoby trval věčnost. Něco v ní prostě řeklo dost. Jako když třeba zmáčknete nějakej knoflík.. Nepřemýšlela nad tím, nechtěla… Udělala něco spontánně. Snad poprvé v jejím živote.. a také naposled.

Víte, říká se, že pád trvá nejdéle. Asi je to pravda.
Jí se to taky zdálo až příliš neskutečné… Jako z filmu nebo snu.
Když její tělo protínalo vzduch, bylo klidné. Nekřičela, nesnažila se zabránit pádu.
Jen duše řvala.. Co to udělala?! Skočila! Teď už není návrat zpět!
A vzápětí něco ledově klidně odpovídalo. Ne, neskočila. Ona nechtěla.. Byli tam přece skály, pár kamínků.. A ona stála moc blízko. Prostě uklouzla, byla nešikovná… Ano, přesně tak. Uklouzla a spadla..
Teď už byla klidná i její duše.

Když nehybné tělo konečně proťalo mořskou hladinu, bylo to jiné, než čekala. Voda měla teplotu jako ten nejstudenější led. Dívka nabyla pocitu, že do její kůže bodají malé, ostré jehly. Jedna po druhé… Střáslo ji. Kdyby teď byla na suchu, nejspíš by si zkřížila ruce na prsou a ohřála se… Teď to bylo jedno.
Moře se začínalo bouřit, vytvářejíc tak mělkou pěnu na hladině. Vlny se prodíraly jedna přes druhou, přičemž její tělo házelo jako nějaký hadr. V tom ji něco podivně silného vrazilo do hlavy. Chvíli přemýšlela. Asi už ji zaneslo k útesům… Pak přišla další vlna. Zatím největší a nejmohutnější… A ona udělala něco, co se jí zdálo strašně hloupé. Začala kopat nohama a rukama. Proč to dělá?! Musí to být jen nějaký přízemní instinkt… Vždyť tohle chtěla! Zbavit se bolesti, svého bezvýznamného života… Jenomže, takhle si to nepředstavovala. Žádné vyčerpání, námahu … Proste jen konec. Malá jiskra v její duši však odmítala se vzdát. Ale… stále byla moc malá, nejistá. Neměla význam.
Však to tě přejde holka, za chvíli bude po všem, odpovídal ledový hlas.

Přišla další vlna a ona se prvý raz pořádně napila vody. Slané vody… Zalapala po dechu, nebylo to však nic platné. Voda, bezohledná a smrtící, se ji dávno dostala do plic. Jakoby jejím tělem projel další ledový meč..
Vtom ji napadla zvláštní myšlenka. Až dětsky hloupá, možná kdyby nebyla tady a teď, zasmála by se… A možná taky ne.
Proč je moře slané? Zeptala se v duchu opět.
Je to snad zásluha vodních bohů? Zvláštních bytostí? Na takové věci nevěřila.. Ale proč pak? Slanou vodu najdete jen v oceánu, nikde jinde. Jezera, řeky.. Zastesklo se jí po něčem takovém. Po vodě, která nepálila na kůži, která hasila žízeň…
Pak ji reflex přemohl a ona se nadechla. Do plic se jí dostala další voda. Zamlžilo se jí před očima. Potřebovala vzduch, nadechnout se čerstvého větru.. Nikdy by neřekla, jak ji to mohlo chybět. Co byla ochotná teď za to dát. A opět si uvědomila, že je pozdě. Už nemohla udělat nic. Nohy i ruce ji přestávali poslouchat, byla vyčerpaná..
Pěvně zavřela oči a soustředila se na svoje myšlenky.

Proč je vlastně moře slané? Ta otázka tu byla stále a nescházela jí z mysli. Pamatovala si na ni, nebylo to poprvé, co si ji položila. Když byla ještě malá holčička, ptala se na to mámy. Ta se jen pousmála. Šla do obýváku, z nejvyšší police sebrala nějakou knížku a podala ji své dceři.
„Čti pozorně, možná se dozvíš odpověď na svoje otázky.“ To byla tehdy jediná věta, kterou řekla. A tak četla.. Byly tam staré povídky. O moři, rybářích..
Jeden příběh… Ten vypovídal o tom, co ji tak zajímalo.. Říkalo se tam, o mořských vílách. Měly dlouhé vlasy a rybí ocasy.. Svým zpěvem lákaly námořníky z velké dálky. A kdykoliv v oceánu zemřelo nějaké zvíře nebo člověk, věděly o tom. Pak plakaly.. třeba i několik dní. Víte co? Byli to ty jejich slzy.. tak strašně žalné a slané, že moře zůstalo taky. Navěky.

Začínalo se ji mlžit před očima. Všechno okolo ztratilo barvy a jas, viděla jen černobíle.
V plicích už neměla žádny vzduch… nic. Soustředila se jen na zvuk svého srdce, které bylo jaksi zpomalené. Buch, buch.. Byl to snad poslední zvuk, který měla uslyšet.
Temnota kolem ní se zvětšovala a ona už neměla sílu se ji bránit. Ještě jednou se podívala nad sebe, nad hladinou se črtalo bílé světlo. Zdálo se však na míle vzdálené.
Na světě jsem našla to, co sem hledala, bylo mi to však následně vzato. Doufám, že aspoň tady to zůstane na věčnost… To byla její poslední myšlenka.

Těžké tělo pomalu klesalo ke dnu. Do hlubin… zapomnění. Záře slunce, které právě vyšlo nad obzor, osvětlilo daleký oceán. A tam.. něco bylo. Malé, lesknoucí se.
Oválný přívěsek muže a ženy pomalu plul na hladině. Jen na okamžik, snad nepostřehnutelný pro lidské oko, se paprsek slunce odrazil od zlatého křížku vyrytého pod podobiznou muže. Křížku, který tam dnes byl přesně šest let…
Někde v dálce zakrákala čajka. Vlna se líně převalila přes druhou a pochovala tak přívěsek v modrém nekonečnu. Ten se vrátil tam, kde ho to táhlo. Ke svému majiteli..