Žánr
Znáte to prvního čtvrtý, den vtípků a kanadských žertíků, den který nese název Apríl. V tento den je každému dovoleno si z někoho vystřelit (pozn. Udělat srandu, ne ho použít jako brokovnici xD). A to si přeci blonďatý chlapec s modrýma očima nemohl nechat ujít a stejně tak mnoho dalších lidí.
„Co udělám Kakashimu?“ ptal se.
„Co, co řekneš mu že Jiraiya se dal na vážnou literaturu a Ichi Ichi už nikdy nenapíše!“ navrhla Sakura.
„Dobrý tah!“
„A co Saiovi?“ přemýšlela Sakura.
Narodil jsem se otrokem do světa, který sužovala válka. Žil jsem už od narození v bídě a utrpení. Lidé kolem mě umírali. Nosil jsem neštěstí. Byl jsi sám. Nemohl jsem s tím nic dělat. Jen někdy mé oči dokázaly něco víc. Nebylo to lidé, pak zemřeli lidé, kteří byli nepřáteli. Tehdy jsem nechápal co se děje. Plakal jsem. Lidé okolo mě, se začali bát. Osaměl jsem ještě více. Netušil jsem, proč to moje oči dělají, ale tu skutečnost jsem nemohl změnit. Bloudil jsem. Přežíval ze dne na den.
VRZUÍ…
Tichým pokojem se ozývá husí kůži nahánějící zvuk, jak dřevěnými hůlkami, umístěnými mezi prsty pravé ruky, jezdíš po dně již prázdné, porcelánové misky od rámenu. Druhou rukou si podpíráš těžkou hlavu a hledíš do prázdna, vlastně do zdi.
"Jiraiya-sensei!! Jiraiya-sensei!" Konan prošla okolo Nagata aniž by si ho všimla.
"Ano?" Jiraiya se pousmál. Konan si přitáhla stoličku, stoupla si na ní a podala mu jakýsi výrobek z origami: "Naučila jsem se skládat jeřába, chcete to ukázat?"
"Jistě"
"To musíte takhle" Konan vzala papír a rychle skládala. Jiraiya nestihl ani mrknout a před sebou měl jeřába. Zamrkal, zeširoka se usmál a pohladil Konan po hlavě. Jeho studentka spokojeně jestřába položila na stůl: "Ten je pro vás. "
"Děkuju"
Nagato z povzdálí sledoval, co se děje.
Úsměv...
Předchází tomu všemu. Víš to, že ano? Víš to...Rozdáváš ho každému na potkání, ale ty nejupřímnější a nejzářivější si schováváš jen pro něj. On je ale nikdy nevidí.
Nedokážeš se na něj podívat. Zpříma...Do očí. Nedokážeš to, protože víš i něco víc. Každý to ví.
Má oči jen pro ni. Pro dívku s vlasy barvy květů sakury. Sakura. To je ona. To je ta, která ti ho vzala. Jeho duši. Jeho srdce. Mohlo být tvoje, ale ona byla rychlejší...
Všude bylo ticho. Konečně měl po celodopoledním natáčení chvilku klid. Lehce se pohupoval na židli, nohy ležérně opřené o stůl, a přemýšlel o běžných banalitách, jako je smrt chrousta, dnešní oběd nebo ta pěkná maskérka, co ho dnes líčila. V tom do jeho osobní šatny vtrhl bez zaklepání hurikán a tmavovlasý mladík se z šoku překlopil i s židlí a zaklením na záda. Hurikán s blond vlasy mezitím běsnil.
Možná někomu vážně bude připadat, že je to zvláštní. A ono je. Ale dala jsem do toho sebe. Teď to sice nemůžu ani vidět, protože nevím, co si o tom pomyslíte. Bolí mě hlava když to po sobě čtu, snad to na vás tak působit nebude. 
Já vím...
Když jsem byla malá, ráda jsem četla knihy. Obzvláště nejraději ty o velkých hrdinech, o jejich odvážných činech. Milovala jsem ty silné příběhy postav, které šli svou cestou a nikdy z ní nevybočili, a když už, tak ji nakonec vždy nalezli.
info: Občas se stane, že Tsunade to přežene s pitím a ztratí se. Nyní se za ní musí najít přijatelná náhrada. To ovšem není zrovna nejsnadnější záležitost a madam Koharu to moc dobře ví. Slibuje v duchu Páté, že ji potrestá...
Pein stál na chodbě své nové školy. Rozhlížel se po stěnách s podivnými obrazy od neuznaných mazalů, kteří jsou jistě zasloužilými umělci, ale jejich malby jsou prachsprosté mazanice. Nikdy nepochopil, že ty obrazy může někdo ocenit.
Trochu katší jednorázovka. Předem ještě raději malé varování ... U čtení neseďte na ničem vratkém a raději ani nejezte, ani nepijte ... Jinak přeji příjemnou zábavu 
Východ slunce ohlásil svěží, ranní rosou pokryté, ráno a jeden chlapík, se svou oranžovou maskou i spící, se hned po probuzení časně nastaveným budíkem mrknul na kalendář. Jeho oko hned upoutalo velká oranžová bublina zvýrazňující dnešní datum – 1. dubna
Jedna rána, druhá, třetí. Dívka s hnědými vlasy padá k zemi. Ve vzduchu zněly výkřiky, řinčení zbraní a také rána. Jako by se zastavil čas a i když dívka která právě padla, byla jako pírko, rána když se dotkla země se ozývala stále dokola jako by si s ní snad pohrávala ozvěna. Náhle jako by všechno utichlo, jenom ta rána se nesla vzduchem. Ano dívka sice padla k zemi a možná za chvíli zemře ale může si blahopřát, její protivník už je mrtví.
Na obzore, črtá sa oranžové ráno. Jemný piesok objíma chodidlá a vošiel i medzi prsty. Vzduchom nesie sa šum, to voda šumí, vo vlnách naráža. Spev čajok odrazený hladinou do uší reže. Za ním prázdnota mesta, sklenených budov, tisícky prázdnych duší v prázdnych telách kráčajúcich za prázdnymi cieľmi. Ten svet zahlený tmou noci, ten ktorý preň nič neznamená. Pred ním plný svet, plný dojmov, túžob, zmyslov, naplnených slanou vôňou mora, zafarbený farbou svetla. Sám stojí na brehu mora, a ruky ako krídla len vzlietnuť.
Anko/Kimimaro
Anko stojí nad propastí a rozmýšlí se, jestli má skočit a skoncovat tak se životem, nebo tam má hodit Jiraiyu, co jí dneska špehoval. Najednou na ní někdo promluví…
„Kdo seš?“
„To bych se měla ptát já, ty pako!“
„Počkej, jaký pako?“
„Podívej se do zrcadla a poznáš!“
„Ty mě urážíš!“
„Chápavý pako…“
Kurenai stála v okne svojej spálne. Pramienky tmavých vlasov jej nadnášal chladný nočný vietor. V jej očiach sa odrážal nádherný obraz tísicich hviezd, ktorými bola posypaná obloha. Nevnímala ich tak, ako kedysi. Kedysi vnímala všetko inak. Všetko bolo iné. Ale teraz, teraz jej srdce krváca od bolesti, ktorú jej spôsobila strata milovanej osoby. Boli dni, kedy bola naozaj šťastná. Milovala a bola milovaná - to je skutočné šťastie pre každého človeka. Ale asi bola až príliž šťastná, keď ju o to osud pripravil.
[font=Comic Sans MS]„Co se mi vybaví, když se řekne nejlepší přítel? No asi člověk, který o mě ví úplně všechno a se vším mi pomůže. Můžu se mu svěřit a zajít za ním úplně kdykoli.“
„Úplně kdykoli ne. Třeba když jsem v lázních. Vždycky se tam přiflinkáš s kámošema a snažíte se šmírovat přes plot.“
„Nesnažíme se šmírovat, jen tak pozorujeme situaci. Na tom přece není nic špatného.“
„Vážně? Tak to tím pádem nebude vadit, když se o tom Sakuře zmíním. Že ano?“
Na náměstí nebylo ani živáčka. Byl velice nepřívětivý den, nebe bylo zatažené velkými černými mraky a pršelo. Ale přesto venku někdo byl. Byla to dívenka, která seděla opřená o zeď domu a černé slzy obarvené řasenkou zanechávaly stopu na tvářích. Její dlouhé šedobílé vlasy, které předtím měla spletené do copu, se jí lepily na obličej. Odkopla jí osoba, kterou považovala za přítele. Měl s ní vlastní plány a ona mu je jako jediný shinobi v této vesnici musela splnit.
Bylo chladné podzimní odpoledne. Takové tu už dlouho nebylo. Věčinou tu svítilo slunce ale dnes ne což nevěstilo nic dobrého. Třiadvaceti letá kunoichi z listové seděla na své posteli u okna a chovala malou holčičku. Byla tak krásná. Hnědé vlasy vyčesané do dvou drdůlků jako její matka a krásné bílé oči po otci. Splnil se jí sen a přesto tu něco nebylo v pořádku. Přesto byla smutná a každou noc probrečela...
Přezdívka: Cherry-chan
Heslo: sasínek
Ozval se podivný tón, vycházející z reproduktoru. Sakura se neklidně zavrtěla a kontrolovala svůj icq seznam. Pak spokojeně vydechla. Rozklikla jméno jednoho kontaktu a začala psát.
Cherry-chan: Čau! Právě jsem se vrátila z průzkumu a mám nápad!
Inushka: Čuz.
Cherry-chan: WTF znamená ten status?!
Inushka: Omg jsi slephá?! Já a Sasiik (ňufíí!) patříme k sobě! A ty to nezměnísh!
Věznice Konoha je jedna z nejtišších na světě. Je to velmi tajuplné místo, postrach všech kriminálníků. Avšak tohle ticho bylo před třemi lety přerušeno. Od té doby jsou po celé této věznici slyšet tlumené hlasy, které se většinou hádají. I dnes tomu nebylo jinak.
„Tak sakra už, kdo bude vyprávět!? Hádáme se tady už celej tejden a k ničemu to nevede!“ prohlásil Deidara a házel si s hopíkem o zeď.
„Se mnou nepočítej. Já jsem to už všechno zapomněl,“odpověděl mu stejně naštvaně Kakuzu.
„A co ty, Tobi?“ zkoušel to znovu Deidara.
Jednoho krásného, slunného dne (asi 35°) svolal Pein Aka-partičku, aby jim něco sdělil...
„V noci mě napadlo, že nikdo z vás nechodil do školy, takže neumíte ani číst ani psát a co teprve počítat, takže bychom se měli vydat do školy"
Deidara ofrnil nos a řekl: „na co taková zločinecká organizace potřebuje umět číst, psát a počítat?"
„A víš kolik stojí soukromý učitel?" najednou se do rozhovoru vložil Kakuzu.
Pein uznal, že to nebude zrovna levné, ale pokusil se Kakuzu přemluvit.
„Kakuzu, peněz máš dost, však ty si obstaráš další."
