Ztracená Hokage

info: Občas se stane, že Tsunade to přežene s pitím a ztratí se. Nyní se za ní musí najít přijatelná náhrada. To ovšem není zrovna nejsnadnější záležitost a madam Koharu to moc dobře ví. Slibuje v duchu Páté, že ji potrestá...

Otevřela oči. Tahle krajina se rozhodně nepodobá té konožské hospůdce s tím milým nalévačem drinků. Při vzpomínce na včerejší extra flám se pobaveně ušklíbla. Předešlá noc byla zkrátka nezapomenutelná… a Tsunadina hlava, jako by si to právě teď také uvědomila, začala třeštit. Blonďatá vůdkyně Skryté listové vesnice zaúpěla, a teprve pak pochopila, že lítá ve skutečně velkém maléru.

Shizune postávala na chodbě před ložnicí Páté Hokage. Každý den řešila tohle dilema. Vstoupit nebo ne? Vejít dovnitř a riskovat, že jí něco přistane na hlavě, nebylo právě lákavé. A ona moc dobře věděla, jak dovede být Tsunade po ránu nepříjemná. Jenže… kancelář je plná lejster, která se sama nepodepíší. Nejistě zaklepala. „Tsunade-sama?“ vyhrkla svým typickým třaslavým hlasem. Nedostávalo se jí žádné odpovědi. Zacloumala dveřmi. Ano, zamkla se v pokoji, přesně jak jí poradila. To ale znamená, že musí sáhnout k poněkud drsnějším metodám.
Do několika minut byla zpět. „Ibiki, mohla bych vás poprosit…“
Chlap jako hora po její pravici se rozpačitě zašklebil. Pak téměř neznatelně kývl hlavou a rozmáchl se svou ohromnou pěstí. Ve dveřích zela díra obřích rozměrů. Shizune v duchu zaúpěla. Přece mu řekla vyvrátit, ne rozmlátit. Ale stejně nakoukla dovnitř nově stvořeným otvorem. Její vyplašený pohled se přesunul z rozestlaného lůžka k provazu z prostěradel, který visel z okna. „Ne! Tsunade-sama, už zase!“

Představení vesnice se sešli na předem určeném místě. Nejprve jeden po druhém peskovali nebohou Shizune za to, že špatně hlídala. Mladičká asistentka seděla uprostřed nich na koberečku a hořce plakala. Postupně si na ní všichni tři vylili vztek.
„Když já… já myslela, že spí!“
„Ale to tě neomlouvá!“ zahřměl muž se zakrytým obličejem a hrozil mladé ženě holí.
„To stačí, Danzou!“ zarazila ho přísně vyhlížející stařena. „Už byla potrestána dost. Teď musíme vymyslet nějaké řešení našeho malého, avšak ožehavého problému.“
Už nyní bylo jisté, že Hokage nebude tak snadno k nalezení. Musí nějak zaonačit, že zmizela, a zároveň zvolit jejího dočasného nástupce. Utatane Koharu navrhla svolat všechny Jouniny a jejich týmy. Pro tento úkol musí být vybrán někdo zodpovědný…

Sakura zdvihla ze země kamínek a mrštila jím do okna. Naruto, který si včera večer usmyslel, že čerstvý ranní vzduch mu prospěje, dostal přímá zásah do hlavy.
„Máme misi! Vstávej! Kakashi sensei bude zase nadávat!“ hulákala pod okny slečna Haruno.
„Představoval bych si sladší probuzení, Sakura-chan,“ zamumlal Naruto spíše pro sebe, ale raději vstal, protože nechtěl riskovat další výchovnou ránu.
„Přece jen mě má ráda!“ řekl si v duchu a srdce mu v hrudi poskočilo. „Nechce, abych přišel pozdě.“ Vůbec neprotestoval, když ho venku Sakura vzala za límec u bundy a táhla na místo srazu. Stále ještě měl v břiše ty zvláštní… motýly.

Ve velkém sále v sídle Hokage ze Skryté listové vesnice bylo rušno a hlavně plno. Jakýsi tlouštík ignoroval znechucené pohledy Rady starších a cpal se bramborovými lupínky. Blonďatá kunoichi si právě upravovala účes. V rohu místnosti hlasitě štěkal velký pes, kterého tam zanechali, a dožadoval se pozornosti. Parta větších dětí pobíhala v jedné části sálu pronásledována vytrvale již uříceným Jouninem v černých brýlích.
„Už jsou zde všichni?“ optala se nepříliš nadšeně Koharu.
„Ne. Ještě Hatake Kakashi chybí,“ ušklíbl se Homura.
„Jak typické. Ten mladík se snad nikdy nepoučí.“ Stařena si pohrdlivě odfrkla.
Náhle se otevřely dveře a do nich vpadl Naruto Uzumaki s výkřikem: „Já budu Hokage!“ Byl však zpražen Sakuřiným vražedným pohledem a ihned se zklidnil.
„Promiňte… jdeme pozdě!“ Hatake Kakashi omluvně mával všem přítomným a přitom se usmíval. Jako poslední vstoupil do sálu mladý a nesmírně bledý černovlasý chlapec jménem Sai.
„Výborně. Myslím tedy, že je čas začít,“ odfrkla si Koharu. „Náš problém je následující… Pátá Hokage zmizela.“
Jak se dalo čekat, mezi ninji-učni propukla panika, zato jejich senseiové byli v naprostém klidu.
„Nechováte se jako Shinobiové!“ zahřměla předsedkyně výboru. „Místo nadějných bojovníků zde vidím jen skupinku divokých paviánů! Ticho!“
Lekli se a ztišili. Mezitím se dovnitř vplížili Izumo a Kotetsu, kteří měli té osudné noci stráž u brány.
„A nyní…“ pokračovala Koharu stejně drsným hlasem. „… je načase, abychom zvolili Šestého Hokageho!“

Tsunade se posadila. Hlava už ji pomalu přestávala bolet. Cítila, že je strašně zesláblá, přesto se přinutila rozhlédnout. Kolem ní byla jen neprostupná džungle. Hlavou jí vířilo tisíce myšlenek najednou. A některé byly i vzpomínkami…
Smála se a odrážela se nohama od zdi, jak rychle jen dovedla. Už dlouho se nepokusila o útěk právě takovým způsobem. Ale co, však se zase v poklidu vrátí do ložnice, než začne svítat. Ještě nikdy se neopila natolik, aby nezvládla cestu zpátky. Přidržovala se spleteného prostěradla, jež viselo z okna, a vesele šplhala dolů.

Dobré pití, příjemná společnost. To dokáže jednomu zamotat hlavu. Hudba v baru za mnoho nestála, ale po několika doušcích saké už jí připadala mnohem snesitelnější.
Tsunade se dotkla dvěma prsty čela. A co že to vlastně zapíjela? Ach ano, kromě útěku z každodenního stereotypu zaháněla žal z Jiraiyovy smrti. Stejně jako těch několik dlouhých měsíců předtím.

Izumo a Kotetsu nervózně postávali v rohu. Řekli Radě vesnice, že včerejší noc Tsunade neviděli, a naštěstí byli posledními osobami, které ji viděly. Teď jen ve skrytu duše doufali, že se žádný další svědek podivného zmizení Páté neobjeví.

„Je načase zvolit Šestého! Nyní usedne Rada a bude na toto téma rokovat. Dobrovolníci…“ Naruto a Konohamaru se hlasitě dožadovali svého práva. „Dobrovolníci nemají šanci. My rozhodneme, kdo se stane dalším Hokagem!“ Koharu jedinou větou zmařila naděje všech ambiciózních Shinobiů v sále. Kotetsu a Izumo se přikradli blíž, aby lépe slyšeli.
„Ale já se tak snažím!“ zakňučel Naruto.
„A já jsem vnukem Třetího!“ vykřikl Konohamaru.
„No, nebylo by od věci vyhlásit Hokagem Naruta,“ odvážil se pronést Izumo.
„Jo, hrají v jeho prospěch rodinné předpoklady,“ přidal se Kotetsu.
Vzápětí se oba chytili za hlavu, neboť přes ni dostali holí jednoho nedůtklivého staříka, který je tloukl, dokud se všichni tři neocitli na chodbě.
„Ignoranti! Baka největší! Copak vy nevíte, že je zakázáno o tom mluvit?“ běsnil Danzou.
„No… promiňte, šéfe.“
„Nám to vyklouzlo.“
Provinilci se hluboce omlouvali a vzápětí už museli uhnout další ráně.

Trvalo několik hodin, než se Rada usnesla na jednoznačném rozhodnutí. „Šestým Hokagem byl ustanoven…“ Následovala chvíle napjatého ticha, při níž se ozvalo drkotání zubů a šoupání dlaní o podlahu. „Hatake Kakashi!“
Prásk! Několik osob se poroučelo k zemi. Maito Gai se mlátil do hlavy. Ebisu odváděl nazlobeného Konohamara a jeho dva kamarády.
„A jeho asistentkou byla ustanovena… Hyuuga Hinata!“
Prudké vydechnutí, a další osoba se poroučela k zemi. K pádu ale nedošlo díky pohotovosti Kiby Inuzuky. „Hin, no tak, raduj se přece!“ Usmíval se na ni a plácal ji po tvářích.
„Ostatní si vyzvednou plány misí v kanceláři na konci chodby. Stížnosti nejsou povoleny! Kakashi, slečno Hyuugo, vy tu zůstaňte.“

Místnost se vyprázdnila, Shinobiové osaměli a Hinata se jakž takž vzpamatovala.
„Kakashi, jistě chápeš, že zvolit tě do úřadu Hokage byl jen důmyslný trik.“ Ninja s maskou spokojeně kývl. „Je nutné mít zde někoho spolehlivého, kdo zajistí, aby se panika dále nešířila. A nový Hokage bude samozřejmě potřebovat pracovitou asistentku…“
Hinata vstala a pokusila se stoupnout si vzpřímeně. „Ale… slečna Shizune je přece asistentkou…“
Koharu si ji přísně přeměřila. „Děvenko, i tohle je součást mise.“ Podala jí zalepenou obálku. „Věřím, že nezklamete důvěru, kterou ve vás vkládáme.“
„Hai!“

Hatake Kakashi byl slavnostně dosazen do funkce. Ninjové, včetně nemladších posil týmů, dostali za úkol prohledat vesnici, pokud možno nenápadně. Rada oznámila, že Tsunade churaví a byla poslána na ošetření do vzdálenější vesnice, jejíž lokalita zůstane z bezpečnostních důvodů utajena. A rozběhlo se zuřivé pátrání…

Ninja v oranžové bundě procházel ulicí a nakukoval za každý roh, popelnici, a dokonce se odvážil nadzvednout i poklop od kanálu. „Babčo Tsunade?“

Chlapec s hnědými vlasy se hnal parkem. Jeho psí přítel nezůstával v ničem pozadu. „Cítíš ji, Akamaru?“ Pejsek slabě ňafl. „Pátá! Ozvěte se!“ vykřikl hoch a zhroutil se do trávy.

Blonďatá kráska Ino zvolila poněkud nešťastnou taktiku. Pod paží si nesla zazátkovanou láhev saké. Než vešla do putyky, odlila trochu do hrnečku. „Tsunade-sama? Něco pro vás mám!“ Než se nadála, byla obklopena skupinkou dotěrných ochmelků. „Né! To není pro vás!“ ječela dívka a mávala lahví ve vzduchu tak zuřivě, až většina jejího obsahu skončila na podlaze.

Ani kult Síly mládí nezahálel. „Já ji najdu! A pak bude muset Gai sensei uznat, že jsem mnohem lepší kandidát na jeho nástupce než Neji!“ Ninja v zeleném se nechal unášet slastnými představami.
„Ale Lee…“ vzdychla TenTen. „On si přece nic takového nemyslí…“

Naruto se po neúspěšném pátrání chtěl osvěžit v Ichiraku ramen. Musel se ale zastavit, neboť si povšiml Shina, jak sedí na zídce se zkříženýma nohama. „Hej, Shino! Proč taky nehledáš?“ zahulákal na něho blonďáček.
„Meditace je nejlepší způsob pátrání,“ zahučel zakuklenec a roztáhl ruce, aby do nich mohli vlétnout jeho brouci-hledači.

Kakashimu se v nové funkci dařilo. Kromě třídění lejster nedostával žádnou práci. Hinata byla teď neustále v rozpacích. Každou volnou chvíli za ní běhal Naruto a přál jí štěstí. Věděla, že ho musí strašně mrzet, že ho nevybrali, ale nemohla mu přece říci, že byla do funkce zvolena jen proto, ž jako důvěryhodné osobě jí dovolili nahlédnout do míst, kam nikdo krom Páté neměl přístup.

Izumo a Kotetsu by rádi nějak napravili svou „osudovou“ chybu. Ale kdyby se přiznali, že Hokage viděli odcházet z vesnice, potrestání by neunikli. Celé se to sběhlo nějak takhle…
Dva mladíci v přítmí vrátnice mastili karty. „Ale, ale… hazardovat v pracovní době…“ Otočili se za hlasem a spatřili nad sebou Pátou. Vypadala… velmi přívětivě, dokonce se usmívala.
„Nikomu neřeknete, že jsem šla na procházku do lesa a já na vás neřeknu, že hrajete po nocích karty, jasné?“
„Jak poroučíte, Pátá!“ Zasalutovali oba šťastní mladíci a pozorovali, jak jejich velitelka vchází za hradby. Zapamatovali si dobře směr, kterým odešla a pak se vrátili opět ke své pravidelné zábavě.
Spásný nápad je přepadl ve chvíli, kdy kolem nich procházela Sakura. „Pst,“ sykli na ni. „Víme, kam šla Tsunade-sama.“ A hned jí ukázali směr.
„A jak to víte?“ vyzvídala růžovlasá dívka.
„Jeden známý ji viděl.“
„Řeknete mi jméno? Ráda bych mu poděkovala.“
„Raději ne. Tomu chlápkovi není radno přijít do cesty, když není zpitý do němoty.“
„Jo, mohl by ti ublížit, a to si my dva na triko nevemem.“
Sakura se zamyslela. „Tak poděkuju alespoň vám,“ řekla a oba vroucně objala.

Tsunade se potloukala džunglí už několikátý den. Nezdálo se, že by se jí vracely síly. Nejspíš to tentokrát skutečně přehnala. Když se tak potloukala mezi stromy, tu se řízla o trn, tam se zas zachytila oblečením o větev. Když právě neklela, odpočívala.

Vyšla konečně z temné džungle na denní světlo, nějakým zázrakem se jí podařilo najít východ ze zdánlivé pasti. Ale už nepočítala s tím, že narazí na partu drsných chlápků.
„Co ty tady tak sama, kočičko?“ Jeden z nich ji oslovil, okamžitě zatnula ruku v pěst. Jestli něco k smrti nesnášela, pak zdrobněliny a chlípné chlapy, kteří zírají ženě do výstřihu. A co víc… do jejího. Napřáhla se a podnikla výpad…

Sakura se hnala lesem a snažila se neztratit z dohledu mnohem rychlejšího Nejiho Hyuugu. Ten se náhle zastavil. „Vidíš ji?“ Dívka se snažila popadnout dech.
„Musíme si pospíšit! Vypadá to, že bojuje!“

Dva mladí lidé, chlapec s dívkou, vběhli na bojiště. „Shannaró!“ rozkřikla se Sakura a srazila k zemi prvního protivníka. Brzy byl boj u konce. Ti, kteří nebyli zmláceni, zbaběle utekli. Neji zůstal stát na stráži a svým zvláštním pohledem hlídal okolí. Děvče se vrhlo ke své učitelce ležící na zemi. „Sensei! Tsunade-sama!“ Plakala s hlavou přitisknutou na její hrudi.

Hokage byla v bezvědomí dopravena do Skryté listové. Neměla žádná zranění, jen byla strašlivě vyčerpaná. Tři staří rádci čekali, až se probudí. Tsunade zamrkala a začala pomalu otvírat oči. Hodili jí přes hlavu plátěný pytel, přidrželi ruce, donutili vstát a někam ji vedli. Vzal si ji na starost Danzou a několik jeho věrných z ROOTU.

„Madame Koharu, nebuďte tak zlá,“ pokoušel se obměkčit stařenčino srdce jeden z mladších Chuuninů.
Ta však byla nekompromisní. „Ne! Musí být potrestána tvrdě, aby se podobná situace již neopakovala.“

Tsunade se nedařilo vysmeknout se svým věznitelům. „Kdo jste? Co ode mě chcete?“
Danzou se naklonil k jejímu uchu. „Buď ráda, že to nevíš, Tsunade-hime,“ zasyčel jí do něj.
Dva vojáci dostrkali Pátou až k jedné tmavé cele, strčili ji dovnitř, stáhli pytel z hlavy a zmizeli dřív, než si stačí všimnout, že zde s ní někdo byl.
Kovové dveře se zabouchly a někdo na nich zasouval závoru. „Tsunade?“ Zaslechla známý hlas. „Tvé chování je neomluvitelné. Uděluji ti týden domácího vězení!“ S těmi slovy Koharu zmizela.
Pátá zuřila. Až se odtud dostane, nejdříve zaškrtí tu tlustou bábu a hned po ní nesnesitelného Danzoua, a vůbec všechny, kteří se na tomhle podlém triku podíleli. Ještě chvíli se vztekala a pak toho nechala. Vedle sebe měla pohozenou deku, patrně na spaní. Pohlédla na louži, do níž ze stropu odkapávala voda. Právě teď by jí bodla pořádná lahev saké…