Když Tobi chystá Apríl ...

Trochu katší jednorázovka. Předem ještě raději malé varování ... U čtení neseďte na ničem vratkém a raději ani nejezte, ani nepijte ... Jinak přeji příjemnou zábavu

Východ slunce ohlásil svěží, ranní rosou pokryté, ráno a jeden chlapík, se svou oranžovou maskou i spící, se hned po probuzení časně nastaveným budíkem mrknul na kalendář. Jeho oko hned upoutalo velká oranžová bublina zvýrazňující dnešní datum – 1. dubna
Tobi vyskočil z postele a protáhl se. Jak na tento den netrpělivě čekal! Jak dlouho chystal ten originální fórek na ostatní členy Akatsuki! A teď konečně ten den přišel!
Mrknul na hodiny, které ukazovaly pár minut po půl páté hodiny ranní. Ideální čas na provedení prvního vtípku …
Tobi se po špičkách plížil chodbou, do které ústily pokoje jednotlivých členů. Odevšad se ozývalo chrápání a občasné mumlání ze spaní. Nikdo netušil, co bude následovat, jakým děsivým způsobem bude za chvíli jejich posilující spánek narušen. Tobi se jen tiše uchichtl a prohlížel si podivné předměty, které byly rozmístěny kolem dvěří. Ty připravil Tobi už v noci, když ostatní už spali. Ještě teď kontroloval, jestli je vše na správném místě a pokládal další předměty propojené jakýmsi provázkem ve středu chodby a odmašíroval si to do hlavní haly základny. Prostorná místnost, kde probíhalo vymýtání, případně porady přes projekci. Tady někde to mělo být, někde tady to tehdy Pein instaloval. A konečně! Tobi už začínal mít obavy, jestli to náhodou šéf nezrušil, ale bylo to tam. Malé, sklem kryté tlačítko, pod kterým byl přilepený papírek „Pouze, když ta chvíle přijde! Zneužití se trestá!“
Skrček se zachechtal krátkým tichým smíchem, rozbil sklo a bouchl do tlačítka. Ještě kolem něj cosi namatlal. Teď by měla se odpočítávat minuta, to je ještě dost času na finální krok.
Tobi bleskurychle doběhl ke dveřím Deidarova pokoje a začal zuřivě bouchat na dveře. Při tom hlasem napodobujícím šéfa začal křičet, „Deidaro, okamžitě otevři! Ty miny mi ještě zaplatíš!“
Pak rychle odběhl na konec chodby, kde také byly dveře od jeho pokoje. Před nimi zapálil konec provázku propojující předměty na chodbě. To se ale už Deidara dobelhal ke dveřím a otevřel je. Možná, kdyby to býval nedělal, byla by následující situace pro něj o něco polehčující …
V tu chvíli se totiž rozlehl po sídle zvuk podobný lodní siréně zasílený o nápodobeninu houkajících hasičů. To vše bylo doprovázeno Peinovým naprogramovaným hlasem kříčící „Pohotovost! Pohotovost! Ninjové všech zamí útočí! Pohotovost! Pohotovost! Ocasí démoni útočí! Pohotovost! Pohotovost!“
Jelikož reproduktory, toto hlášení oznamující, byly v každé místnosti, včetně pokojů, dalo se očekávat, že to každého okamžitě probere. Taky se tak stalo. Ale to byl teprve začátek! Tobi měl vše dokonale naplánované.
Poté co každý jednotlivý člen otevřel dveře a vykročil ven, což udělali opravdu všichni, šlápl na směs hnusného lepkavého a bouchající čehosi a na hlavě mu přistála sprcha syrových, už pár desítek dní starých vajíček-pukavců. Sprchu zajistil zavěšený kbelík, který se převrátil otevřením dveří. To hnusné lepkavé a bouchající cosi byla Tobiho směs „vypůjčeného“ Deidarova jílu, rozžvýkaných žvýkaček a na povrchu bouchajících kuliček. Takže každému výchozímu to ohodilo nohy a podle dávky někdy to někdy dosáhlo i větší výšky …
Finále tvořil řetězec rachejtlí, které propojoval jistý již zapálený provázek. Tobi si nezapomněl omatlat nohy jílem a kuličkami, aby byl mimo podezření. Žvýkačky raději vynechal. Na hlavu si vypatlal trochu hustší žlutooranžové barvy, která připomínala směs vajíček.
Když rachejtle a bouchající kuličky s jílem dozněly, každý se pomalu vzpamatoval z překvapení a odtrhl pozornost od břečky pod jeho nohama, všichni svorně pohlédli na Deidaru. Ten se nezmohl ani na slovo, ani na krok. Nad jeho hlavou nevisel žádný kbelík, na hlavě neměl žádné vajíčka a pod jeho nohama nebylo také nic vidět. Bouchající kuličky, jíl a žvýkačky totiž nahradila tenká vrstvička sekundového lepidla.
Poté se objevil s mlaskajícími kroky Zetsu a měl v ruce něco co příliš připomínalo Deidarův jíl a to podle své výpovědi našel u jistého tlačitka poplašňáku.
Každý bez zaváhání zahnal jakékoliv pochybnosti a upřel vražedný pohled na vystrašeného a nechápavého blonďáčka. Nastalo hrozivé ticho. Zatsu vycenil zoubky, rozevřel více svou pastičku a vykročil pomalým výhružným mlaskavým krokem k Deimu. Kisame si přitáhl Samehadu a Hidan svou kosu a napodobili Kytičku. Itachimu se rudě zaleskly oči. Peinovy se zaleskly také, ale fialově. Kakuzu křupal klouby a z jeho rukávů začaly vylézat černé nitě. Sasori si přitáhl jednu z loutek a vytasil z ní zbraně. Z Konaniných tváří se pomalu odlepovaly cáry papíru.
Dei zkusil odlepit nohy a couvnout před přicházajícím davem, ale docílil jen toho, že spadl a narazil si kostrč.
Jen Tobi tiše zašel do svého pokoje a zašeptal s potlačujícím smíchem: „Apríl … Senpai!“