Vznik Akatsuki

Věznice Konoha je jedna z nejtišších na světě. Je to velmi tajuplné místo, postrach všech kriminálníků. Avšak tohle ticho bylo před třemi lety přerušeno. Od té doby jsou po celé této věznici slyšet tlumené hlasy, které se většinou hádají. I dnes tomu nebylo jinak.
„Tak sakra už, kdo bude vyprávět!? Hádáme se tady už celej tejden a k ničemu to nevede!“ prohlásil Deidara a házel si s hopíkem o zeď.
„Se mnou nepočítej. Já jsem to už všechno zapomněl,“odpověděl mu stejně naštvaně Kakuzu.
„A co ty, Tobi?“ zkoušel to znovu Deidara.
„Eh, to myslíš vážně?“ zasmál se trochu napjatě Tobi. „Kdybych měl něco vyprávět, tak by z toho stejně nikdo nic nepochopil! Vždyť víte, jakej jsem vypravěč.“
Najednou někdo rozrazil dveře od jejich cely. Deidaru to tak vylekalo, že zapomněl chytit hopík, který se následovně skutálel před robustní ženu s přísným výrazem ve tváři.
„Co má jako tohle bejt?“ zařvala ta ženská ukazujíce na hopík.
„To je hopík,“ řekl trochu nesměle Deidara.
Ta žena se sehnula, vzala hopík do své ruky a jedním zmáčknutím z něj udělala kaši.
„M-můj hopík…“ zakňoural Deidara.
„Ale proto jsem nepřišla. Znáte tohohle pacholka, který si říká Uchiha Itachi?“ postavila před ně mladíka s černými vlasy a rovněž tak černýma očima, ve kterých zažehla jiskra poznání.
„Ne, toho jsem nikdy neviděl,“ řekl ještě trošku rozesmutněle Deidara.
Žena se podívala na Kisameho, který jen němě zavrtěl hlavou. A tak se podívala na všechny v místnosti a dostalo se jí stejné odpovědi. Jiskra v očích Itachiho náhle pohasla a nahradilo ji zmatení.
„Ale… ale to přeci není pravda! Já vás znám všechny!“ vykřikl Itachi.
Pein obrátil oči sloup a opřel se o zeď. Než stihl Itachi cokoliv říct, skočil mu do řeči Deidara.
„Jó, už si vzpomínám. Viděl jsem tě na tom každoměsíčním večírku. Myslím, že jsme prohodili pár slov.“
„Na jakym večírku?“ ozvala se ta žena, vzala Deidaru pod krkem a namáčkla ho na zeď.
„Nó! Takovej večírek, na kterym se schází většina zlodějů a vrahů a všem těm podobným,“ snažil se to nějak zamluvit.
„Kdo ho pořádá?“
„No…Eh…Ééé…Paris Hilton.“
„Fajn. Tady máte nového kamarádíčka!“ S těmito slovy odešla.
„Uff, tak to bylo o fous,“ mnul si krk Deidara.
„Proč zrovna Paris Hilton?“ zeptal se pobaveně Hidan.
„Nemoh jsem si na nikoho jiného vzpomenout. Co bys asi na mym místě dělal ty?“
„To bude sranda, až ji potáhnou v želízkách do vedlejší cely!“ zasmál se Kisame. Itachi jen zmateně sledoval jejich rozhovor.
„Vy už si na mě opravdu nepamatujete?“ zeptal se po chvíli smutně.
„Ale prosim tě!“ zasmál se Orochimaru. „Jak bychom na tebe mohli zapomenout?“
„Kdyby věděla, že tě známe, dala by tě do vedlejší cely k nějakému psychopatovi,“ vysvětlovala Konan.
„Vítej zpět!“ řekl Sasori. „Už jsi poslední, který nám chyběl do party!“
„Já mám nápad!“ začal skákat radostí Deidara. „Itachi bude vyprávět! Byl z nás vždycky nejlepší vypravěč!“
„Co mám vyprávět?“ zděsil se Itachi.
„Vem to ode dne, kdy jsme se poprvé setkali,“ poradil mu Zetsu. Teď Itachi pochopil, sedl si na zem doprostřed místnosti a dal se do vyprávění.
„Psalo se datum 22. října. Bylo mi dvanáct a vše probíhalo jako vždy. Přišel jsem do školy, spolužáci na mě udělali nějakou levárnu, - tuším, že ten den na mě vylili kbelík vody – pak se mi začali smát, že mám červené oči a nakonec mě ještě seřval vyučující, co jsem to zase vyvedl.
Když jsem se tak vracel z ředitelny, z denně mnou navštěvovanou místností, padl mi do očí papír na nástěnce s nadpisem: POMOC ŠIKANOVANÝM. Měli jsme se ještě ten den dostavit do školní knihovny. Říkal jsem si, proč to nezkusit, takže hned po vyučování jsem tam přišel. Všichni už seděli na svých místech. Ještě jsme chvíli počkali, jestli někdo další nepřijde. A pak nám nově příchozí vyrazil dech.“
Kakuzu se zasmál, jak tak na to zavzpomínal a Itachi po něm hodil vražedný pohled.
„Ten kdo přišel nebyl nikdo jiný, než náš vyučující matematiky, známý jako Kakuzu. Začal nás prosit, abychom ho vzali mezi sebe, protože ho šikanují jak děti, které vyučuje, tak kolegové v práci.
Tomu klukovi se zrzavými vlasy, co byl nejspíš vedoucím tohoto spolku, se to moc nelíbilo, ale modrovlasá holka, která seděla vedle něj, ho nakonec přemluvila. Mimochodem to byla jediná holka, co se dostavila.
Pak jsme se všichni představili a svěřili se se svými problémy. Nejdřív začal ten zrzoun a pak to pokračovalo po směru hodinových ručiček.
„Jmenuji se Pein a založil jsem tento spolek, protože ostatní se mi smějí, že jsem spíš víc železňák, než člověk a taky se jim nelíběj moje oči.“
„Já se jmenuji Konan a mým problémem jsou moje vlasy a také mi spolužáci nadávají do „hajzlpapíru“, protože se můžu proměnit v papír.“
„Já jsem Hidan a teda nevim proč, ale všichni se navážejí do Jashina a každou chvíli mi useknou třeba hlavu a já musím počkat, až se konečně přestanou bavit na můj účet a někdo z nich mi ji zase přišije.“
„Já jsem Deidara a všichni mí říkají Barbíno!“
„Orochimaru,“ ukázal ten kluk na sebe. „Všem nějak vadí můj vzhled. Především můj jazyk.“
„Já jsem Zetsu a mně nadávaj do kytek!“
„Já jsem Sasori a se mnou zase jednají jako s loutkou.“
„Jmenuji se Tobi a mně nadávají do lízátka.“
„Já jsem Kisame a mně říkaj, že jsem žralok a se žraloky se prý lidi nebaví.“
Pak jsem byl na řadě já. Vyprávěl jsem jim přesně to, co se ten den dělo a že se to pořád opakuje, každý den. A potom přišel na řadu náš drahý pan učitel,“ Itachi se zakřenil na Kakuzua, který se ještě dusil smíchy v rohu místnosti.
„Stěžoval si na to, ža ho všichni považují za monstrum, ale jen kvůli nedostatku učitelů ho ještě nevyhodili. Potom nám náš vůdce osvětlil, co s tím míní udělat; „Proč máme platit za něco, za co vůbec nemůžeme? Když se spojíme, můžeme jim pěkně dát nadranc! Všichni se nás budou obávat!“ Jeho proslov přerušilo Zetsuovo zakašlání. Pein se na něj podíval s otázkou v očích.
„Chce to jméno. Jak by se nás pak mohli obávat?“
„Musí to být něco hrozivého,“ přidal se k němu Deidara.
„Co třeba Vstanulí Zombieci?“ nadhodil Tobi.
„Z toho by měli ještě větší srandu, než mají teď,“ zkritizoval to Hidan.
„Já jsem viděl nějaký film a tam měli ze Vstanulých Zombieků strašnou hrůzu!“ bránil se Tobi.
„Ale my potřebujeme něco originálního!“ podotkl Orochimaru.
„Akatsuki,“ řekl potichu Sasori.
„No jasně! Akatsuki!!“ řekl nadšeně Pein. A tím skončila naše debata. Po zjištění, kolik je hodin, jsme museli opustit školní budovu. Měli jsme jméno, měli jsme trochu víc sebejistoty, ale jinak se celkem nic nezměnilo. Další den se totiž opakovalo naprosto totéž, jako ty ostatní dny. Ale pak, asi po týdnu, se to zničehonic obrátilo. Začali jsme jim dělat naschvály, takové, jaké oni dělali nám, a docílili jsme toho, čeho jsme docílit chtěli. Jméno Akatsuki bylo nejobávanější ze všech.
Avšak docílili jsme ještě něčeho, čeho jsme docílit vůbec nechtěli. Vyloučili nás ze školy jako největší grázli na světě a Kakuzu dostal padáka.“
Z ničehonic někdo rozrazil dveře cely a přerušil vyprávění Itachiho.
„Co to je tady za hluk?!“ zakřičela nově příchozí, tatáž osoba, která předtím přivedla Itachiho.
„Nikdy vám nevadilo, když nás mluvilo deset přes sebe a když mluví jeden člověk, to vám jako vadí?!“ obořil se na ni Hidan.
„Takhle se mnou mluvit nebudeš, je ti to jasný!? Budeš mluvit, jen když budeš vyzvanej a budeš mi říkat Tsunade-hime,“ obořila se na něj Tsunade.
„Jasný… Tsunade-hime,“ odpověděl znuděně Hidan.
Tsunade si jeho odpovědi skoro ani nevšimla a zpříma se podívala na Deidaru, který se válel na posteli.
„Kde byly ty večírky?“ vyjela na něj.
„Mno… v klubu … XT3,“ vykoktal ze sebe, zaskočený její otázkou. Tsunade řekla jen tiché „Hm“ a zase odešla z cely.
„Téda! Vy jste se strašně změnili! Hidan se přece nikdy nenechal jen tak usadit a Deidara taky nebyl takový potížista!“ vykřikl překvapeně Itachi.
„A tys zase neměl tak dementní postřehy!“ usadil ho Hidan.
„Ona jen závidí Deidarovi vlasy!“ zasmál se Pein.
„Mít takovou ženskou za matku, to by mě zabilo!“ zašklebil se Deidara.
„Abych řek pravdu, ta tvoje nebyla o moc lepší!“ namítl Kakuzu. „Ta mě pořád nějak terorizovala, abych ti zlepšil známku.“
Aby nezačala nějaká hádka, dal se Itachi znovu do vyprávění.
„Jak tak život šel dál, snažili jsme se s ním nějak vyjít. Kradli jsme, vraždili, pašovali drogy a ze všeho nejvíc jsme chtěli nechat vybouchnout naši bývalou školu. To byla také příčina, proč jsme se rozešli. Každý měl jiný plán, který by chtěl uskutečnit a nemohli jsme se dohodnout, jaký z nich nakonec provedeme. A to způsobilo i to, že ta dementní škola tam stojí ještě dnes!“ Itachi ztichl.
„Tos to nějak zkrátil, ne?“ prohlásil Pein.
„Ani ne, přece tu nebudu popisovat všechno do podrobností! To po mně fakt nechtějte!“ odpověděl mu Itachi.
„Buďte teď zticha!“ zašeptal Hidan a všichni ho kupodivu poslechli a udiveně se na něj podívali. Najednou se ozvaly zvuky, které hned všechno vyjasnily.
„Nechte toho! Rozmažete mi make-up! A kam jste dali moji čivavu?“ rozléhal se všude nepříjemný vysoký hlas.
Z cely, kde se nacházelo našich jedenáct hrdinů, se ozval hurónský smích, až si ostatní, kteří obývali tuto budovu, mysleli, že jim spadne na hlavu.