Hell

Na náměstí nebylo ani živáčka. Byl velice nepřívětivý den, nebe bylo zatažené velkými černými mraky a pršelo. Ale přesto venku někdo byl. Byla to dívenka, která seděla opřená o zeď domu a černé slzy obarvené řasenkou zanechávaly stopu na tvářích. Její dlouhé šedobílé vlasy, které předtím měla spletené do copu, se jí lepily na obličej. Odkopla jí osoba, kterou považovala za přítele. Měl s ní vlastní plány a ona mu je jako jediný shinobi v této vesnici musela splnit. Plnila ho dlouhé dva roky, když konečně nastal čas… Čas, kdy se mělo rozhodnout, co s ní bude dál.

„Co se mnou bude? Jakou mám další cestu? Nevím, co to se mnou ty dva roky bylo… Byla jsem sama, jsem a budu sama, tak jakou cestu mám?“

Opět někdo přijde a vezme si dívku pro svůj plán, pro svoje sny, které mu ona pomůže vyplnit. Budou to opět plány sobecké, které zkazí její duši. Už mnohokrát vraždila jen pro přání a plány svých pánů. Jednou jí někdo řekl, že by si měla vzpomenout na svoje vzpomínky, které by v její duši zapálily ten jiskřivý oheň naděje.

„Vzpomínky… Co vlastně jsou? Já žádné nemám. Pouze vzpomínky na vystrašené oči svých obětí, vzpomínky na chladnokrevné vraždy, které jsem musela vykonat.“

Dívka zvedla k obloze své oříškově hnědé oči a pokusila se o úsměv. Podobalo se to ale jakési křečovité grimase. Ona se totiž za ty dlouhé roky zapomněla smát. Stal se z ní stroj na zabíjení a plnění cizích přání.

„Kolik lidí jsem už vlastně zabila?“

Tahle myšlenka jí provázela každým krokem, ať chtěla nebo ne. Věděla, že jí tento osud byl dán a ona ho nemůže změnit.

„Odkopl mě a já musím čekat, až přijde někdo další a nabídne mi peníze za další vraždu. Žít v tomhle pekle jsou pro mě muka, přesto bych tu ale měla vydržet…“

Kolikrát tohle říkala, tyto slova jí byla útěchou pro její bezduchý život. Pomalu nastávala noc a déšť byl čím dál intenzivnější. Nastávalo období zimy a dívka neměla nic na sobě kromě černočerveného kimona. Schoulila se do sebe, aby aspoň trochu v teple přečkala noc.
Zavřela oči, sklonila hlavu na rameno a její šedobílé vlasy jí zakryly ztrápený obličej. Už nemohla udržet oči otevřené.

„Vem mě k sobě, kaasan,“ zašeptala dívka do ticha a zavřela oči.

Ráno k ní přistoupil nějaký muž. Když nic nedělala, kopnul do ní. Dívka se ani nehnula. Byla mrtvá. Muž zalitoval. Ne ji, ale sebe. Teď nemá nikoho, kdo by pro něj vykonal vraždu. To samé si pomyslelo i pár kolemjdoucích...
Všichni začínali litovat. Ne dívku, ale sebe. Litovali, že už jim nemůže splnit vraždu za nějakých pár korun. Byli sobečtí, to se o této zemi vědělo všude.

Ta dívka už byla daleko, tam kde není zima, bída a bolest.

Poznámky: 

Já nevím... Psala jsem tu povídku hodně pozdě večer a když jsem jí dopsala, uvědomila jsem si, že je podobná Malé prodavačce zápalek... Měnit se mi to ale už nechtělo.

Tohle je FF s věnováním... Tato povídka je věnována jen a jen Alee, kterou jsem dokopala k tomu, aby si mi řekla o jednorázovku. Neměla jsem co dělat, no

Only for Alea

Nevím, asi jsem se netrefila do tvých představ... Přesto je ta povídka jen a jen pro Tebe, jelikož jsem ráda, že si s tebou vždycky můžu dobře pokecat Kdyby se Ti to nelíbilo, klidně to zkritizuj atd... Přesto.. Už když si to jen přečteš, budu mocinky ráda :-)

Jo a kdyby někdo chtěl, tady je odkaz na píseň Malá prodavačka zápalek: http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/jayk-m/mala-prodavacka-zapalek-44...

A ještě musím hodit poděkování a to patří Kaori n_n, která mi s tím trošišku pomohla. Kaorí, ARIGATOU.