Žánr
Povídka psaná pro Animefest 2010, získala 6. místo v ceně poroty, moc si toho vážím. Je to romantika a taky moje první Gaara/Matsuri :-D
Povídka
Mám v sobě takový divný pocit, je to jako… jako bych se vznášela, jako by mi v hrudi poletovalo tisíce malých motýlů! Nikdy bych si nepomyslela, že budu cítit něco takového. Nejdříve nejistotu, pak strach a nakonec vděčnost. Jsem tak zmatená.
[i]„Sasu... Sasuke!" Hinatiny tlumené vzdechy utnul Sasukeho palec na jejích rtech.
„Šššš... Někdo tě uslyší," řekl a pevně ji sevřel okolo pasu.
„Sasuke. Nedokážu to..." Otevřela dosud zavřené oči a stydlivě sklopila hlavu. „Proč musíme být zrovna tady?"
„Rád experimentuju." Sasuke ji přitiskl ke zdi domu, kde bydlel Naruto. „Zapomeň na něho, ten hlupák za to nestojí! Přestaň se bát."
Jedného slnečného dňa šli Naruto a jeho najlepšia kámoška Yanai do Suny.
„Super,“ výskal Naruto, „už len dvanásť km a uvidím po dlhom čase Gaaru.“
Počas cesty sa zastavili niekde v dedinke MIRACHI na rámen. „Ty sa máš,“ povedala mu Yanai, „chodíš stále na misie blízko Suny a sťažuješ sa, keď ho nevidíš mesiac. Ja som ho nevidela mesiac a deň.“
„Tak to si ho naozaj nevidela o oveľa dlhšiu dobu ako ja.“ Zaškeril sa Naruto.
Ležal na chladnej zemi a jeho oči sa zameriavali na oblohu.
„Taká krásna.“ Hlavou sa mu hmýrilo množstvo myšlienok...
I on to cítil...Vedel, že tu dnes umrie...
I miss those blue eyes
how you kissed me at night
i miss the way we see
like there's no sunrise
the taste of your smile
i miss the way we breathe
Tento fakt bol však pre neho ako elektrický prúd, ktorý vás sparalizuje ako náhle sa ho dotknete.
„Ja-a nemôžem umrieť, ešte nie!“
Vzlyk...
Dlhou tmavou chodbou sa niesla dutá ozvena niečích krokov. Už na prvý pohľad nepríjemná postava prechádzala okolo kopy dvier, ale nevyzeralo to, žeby do niektorých chcela vojsť. Až napokon, kdesi na konci chodby, vošla do jedných dvier, za ktorými sa rozprestieralo rozsiahle laboratórium. Táto osoba podišla k ďalšej, ktorá práve robila akísi výskum a opýtala sa: „Kabuto, ako si na tom?“
[i]„Hinato?“ pohlédl na velmi krásnou ženu s dlouhými temně fialovými vlasy, jež si hrála s malým, blonďatým a sotva pětiletým chlapečkem a její úsměv, široký a spokojený, rozséval radost do všech koutů velké zelené zahrady.
Své neuvěřitelné oči, ve kterých se Naruto už tolikrát ztrácel (ale vždy rád) na něj upřela: „Copak se děje?“
„Co po nás zbude?“ odpověděl a žena poznala, že ho to opravdu tíží, jelikož se jen málokdy tvářil tak, jak nyní.
30.5.
Milá maminko,
Každého to čeká. Nikdo se tomu nevyhne. Neexistuje způsob. Je to pomsta. Pomsta za to, že jste žili. Život je koloběh. Stejně jako, když skončí podzim a nastoupí zima. Stejně jako, když jeden umře a druhý se narodí. Smrt je pouhé pravidlo života a je jen na vás, jestli si na to zvykneme.
Ozvalo se další zařinčení kovu, jak narazil kunai do katany. Několik dalších, krátkých výdechů a nádechů, a zařinčení se ozvalo znovu.
,,Přestaňte!“ Přerušila tu dlouhou pomlku, kdy na sebe jen zírali, jedna z těch, která na je celou dobu pozorovala.
Bylo ráno štědrého dne a všichni věděli, co je dnes za den. Naruto, Sakura a i po dlouhém přemlouvání Sasuke, se dohodli, že Vánoce stráví spolu. Sakura celá natěšená vyskočila z postele a běžela v košilce s bačkorama na snídani. Měla domácí vánočku a čaj. Naruto, který večer snědl nechtěně prošlý ramen (jak jinak xD) se probudil s bolestí břicha. Celý v křeči si sedl na kraj postele. Podíval se po pokoji a jelikož se mělo slavit u něj, tak podlehl panice. Zapomněl na bolest břicha a začal lítat po pokoji.
Gaara a Aiko
Aiko je kunoichi ze skryté kamenné vesnice. Nedávno oslavila své dvacáté narozeniny. Její rodiče jsou oba mrtví, zemřeli při obraně vesnice, když byla Aiko ještě malá. Vychovávali ji teta a strýc, měli i své vlastní děti, dva syny, kteří se jmenovali Daisuke a Isamu. Přijali Aiko jako svou vlastní sestru. Žili spolu šťastně, až do jejích patnáctých narozenin, tehdy se to stalo.
Aiko seděla doma a čekala na ostatní, až dorazí ze svých misí domů. Mezitím připravila večeři, ale stále se nikdo nevracel. Po chvíli usnula.
Existuje tisíc a jeden důvod proč bych tu teď neměla být. Jmenovat je všechny a zešílím z toho. Jmenovat pár a uvědomit si, jak moc jsou mé argumenty ubohé. Vlastně proč se říká „tisíc a jeden důvod“. On to snad někdy někdo spočítal? Jestli ano, chtěla bych ho znát. Chtěla bych znát člověka, který byl ochoten připustit si všechny ty důvody. Já to nedokážu. Na to je má povaha až příliš křehká. Nedokázala bych unést jejich tíhu. No to mě vrací k tomu proč tu jsem. Myslím, že je to právě proto. Prostě hodit důvody za hlavu.
Těžké kapky dopadaly na mou tvář. Cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, ale přesto ani jedna neopustila své místo. Stál jsem v tom prudkém dešti a nechal na sebe dopadat slzy přírody. Už zase. Zase jsem si pokládal tu otázku. Proč? Opět to jediné slovo, které mi běželo hlavou.
Tak často jsem si pokládal tuto jednoduchou otázku. Mnohdy jsem na ni ale odpověď nenašel. Otázka, které jsem se tolikrát chtěl vyhnout. Ona si mě ale našla. Ať jsem byl kdekoli, pokaždé se odněkud vynořila. Existuje na ni vůbec odpověď?
„Je 14.2. , 4:00 ráno,“ takto sa dnes začali tvoriť vety na papieri TenTeninho denníčka. „áno. Je Valentína. Som zvedavá, či dostanem aspoň nejaký pekný list. Píšem preto tak skoro, lebo som sa zobudila na dupot po schodoch. Neviem kto to bol, ale je mi to ukradnuté. Pre mňa je teraz dôležitejšie, či sa niekomu páčim. Keby mi aspoň niekto povedal: Dneska ti to naozaj sekne TenTen. Alebo: V tých nových handrách ti to pristane. Vyzeráš naozaj sexi. Ale zatiaľ na to len čakám.
Náš příběh začíná v dobách, kdy našemu shinobi bylo teprve sedmnáct. Byl stále zaneprázdněn všelijakými boji a věřte nebo ne, vždy vyhrál. Byl přesvědčen, že když se člověk narodí, osud mu určí cestu a tou musí poslušně kráčet.
Mladý ninja nevěděl, co je to láska, jeho rodiče ho odvrhli a nechali ho někde na cestě svému osudu a tak nepoznal mateřskou lásku. Různými city se vůbec nezabýval, ba dokonce se jim vyhýbal. Bolesti se vysmíval.
V Konohe bol pekný slnečný deň. Vlastne, pre väčšinu ľudí bol úplne obyčajný. Jediný, pre koho sa tento deň niečím líšil bol Sai. Lámal si akurát hlavo niečím, čo bolo preňho tá najťažšia hádanka. Ino mala mať na ďalší deň narodeniny a keďže sa mu páčila, chcel ju niečím prekvapiť. A presne to bol problém. Nakoľko sa ešte veľmi dobre nevyznal v ľudských citoch, nenapadalo mu nič čo by sa Ino určite páčilo a z čoho by mala radosť.
„Změnila jsem se,“ pronesla naprosto sebejistě a dlaně sevřela v pěst.
Slunce, které se před chvílí schovalo za šedé mraky, ještě nevyšlo, takže když zafoukal vítr, ovála je oba zima. Ani jeden to však na sobě nedali znát, nevnímali počasí.
„Jak moc?“ pronesl svým vždy klidným hlasem, což ji nepřekvapilo; jeho taktéž klidný a cynický pohled ji taky nijak nepřekvapil. Vlastně ji na něm nepřekvapilo nic.
Není tomu tak dlouho, co mě lidé před dominantní kruhovou budovou oslavovali jako svého hrdinu, svého ochránce, svého Čtvrtého Hokage. Musím přiznat, že jsem byl opravdu šťastný. Byl to nepopsatelný pocit shlížet na všechny ty lidi, kteří ve mně vložili svou důvěru a věřili, že ať se stane cokoliv, já se za ně postavím. Ale nejvíc mě u srdce hřál pohled, který se mi upíral do zad. Pohled přetékající hrdostí patřící ženě, která mi byla oporou. Ženě, díky níž jsem věřil, že zvládnu naprosto cokoliv. Ale teď…
Jednou si tak s Narutem kráčím lesem, ale najednou… obklopí nás obrovská květina a následně uzavírá dovnitř.
Naruto se zase diví: „C-co se to děje? Jakej parchant?! To nechápu!“
„Tak se to nesnaž pochopit, to nám nejspíš nepomůže.“ okřikla jsem ho a kopla do něčeho, co vypadalo asi jako pochva u květin. Rázem se ta rostlina rozprskla, my vypadli ven, ale jinam, než nás to ukořistilo.
„Peine, –škyt- Peine!“ volala Konan a běžela k němu.
„Co se děje, miláčku?“ zajímala se sféra Deva a chtěla ji na uvítání políbit.
„Nech toho, -škyt- ty úchyle,“ brzdila ho.
Jednoho jarního dne šla Hinata na procházku do parku v Konoze, když tam přišla sedla si na lavičku u jezera a dívala se do odrazu slunce od vodní hladiny.
Když už jí to přestalo bavit tak se rozhodla, že se půjde projít k bráně. Najednou si vzpomněla na Naruta, že už je to dva a půl roku co je pryč. Ve městě se prý povídá, že se chystá vrátit, tak si řekla, že jestli ho potká tak mu řekne, že ho miluje.
