Sayonara...

Těžké kapky dopadaly na mou tvář. Cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, ale přesto ani jedna neopustila své místo. Stál jsem v tom prudkém dešti a nechal na sebe dopadat slzy přírody. Už zase. Zase jsem si pokládal tu otázku. Proč? Opět to jediné slovo, které mi běželo hlavou.
Tak často jsem si pokládal tuto jednoduchou otázku. Mnohdy jsem na ni ale odpověď nenašel. Otázka, které jsem se tolikrát chtěl vyhnout. Ona si mě ale našla. Ať jsem byl kdekoli, pokaždé se odněkud vynořila. Existuje na ni vůbec odpověď?
Voda z nebes stále padala a smývala vše nežádoucí. Ale ne vzpomínky. Ty stále zůstávají. Tak proč?
Kapky dopadaly na pomník přede mnou. Zvolna, jedna za druhou stékaly a obkreslovaly tak jeho tvar. Ve vytesaných jménech se zastavovaly, ale nakonec i odtamtud stekly dolů, kde se vpily do země. Každé z těch jmen… vypadalo to, jakoby plakaly. A možná, že ano.
Tolik jmen. Proč jich je jenom tolik? Už zase ta otázka, která mě stále pronásleduje. Jsem snad odsouzený k tomu, abych si ji neustále pokládal? Najde se někdo, kdo mi bude moci odpovědět? Najde se někdo, kdo rozluští mou věčnou otázku a vyplní tak prázdné místo v mém srdci? Ano, kdysi tu byly takové osoby, ale nyní hledím na jejich jména vytesaná do pomníku padlých hrdinů.
Hrdina. Existuje vlastně někdo takový? Dříve jsem si myslel, že ne, ale on změnil můj názor. A nejen tento. Dokázal mě vytáhnout z mé temnoty a osamění. Nyní se tam propadám znovu. Kdo mě z ní vytáhne ale nyní?
Nebe pláče. A já pláču s ním. Tam, hluboko ve svém srdci. Jména na náhrobku představovala přátelství, obětavost, loajalitu. Mnohá z vytesaných jmen mi byla známá. Mnohá měla rodinu, ženu, děti, přátele. Přejel jsem očima tři jména. Jména, která si budu navždy pamatovat.
„Je čas,“ řekl jsem nahlas a na okamžik tak přerušil bušení dešťových kapek. Nechtělo se mi z tohoto místa plného klidu. Ale musel jsem. Byla to má vlastní volba.
Pohlédl jsem na zamračené nebe, z kterého se snášely dešťové kapky. Jedna za druhou dopadaly na mou tvář. Sám sebe jsem se ptal, zda jsem učinil dobře, zda má volba byla ta správná. Opět jsem si nedokázal odpovědět. Dokud to ale nezkusím, odpověď znát nebudu.
Naposledy dopadly na mé tváře kapky deště, které si razily cestičku mezi ostatními, až se nakonec vpily do límce.
Naposledy jsem pohlédl na šedé mraky, než jsem si překryl tvář maskou.
Naposledy padl můj zrak na tři jména – jména mě nejbližší.
Otočil jsem se zády k pomníku a pomalým krokem opouštěl toto posvátné místo. A proč? Abych se stal černým ochráncem. Ochráncem bez kapky citu, bez srdce, pouze s chladnou maskou zvířete. Své srdce ale zanechávám zde, u svých nejbližších. Budou jej strážit, dokud nepřijde čas, kdy si je od nich vezmu zpátky. Kdy to bude? Nevím, ale až se tak stane, rád zase uvidím usměvavé tváře svých přátel a nejbližších.
Těžké kapky se mi vpíjí do masky a já odcházím vstříc novému životu. Životu bez vás.
Sayonara Obito, Rin.
Sayonara Minato-sensei.