Žánr
Vonku prší a v Akatsuki úkryte začína byť nuda, preto Pein zvoláva pokerový turnaj.
„Áno šéfe, už idem,“ odpovedal stroho Kakuzu mydliac si ruky a tešiac sa na množstvo peňazí, ktoré si zarobí.
„Poker som hrával, keď väčšina členov ešte ani kunaie hádzať nevedela, dneska je moja príležitosť.“
„Tobi si chce zahrať, Tobi je dobrý hráč.“
„Nie Tobi ja pôjdem,“ prikázal Deidara, dočesávajúc si vlasy.
[i]Zahalená v plášti s kapucí hluboko ve tváři spěchala písečnou plání.
Slunce stálo vysoko na nebi, paprsky dopadající na bělostný písek každého téměř oslepovaly.
Nohy se jí bořily a slabý vánek nesoucí jemná zrnka, vháněl slzy do jejích bledých očí.
Nic z toho jí však nemohlo zpomalit, ani písečná bouře by nedokázala dívčiny kroky zmařit.
„Tati?“ zeptal se Michi.
„Ano? Copak potřebuješ?“ zeptal se Hiashi.
„Tati, co je Icha Icha?“ zajímal se Michi.
Bol studený večer. Svetlá lámp osvetľovali ľudí na ulici, ktorí sa práve ponáhľali domov. Domov...naspäť k ich rodine. Manželke, deťom...ľudom, ktorí sú im blízki. Domov...miesto, kde sa cítia bezpečne a miesto, za ktoré by položili život...Túto noc bola zima, ale radosť v ich srdciach ich napriek tomu hriala...Boli Vianoce. Čas radosti, odpúšťania, darčekov...Preto všetci chceli byť čo najskôr doma.
Tuto povídku chci věnovat Sakura-Chan_Haruno. Snad se ti to bude líbit!!
Krásný jarní den, sluníčko hřálo, ptáčci zpívali. Opravdu nádherný den.
Ranní paprsky pronikali přes záclony do pokoje a ozařovali tvář spící dívenky. Ta však tak tvrdě spala, že ji ani volání mámy k snídani neprobudilo.
Slastně oddychovala a nechávala se unášet říší snů. Slunce však začalo být víc a víc otravnější až ji nakonec donutilo otevřít ospalá očka. Svými zelenými kukadly pátrala po pokoji.
Jejda spala jsem jako zabitá.
K povídce: První víceméně optimisticky laděná Akatsuki jednorázovka, o Akatsuki a jejich Vánocích (které někteří členová nenávidí seč můžou, a třeba Tobi zbožňuje xD) Text, jako uvozovky poznáte, to tlusté a v závorkách jsou oznámky autora ;)
d
d
d
Za oknem se k zemi snášely sněhové vločky. Jedno červené očko zrovna zkoumavě zahlíželo ven. Vánoce už byly co nevidět, ale on stále ne a ne přemluvit své spoluakatsuťáky k nějaké té výzdobě. Povzdychl si, odlepil se od okna a zamíříl chodbou pryč. V kuchyni zrovna tou dobou hledali Itachi s Hidanem něco jedlého. Tobise zastavil a nakukoval dovnitř jedním vchodem (vezmeme-li to tak, že byla kuchyně průchozí).
„Hele, co to je?“ Hidan se vynořil z jedné skříně a v rukou třímal nějakou dlouhou úzkou krabici. Itachi se na ni okamžitě zadíval.
„Že by Konan lhala a přeci jen udělala cukroví?“ dumal tiše. Hidanovi blýskly oči.
„Jestli jo, měla ho líp schovat. To bude!“ rázně odklopil vrhní část krabice, k jeho ohromnému zklamání ale uvnitř vězely jakési lesklé koule, které nevypadaly jako zabalené cukroví.
„Co to je?!“
„Vánoční ozdoby, un.“ Druhým vchodem do kuchyně vešel Deidara; očividně vyhladovělí Akatsuki pořádali na kuchyni časté nálety.
„Vánoční ozdoby?!“ zvolal naštvaně Hidan a rázně krabici odhodil na druhou stanu místnosti. Tobimu zasvítilo očko, když se octla v jeho dosahu.
„Co dělá taková pitomost v kuchyni?“
Bolo krásne zasnežené zimné ráno, lepšie povedané 24. december, z čoho si asi každý odvodí, že je to Vianočné ráno. V úkryte Akatsuki ešte všetci spali, všetci okrem Tobiho, ktorý v červenej čapičke vysedával od večera a čakal na Santu.
„Veselé Vianoce!“ zobudil všetkých spiacich Akatsukáčov vianočne naladený Pein v macíkovom pyžame.
„Peiníííí!“ vybehla z izby cela natešená Konan. „Čo si mi kúpil? Čo, čo, čo? Poníka? =3“ vyzvedala od usmiateho Peina.
Pokaždé pilně plnil úkoly, které dostal zadané.
Pokaždé, když měl volno chodíval se svým synem trénovat.
Pokaždé se snažil být lidem nápomocný.
Pokaždé plnil úkoly bez odmlouvání.
Pokaždé se snažil být dobrým člověkem.
…
Až jednou přišla ta mise. Těžká průzkumná mise, která rozhodla o jeho osudu. Jako vždy se sbalil, rozloučil se synem a vydal se na cestu. Klasicky se sešel se svými kamarády u brány. Během cesty si povídali o všem možném, smáli se a pošťuchovali.
Příběh jedné Vánoční hladovky. Prosím, nesnažte se napodobovat.
Jednoho dne se Pein vracel z mise. Vůbec se mu na misi nedařilo, a teď se vztekal a zakopával o různé věci, klouzal po náledí.... Najednou ale zakopl o někoho a svalil se přes něj na zem.
,,Tobi," zařval, když osobu identifikoval ,,ty malej šmejde! Co tady děláš?!"
,,Tobi je dobrý kluk," vyvřískl spokojeně Tobi ,,Tobi pomáhá ostatním!"
,,A v čem prosímtě?"
,,Tobi to nesmí říct!" vyvřískl znovu skrček a vzal nohy na ramena.
,,No to mi ještě chybělo..." povzdychl si Pein a šel dál.
Zvláštní, že už to je 4 roky a já tady zase stojím. Mé srdce je zaplněno žalem, mé očí jsou zaplněny slzami. Je už to vážně tak dávno co jsme se neviděli, naposledy to bylo v Orochimarově úkrytu a stále jsi se choval tak chladně. Proč?
Jak už vám jistě prozradil sám název, dnešní mánie se týká Naruto-fanfiction, tedy povídek. Je zde plno lidiček – autorů nebo pouze čtenářů, ale myslím, že nejvíce nás je těch, kteří píšeme i komentujeme díla ostatních, a tak by to mělo být.
Ale mě by zajímalo, jak to vidíte vy, ale hlavně, v kterém ze čtyř následujících stupňů se najdete.
K povídce: Hm, jednorázovky na sebe snad skoro navazující, pokud by jste je četli podle mého FF seznamu. To je děs xD
Uvozovky značí přímou řeč, kurzíva myšlenky (občas i zvýrazění textu, ale to jde poznat 
), modrá barva značí minulost.
s
Seděla se sklopenou hlavou na zemi, na střeše jednoho z domů ve Skryté Deštné.
Odmítala si to přiznat. Ne. Nechyběli jí. Nemohli. Odmítala jen to pomyšlení, ale přeci...proč tak najednou cítila takové prázdno?
Rozpršelo se.
Peine... zadívala se na zešedlou oblohu, Pein si znovu zahrával s počasím.
Nechala chladné kapky dopadat na svou tvář, ale očima už dávno nepozorovala oblohu.
Byl jednou jeden veeelký dům ve veelké vesnici. A v tom domě bydlela jedna hodně bohatá paní pro kterou pracovalo moc a moc nebohých lidiček. Ta paní se jmenovala Gaida a byla moc a moc ošklivá. Její mastné černé vlasy jí krásně ladily k obočí nezměrných rozměrů. A právě tahle paní měla tři dcery. Leeu, Nejinku a Hinatelku. Leea jako by jí z oka vypadla, když procházela vesnicí a vítr jí rozhazoval vlasy do všech stran všichni kolem padali k zemi, jelikož smard dlouho nemytých vlasů byl značně oslnivý.
Hiro Darkenned- Poslední mise
Hiro a jeho tým stáli před Hokage. Byli už Jounníni a měli za úkol těžké mise nebo mise kde vedli do boje Genniny a Chunnini. Teď ale před nimi stál nelehký úkol, který jim Hokage zadala jen s těžkým srdcem.
Smutné Vianoce
Tento rok nenapadal na vianoce žiadny sneh, iba stále pršalo. Pozeral som von oknom, do dažďa a zároveň na svoj odraz, na skle. Po lícach mu stekali slzy, moje oči sa zrazu zaslzili, po mojich stekali tiež.
"Kisame, tentokrát zdobíš stromeček ty!" zakřičela Konan na žraločího ninju z kuchyně, kde už se věnovala pečení, smažení a vaření. Kisame si povzdechl. To je snad nejhorší věc na Štědrý den.
Ze skříně vytáhl ozdoby. S krabicí pod rukou se vydal pro stromeček. Na balkóně nic. Šel se tedy podívat před dům. Obešel ho ze všech stran, ale stromeček nikde. Vztekle praštil s krabicí o zem a tu si vzpomněl, že stromeček je ve sklepě. Když si všechno připravil v obýváku, vešel Tobi, který zakopnul o stromeček a zřítil se rovnou do ozdob.
Měla to být nádherná oslava. Nápadu plný třetí hokáge vymyslil společné oslavení dárků a konoha se mu jala pomoci, jenže to ještě nikdo netušil, jakou katastrofou to skončí.
„Rolničky, rolničky kdo pak ván dal hlas..." pěli vzrušeně Naruto s Jirayou a Kakashim když zdobil vánoční stromeček.
„Hurá padá sníh jedem na saních." Pobrukovali si kousek dál Shikamaru a Choji při ozdobování perníčků.
„Vánoce, vánoce přicházejí..." Zněl v dalším rohu hlas z rádia, se kterým si prozpěvoval zbytek osazenstva.
Černé stěny žaláře jí děsily. Každou chvíli chodil někdo kolem, ale nikdy se dveře neotevřely. Byla tu zavřená už týden. Před očima jí vytanuly obličeje jejích nejlepších přátel, které asi už nikdy neuvidí.
„Saii, Ryo, promiňte.“ Zašeptala zničeně. Najednou se otevřely dveře a do nich vstoupil rusovlasý muž. Přisunula se ke zdi a zděšením strnula.
