Štastné a Veselé!

K povídce: První víceméně optimisticky laděná Akatsuki jednorázovka, o Akatsuki a jejich Vánocích (které někteří členová nenávidí seč můžou, a třeba Tobi zbožňuje xD) Text, jako uvozovky poznáte, to tlusté a v závorkách jsou oznámky autora ;)

d
d

Za oknem se k zemi snášely sněhové vločky. Jedno červené očko zrovna zkoumavě zahlíželo ven. Vánoce už byly co nevidět, ale on stále ne a ne přemluvit své spoluakatsuťáky k nějaké té výzdobě. Povzdychl si, odlepil se od okna a zamíříl chodbou pryč. V kuchyni zrovna tou dobou hledali Itachi s Hidanem něco jedlého. Tobise zastavil a nakukoval dovnitř jedním vchodem (vezmeme-li to tak, že byla kuchyně průchozí).
„Hele, co to je?“ Hidan se vynořil z jedné skříně a v rukou třímal nějakou dlouhou úzkou krabici. Itachi se na ni okamžitě zadíval.
„Že by Konan lhala a přeci jen udělala cukroví?“ dumal tiše. Hidanovi blýskly oči.
„Jestli jo, měla ho líp schovat. To bude!“ rázně odklopil vrhní část krabice, k jeho ohromnému zklamání ale uvnitř vězely jakési lesklé koule, které nevypadaly jako zabalené cukroví.
„Co to je?!“
„Vánoční ozdoby, un.“ Druhým vchodem do kuchyně vešel Deidara; očividně vyhladovělí Akatsuki pořádali na kuchyni časté nálety.
„Vánoční ozdoby?!“ zvolal naštvaně Hidan a rázně krabici odhodil na druhou stanu místnosti. Tobimu zasvítilo očko, když se octla v jeho dosahu.
„Co dělá taková pitomost v kuchyni?“
„Asi ji sem někdo schoval před Tobim,“ vysvětlil Deidara, jen co zmizel v jiné poličce. Dva zbývající Akatsuki si vyměnili nechápavé výrazy.
„Proč před Tobim?“ nechápal Itachi. Deidara pobaveně vykoukl ze skříňky zpátky na ně.
„Vás s tím ještě neotravoval, že? Tobiho chytla vánoční nálada.“
Hidan s Itachim se v tu chvíli zděsili.
„Cože?! Vánoce? Á, nesnáším Vánoce!“ volal pobouřeně Hidan.
„Vánoce jsou taková ztráta času...ani zabíjet se v nich nedá, ve sněhu je moc stop...“ postěžoval si Itachi. Deidara na ně zahlížel jako na blázny.
„Já mám Vánoce rád. Ale nemám rád Tobiho, takže právě teď nemám rád ani Vánoce...“ pokrčil rameny, a s vítězoslavně ukořistěnou dobrotou se ztratil z kuchyně. Ještě chvíli byli oba dva zticha, než Hidan promluvil.
„Co za blázna může mít rád Vánoce?“
Itachi jen zavrtěl hlavou, a dál to neřešil. Tobi, jakmile se jejich pozornost na chvíli obrátila k druhému východu, se tiše vkradl do kuchyně a rozradostněně si odtamtud odcupital i s krabicí plnou vánočních baňek.

Kisame s Kakuzem byli v obýváku a zatvrzele hráli karty.
„Háá, a máš to!“ radoval se Kakuzu. Kisame zíral na ten příliv karet, co od něj schytal.
„Hej! Tolik jich přeci najednou ani dostat nemůžu!“
„Ale můžeš!“ Kakuzumával žralokovi pod nosem (ručně vyrobenými xD) pravidly. Kisame si jen povzdychl a začal se sápat po kartách, když se okolo prohnal Sasori.
„Kam ten spěch?“ zavolal za ním. Sasori se zarazil a ohlédl se.
„Ani jsem si vás nevšiml.“
„To teda potěší,“ zabručel Kakuzu. Ačkoliv se to z něj nedalo moc dobře poznat, zdál se být uražen. To ale loutkáři nic neřeklo.
„Nemyslím. A, neviděli jste někde Deidaru?“
„Jo, před chvílí byl v kuchyni,“ oznámil mu Itachi, když se zrovna objevil ve dveřích. Sasori bezeslova přikývl a zamířil pryč.
„Proč ho hledáš?“ zavolal za ním ještě Kisame.
„Protože.“
„Další, kdo nemá rád Vánoce. Je ještě horší než obvykle,“ zamručel Kisame a dál tahal jednu kartu za druhou. V tom se z kuchyně vyřítil Hidan.
„Kde je ten mrňavej pitomej -“
„Deidara?“ otázal se Kisame.
„Ale ne! Tobi!“ vztekal se Hidan.
„Nevím, toho jsem už chvíli neviděl.“
„Já taky ne,“ řekl Kakuzu, zatímco pozorně sledoval, kolikátou kartu si Kisame bere.
„Co se stalo?“ zajímal se Itachi. Nesmrtelný vypadal vážně nštvaně.
„Ten pitomec, myslím že ukradl krabici s vánočníma ozdobama!“
„Ty máš krabici s vánočníma ozdobama? A on ti ji vzal?“ povidil se Kisame, a Kakuzu se začal nějak podivně smát.
„Ne já, sakra! Byla schovaná v kuchyni! A teď už tam není!“
„To je problém. Kde je Tobi -“
V příští chvíli se úkrytem roznesl hromový řev.
„Co to-“
„TOBI!“
Místností jako blesk prostřelilo něco černého s oranžovou maskou a se zelenou vlající šílou, a za ním s šíleným výrazem Zetsu, do jehož zelené masožravky byly zapícháný na háčcích vánoční baňky.
„Ze-zetsu-san! Tobi vám a ostatním jen chtěl udělat radost!“
„Radost?“ vztekala se Bílá.
„Sežrááát!“ volala černá půlka.
„Sežrat! Sežrat! Sežrat!“ skandoval okamžitě Hidan. Tobi obkroužil okolo místnosti kolečka y veřítil se následující chodbou dál, naštvanej ověšenej vánoční stromeček za ním.
Ještě hodnou chvíli se zbývající Akatsuki smáli při pomyšlení na výjev, co se jim ukázal před očima, hlavně díky faktu, že stále zazníval řev z chodeb. Pomalu by si ani nevšimli, že se další dva Akatsuki plíží pryč.
„Hej! Vy dva, kam jdete?“ Itachi si jich všiml jako první. Zastavili se a sklopili klobouky. Byli to Sasori s Deidarou, kteří se tak klidně kradli pryč.
„Ven, máme to nařízeno od Šéfa,“ řekl jen Sasori, zatímco Deidara urychleně tahal za kliku a otvíral dveře.
„Vždyť Šéf tady není,“ napado jako prvního Itachiho, nikdo tomu ale nevěnoval příliš pozornosti.
„A co tam?“ nedalo to Kisamemu. Jenže to už oba proklouzli ven a dveře za nimi jen tiše zapadly.
„Pche! Alespoň odpovědět by mohli!“ mračil se Hidan. Kisame si povzdychl a konečně si vzal poslední kartu.
„Co tam zrovna tihle dva hodlají dělat?“
„Asi někam jdou. A aby nezanechávali stopi, nejde Sasori v Hirukovi,“ napadlo Itachiho.
„Ne! Leť si na tom sám!“ dolehlo k nim. Okamžitě všichni mlčeli jak pěny a jen se bleskově nahrnuli ke dveřím.
„Mistře Sasori, takhle bude lehké vás vystopovat, nemyslíte?“ řekl na oplátku Deidara, a podle nějakého puff poznali, že se buď oběvil další jílový opeřenec, nebo nějaký právě zmizel.
„Tak budu. Ale nehodlám na tom letět!“
„A taky -“
„Klidně můžou nést věci, ale mě ne.“
Deidara si jen povzdychl, vyskočil jílovému opeřenci a udělal nějakou pečeť. Vzápětí se několik jeho ocasních per protáhlo a obmotaly Sasoriho.
„Hej! Pusť mě!“
Ozval se zvku máchání ptačích křídel, a ninjové už nedokázali dál přemáhat nutkání otevřít dveře. Nadšeně se všichni vysypali ven a sledovali tu podívanou. Deidara na zádech velkého jílového ptáka pobaveně sledoval Sasoriho, který se jen marně zmítal.
„Být vámi, moc bych sebou neškubal, Mistře. Nebo se rozmlátíte na třísky,“ vyhrožoval, kdo z nich ale Deidaru dobře znal, věděl, že to byly jen plané výhružky.
„Za tohle mi zaplatíš, Deidaro!“ vztekal se červenovlasý loutkář, když se oba vzdalovali od země; pod nimi se mohli zbývající členové Akatsuki smíchy potrhat.

O několik hodin později se do sídla dostavili Pein s Konan, zasněžení pomalu tak, že byli jako chodící sněhuláci.
Konan se konečně oklepala, a okamžitě hodlala zapadnout do pokoje a převlíct se do něčeho suššího. Pein místo toho vpadl na Akabandu rozvalující se po celém obýváku (ne, Tobi tam nebyl, Jashinví, kde se zrovna nacházel xD).
Jakmile zrzek vešel, první ho spozoroval jako obvykle Kisame.
„Šéfe! Kdy jste přišel?“
Itachi se Šéfova zašsněženého zjevu lekl tak, že málem spadl z křesla.
„Co jsme udělali?“ ptal se okamžitě. Pein ho sjel kapku nechápavým výrazem.
„Nic jste neudělali. Mimo jiné, i to je problém. Ale prostě...“ vrhl na ně přísný pohled, „...budete pomáhat s Vánočními přípravami.“
Hidanovi, který nedával moc pozor a zrovna upíjel asi poslední pití, které v kuchyni našlo, zaskočilo a rozkašlal se na celé kolo. Itachi se zamračil, žralok vypadal chvíli nadšeně (pravdou bylo, že Kisame miloval Vánoce podobně jako Tobi ^^), Kakuzu se dál tvářil neutrálně. Pein nečekal, až Hidan dokašle a pokračoval.
„Sasori s Deidarou už jsem před pár hodinami poslal pro ozdoby a ostatní věci, ale vy budete muset pořádně máknout, abychom to do Vánoc stihli, jasné? Očekávám, že -“
„Vánoce?“ zvolal pobouřeně Hidan. „Nesnáším Vánoce!“
„Pokud ti něco vadí, bež si mrznout ven! Nesmrtelní neumrznou, ale zima je jim tak jako tak!“ okřikl ho okamžitě Pein. Hidan chtěl ještě vzdorovat, ale raději už mlčel – ona to byla ostatně pravda.
„Takže! Koukejte máknout, nebo se neznám! Ti dva by se měli brzo vrátit, a vy se pak dáte do práce. Hidane, právě ty uřízneš vánoční stromeček!“
„Cože? Jak -“ Hidana umlčel Itachi, který jediný postřehl nebezpečnost Šéfova hlasu. Hidana díky tomu málem udusil, ale udržel ho jen vztekle mumla, dokud Šéf neodešel.
„Itachi, ty idiote!“
„Buď zticha, Hidane, budeš to muset vydržet! Nebo je z nás sekaná, a z Kisameho sushi.“
Jen to Kisame zaslechl, už zmodral, a vrhl na nesmrtelného výhružný pohled. Hidan dál vzdorovitě zahlížel, ale alespoň už nejdečel na celou místnost. Kroužek, který se nad ním utvořil, se tedy okamžitě rozpadl.
„Alespoň nebudu vánočním stromečkem já,“ prohlásil Zetsu úlevně.
„Ale ne...co až se tohle dozví Tobi?!“ zvolal neštastně Itachi. Hidan jen zaúpěl a dělal mrtvého.

A tak začaly příšerné přípravy Akatsuki na Vánoční svátky. Zatímco se všichni chlapy posmívali Konan, že je nucena píct cukroví (s čímž jí pomáhal Tobi tak rád, že většinou byla polovina na vyhození a Konan jen silou vůle po Tobim nikdy neskočila jak rozzuřený tygr), Deidara s Kakuzem a Sasorim byli nuceni věšet vánoční ozdoby po celém sídle („Takové plítvání mým úměním!“, „Za tohle ani nedostanu zaplaceno, pche...“, „...“) a Itachi s Kisamem a Hidanem byly vysláni do lesa pro vánoční stromečekm.

„Vánoční stromeček, taková k*avina!“ vztekal se Hidan. Itachi dál tiše trpěl výlevy nesmrtelného a hledal v okolí cokoliv dost velkého, aby to dosáhlo po vršek vstupní haly, aby si Šéfík nestěžoval a neposlal je pro strom nanovo.
„Itachi-san! Hidane! Našel jsem stromeček!“ volal na ně nadšeně Kisame, který zběsile ukazoval na strom před sebou.
„Našel strom v lese,“ zamručel Hidan, zatímco zrychlil, aby už to měl za sebou. Itachi si pouze povzdychl a očima dál zkoumal krajinu.
Zastavili se vedle Kisameho, který stál u velkého, huňatého stromu.
„Á, to je otrava,“ postěžoval si Hidan, napřáhl se kosou a usekl strom u země. Vzápětí museli kapku poodběhnout, když se strom ve spršce sněhu zžítil k zemi.
„Doufám, žes ho ufik rovně,“ podotkl Itachi.
„A kdyby ne, tak co? Strom máme, jdeme!“ Přehodil si kosu přes rameno a vykročil vpřed. Itachi s Kisamem zůstali stát u stromu. Nesmrtelný se zastavil, a ohlédl se na ně fialovýma očima.
„Co zas?“
„Strom.“
„To vidím. A?“
„Kdo ho ponese?“ otázal se Kisame. Bělovlasý se zamračil.
„Já vám kašlu na Vánoce a bybej strom! Usek sem ho, tím končím!“ rychle vykročil vpřed, aby už ho nezastavili jen pouhým voláním.
„No bezva,“ povzdychl si Kisame, a pohlédl na svého parťáka. Jenže ten se na žraloka díval takovým podivným pohledme, že raději ani neřekl, co plánoval říct, a popadl strom sám.

Kdo by sledoval onu velknou brázdu ve sněhu, určitě by vysledoval, kudy se dostat do Akasídla. Naneštěstí, nikdo takový se v okolí nevyskytoval a zločinci tedy zůstaliv bezpečí i na svátky.(„Proč sem zrovna teď nikdo nevtrhne a nevyplení to tady?“ postěžoval si Hidan. „Ještě jednou to řekni, a celou halu vyzdobíš sám!“ vyhrožoval mu okamžitě Pein.)
Několik následjících dní byl klid, když ověsili úspěšně jak celé akasídlo, tak stromek. Jenže, když se znovu všichni octli v obýváku, znovu k nim zamířil Pein se stejným výrazem jako minule. Všichni se už této skutečnosti lekli a v duchu se modlili, aby zrzek nepřišel se stejně potrhlým nápadem jako minule.
„Tak, Vánoce jsou co nevidět. Takže doufám, že máte už dárky.“
Ninjové jeden po druhém zbledli (popřípadě zmodrali). Pro Peina to byla sama o sobě odpověď, kterou jaksi taksi čekal.
„Fajn! Ve vesnici pár kilometrů od úkrytu budou nějaké slavnosti, a v tu dobu se tam dá nakoupit dost věcí, co poslouží jako dárky.“
„Šéfe! To nám nemůžete udělat!“
„A co jste si mysleli, že budeme dělat s tím stromkem? Na co jse si mysleli, že tam je?“
„Na podpal!“ ozval se Hidan zamaskovaným hlasem.
Zrzek nepatrně zrudl. „A dost! Zítra se jde do vesnice ať chcete nebo ne!“ Naštvaně vykročil ven z místnosti. Akatsuki ještě chvíli mlčeli, než začali nadávat na Šéfův účet.

Dalšího dnese tedy řada Akapláštů vydala sněhem do vesnice. Pein Deidarovi rázně zakázal jeho dopravní prostředek, a tak blonďáček nabručeně pochodoval v řadě až jako poslední a vzdorovitě zahlížel na zrzkova záda pokaždé, když vzhlédl, aby zjistil,není-li na obzoru vesnice.
Po pár desítkách minut se konečně dotrmáceli do vesnice. Ve svých pláštích ani protentokrát nebyli tak nápadní, což ji mnohým nijak nevadilo, a všichni se rozprchli po trzích. Pein se ztratil jako obvykle za hledáním informací, a ostatní se zatsavovali a dumali, co pro koho koupit. Když Procházeli Itachi s Kisamem okolo jednoho obchůdku, uviděli, že tam horlivě Tobi nakupuje šály.
„Sakra! Ten malej prevít mi vyfoukl nápad,“ ozvalo se jim za zády. Právě se k nim přes rozňhňaný sníh dobrodil Hidan s Kakuzem. Kakuzu hledal očima nějaký dárek, ale očvidně ani on nic nenacházel. Někde vepředu zahlédli modrovlásku mizející v davu, za nimi se Sasori s Deidarou zastavili u jim blíže neidentifikovaného stánku, kde se okamžitě vrhli do časté, živé debaty o umění.
„Tohle ještě bude den,“ zaúpěl Itachi, když se dal znovu do chůze.

Po několik následujících hodin mrzli venku a kupovali všemožné blbosti.
Když se poté sešli a vydali zase zpátky do Akasídla, ztratili se ve svých okojích, aby dárky zabalili. Jedině Konan totiž byla tak duchaplná, že koupila i balící papír, který jí ninjové okamžitě rozkradli.

Když byli dárky zabaleny, nezbývalo než pretrpět onu Vánoční atmosféru, zacpávat si uši, když se Tobi snažil zpívat koledy, a přemáhat nutkání strhat ze stěn jmelí a podobné blbosti, pod které neuvěřitelně bavilo strkat Konan a všemožné právě průchozí oběti - taky se Konan naštvala tak, že Hidan ještě hodnou dlouho nesáhne na žádný papír, jelikož zjistil, že i ten umí pěkně pořezat.

No, a pak nastal den D, V, prostě to šílené datum 24.12 A právě v tehdy začaly opravdové problémy.
Všichni Akatsuki byli nuceni od rána držet hladovku – a Pein seřval každého, kdo to nedodržel tak, že málem odletěl na druhý konec chodby.
Akatsuki tedy statečně odolávali nástrahám Vánoc, snažili se nezamotat do všemožných vysících věcí na stěnách a nakonec ještě tajně strkali dárky pod strom. Když se konečně přiblížil večer, vypadalo to, že se všichni těší, až tenhle den konečně zkončí.

Konan byla nucena uvařit dokonce i Vánoční večeři, a všichni se obávali, že její kuchařské umění bude stejné, jako u cukroví, nebo vybrala nachvál tu nejvíc kostěnou rybu, kterou měli. A tak tedy, když všichni konečně sedli ke stolu, jenh nejistě zahlížely na sváteční večeři. Jako první vzal příbor Pein, a po jeho příkladu se na jídlo konečně vrhli všichni ostatní. Tedy první, kdo se začal dusit, byl blonďáčrk, kterého nevzrušeně bušil Sasori do zad takovou silou, až mu málem připleskl obličej do talíře.
„Do-dost, Mistře Sasori!“ zaúpěl Deidara, který si opatrně prohmatával otlučená záda. „Sakra, Konan, to se nás snažíš zabít?“
„Mlč a koukej to dojíst,“ sjela ho Konan a dál opatrně uždibovala rybí maso.

Tedy po nebezpečné večeři se Akatsuki uklidili do haly se zněním zvoknu. Když všichni vpadli dovnitř, a hráli neuvěřitelně překvapené, vrhli se na Vánoční papír jak smečka vlků, a Pein si projednou odpustil nadávání. Fakt byl, že tahle část vánoc se Ninjům přeci jen líbila.
„Á, co to je?“ zvolal pobouřeně Deidara, když vylovil z jednoho balíčku růžovobílou proužkovanou šálu. „Příahám, že dostanu toho, kdo mi tohle dal!“
O několik vteřin později Zetsu zděšeně vyjekl a vklidil se pryč. Zanechal po sobě jen nedorozbalený dárek. Ninjové se na něj zvědavě zahleděli.
„Co to je?“ otázal se Sasori, který byl od dárku nejdál. Pein se na něj zkumavě zahleděl.
„Květináč. A v něm...uvadlá kytka.“
Ninjové museli jen potlačovat smích, že někdo jejich schzofrení masožravku takhle dostal.
Ovšem, pak už vybuchl i Pein.
„Co to je?“ Mával rozzuřeně rukou, v níž svíral čepici s velkou bambulkou, hrdě nesoucí velkým písmem: Šéfík.
„Kdo mi tohle dal?!“
Ninjové dělali němé ryby, ale vzápetí se všichni svíjeli na zemi v záchvatech smíchu.
„Teď, teď by to šlo!“ zvolal najednou Kisame. Ninjové přikývli, a každý s jedním dárkem v ruce nacpali Peina ke stromečku.
„Hej! Všichni! Konan! Co děláte?“ zvolal Pein pobouřeně. To už se ale všichni usmívali do objektivu foťáku, který třímala v rukou jedna ze Sasoriho loutek.
„Úsměv, Šéfe!“ zvolal Deidara, když mu narazil na hlavu onu čepici.
„Štastné a Veselé!“ zahromovali ninjové. Vzápětí blikl foťák a vyjela fotka. Pein vzápetí zrudl a vytrhl se z hloučku.
„No počkejte! Tohle si ještě vypijete!“ s tím odkráčel pryč, a zanechal za sebou smějící se bandu, která tak oplatila Šéfíkovy jeho „milé“ oznámení Vánočních svátku.