Já Se Vrátím ...

Zahalená v plášti s kapucí hluboko ve tváři spěchala písečnou plání.
Slunce stálo vysoko na nebi, paprsky dopadající na bělostný písek každého téměř oslepovaly.
Nohy se jí bořily a slabý vánek nesoucí jemná zrnka, vháněl slzy do jejích bledých očí.
Nic z toho jí však nemohlo zpomalit, ani písečná bouře by nedokázala dívčiny kroky zmařit.
Vystoupala na kopec písečné duny, v jehož údolí stála vesnice plná silných shinobi. Nezajímalo ji, odkud pochází či jak slavná historie provází ninji ze Suny, ne v tento okamžik. Svět kolem ní se zcvrkl do jediné osoby, jenž stála na samém vrcholku zády k ní. Prameny rudých vlasů vlály ve větru, dlouhý plášť splýval s chlapeckou postavou.
Váhavým krokem se přiblížila k rudovlasému mladíkovi. Zastavila se od něho na dosah ruky a roztřesenými dlaněmi sejmula z hlavy kápy. Světlou tvář orámovaly vlasy plavé barvy.
Natáhla ruku k chlapci, než se však stihla dotknout tmavé látky, částečně se k ní otočil. Polekaně ucukla zpátky, do tváří se jí vlil narůžovělý odstín.
,,Přišla jsi, Namiko - chan," oslovil ji mladík s něžným úsměvem na tváři. Smutnými oči s odstínem čokolády sledoval dívčiny rozpaky.
,,Musela jsem, já ..." sklopila oči a zadívala se do strany. Prsty se jí semkly do pěstí.
Chlapec nahl hlavu tázavě do boku.
,,Neodcházej, Sasori - kun, prosím!" vyhrkla s oči zalitými slzy.
,,Namiko - chan ..." přivřel chlapec obě oči a jemně se pousmál, ,,Ty víš, že musím."
Dívka na něho upřela pohled plný bolesti, po tvářích jí stékaly slzy. Sasori přikročil blíž k ní.
,,Neplač, Namiko - chan," přejel jí prsty po hebké tváři.
,,Nechoď, Sasori - kun. Nenechávej mě tu, prosím ..." přivřela víčka k sobě a bříšky svých prstů přejela po hřbetu chlapcovy ruky. Něžně jí přivinul ke svojí hrudi.
,,Já se pro tebe vrátím, Namiko - chan," zahleděl se do jejích očí a letmo pohladil po tvář, ,,Jednou ... To ti slibuji."
Naposled se jejich rty spojily v dlouhém polibku.

Na zašlou zem dopadly poslední odřezky.
Mladý muž odložil tupý nástroj a jediným fouknutím očistil loutku ve svých rukou. Prstem jí přejel po jemné tváři, panenky s duhovkou čokoládové barvy se zabodly do dvou bezbarvých očí.
Miloval umění, jeho dřevěné loutky navěky uchovají krásu mládí.
Postavil loutku vedle svíčky a hlavu si podepřel dlaní.
I on byl tehdy mladý, slib věčné lásky věnoval bez váhání, uchvácený její andělskou tváří.
Pohledem sklouzl z loutky na další, kterou vyrobil včera.
Byla úplně totožná. Stejně tak desítky dalších, ležících všude po pokoji.
Znal její bezchybné rysy zpaměti, dokázal by je vydlabat, i kdyby byl úplně slepý.
Nikdy ho nepřestane fascinovat, že pomíjivost lidské krásy se v podobě dřeva stává nesmrtelná.
Něco svým loutkám však vdechnout nedokáže ani ten nejlepší loutkař na světě. Věc, která jim schází k dokonalosti.
Nikdy se mu nepodaří zachytit nevinnost v jejích očích, ani oddanou lásku v tlukoucím srdci.
Úderem do desky přiměl loutku spadnout, ve stejnou chvíli se dveře pootevřely.
,,Je čas jít, Sasori. V Písečné nás už očekávájí," ozval se škodolibý hlas, doprovázený ironickým smíchem. Rudovlasý muž přikývl a do ruky uchopil další neforemný kus dřeva.
Jakmile se dveře zavřely, sáhl po svém nástroji, jehož špičku zaryl pod kůru.
Je čas vrátit se a po tolika letech znovu projít bránou Suny.
,,Jednou se pro tebe vrátím, slibuji."
Jednou ...

Poznámky: 

Sate, Sate, Sate.
Ani mi nic neříkejte, vlasy se mi ježí hrůzou stejně jako vám
Nejsem romantik a ani nemám romantickou duši, takže tohle berte jako zoufalý pokus o výplod něčeho s nádechem romantiky od antiromantické lišky
Přesto tu hrůznost chci věnovat Lali, kterou tak snad konečně přesvědčím, že romantickým věcem vůbec nerozumím xD a taky jí doufejme trochu potěším, jelikož jsem to psala právě o Sasorim (o kterém mimochodem vůbec nic nevím XD)
Snad se ti bude líbit, Lali a vám ostatním taky :D