Zapomeň

K povídce: Hm, jednorázovky na sebe snad skoro navazující, pokud by jste je četli podle mého FF seznamu. To je děs xD
Uvozovky značí přímou řeč, kurzíva myšlenky (občas i zvýrazění textu, ale to jde poznat ), modrá barva značí minulost.

s
Seděla se sklopenou hlavou na zemi, na střeše jednoho z domů ve Skryté Deštné.
Odmítala si to přiznat. Ne. Nechyběli jí. Nemohli. Odmítala jen to pomyšlení, ale přeci...proč tak najednou cítila takové prázdno?
Rozpršelo se.
Peine... zadívala se na zešedlou oblohu, Pein si znovu zahrával s počasím.
Nechala chladné kapky dopadat na svou tvář, ale očima už dávno nepozorovala oblohu.

Stála tesně přimáčklá u stěny. Podvědomně si přála mít stejnou barvu jako rovná plocha za ní. Dovnitř jejich úkrytu právě přicházeli ninjové, jež neznala.
Nedávej před nimi najevo strach či cokoliv jiného, zazněl jí v hlavě Peinův hlas; to jí řekl minulého večera, kdy jí oznámil jejich příchod.
Narovnala se a pozvedla hlavu o něco víš.
Klid, a pozor na jména. Jen klid, klid, opakovala si v duchu, když vstoupil jako poslední i Pein. Zatímco začal mluvit, někteří z nich se na ni občas obraceli. Díky šikovnosti v Peinově řeči vypozorovala jméno každého z nich a důkladně si je prohlížela.
Prozatím jich bylo pět; maskovaný ninja Kakuzu se jí nějakým zvláštním způsobem nelíbil už od pohledu, bylo ale možné, že za to mohl i fakt, že z tváře mu viděla pouze dvě nepříjemně zelené oči.
Itachi Uchiha byl zase ninja, o kterém slyšela i ona; jeho zločin byl v té době světoznámý. Vyvraždil celý svůj klan, ale přesto stál s nehorázným klidem a téměř nepromluvil.
Pak tu byl Zetsu, ninja, se kterým už se setkala. Tohoto ninju vybral Pein osobně jako prvního, a tak znala jak jeho, tak jeho kanibalistické choutky, které na ni prozatím jednou zkoušel, a jeho schizofrení povahu, díky které měla tehdy šanci rychle zmizet.
Další v mírném půlkruhu stál ninja s dokonale bílou kůží, černými vlasy a zvláštníma očima, které jí připomínaly kočičí, možná hadí. Orochimaru, sannin z Listové. I o něm už slyšela.
Poslední se jí zdál nehorázně mladý, vypadal dokonce mladší než Uchiha, také byl ze všech z nich nejmenší a v plášti, daloby se říct, docela plaval. Sasori. Jeho výraz se zdál pomalu klidnější než Itachiho, s kamennou neochvějností sledoval Peina a nedával na tváři vidět absolutně žádný výraz.
Nikdo z nich se jí vlastně na první pohled nezamlouval. Ale bylo to prvních pět nových členů Akatsuki, musela se s tím smířit.

„No jasně,“ povzdychla si. „Poznala jsem je skoro všechny jako zločince třídy S a slyšela o nich jen to špatné, ale i oni...byli...“

Byl jeden z večerů, kdy se všichni Akatsuki náhodně sešli v tomtéž úkrytu. Jediný, kdo chyběl byl Zatsu, ale to u něj bylo časté – jen tak si zmizel ve stěně a nevrátil se kdovíjak dlouho.
Konan stála nehnutě, jak už měla ve zvyku, u stěny a pozorovala divočící ninji. Někde totiž sehnali pár lahví saké a to se samozřejmě moc dlouho v lahvích nezdrželo.
„Notak, Konan! Nestůj pořád jako socha!“ hulákal na celou místnost bělovlasý, který se kupodivu stále držel docela dobře na nohou.
„Pfff!“ Konan uraženě natočila hlavu na stranu, stále je ale měla v zorném poli. Než aby na ni takhle pořvávali dál, to už si k nim raději dobrovolně přisedla. No a o pár hodin později už se vesele smála s nimi, když dovnitř napochodoval Pein.
Okamžik bylo ticho, kdy zrzek vyjeveně zíral na událost před ním. Zbývající Akatsuki ztichli a snažili se zamaskovat láhve, když se ale jedna vykutálela zpod úkrytu pod stolem, začali se všichni šíleně smát a padat z křesel.
„Chovejte se jako dospělí!“ sjel je okamžitě Pein, jenže docílíl pouze toho, že se ninjové rozesmáli ještě víc.
„Konan!“ soptil tedy na jediného ninju, o kterém věděl, že dostane rozum. Konan v tu chvíli ztichla a provinile se zadívala na naštvaného zrzka. Vzápětí se už pakovala z řehtajícího se hloučku, nezapomněla ale bělovlasému ještě přišlápnout prsty.
„Jauvajs! Sakra ženská! Co jsem ti zas udělal?!“
Konan se jen uchichtla, když procházela okolo Peina ven z místnosti. Zrzek se okamžitě vydal za ní.
„Neměla by ses s nimi tolik přátelit, Konan.“
„Ale Peine! Je to legrace!“ Konan měla červené tváře, z čehož Pein poznal, že už toho s milými ninji nemálo vypila.
„Nezapomínej, že jsou všichni hledaní...kdykoliv můžou někoho z nich zábít.“
Konan se zastavila. „To nás taky, Peine. Tebe taky.“

Dál slepě vzhlížela k nebi. Déšť se začínal mírnit.
„Byli vlastně...skvělými přáteli. I oni měli své...sny...“

Právě mířila do Peinovy pracovny, když procházela okolo „obývacího pokoje“, ve kterém se často shlukovali. Momentálně byli v sídle krom ní a Peina ještě Itachi s Kisamem a Sasori s Deidarou.
„Hej! Chytej, Itachi!“
Okolo hlavy jí prosvištěl smotaný mokrý plášť. Zarazila se, otočila a vzápětí schytala dalším mokrým pláštěm přímo do obličeje. Strhla si ho z tváře a s rozzuřením výrazem hodným vybuchující sopky se prohnala přímo do místnosti, kde se skladovalo prádlo na vyprání a odkud vyletovaly ony mokré pláště. Nebýt její rychlosti, byl by ji trefil už třetí, který bezmyšlenkovitě vrhala modrá ruka, zatímco z pračky tahala další.
„Kisame!“
Žralok leknutím málem nadskočil. Konan vstoupila dovnitř místnosti.
„Ko-konan! Co -“ pohled mu padl na plášť v její ruce a poněkud pomuchlanou origami v jejích vlasech.
„Aha.“
„Aha? To je všechno, co mi řekneš? Čekala bych alespoň omluvu!“
„No...já...vždyť vidíš, že peru! Házel jsem ty pláště Itachimu!“
„To – není – OMLUVA!“ zahřměla naštvaně Konan. Žralok se zdál být menší a menší, Konan zase vražednější a vražednější.
Ode dveří se ozval smích. Oba tam stočili zraky. Ve dveřích stál Sasori s Deidarou; Sasori někde vzal nějakou náhradní košili, ale jinak měli vlastně všichni momentálně v sídle se nacházející členové Akatsuki jen to, co mívali pod plášti. Vlastně na nikom z nich plášť neviděla, když se dívala teď zpětně.
„Co je tu tak k smíchu, Deidaro? A co tu vůbec děláte?“
Sasori pokrčil na první otázku rameny, na druhou ale už odpověděl. „Jdeme si pro pláště. Itachi s Kisamem prohráli losování a museli pláště vyprat.“
Hm, a proč mi to nikdo neřekl? Já tak nerada peru...mohla jsem jim tam vrazit ještě ten svůj a...ale na co to zase myslím...
Pohledem se tedy obrátila na Deidaru, který se stále ještě pochichtával.
„No co! Prostě mi přijde zábavné, jak to Kisame neumí s ženami.“
„Ty máš co říkat, Deidaro.“
„Hm! Mým snem rozhodně není mít hromadu mých malých poletujících kopií, zatímco Kisame by -“ blonďáček se zarazil, když spatřil Kisameho výraz, který byl pomalu vražednější než Konanin.
„Zatímco Kisame by?“
„By...ee...ale nic,“ zamručel umělec a ukvapeně zamířil pryč. Kisame si oddechl.
„Kisame by chtěl mít spoustu malých žraloků,“ doplnil Deidaru Sasori. Kisame zděšeně vzhlédl. Loutkáři na tváři hrál škodolibí úsměv. Do té doby ho Konan nikdy neviděla s tímhle výrazem...asi ho pochytil od Deidary. Ovšem, vzápětí se začala nehorázně smát pro změnu ona, a Kisame jen zkroušeně přísahal Sasorimu pomstu.

Konečně pohled odtrhla od nebe.
„Některé z vás jsem nikdy tak úplně nepochopila.“

Tiše šla po chodbě a bez zaklepání otevřela dveře Deidarova pokoje.
„A teď – Konan?!“
Deidara vstal ze židle, kterou měl postavenou proti dveřím.
„Konan, uhni!“
„Co? Proč bych měla -“ okamžitě ale musela uhnout před rychle letícím jílovým ptáčkem, který narazil do stěny za jejímy zády a vyrobil nové dveře do nějaké místnosti sloužící jako sklad.
Modrovláska podrážděně zvedla zrak na blonďatéhu uměce.
„A to mělo být jako co?!“
„To měla být past na Tobiho.“
Vzápětí se do místnosti vřítil ninja s oranžovou maskou na tváři.
„Senpai! Senpai! Našel jsem vás!“
Deidara vrhl na Konan vyčítavý pohled, který jakoby říkal: Vidíš, cos udělala?
Konan jen vyjeveně zírala, jak se Tobi vrhá na Deidaru s tím, že teďka-piká-Senpai. Vzápětí Tobi vystřelil zase ven. Konan tedy usoudila, že vyklidit válečné pole není tak špatný nápad.
Měla sehnat někoho, kdo zrovna neměl žádnou práci, s Deidarou ale očividně počítat nemohla. Nezbývalo jí než jít hledat dál.
Zastavila se před dveřmi Itachiho pokoje a nevzrušeně zaklepala. Raději už jinak nevede, nechce, aby to dopadlo ještě hůř.
„Ne.“ Ozvalo se z místnosti jen.
Itachi! Co si o sobě myslí? Vrčela v duchu a už nepřemýšlela, popadla kliku a trhla jí dolů. Následoval Itachiho vražedný výraz – který se okamžitě změnil na mírně zděšený – a to už musela uskakovat salvě letících kunaiů.
Když se okolí konečně uklidnilo, Konan stála schovaná za zdí a pouze nakukovala dovnitř. V příští chvíli však dovnitř vtrhla jak velká voda.
„A tohle mělo být co?“ Dneska se mě někdo rozhodl zabít.
„To měla být past na Tobiho.“
Zarazila se, Itachiho věta se dokonale schodovala s Deidarovou. Dokonce i ten znechucený tón byl dokonalý.
„Past na Tobiho? Proč? Měla jsem dojem, že otravuje Deidaru.“
„To sice jo, ale očividně se před ním Deidara schoval a Tobi ho hledal jak šílenej. Tady byl hnedka dvakrát. Už mě to začínalo štvát,“ vysvětlil Itachi, a právě v tu chvíli se na chodbě ozvalo klapání bot. Jen o chvíli později, kdy si Itachi s Konan vyměnili rozladěné pohledy, vpadl do místnosti Tobi.
„Může se tu Tobi schovat? Může, Itachi-san??“
„Ne!“
„A kde se má Tobi schovat?“
„Zeptej se...Šéfa!“
„Co?“ Konan vyjeveně koukala na Itachiho, tomu v červených očích hrála škodolibost sama.
„Tobi se teda zeptá Šéfa!“ S tím Tobi zase vystřelil z pokoje.
„Vždyť Pein Tobiho -“
„Já vím.“
„Ale -“
„Já vím. Ale alespoň bude klid.“
Konan zavrtěla hlavou a vyšla ze dveří.
Mám dojem, že to radši udělám sama, rozhodla se v duchu a zahla do následující místností.

„Konan.“
Překvapeně vzhlédla. Vedle ní stál Pein a poněkud zvědavě si ji prohlížel. Okamžitě se zvedla a snažila se zapaskovat nicneříkajícím výrazem, ovšem Pein jakoby jí četl myšlenky.
„Zase jsi myslela na ně, že?“
Konan nic neříkala. Pein na ni dál zkoumavě zahlížel.
„Tohle děláš skoro každý den -“
„Tobě nikdo z nich nechybí?“
Důkladně si ji prohlížel. „Říkal jsem ti, že kohokoliv z nich mohou kdykoliv zabít. Tak už na ně zapomeň, Konan. Tímhle jim život nevrátíš.“
Sklopila hlavu.
„Ano, to je pravda.“
Pein se otočil. „Pojď. Už je čas vyrazit.“
Tiše ho následovala, zatímco zkoumala pohledem zem. Oči jí spočinuly na kaluži. Zastavila se, a prsty přejela po její hladině.
Peine...tohle není déšť. I ty cítíš lítost. I ty sis je oblíbil, viď? Dívala se na záda svého odcházejícího parťáka.
Protože tohle jsou...slzy.
Vzhlédla k nebi. Mraky se tak zvláštně vlnily, chvílemi měla dojem, že jednoho po druhém vidí všechny ty, co již zemřeli. Všechny své nenahraditelné parťáky. Své přátele.
Nikdy...ne. Nezapomenu na vás...