Typ
Trojice listových shinobi lehce přistála ve stínech koruny vzrostlého stromu, odkud měla dobrý výhled na prapodivně tvarované vysoké věže Deštné vesnice. Skrytá Deštná ani zdaleka nedosahovala velikosti Listové, ale zatímco v domovině Jiraiyova týmu se snad ani nedalo zabloudit díky širokým ulicím a milým a ochotným lidem, v Deštné to bylo přesně naopak. Temné úzké uličky plné nebezpečných lidí, vrahů, zločinců a dalších pochybných existencí, odtažití obyvatelé nedůvěřiví k cizincům...A nejen to ji odlišovalo od Listové.
„Ren!“ Zavolal ne mě někdo. Už svítalo a ranní slunce mi osušilo mokré oblečení. Byla jsem venku sama, protože ostatní hráli vevnitř poker. Ani nevím o co. Otočila jsem se za hlasem. Volala na mě matka a mávala na mě, ať jdu do jeskyně. Zvedla jsem se a naposledy jsem vystavila tvář rannímu slunci. Vítr mi čechral vlnité vlasy a já si povzdechla. Tolik se toho událo. Seskočila jsem z kamene a vyrazila za volající maminkou.
„Děje se něco?“ Zeptala se, když jsem k ní došla. Zavrtěla jsem hlavou a usmála jsem se.
Válka skončila, konečně... Pro celou vesnici to byly těžké časy. Lidé umírali, přátelé odcházeli a životy byly navždy poznamenány tragédiemi a smutkem, jež sebou boje nesly. Ale teď už je to nejhorší za nimi. Nastávají lepší časy, vesnice skrytá v listí pomalu začíná vzkvétat a její obyvatelé se navracejí k poklidnému životu, přesně tak, jak to bylo, než začal masakr. Všechy poničené domy sice už nabraly původní podoby, Konoha se znovu narodila taková, jakou ji všichni znali, ale přece se jednou věcí lišila.
Velké Pláně zely prázdnotou. Jediné, co prozrazovalo tehdejší přítomnost, bylo několik nehybných těl v tratolišti krve. Pach snadné kořisti přilákal místní mrchožrouty, kteří se hned chopili situace. Jenže jejich štěstí nemělo dlouhého trvání. Malé mrchožrouty pobil vysoký černomodrý tvor, z jehož očí se dalo vyčíst jen jedno - smutek a pomstu. Černomodrý tvor náhle zavětřil a i v pachu několika mrtvol dokázal nalézt jen jediný pach krve. Použil jsi moc svého deodorantu, Junko. Tvůj strach je pro mě jako maják. Jdu si pro tebe!
Ve světle úpňku,
když jeho slza na hladině vytvoří vlnku,
jenž se rozplývá ve světle úplňku.
Kde nehybný stín, který sleduje,
něco jak nad hladinou tancuje,
smutně tyto světýlka sleduje.
V tom z tváře masku sundá,
a vlasy jemně rozcuchá,
jeho tvář je téměř bezduchá.
Jeho stříbrné vlasy,
třpytící se v jeho krásy,
připomenou mu ony staré časy.
Slzy valící se mu do očí,
on náhle na strom vyskočí,
a doneznáma uskočí.
Ten náhlý strach
když je černočerná tma.
Temnota se mění v prach,
v dálce slyším vytí psa.
Kunai blíží se ke krku,
nadělá rudou paseku...
Už studí na kůži
v krku spoustu růží.
Itachi, proč si mě nechal žít.
Snad abych se naučit šít?
-------------------------------
Věnováno všem, co se snaží plnit si své sny a těm, co si je již splnili 
První část:
„Hej! To není fér! Já to viděla první.“ Poškádlím Akemi. V tomhle obchoďáku jsme byli naposled včera, když jsem jí dělala služku. Ráno přišla ke mně do bytu a požádala mě, jestli bych si s ní nepromluvila. A skončily jsme tady.
„To máš smůlu, na mně to bude hezčí.“ Odfrkne a zadívá se na tričko, ale pak se zasměje. I já se směju. Máme se spolu skvěle. Stala jsem se její nejlepší kamarádkou.
„A co ty a Sasuke?“ Zeptá se po chvilce.
„Dobrý, proč?“
Tokime nakonec přeci jen pomalu vyšla z otevřené cely. Stále si však nebyla jistá současnou situací. Měla by s ní fakticky, doopravdy bojovat? Přišlo jí to směšné.
„Nech toho… Já tohle nechci,“ opáčila v půli kroku ven z cely.
„To mě ale fakt nezajímá,“ ohradila se druhá dívka v místnosti, „Počkat… Cože?“ vyštěkla překvapeně hned posléze a vykuleně se na blondýnku zadívala.
Nic? Jak to že nic? Snad vím, co se dělo a kde jsem byl? Ne? Kdybych mohl. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Žiji, ale znak je pryč. Jak je tohle možné? Bez čakry, bez znaku, bez hlasu…
Devátý díl - Rozum a cit v jednom ringu
S pravou nohou pokrčenou, patou zapřenou o sedátko židle a kolenem nezdravě přimáčknutým až pod bradou jsem seděla u kuchyňského stolu, nezaujatě v ústech převalovala sousto vafle, jejíž zbytek jsem dřímala v ruce, a současně nadmíru soustředěně z ohromné bichle četla postup nové lékařské techniky.
Tsunade-sama mi už lekce nedávala, já se však z vlastní iniciativy nadále zajímala o zdokonalování, zrychlování a zvyšování efektivity léčby zraněných.
"Vstávej," šťouchl do mě Suigetsu. "Jak se ti spalo?"
Celkem dobře, až na to, že jsem dlouho do noci utěšovala Kabuta a ty mě budíš v sedm ráno.
"Ale, celkem dobře. A mám hlad, půjdeme na snídani?"
"Mám vzbudit Kabuta?" zeptal se.
"Nech ho vyspat, nemohl usnout," vylítlo ze mě dřív, než jsem o tom stihla přemýšlet. Suigetsu se na mě zamyšleně zahleděl, ale naštěstí se na nic neptal. Posadila jsem se, abych se mohla převléknout.
"Dobrý ráno. Bez Orochimara-sama je každý dobrý," ozvalo se.
Slnko už pomaly zapadávalo a obloha naberala červenú farbu.
Aneko sedela na jednej z lavičiek na ihrisku a sledovala okoloidúcich ľudí. Rada to robila, sledovala ich chovanie a reakcie. Niektorých ľudí už poznala dosť bez toho, aby s nimi čo len raz prehovorila.
Červenovlasé dievča spolu s otcom, ktorí si boli neuveriteľne podobní. Obidvaja boli veselí a bezstarostní.
Malý chlapec so žiarivo modrými očami a vlasmi ako zlato. Bol vždy výbušný a jeho brat sa ho vždy snažil upokojiť. Neustále sa hádali a postrkovali.
[i]Bolela ho hlava, jako by v ní měl zabodnuté jehly a jakmile pohnul rukou, všechny svaly zaprotestovaly a on zkřivil obličej bolestí. Co se včera stalo? Nepamatoval si nic, krom toho nechutného nápoje, co mu připravil Kankurou a taky na Kibu a Nami. Cítil, že ležel na písku, ale naprosto nechápal proč. Sluch měl zostřený a zrak pronikavější. Známky kocoviny.
„Katema, prosím, teraz ma počúvaj...“
„Nie! Choď preč, nechaj ma na pokoji!“ skričala na mňa s brunátnou tvárou. Táto scéna je mi povedomá, hm.
„Potrebujem ti povedať jednu vec. Len tento jediný krát ma...“
Song: RED - Already Over
Prebudil ma buchot na dvere. Vstala som z postele a dotackala sa po schodoch, až k dverám. Otvorila som ich, ale zo spánku som mala ešte zalepené oči, tak som nevidela kto tam stojí.
„Ahoj!“ zdravili Sakura a Ino, príliš hlasno.
„Ahojte. Prečo ma, preboha, tak skoro budíte?“ nechápala som.
„Skoro? Moja drahá, je 10 hodín.“ povedala kľudne Ino.
„Aha.“ sadla som si unavene na sedačku.
„Takže...ideme plánovať party!“ skríkla Sakura.
„Nemôžete byť trochu tichšie?“ poprosila som ich.
Tokime se probrala zhruba po hodině, co upadla z tvrdého nárazu hlavou do zdi do kómatu.
„Jau… Ta sv**ě. Nejdřív mě skoro uškrtí a pak mi způsobí nějakej otřes mozku,“ zastěžovala si blondýnka do prázdna, jakmile se rozpomněla, co se vlastně stalo, a nabrala plné vědomí.
„To ti udělala ona?“ ozval se hlas nedaleko od její osoby, odkazujíc na její předchozí větu, o které si marně myslela, že ji říká jen sobě.
Ty kokos! Rozprával som sa s Hinatou tak dlho, až ma z toho bolia ústa.
Bol akurát obed, keď sme sa na chvíľu zastavili.
„Kúsok od nás je jazierko. Idem sa tam trochu opláchnuť,“ fúúú, to by prospelo aj mne.
Slnko hrialo ako besné a ak nebolo 40°C, tak neviem čo.
„Dobre, ale buď opatrná,“ prehovoril Sasuke.
Konečne. Sadol som si na zem do tureckého sedu a z batohu vytiahol sendvič. Cítil som, ako sa na mňa Sasuke pozerá.
Nic není moje, ani postavy, ani cokoli jiného! Tedy až na povídku...
Kapitola čtvrtá: Pochyby a našeptávači třetí strany
Kushina a Kurama spolu byli už něco přes rok, když se Minato vrátil do Konohy. Po celý ten čas o zamilovaném páru nikdo nevěděl. Kushina se bála, jak by vesnice na její vztah s démonem zareagovala. Možná by si lidé mysleli, že se pomátla, že přišla o rozum, že se dočista zbláznila. A kdo ví? Možná by měli i pravdu.
„Jsi zpátky,“ odtušila při pohledu na Hideakiho.
„Jak vidíš,“ prohlásil zasmušile.
„Kdo to je?“ Otázal se blonďáček.
Růžovovláska na něj vyvalila oči: „Tys na něj jako zapomněl?“
Blonďaté individium si Hideakiho prohlédlo od hlavy k patě-tedy spíš od paty k hlavě. Díky svému malému vzrůstu-nebo Hideakiho velkému, vyjde to nastejno-mu tak úplně neviděl do obličeje. Rozhodl se proto použít nejbližší stupátko. Po srážce jsem stále ještě seděla na zemi, takže blonďákovým schůdkem se stala moje ramena.
