Konečně je čas na lásku... (1. díl)

Válka skončila, konečně... Pro celou vesnici to byly těžké časy. Lidé umírali, přátelé odcházeli a životy byly navždy poznamenány tragédiemi a smutkem, jež sebou boje nesly. Ale teď už je to nejhorší za nimi. Nastávají lepší časy, vesnice skrytá v listí pomalu začíná vzkvétat a její obyvatelé se navracejí k poklidnému životu, přesně tak, jak to bylo, než začal masakr. Všechy poničené domy sice už nabraly původní podoby, Konoha se znovu narodila taková, jakou ji všichni znali, ale přece se jednou věcí lišila. Spíše než věc, to bylo jedno místo. Místo, na kterém přetrvával smutek a lidé sem denodenně chodili plakat za své přátele a rodiny, kteří položili životy za záchranu toho, co milovali. Za záchranu vesnice. Stovky jmen byly vyryty do náhrobních kamenů, aby jim čas neublížil a aby si všichni navěky pamatovali padlé hrdiny. To bylo to místo. Místo odpočinku, bolesti, vzpomínek a velkého zármutku.

Drobná dívka v černých smutečních šatech procházela mezi náhrobky. V náručí nesla obrovskou kytici květin, jako omluvu. Chtěla se omluvit všem, které nedokázala zachránit a kteří jí zemřeli pod rukama. Rozpuštěné růžové vlasy jí poletovali ve větru a zakrývaly obličej mokrý od slz. Bývala silná, nebála se smrti a se vstyčenou hlavou se dokázala postavit jakémukoliv nepříteli, ale po konci války se v ní cosi zlomilo. Jako by zapomněla na vše, co jí dělalo silnou a stala se z ní zase ta malá bezbranná Sakura, kterou bývala.
Pocit viny jí tížil na srdci dnem i nocí, i když od skončení války uběhlo víc jak půl roku. Nebyla jediná chvíle, kdy by si nevyčítala něčí smrt. Došla až na pokraj svých sil a byla tak strašně zoufalá...
Když na poslední hrob položila poslední květinu, uronila i poslední slzu. Nemohla to dál snášet. Potřebovala se toho pocitu zbavit. Ještě jednou věnovala svůj bolestný smaragdový pohled jménům v kamení.
„Odpusťte mi to, prosím," smutně se usmála a vytáhla kunai, schovaný pod záhyby šatů.
„A vy mi taky odpusťte," zašeptala, pomyslela na ty, kdo nadále žijí v Konoze a natáhla zbraň před sebe. Pak už se jen nadechla, zavřela oči a prudce trhla rukou směrem ke svému srdci...

Sasuke Uchiha byl konečně volný. Několik měsíců táhnoucí se řízení ohledně sproštění viny a přijetí do vesnice bylo u konce. Bylo mu odpuštěno. Už se nemusí schovávat, nemusí se bát a hlavně už může udělt to, co si nikdy předtím nemohl dovolit: zamilovat se. Tolik mu Konoha chyběla. Když se nyní procházel jejími ulicemi, uvědomil si, jakou udělal chybu. Neměl odcházet. Vždyť měl skoro všechno, co si mohl přát. Získal přátele, učitele, lásku, ale nevážil si ničeho z toho. Byl pošetilý hlupák zaslepený touhou po pomstě, která ho nakonec přiměla vzdát se všeho, co měl. Proklínal sám sebe za rozhodnutí, které tenkrát udělal. Ale už to skončilo. Je zpátky a zapomíná na minulost, aby se mohl soustředit na přítomnost a vytvořit si lepší budoucnost.
Nejprve najde Naruta, rozhodl se a vydal se k jeho domu. Konoha se změnila, uvědomil si když procházel klikatými uličkami. A nebo se spíš změnili lidé v ní.
Pohled mu padl na mladý pár sedící na lavičce u cukrárny. Dívka k němu seděla zády, neviděl jí do obličeje, ale matně si vybavoval chlapce s přelepeným okem a jizvou na obličeji. Potkal ho na bitevním poli. Byl smrtelně zraněný, ležel na zemi, krvácel a zdálo se, že umírá. Nejspíš však měl štěstí. Přišel o oko, ale uvědomil si, jak rychle může skončit jeho život. Proto neváhal ani na chvíli, vyznal svou skrývanou lásku a nyní je šťastný. Válka všechno změnila, pomyslel si Sasuke znovu a pokračoval za Narutem, přemítaje nad svým vlastním vyznáním.
Naruta zastihl, když zrovna odcházel ze svého pokoje.
„Naruto!" zavolal na něj z vesela.
„Sasuke?" jmenovaný se nevěřícně otočila za hlasem a rozzářil se, „Kdes byl celou tu věčnost? Neviděl jsem tě snad od konce války."
„Trošku se protáhlo to řízení o sproštění viny. Doporučili mi, abych se moc neobjevoval mezi lidmi, dokud můj případ neuzavřou. Ale dneska ráno konečně vynesli rozsudek. Sprostili mě všech obvinění," nadzvedl koutky do nepatrného úsměvu, „mohu se vrátit do vesnice."
Narutovi spadla čelist, chvíli omámeně stál a pak svého nově nalezeného, starého přítele objal. „Jsem rád, že jsi zpátky."
„To já taky," odtáhli se od sbebe.
Narutova tvář posmutněla při vzpomínce na Sasukeho odchod. „Bylo to pro nás všechny těžké potom, co jsi odešel," černovlásek sklopil zahambeně pohled k zemi. „ani nevíš, jak sakra těžké!"
„Promiň..."
„Co bylo, bylo. Už je to pryč a ty jsi zpátky," nabyl Naruto svůj obvyklý elán a zazubil se. „co takhle zajít na Rámen a popovídat si o starých časech? Ale ty platíš! Jako odškodnění za všechny problémy, které si způsobil."
„Tohle mi chybělo..." odfrkl si podrážděně Sasuke , ale nakonec souhlasil. Přece jen je tohle malá cena za tolik bolesti, kterou způsobil.

Malá cena? Vážně si říkal malá cena!? Nejspíš už zapomněl, kolik toho dokáže Naruto spořádat. Nakonech nechal u Ichiraku všechnu svojí hotovost. Ale nestěžoval si. U jídla si toho pověděli hodně. Naruto vylíčil, co všechno se ve vesnici změnilo. Mluvil o kamarádech, o veselých příhodách i o smutných příbězích a Sasuke na oplátku vyprávě, jak žil u Orochimara, jak se pomstil a jak moc toužil vrátit se.
Z blonďáka dokonce vylezlo, že si našel dívku. Válka způsobila, že spousta lidí se nyní stará hlavně o soukromý život a na chvíli zapomíná na svět nindžů. Chtějí dohnat, co zanedbali a přestávají se bát, protože vědí, že druhý den se už nemusí probudit. Po skončení bojů za Narutem přišla Hinata. Ne ta ustrašená plachá dívka, ale odhodlaná sebevědomá žena. Řekla pravdu o citech, které k němu vždycky chovala a on její city opětoval. Nyní byli šťastní oba dva šťastní, zamilovaní a spolu.
To přivedlo Sasukeho v myšlenkách k dívce. Připadalo mu zvláštní, že se o ní Naruto ani jednou nezmínil, a tak začal sám.
„Hele, Naruto..."
„No?" zahuhlal s plnou pusou blonďák a dál se věnoval jídlu.
„Co je se Sakurou?" Naruto se zarazil, „Proč ses o ní vůbec nezmínil?" vyzvídal, zatímco druhý z chlapců pomalu položil na stůl misku ramenu a chvíli jen tak koukal na obláčky páry, vznášející se z ní.
„Sakura..." začal opatrně, „Změnila se, víš?"
„Změnila? Jak?"
„Po tom, co jsi odešel byla úplně na dně. Dělala všechno proto, aby tě přivedla zpátky a trvalo to hodně dlouho, než se z toho dostala. Nakonec se z ní stala opravdu silná kunoichi, ale to si už asi sám viděl na bitevním poli."
Sasuke přikývl.
„Učila se od bábi Tsunade a ne jenom bojovat. Znala všechna možná lékařská jutsu, dokonce zachránila Kankura, když ho otrávili Akatsuki a během války se snažila zachránit každého zraněného, ale..."
Když se Naruto neměl k pokračování, pobídl ho: „Ale...?" Zopakoval.
„Po skončení hlavních bojů byla spousta zraněných a umírajících. Sakura dělala všechno co bylo v jejích silách, aby je zachránila, ale bylo jich příliž. Nebylo v lidských silách pomoct všem. Byl jsem u toho, když jí lidé umírali pod rukama a sledoval jsem, jak den ode dne stále víc propadá depresím. Neuměl jsem jí pomoct já, a ani nikdo jiný. Dny i noci trávila v nemocnici, skoro nespala, až se z ničeho nic zhroutila," odmlčel se. „prospala skoro čtyři dni a když se konečně vzbudila, už to nebyla ona. Přestala se smát, vyhýbala se lidem, nechtěla s námi ani promluvit. Každý den chodila k pomníkům padlých a procházela se mezi hroby. Nikdo jsme jí nedokázali pomoct, dokud..."
„Dokud co?" vyhrkl Sasuke s obavami v hlase.
Naruto se podíval do jeho ustarané tváře a ještě víc posmutněl. „Neboj se, je v pořádku. Ale prosím tě o jednu věc. Nech jí být. Nemluv s ní a nezkoušej se jí změnit, ať to bude jakkoliv těžké. Vysvětlím ti to, ale ne teď. Hinata na mě čeká," zvedl se ze židle, „jsem rád, že jsi zpátky, Sasuke," řekl ještě s náznakem úsměvu, otočil se a dal se na odchod, nechávaje zmateného přítele za sebou.
„Naruto! Počkej!" zavolal za ním a vyběhl na ulici, blonďáka však už nespatřil. Vrátil se do restaurace a pohlédl na plnou misku vychladlého ramenu. Co to předemnou tajíš, zašeptal si pro sebe, položil na stůl peníza a vydal se pryč.

Za chůze přemýšlel nad vším, co se dozvěděl. Nejvíc ho trápila Sakura. Chtěl by jí taky navštívit, promluvit si s ní a nebo ji jen vidět...
Bez cíle se toulal Konohou. Ještě bylo světlo, ale lampy v ulicích se jedna po druhé začaly rozsvicovat.
Sasuke sledoval podvečerní život vesnice.
To je ale náhoda... pomyslel si když znovu uviďel zjizveného chlapce bez oka, jak kráčí ruku v ruce se svou dívkou směrem k parku. Litoval ho. Ve válce ztratil spolu s okem i tvář a budoucnost ninji. Ale i přesto vypadá šťastně. Pohledem sklouzl k děvčeti po jeho boku. Měla na sobě červené šaty,vlasy do půl zad stažené stuhou a pohled sklopený k zemi. Ona nebyla šťastná.
Zaujatý tímto jevem se černovlasý nanápadně přiblížil a šokovaně zastavil, když dívka zvedla oči a smaragdový pohled upřela přímo na něj. Otevřela pusu, zastavila se a překvapeně zírala na chlapce. Sasuke nemohl uvěřit, že to co vidí, je skutečné. Jak ji jen mohl nepoznat? Jak mohl přehlédnout její růžové vlasy a zářící zelené oči? Byla to skutečně Sakura. Ale teď už chápal, co tím Narut myslel, když říkal, že to není ona. Měla smrtelně bledý obličej, nepřítomný pohled a skoro se ztrácela před očima. Vypadala víc jako duch, než jako člověk. Dokonce ani neměla svou ochrannou čelenku.
Co se to děje? blesklo Sasukemu hlavou, když se otočila a jako by se nic nestalo pokračovala dál. To mě snad nepoznala? A nebo se na mě stále zlobí? Rozhodnutý získat odpověď, pustil se do pronásledování mladého páru.
Nejprve jen se mlčky procházeli, dokud nedošli k vellké bráně Konohy. Tam dívka zastavila.
„Už chceš jít domů?" zeptal se starostlivě chlapec a stoupl si čelem k ní.
„Ne, Mizuro" hlesla potichu, pozvedla koutkc do letmého úsměvu a podívala se do zdrvého oka svého přítele, „Chtěla bych jít do lesa."
„Dobře" věnoval jí jeden polibek na čelo a vyrazili.
Od vesnice se rychle vzdalovali. Sakura najednou vypadala o něco šťastněji. Bezmyšlenkovitě kličkovala mezi stromy, v patách jí byl Mizura a oba dva byli Sledováni zvědavým Sasukem. Pak se z ničeho nic nezastavila.
„Děje se něco?" zeptal se Mizura
„Ne." odpověděla z vesela, plácla sbou na zem a chlapce strhla sebou, se záchvatem smíchu. V černovláskovi za blízkým stromem začala vřít krev.
Sakury zvonivý smích se ozýval lesem, dokud na jejích rtech nespočinuly ty Mizurovy. Hlasité lupnutí větve však přerušilo ten sladký polibek a uvedlo jednookého chlapce do ostražitosti. Zvedl se, vytáhl růžovlásku na nohy a stoupl si před ní v bojovém postoji.
„Ať jsi, kdo jsi, vylez!" zavolal, „Vím, že nás už delší dobu sleduješ, tak se ukaž!"
Nemusel čekat dlouho. Sasuke opustil svůj úkryt a mířil přímo k nim.
„Ty!" procedil skrze zuby Mizuro, vzal Sakuru za ruku a pohledem propaloval příchozího vetřelce, „nemáš tady co dělat Uchiho."
„Já jen přišel pozdravit starou přítelkyni," pronesl, zastavil se kousíček před dvojicí a zadíval se na Sakuru. Ta však jen zmateně a trošku vystrašeně těkala očima mezi chlapci, ale nevydala ani hlásky.
„Ale ona s tebou mluvit nechce. Uděláš nejlíp, když hned teď odejdeš a necháš nás být."
Sasuke to ignoroval a promluvil přímo k dívce. „Sakuro," pohlédla mu do očí, „já-"
„Ty oči..." přerušila ho. Postoupila o krok dopředu, nepřestávaje zvědvě zírat do chlapcových černých onyxů. Mizura ještě silněji sevřel její ruku, ale nevšímala si ho. Jako v transu se přibližovala k Sasukemu, dokud se ho téměř nedotýkala.
„Já tě znám..." zašeptala fascinovaně, zatímco černovlásek jen zamateně stál, „ale odkud?" mluvila teď spíše sama pro sebe, „znám tě už dlouho, jemomže... odkud...?"
„Sakuro, vždyť to jsem já, Sa-"
„Přestaňte!" vykřikl Mizura, „Oba dva!" silou strhl Sakuru zpět k sobě a postavil se před ní, čelem k Sasukemu. Ten měl v tu chvíli chuť zlomit chlapci vaz za to, jak zachzí s růžovláskou, ale ovládl se. Pouze položil ruku na pouzdro s kunaiem, připraven jej kdykoliv použít.
„Zmiz odsud, Uchiho! A nepokoušej se se mnou bojovat. Nejsem tak silný, jako ty, vím že bys mě porazil, ale pokud mě zabiješ, Sakura znovu ztratí vůli žít a ani ty jí nedokážeš pomoct," odmlčel se, zaťal pěsti a poníženě pohlédl do chladných očí soupeře, „ Proto tě prosím, kvůli diívce na které mi záleží a kterou miluji, odejdi, zapomeň na nás a už nikdy si znovu nevzpomeň." z jeho hlasu byla slyšet zoufalost a žádost o prosbu.
Sasuke by zmatený. Byl připraven tasit zbraň, ale po tom, co Mizura řekl? Musí zjistit, co se stalo. Ale ne teď. Nechal ruku volně sklouznout k tělu, s kamennou tváří se podíval na chlapce, pak na dívku a potom zmizel v obláčku kouře.
Mizura uvolnil svaly, svěsil hlavu a přitahl si k sobě růžovovlásku. Nebezpečí pominulo, prozatím. Ale ať už se bude snažit sbebvíc, nedokáže svou lásku ochránit navždy. Jednoho dne se všechno vrátí a to, co bude následovat, bude mnohokrát horší než to, co zažil do teď. Musí ten okamžik oddalovat jak mu to jen síly dovolí.
Chvíli stáli v objetí, až chlapec prolomil ticho, „Pojďme domů, prosím."
Sakura mu věnovala nepatrý úsměv, beze slova jej vzala za ruku a pomalu se rozešla směrem, kterým přišli.

Černovlásek se ještě nechtěl vrátit. Procházel se mezi stromy s hlavou plnou Sakury a jejího podivného chování. Ona na něj zapomněla. Jak jenom mohla? Vždyť se vrátil. Ale je v tom určitě ještě něco jiného. Jenom tak vědět co. Naruto to jistě ví, ale nevypadal, že by se mu o tom chtělo mluvit. Nejspíš ho to musí hodně trápit. Sasuke si povzdechl a zastavil se u kmene stromu. Kdo by mu mohl říct pravdu? K Tsunade se nedostane. Konec války sebou přinesl spoustu věcí k dokumentování a projednávání, nemluvě o hokageho cestách za účelem mírových smluv. Kakashi se ve vesnici téměř neukazuje. Rozhodl se skoncovat se životem osamělého vlka a oslovil Anko, která jej však hrubě odmítla, a tak si teď léčí zlomené srdce mimo oči veřejnosti. Kdo jiný může znát pravdu?
Ino! blesklo hlavou černovláskovi a už už se chtěl otočit a upalovat k Yamanakům, když v tom si všiml přítomnosti cizí chakry. V duchu musel sám sobě vynadat, že nechal vetřelce přijít tak blízko a nevšiml si jej. Nevěděl, kdo to je ani co chce a tak jenom dál přesdstíral, že je zabrán do svých myšlenek a čekal, jak se situace vyvine. Pomalu se rozešel náhodným směrem, ale své smysly zbystřil na maximum, ve snaze zjistit co nejvíce informací. Neznámý se ukrýval v korunách stromů. Zcela jistě to byl zkušený ninja. Udržoval si bezpečnou vzdálenost, která mu poskytovala úkryt před zrakem i sluchem pozorované osoby. Dával si také záležet na zamaskování své přítomnosti použitím chakry. Jeho elementem bylo určitě dřevo, neboť při každém přesunu na jinou větev pod ním ani kůra nevydala jediné hlásky, ba jako by sám strom vítal jeho přítomnost. Sasuke aktivoval svůj sharingan. Odhadl pronásledovatele na muže střední postavy, spíše mladšího, podle ráznosti pohybů. Ty také vypovídaly o jeho bohatých zkušenostech nejen se sledováním. Jeho postoj jasně poukazoval na připravenost k okamžitému zahájení souboje. A pravděpodobně dává přednost taijutsu, podle uspořádání jeho svaloviny v těle a celkovém rozložení kostry.
Rozhodně to nebyl řadový ninja. Věděl, co dělá a odhodlaně pokračoval v plnění svého úkolu, neboť mu sebevědomí nedovolilo připustit si možnou chybu. A také zapomněl na jednu důležitou věc: že Sasuke Uchiha není jen tak nějaký ninja.
Sasuke vycítil svou příležitost, když se ninja znovu přesouval na jiný strom. Musel při tom totiž spustit svůj cíl na malinkou chviličku z očí. A právě ta chvilička stačila černovláskovi k provedení svého plánu.
Ninja si oddechl, když znovu navázal oční kontakt se svým cílem. Uchiha stále chodil mezi stromy aniž by si všiml, že je sledován. Vše vycházelo podle plánu. Ještě kousek a padne přimo do nastražené pasti. Není možné, aby si jí všiml. Je dokonale skrytá. Jakmile do ní vejde, nemá šanci přežít. Teď pouze nesmí změnit směr.
Jak černovlasý postupoval stále dál, ninjovo očekávání závratně vzrůstalo. S každým krokem byl nervoznější až konečně uviděl ono místo. Už jen pár kroků a zemře, blesklo mu hlavou a roztáhl rty do šíleneckého úsměvu. Když v tom Uchiha změnil směr a zatočil doprava. Sakra, zaklel ninja v duchu a přesunul se na nižší větev. Teď ho bude muset zabít sám. Ale stále má výhodu překvapení. Přeskočil na další větev a vytahl svůj kunai. Přímou ranou by nemusel cíl zasáhnout přesně, ale když použije lanka a nejprve nepřítele zmate, pak by to mohl rychle ukončit. Celkem rychle se mu v hlavě zrodil plán, a tak se bez váhání pustil do jeho realizace. Vzal do ruky několik shurikenů, tenké lanko a naměřil si tři různé vzdálenosti. Navázané shurikeny si přidělal k pasu a seskočil o několik větví níž. Uchiha šel stále dál, pouze pozměnil směr a vracel se k vesnici. Ninjovi docházel čas. Nasadil rychlé tempo a obloukem se dostal několik desítek metrů před svou oběť. Nejprve natáhl kousek lanka mezi dva stromy, kde předpokládal, že Uchiha nejspíš projde. Tenhle trik však sloužil jen jako návnada. Schválně jej umístil viditelně, aby si cíl myslel, že se pasti vyhnul a hned za něj umístil dokonale skrytý spouštěcí mechanizmus. Až o něj zavadí, uvolní čtyři shurikeny, z každé strany dva. Poletí ve výši trupu a zabodnou se do protějších stromů, čímž uvězní oběť mezi lany. Jako další se uvolní dva shurikeny, které spoutají dolní končetiny. A pak, přímo nad ním, bude viset kunai. Jakmile bude Uchiha lapen, lanko povolí a zasadí mu tak smrtící ránu. Ninja nachystal past bleskurychle a přesně podle plánu. Když slyšel přicházet objeť, vyhledal úkryt za nejbližším stromem.
Sasuke se pomalu blížil rovnou do pasti. S hlavou skloněnou k zemi se zarazil krok před nataženým lankem. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Když nenašel nic podezřelého, pokrčil rameny. To nejspíš jen někdo zapomněl tu past rozebrat. Po válce si lidé často stěžovali na nastražené pasti v okolí vesnice, tohle musela být jen další z nich. Černovlásek opatrně překročil lano a chtěl pokračovat dál, když v tom se z prava i z leva vyřítili shurikeny. V pokusu o únik z pasti jej jedna z hvězdic ošklivě škrábla na ruce. Chytil se za poraněné místo, když v tom se kolem něj sevřely provazy a uvěznily jej v pevném sevření. Než se nadál, uslyšel, jak si chladná čepel razí cestu vzduchem shora, přímo doprostřed jeho hlavy. Zvedl oči k nebi a na poslední chvíli zoufale trhl hlavou do strany. Ozvalo se čvachtnutí, jak se kunai zabodl do Sasukeho těla a na všechny strany vystříkla krev. Ninja, doteď schovaný za stromem vyběhl přímo k umírající oběti. Už z dálky viděl, jak bezvládné tělo visí zamotané v jeho pasti a kolem se rozšiřuje rudá kaluž. Zastavil se jen malý kousek před mrtvolou, aby se přesvědčil, zda je dílo dokonáno. Kunai byl až po rukojeť zanořený v Uchihově krku, jak se snažil svéct ránu mimo svou hlavu. Nehýbal se, nedýchal, pouze krev jej pomaloučku opouštěla. Ninja se ušklíbl. Natáhl ruku k neporušené straně krku, aby zkontroloval tep. Udělal to ale spíše ze zvyku, než z nutnosti, když se z ničeho nic mrtvola škubla. Útočník pohotově poodstoupil o krok dozadu a vytahl kunai, pro případ, že by musel ještě jednou zasáhnout. Nastala chvíle zmateného ticha, kterou však přerušil tichý temný smích, vycházející z mrtvoly. Stálé víc a víc přidával na hlasitosti, dokud Sasuke pomalu nezvedl svou hlavu, zmáčenou vlastní krví a nevysmál se vyděšenému ninjovi do obličeje. Teprve potom utichl a upřel na něj černé oči. „To je všechno?" Zeptal se s úšklebkem, nepokoušeje se osvobodit z pout nebo zastavit krvácení.
Ninja chvíli jen zíral na výjev před sebou, dokud nepotřásl hlavou a nezahnal tak děsivé myšlenky. V očích mu zaplálo, oběma rukama chytil kunai, vyřítil se dopředu a s výkřikem zabodl zbraň do chlapcova břicha. Po rukou mu začala stékat horká krev, avšak Sasuke se znovu jen potichu zasmál. Útočník začal být zoufalý. Vytrhl kunai z jeho těla a v zápětí jím bodl znovu a znovu a znovu. Bez ohledu na zranění se Sasuke stále smál a čím zoufalejší vrah byl, tím více jej ten smích přiváděl k šílenství.
„Tak už chcípni!" zařval ninja a poslední ránu namířil přímo na srdce. Kunai neminul cíl, ovšem minul se s účinkem a pouze tak přiměl Sasukeho vysmát se mu ještě víc. Krví zmáčený ninja se svezl na kolena a odevzdaně pohlédl na zohavené tělo před sebou. Není možné, aby tohle všechno přežil. To prostě jede. A pak jeho výraz strnul a vystřilalo jej zděšení. Ledaže...
„Tak už ti to došlo, co?" řekl Sasuke klidně. Narovnal se, pouta kolem něj povolila a všechna zranění i krev zmizela.
„Genjutsu," hlesl ninja a v hrůze vytřeštil oči.