Kushina vs Kyuubi 4

Nic není moje, ani postavy, ani cokoli jiného! Tedy až na povídku...

Kapitola čtvrtá: Pochyby a našeptávači třetí strany

Kushina a Kurama spolu byli už něco přes rok, když se Minato vrátil do Konohy. Po celý ten čas o zamilovaném páru nikdo nevěděl. Kushina se bála, jak by vesnice na její vztah s démonem zareagovala. Možná by si lidé mysleli, že se pomátla, že přišla o rozum, že se dočista zbláznila. A kdo ví? Možná by měli i pravdu.

Kushina našla svoje štěstí, přestože se o ně nemohla s nikým podělit. Chtěla své nitro vykřičet každému, koho potkala, ale spokojila se i s jediným posluchačem. Kurama byl její celý svět. Pouto mezi nimi bylo o to silnější a ryzejší, že překonalo každou překážku, kterou mezi ně osud vztyčil.

Museli své pletky provádět v tajnosti. Nikde jinde než v Kyuubiho cele se scházet nemohli. Tím jejich vztah utrpěl nejvíce škod. Kurama nemohl svou milou vzít na žádné rande, nebo s ní ležet na rozkvetlé louce, nemohl se ráno probouzet v posteli vedle ní. Navíc, Kushina měla několik otravných nápadníků, kteří démonovi opravdu dokázali hnout žlučí.

Kushina se ale rozhodla jejich vztah naplnit nejvíce, jak jí to možnosti dovolí, a ničeho, co můžou běžné páry, se nehodlala zřeknout. Chodila do divadel, sama, večeřela v romantických restauracích, sama, podnikala pikniky za teplých slunečních dní, sama, a sehnala si manželskou postel, přestože do ní ulehala sama a sama se v ní i probouzela.

Pro všechny nezasvěcené pozorovatele bylo rudovlásčino chování divné a trochu i praštěné. Nicméně pro ni mělo vše svůj význam. Kyuubi ji nikdy neopouštěl a kamkoli se vydala, chtě nechtě ji následoval. Předstírat, že na volném místě vedle ní sedí její milý, bylo těžké, ale když slyšela jeho hluboký hlas, ne nemožné.

Každého svého nápadníka odrazila. „Nemám dneska čas. Nechci se zatím vázat. Nejsem připravená na vážný vztah. Já už přítele mám.“ Tak zněly její nejčastější výmluvy. Jednou musela i použít násilí, aby prosadila svou. Styděla se, že to nejde jinak, ale na pravdu nebyl nikdo ve vesnici připravený. Zamilovaný pár se rozhodl o svém vztahu mlžit, a pokud to bude potřeba, budou zapírat a zapírat až do soudného dne.

Kyuubi chtěl Kushinu ušetřit možné hanby, netlačil na ni a plně ji v jejím přání zachovat vůči sobě na veřejnosti chladnost podporoval. Cokoli ji učiní šťastnou, zrzavý démon rád vykoná. Navíc, v sázce byla i jeho čest. Kdyby se ostatní Bijuu dozvěděli o jeho pletce s člověkem, přišel by Kyuubi i o tu poslední špetku důstojnosti, která mu ještě zbyla. Miloval Kushinu, za to se nestyděl, přesto nemohl skousnout představu, že by se jeho vztahu s člověkem vysmál příslušník jeho vlastního rodu. Jeho vlastního rodu… Zde byl ten kritický zádrhel. Poslední zkouška jejich lásky.

Kushina se smířila s faktem, že se nikdy neprovdá. S čím se ale nemohla vyrovnat, byl strach, že jí uteče ta nejdůležitější etapa života každé ženy. Mateřství. Ani jeden o tomto tématu nemluvil. Kurama si všiml, jak se Kushina dívá na matky nesoucí svá rozkošná děťátka. Byl to pohled smutku, touhy a beznaděje. Kushina se snažila, aby jejich vztah byl co nejvíce plnohodnotný. Důkazem jejich spojení a výhry nad nepřízní osudu by bylo miminko, to ale rudovláska s démonem mít nemůže.

Už po prvním měsíci, co se sobě navzájem vyznali, si svou bezmeznou lásku dokázali tak, jak jen muž a žena můžou. Kushina nikdy nezažila nic krásnějšího, nic tak naplňujícího ani tak úžasného. Kyuubi za ní daleko nezaostával. Jejich dospělé hrátky byly zprvu něžné, jeden se druhého dotýkali, jako by byli z porcelánu a mohli se při jakémkoli prudkém pohybu proměnit na prach. S časem a zkušenostmi přišla i jistota a pravá nespoutaná vášeň. Poznali, co ten druhý má rád, co ho rozpálí, co ho vzruší, co v něm rozpoutá nezkrotnou touhu.

Při důkazech své bezmezné náklonnosti, jež se uskutečňovaly výhradně v démonově cele, nedbal šípem lásky zasažený pár nikdy opatrnosti. Zprvu se snažili krotit a k vyvrcholení přestat, ale rozvášněný Kyuubi se jen málo kdy dokázal ovládnout. Strachy z možného těhotenství časem vybledly. Pár svou neslučitelnost chápal spíše jako výhodu, než újmu. Nemuseli se nijak hlídat, nijak kontrolovat tok svých citů, nijak omezovat průchod svých emocí. To bylo tehdy.

...

Kushina seděla u stolu. Před ní ležela zpola snědená miska ramenu, jídla, které si rudovláska v poslední době velmi oblíbila. Naproti ní na ni hleděla druhá miska. Plná a pomalu chladnoucí. Na židli čelící mladé ženě neseděl člověk, nýbrž se o ni opíralo vysoké hranaté zrcadlo.

Jedna z posledních Uzumaki v něm viděla svůj odraz. Věděla, že ji skrze ně Kurama sleduje. Zvláštní. Oba koukají na to samé obdélníkové postříbřené sklo a představují si, že namísto něj sedí jejich druhá polovička. Ve skutečnosti Kurama sedí ve své cele, vydávaje zvuky mlaskání a spokojeného mručení, zatímco si Kushina, v opravdovém světě, hůlkami pohrává s nudlemi ve své misce, druhou rukou si podpírajíc svou těžkou hlavu.

„Je to vynikající,“ snaží se povzbudit svou milou démon. Kushina se jen na vteřinku slabě usměje na zrcadlo, než se vrátí ke svému páry tvořícímu ramenu. „Mluv se mnou, lištičko,“ snažil se rozpovídat svou spřízněnou duši v cele opuštěný zrzoun.

„Přemýšlela jsem o budoucnosti,“ promluvila konečně, nepřestávajíc honit plátek mrkve z jedné strany misky na druhou.

„Aha,“ tušil nebezpečné vody Kurama.

„Řekni mi,“ pokračovala dál rudovláska, „má to všechno vůbec nějaký smysl?“ odložila hůlky na stůl.

„Co máš na mysli?“ zeptal se Kurama.

„Nic, nech to být,“ odsunula se od stolu Kushina. „Jsem unavená. Půjdu už spát,“ vzala obě misky a odnesla je do kuchyně, kde vývar z nich vylila do dřezu a zbylé nudle vyhodila do koše.

Vyšla schody, rukou přejížděla po zábradlí. Ulehla do postele a uvelebila se v ní. „Dobrou, lišáčku,“ zašeptala přetažená slečna.

„Spi sladce, lištičko,“ odpověděl jí medový hlas.

Milovala Kuramu, opravdu ho milovala, a stále miluje. Je toho ale na ni víc, než kolik dokáže unést. Všechny ty otázky. Všechna ta tajemství. Všechny ty lži. Za poslední rok si našla mnoho přátel, především na společných misích s dalšími týmy.

Její noví kamarádi pokládali mnoho otázek a ona ztrácela sílu si pro ně vymýšlet stále další a další kličky a výmluvy. „Tak krásná holka a sama? Měla bys s námi někdy vyrazit mezi lidi. Hned by sis našla chlapa.“ Takové a podobné řeči slýchala v poslední době často. Někdy, jen z vyčerpání, přiznala, že má přítele, ale na otázky o něm nikdy neměla odpovědi. Svět jí její milostný život ztěžoval a ztěžoval.

Kurama věděl, že je toho na ni moc. Snažil se jí pomoci, jak jen mohl. Z toho, co jí mohl nabídnout, se ujistil, že jeho „lištička“ dostala víc než dost. Povídal si s ní klidně i celé hodiny. Rozesmával ji, kdykoli se naskytla příležitost. Nacházel pro ni stále další a další komplimenty a lichotky, jen aby si Kushina nepřipadala přehlížená.

Nezapomínal jí připomínat, jak moc ji miluje, jak moc je překrásná ani jak moc pro něj znamená. A při jejich společných chvilkách se také činil. Dokonce se pokusil pro ni svou celu zútulnit, aby se do ní raději vracela, což ale jde jen těžko, když nemáte moc dobře z čeho tu potemnělou díru vylepšit.

…

„Tentokrát jsme vyvázli opravdu jen o vlásek. Ti šmejdi z Písečný jsou čím dál nebezpečnější,“ utřel si čelo černovlasý muž, než usedl na svůj dnes málem roztrhaný zadek.

„Jsem si jistá, že jen zase děláš z komára velblouda, miláčku,“ pohladila hřbet ruky svého přítele hnědovlasá žena, na první pohled starší než Kushina, která vzala místo hned naproti nim.

„Na mou duši,“ bránil se sensei Gama. „Kushino drahá, řekni téhle krasavici, že nepřeháním,“ ukázal na svou pěkně vystrojenou společnici dvojicí prstů. „Málem jsme dneska přišli o krk. Ten chlapík s ovázaným obličejem byl opravdu tvrdý protivník,“ vrátil svou pozornost brunetě Gama.

„Nerada to přiznávám, ale má pravdu,“ souhlasila se svým senseiem Kushina. „Na chvilku jsem si sama myslela, že je to můj konec. Pamatuješ? Tehdy, když nás obklíčili? Zvažovala jsem, že vážně složím zbraně.“ Jediný důvod, proč tak neudělala, byl hlas v její hlavě, který jí šeptal pokračovat, nezahazovat flintu do žita, vzchopit se a bojovat dál. Navíc, drobná pomoc od Kuramy v podobě půjčky čakry také leccos změnila. Kushina nabyla druhý dech a mohla znovu pozvednout svůj kunai. Odhodlaná bojovat až do padnutí, až do vykrvácení.

„Ale nevzdali jsme se a ukázali jim, z čeho jsme my ninjové Konohy ukutí! Utíkali se staženými ocasy, zpátky do té své vyschlé pustiny!“ praštil pěstí do stolu trochu rozvášněný Gama.

„Co jsem ti říkala o mlácení do nábytku, který ti nepatří?“ plácla svého přítele přes rameno brunetka, její tvář nesla předstíranou přísnost.

„Promiň, zlato. Odpustíš mi?“ usmál se na ni kající se hříšník.

„Tentokrát ano, ale jen když mě políbíš,“ škádlila ho hnědovláska. Jejich těla se k sobě přiblížila, než se jejich rty spojily, aby vdechly život divokému a dlouhému aktu vzájemných náklonností.

Kushina jen trpělivě seděla a koukala jinam. Slíbila si, že je nebude rušit ani kritizovat. Po chvilce plné ocucávání, mlaskání a vrnění se dvě hrdličky konečně oddělily, když si číšník přišel pro jejich objednávky. Kushina ztratila svůj apetit, poprosila tedy pouze o sklenici vody, zatímco do sebe zahleděné duo si zažádalo o velkou mísu špaget. Kushina věděla proč. ‚Jaké klišé,‘ zakoulela očima zhnuseně.

„Promiň, neotravujeme tě moc, že ne?“ zeptal se své svěřenkyně s upřímností na hlase Gama. „Můžeme se zkusit trochu krotit, pokud se pak budeš cítit lépe,“ navrhl a už se chystal stáhnout svou paži z okolo ramen své přítelkyně, když ho Kushina ujistila, že to není potřeba.

„Stejně,“ promluvila brunetka, když si ubrouskem utřela od jemně štiplavé omáčky obarvený koutek úst, „nevíš, o co přicházíš. Pořád si myslím, že by ses měla trochu uvolnit. Zkus alespoň pro jeden den vykouknout z ulity a rozhodit sítě. Co ty víš, třeba ti v nich uvízne opravdu slušný úlovek?“ opakovala se znovu jinými slovy tmavovláska. Gama pozvedl pravačku, aby mladíka se zápisníkem upozornil, že chce zaplatit.

„Říkám vám, jsem spokojená tak, jak se věci zrovna mají,“ zamračila se Kushina.

Kyuubi ve své cele cítil, jak v jeho dívce roste hněv.

„Já vím, já vím,“ mávla rukou brunetka a podala číšníkovi prázdný a umazaný talíř. „Ten tvůj ‚imaginární přítel‘,“ naznačila uvozovky nad tím bolestným souslovím. „Nejsi ale na tohle už trochu stará?“ strachovala se o svou kamarádku bruneta.

„Není imaginární! Říká se tomu vztah na dálku!“ vyskočila ze své židle Kushina, jejíž trpělivost právě shořela. „Žije v cizině, tomu věřte!“ sáhla do kabelky pro peníze za vodu, udeřila pěstí plnou mincí do stolu a odešla. Podrážděná a vytočená.

…

Někdo zaklepal na dveře. Kushina se nemohla donutit jít otevřít. Nemilý zvuk se znovu ozval. Rudovláska zafuněla, než dodupala ke klice a vzala za ni, připravena nezvaného hosta patřičně odměnit za jeho nevhodné načasování. Chystala se opovážlivého vetřelce seřvat, když se jí dech ztratil v hrdle. Její vztek byl ten tam. Párkrát zmateně zamrkala, než otevřela pusu, jen aby ji znovu zavřela.

„Ahoj Kushino,“ ukončil nastalé ticho Minato. „Je to dlouho. Můžu dál?“ ten nevinný úsměv, ach jak jí chyběl ten nevinný úsměv.

Rudovláska nevěděla, jak odpovědět, či nejlépe zareagovat. Tak udělala to první, co ji v ten moment napadlo. Vrhla se na blonďáka a objala ho. Její stisk byl tak silný, že Namikazemu vyrazil dech. Alespoň si byli oba staří přátelé vyrovnáni.

Minato se usadil na gauči, zatímco Kushina odběhla do kuchyně rychle ohřát dvě misky instantního ramenu. Nečekala ho. Nevěděla, že se dnes vrací do vesnice. Chtěla se ho na tolik zeptat a tolik mu povědět, že ani netušila, kde začít. Vzala místo vedle něj. Nadšením a radostí zapomněla, že polévky se mají jíst. Jen držela svou misku, oči nespouštěla ze svého kamaráda z dětství.

Povídali si celý večer. Doháněli, co jim uteklo. Minato mluvil o svých cestách a tréninku s Jiraiyou, Kushina o změnách v Konoze, kterých ale konzervativní ves moc nezaznamenala. Namikaze rád slyšel, že si jeho ostatními odstrkovaná kamarádka dokázala konečně najít přátele. Byl na ni vskutku hrdý. Kushina zvažovala, že mu prozradí tu největší novinku. Koneckonců, tohle byl Minato, kluk, kterému mohla říct cokoli. Kluk, který by se na ni nikdy nemohl zlobit.

Na druhou stranu, co kdyby se tentokrát zmýlila? Co kdyby její vztah s démonem neunesl? Co kdyby ji zavrhl? A ještě hůř, co kdyby její černé tajemství vyzradil celému světu? Nemohla riskovat. Nemohla si dovolit ztratit svého prvního opravdového přítele. Rozhodla se, že prozatím udělá nejlépe, když o Kuramovi pomlčí, alespoň prozatím. Dokud se neujistí, že bude bezpečné vyjít na světlo.

„A kde je vůbec Naomi? Co si pamatuji, tak na tebe byla pořád nalepená. Proč s tebou dneska nepřišla?“ rudovláska ani nevěděla, proč se zeptala, zkrátka jí to vyklouzlo.

Blonďák mlčel a prvně se od jejich znovu shledání přestal usmívat. „My dva… Naomi… Tak nějak mě… opustila… jo,“ dostal ze sebe náhle skleslý Minato.

Kushina soucítila se svým věrným druhem. „To je mi líto. Vypadali jsme spolu tak šťastní,“ vzala ho kolem pasu a hlavu si položila na jeho rameno. „Co se stalo, jestli o tom teda chceš mluvit?“

Minato přijal její objetí. „Já ani sám nevím. Těžko se mi to popisuje. Jednoho dne za mnou prostě přišla a řekla, že našla někoho jiného. Někoho, s kým se cítí lépe, než se mnou,“ pustil Kushinu a opřel se zády o gauč.

„Někoho lepšího? Tomu se ani nechce věřit,“ snažila se ho povzbudit.

Na moment seděli mlčky. Kushina se dala do svého studeného ramenu, zatímco Minato ji tiše pozoroval. „Nešla bys se mnou zítra na večeři?“ zeptal se Minato odnikud a bez varování.

Kushina vyplivla nudle i se zeleninou na podlahu. Samým šokem pak vypila naráz většinu vývaru, aby si zajistila trochu času na zotavení. V Kuramovi hrklo, podobně jako v jeho přítelkyni. Vyskočil ve své cele na nohy, zburcován a v plné bojové pohotovosti. Démon byl stejně zaskočen, jako jeho družka, ne-li víc.

„C-cože?“ otočila se na svou dětskou lásku Kushina.

„Moc rychlé?“ zpanikařil stále stejně nervózní blonďák, snažil se nešklebit jako idiot, ale těžce selhával.

„Ehm… Ano! Přijdeš si sem po takové době a… cože?“ vyjekla na něj znovu. Až potom si všimla, jaký svinčík svou nešikovností natropila. „A hrome!“ zvedla se z gauče a položila misku na stůl. „Moje parkety!“ přeběhla do kuchyně najít něco pro úklid té strašlivé spouště.

„Já ti s tím pomůžu,“ nabídl se Minato kvapně. Hluboko v podvědomí mlátil hlavou o pomyslnou cihlovou zeď. Kdyby ho teď sensei Jiraiya viděl, praštil by se ten chlípný stařík dlaní přímo do čela. Veškerá příprava na tento kritický moment právě vyletěla oknem ven a přistála rovnou ve smetí.

„Ne, raději ne! Nebo mě ještě silou okamžiku požádáš o ruku!“ zamávala zoufalému blonďákovi před obličejem špinavým hadrem rozlícená Kushina.

Minato obranně zvedl paže. Temperamentní slečna mu tou samou rukou ukázala na dveře. „Asi už půjdu,“ rozšifroval zprávu blonďák. Kushina padla na kolena a dala se do drhnutí vodou a tukem nasáklé podlahy.

„To nepůjde pryč,“ bědovala sama pro sebe. Ještě než Namikaze za sebou zavřel dveře, nakoukl zpět za jednu z posledních Uzumaki.

„Vím, že je hloupé se zeptat, ale ohledně té večeře… neodpověděla si mi,“ zkusil bláhové štěstí blonďák. Otrávená slečna odhodila hadr na mastný flek a vrhla na Namikazeho vražedný pohled.

„Hádej chytráku,“ zkřížila si ruce na prsou. Minato poraženě přikývl a raději se klidil z cesty, nehodlal pokoušet hněv pálivé papričky.

...

Kushina ve své posteli nemohla myslet na nic jiného, než na Minatovu nabídku. Kousala se do rtu a vše přehodnocovala. Kdysi ho milovala, kdysi ji činil slabou v kolenou, kdysi snila o blonďatém rytíři ve zlaté zbroji a na stříbrném koni.

Dokonce si i živě vzpomíná, jak jednou, ještě docela mladičká a řádně poblázněná, tančila po domě bez přestání jako střelená půl hodiny, když jí Minato poslal obyčejné přání na Valentýna.

Teď je ale s Kuramou a je s ním šťastná… skoro. Ale jaký vztah je perfektní? Nic není dokonalé a láska je složitá věc, plná kompromisů a obětí.

Zavřela oči a znovu je otevřela v Kyuubiho cele. Čekal na ni. Stál se zkříženýma rukama na prsou a vážným výrazem na tváři. „O lišáčku, tak strašně mě mrzí, že jsi to musel poslouchat,“ její kroky ji nesly blíže a blíže k němu.

Kuramům pohled klesl k zemi, jeho krvavé orby bylo těžké číst. „Nedělej si kvůli mně těžkou hlavu. Já něco vydržím,“ zlehčoval svůj srdeční zásah démon.

Zastavila se přímo před ním, mezi jejich těly mezera menší, jak dva lokty. „Já vím,“ objala ho a položila si svou utrápenou hlavu na jeho ničím nekrytou hruď, „ale přeci… já bych něco takového vydržet nemohla. Kdyby mi tebe chtěl vzít nějaký jiný démon, pukla bych žárlivostí,“ nasála jeho pach a více se k němu přivinula.

Políbil ji na temeno. Jednou rukou ji hladil po zádech. Tou druhou ji držel u sebe, jen kousek nad její pánví. „Já toužím jen po tobě, to se nikdy nezmění,“ ujišťoval ji Kyuubi.

„Slibuješ?“ zašeptala, přestože znala odpověď.

„Slibuji, ty moje červená lištičko,“ lehce ji zmáčkl, než ji na moment pustil, aby se jí mohl podívat přímo do očí. „Miluji tě,“ dodal a pak ji políbil.

„Já tebe taky, jako nic na světě,“ oblažila ho svou odpovědí nádherná slečna. Kurama se snížil k zemi, jeho zrzavý ocas se za ním spokojeně míhal. Kushina se posadila na klín svého milého a vzala ho kolem krku. Mlčeli a jen se na sebe dívali, usmívajíce se přitom.