Icha Icha (31) - Lhostejnost, strach a krev

Tokime se probrala zhruba po hodině, co upadla z tvrdého nárazu hlavou do zdi do kómatu.
„Jau… Ta sv**ě. Nejdřív mě skoro uškrtí a pak mi způsobí nějakej otřes mozku,“ zastěžovala si blondýnka do prázdna, jakmile se rozpomněla, co se vlastně stalo, a nabrala plné vědomí.
„To ti udělala ona?“ ozval se hlas nedaleko od její osoby, odkazujíc na její předchozí větu, o které si marně myslela, že ji říká jen sobě.
Tokime vytřeštila oči, „He? Sasuke?“ opáčila překvapeně, ignorujíc položenou otázku, když rozpoznala mladíkův hlas.
„Jo,“ kývl, „Co si tak překvapená? Přeci jen jsem tu zůstal, tak jasně, že jsem pořád tu,“ dodal.
Blondýnka po jeho větě sebou mírně cukla, „Ah, když o tom teď mluvíš… Kde to vlastně jsme?!“ vyjekla.
Sasuke musel potřást hlavou, jak dívka byla úplně mimo, kdy byla schopna zpozornět a snad si i jen zapamatovat jen část vět, které řekl. Nato povzdychl a jal se alespoň on zodpovědět otázku od ní, „Bůhví. Ve vězení jeho nového doupěte, které je bůhví kde. Ten had se prostě tak rád přemisťuje, a když nejsi po jeho boku, tak nikdy nevíš, kde vlastně jsi…“ opáčil, sedíc ve vedlejší cele, zatímco měl ruku na pokrčeném koleni, druhou se opíral o zem a zády naopak o stěnu.
„No jo, celej on,“ vyprskla blondýnka, konečně snad poslouchajíc. „A jak to tu zvládáš? Proč si tady vůbec zůstal? Udělal ti za tu dobu, co jsme se neviděli, něco?!“ chrlila tentokrát jednu otázku za druhou ve spěchu.
„Klídek, uklidni se. Jsem v pohodě… sama vidíš, že ještě žiju a nic mi není… tak víc netřeba ani říkat,“ odbyl ji prostě s klidným tónem.
Tokime se zatvářila podezřívavě. S vyšpulenou pusou a zamračeným pohledem se na mladíka vedle zadívala, „Jak to myslíš? Nic víc není potřeba?! To se pleteš. Co se tu od té doby dělo?!“ nevěřila jeho slovům i tónu z předchozí jeho věty.
„Nic… Á,“ najednou vyjel, jakoby si na něco snad vzpomněl, „Co ty tu vůbec zase děláš?!“ zbystřil tentokrát ohledně dané situace konečně i on, možná usilujíc o změnu tématu.
„Co by?“ opáčila a pokrčila přitom monotónně rameny, „Přišla jsem pro tebe. Nenechám tě tu přeci s ním… Dostanu tě odsud. Zachráním tě!“ řekla rozhodně, teď již se zaťatou pěstí jako důkazem, že to myslí doopravdy vážně. Sasuke otočil hlavou směrem od ní, kde si pusu přikryl rukou, aby snad nebyl vidět či slyšet jeho smích. Měl, tak jak se říká, jednoduše dost. Na jednu stranu si ten fakt ale snad chtěl i připustit, ale ve druhé chvíli už zvážněl a navrátil svou ruku zpět na místo na koleni, když otáčel hlavou zpět směrem k blondýnce. „Zbláznila ses?!“ vyštěkl nenadále. „Kvůli takové kravině si mu spadla zase do spárů?! Myslel jsem si, že si chytrá, ale tímhle jsi mi dokázala pravej opak.“
Tokime se zarazila. Věděla, že to tak doopravdy nemyslí, ale také pochopila onu narážku. Zírala na něj a v očích se jí pomalu začal zračit smutek, jenž přecházel v hrozivý pocit, kdy někoho zklamala. Když se poté rozhodla, že něco přeci jen namítne, přerušil její snahu s otevřenou pusou, zvuk smíchu.
„Hah… Ano! Je hloupá! Je pitomá… jsem ráda, že to tak taky cítíš, Sasuke!“ rozesmál se potěšeně dívčí hlas, jenž se zde právě odnikud roznesl.
„Ach bože,“ hlesl Sasuke otráveně, když protáčel očima, načež se ještě podíval na levou stranu do země, aby snad ukázal, že jej příchozí dívka akorát jen obtěžuje a nestojí mu ani za jediný pohled. „Zase ty? Jak dlouho mě budeš ještě otravovat?“
„Jé!“ zajiskřily dívce v očích jiskřičky, „Zase se mnou mluvíš? Pokrok, jupí!“ zaradovala se. „Ehm,“ odkašlala si však hned po chvíli, již znovu rozvážným hlasem, „To je ale teď vedlejší… sama tomu ani nemůžu uvěřit, ale nejsem tu teď kvůli tobě, nýbrž kvůli téhle hloupé - jak si sám řekl, svini!“ oznámila důvod svého příchodu.
„Jak si ten slizoun dovoluje ji dát hned vedle tvé cely?! Nepřípustné! Neodpustitelné! Za to, že si s ním mluvila, tě zabiju ještě bolestivěji, než jsem měla původně v plánu!“ obrátila zrak k Tokime, která na ní pro změnu civěla beze slova jako na nějaké zjevení, a zlověstně na ní zavrčela s pohledem lačnícím po krvi.

„To jsi tak padlá na hlavu? To hodláš zabít každýho, s kým jen promluvím? Většího cvoka jsem snad neviděl, a že jsem toho viděl dost… Nemůžu uvěřit, že jsem si začínal myslet, že nejsi až tak špatná… ale to, co se z tebe stalo. Nemám slov, jsi úplně posedlá… Měli by tě co nejrychleji někam zavřít a už tě odtamtud nikdy nepustit. Svět by byl pak hned lepší a pohodlnější místo nejen pro jednoho člověka,“ opáčil Sasuke opět svým vyrovnaným tónem.
Neznámou to evidentně vykolejilo, jelikož sebou trhla tak mocně, až zavrávorala. Tokime teď věnovala vyjevený pohled právě mladému Uchihovi, který si akorát znuděně a s klidem zívnul. ‚To jako vážně?‘ řekla si přitom v duchu.
„Ne… Neboj,“ promluvila po chvíli dívka, jež se akorát probrala z onoho nečekaného šoku, „Až bude vše připravené, už si to myslet nebudeš…“ ujistila jej, než se začala opět soustředit na svůj zlověstný pohled, který celý věnovala blondýnce.
„Ale nebudu tedy hrát před tebou špinavě, Sasuke. Vyřešme to tedy férově,“ oznámila k Tokime, „Bojem na život a na smrt. Jestli jsi Sasukeho byť jen trošku hodna, budeš mít alespoň nějakou, ač mizivou, šanci mě porazit. Bude to jednoduše poháněný boj láskou!“ vykřikla a rozkopla bez problému, doteď nikým netknuté a nedobytelné, mřížové dveře od blondýnčiny cely. Tokime na ní na druhou stranu nechápavě civěla po celou dobu jejího výkladu, že se ani nepozastavila nad faktem, že neprorazitelné dveře vyletěly z pantu.
Sasuke pro změnu zpozorněl a mírně se napřímil, zatímco napjatě sledoval a vyčkával, co blondýnka udělá.

* * *
Mezitím se Konohou plížila podezřele vypadající osoba. Schovávala se totiž za každým rohem, keřem, snad i kamenem, který míjela. Když v tom ji popadl kdosi za rameno.
„Co to tu nacvičuješ?“ pronesl bělovlasý poustevník se zamračeným tónem i pohledem, „Ayano,“ zdůraznil tvrdě.
Zmíněná dívka sebou trhla překvapením. „Fuj! Jsem se tě lekla. Nevidíš, že se schovávám?! A ty mě takhle hnusně vylekáš! Mělo by ti už sakra dojít, že tohle se soustředěným lidem nedělá!“ okřikla svého přítele, jakmile mu věnovala zpoza ramene pohled.
„Hó, tak ty ses soustředila? A na co, prosím tě? Na to, jak se co nejlépe ukrýt, aby tě každý, ale úplně každý, viděl?“ zasmál se od srdce Jiraiya.
Ayano jen uraženě nafoukla tváře, jak to bývá jejím zvykem. Najednou absolutně zapomněla, před čím nebo kým se to vlastně pokoušela skrýt. Jiraiya jí jen poplácal po hlavě, ale trochu drsnějším způsobem se slovy, „Tak před kým to utíkáš?“ dožadoval se s falešným úsměvem.
„Helé!“ ošila se v moment, kdy jí dal ruku na hlavu, „Nebylo to před tebou, tak nebuď hned tak násilnickej!“ vyjela na něj. Jiraiya překvapením zvedl o pár centimetrů ruku z její hlavy, pročež vykulil oči a několikrát zamrkal. Paži ponechal ve vzdušném prázdnu ještě několik málo chvil.
„Ah, tak před kým?“ dodal zakřiknutě.
„Ale to…“ začala poněkud klidně a rozvážně, ale hned na to celá zrudla, když si onu ošemetnou situaci, ve které se nacházela, uvědomila a v hlavě připomněla. Jiraiya pouze naklonil hlavou do strany nad jejím ztichnutím a rudýma ušima. „Co?“ dodal nechápavě.
Následovalo několikaminutové ticho.
„Á, ale to nic,“ dodala po značné době. Pravděpodobně až teď ji do hlavy doputovala Jiraiyova otázka. „Jen jsem se prokecla před jedinou osobou, před kterou jsem nesměla. Jsem teď v trapné situaci a tak se to snažím ututlat tím, že se před ním schovám,“ zasmála se nad svou neschopností.
„Ty jsi blbá, děvče moje,“ utrousil jakoby nic, zatímco kroutil nesmyslně hlavou s potutelným úsměvem na tváři. Ayano se okamžitě přestala smát a při jeho slovech opět nafoukla ohradivše tváře.
„Jedna věc je, když to o sobě povím já, ale když ty, tak to je už vrchol!“ protestovala, i když z jejího tónu šlo poznat, že není vlastně vůbec uražená. Snad to řekla jen, aby řeč nestála.
Jiraiya se pousmál o to víc a poté dívku poplácal opětovně po hlavě, tentokrát však již mile, „No jo, promiň,“ řekl coby omluvu. Ayano kývnutím a úsměvem naznačila, že ji i v takovémto podání přijímá.

Chvíli se na sebe ještě bezúčelně usmívali, než poustevník promluvil.
„No nic, pokračuj ve svém maskování, já musím jít za Tsunade,“ oznámil jí, jakmile svěsil ruku z její hlavy směrem k zemi podél jeho těla. Ayano lehce kývla, i když v jejích očích bylo poznat, že to tak úplně nechápe. K otázce na vysvětlenou se ale přeci jen nepřiměla, takže jej bez dalšího slova nechala odejít, pročež se vrátila ke své roli viditelného a nápadného ducha.
Avšak Jiraiya se vydal směrem ke konožským branám namísto k nemocnici, kde se Hokage právě nacházela, což ale mladá Mitarashi poněkud opomněla, takže se Konohou poté plížila bez vědomí, že jí její přítel vlastně lhal o tom, kam a proč má ve skutečnosti namířeno.

‚Ha, měla bych toho už nechat!‘ okřikla se v duchu po pár dalších projitých uličkách, ‚Je přeci nukenin, nemůže se tu zjevit, takže klid. Jsem tu v bezpečí… teda i když. Proč vlastně utíkám? Už to ví, tak bych mu měla čelit a ne se schovávat… může se to přeci jen obrátit i v můj prospěch. Možná bude cítit to samé? Chci vědět jeho odpověď… Jenže, co když mě odmítne?! Ááá, nevím, co mám dělat!‘ rozkřičela se ve své mysli o to víc, zatímco navenek vydávala pouze prapodivné zvuky. Chytila se přitom za hlavu a namířila ji směrem k nebi, když si cuchala vlasy v rozpacích a nerozhodnosti.

* * *
Hitomi v tutéž chvíli akorát vyšla z dané nemocniční místnosti, kam před nedávnem s Tsunade zavítala. Ruce měla celé od krve a oči plné chladu a bez špetky života. Její pravý bok na tom, co se týče krve, nebyl o nic lépe.
„Sakra!“ vyjekla při pár krocích vpřed a bezmocně se nalepila levým ramenem na vedlejší zeď, o kterou si následně opřela i hlavu. „Proč i já?!“
Po chvíli ji po čele a tváři začaly téct kapky potu a očima začala klimbat. Únavou se hned nato sesunula podél zdi k zemi. Krvavý otisk se ovšem po bílé zdi táhl společně s ní.