Typ
Popírání
„Ne, to prostě není možné,
to se mi dít nemůže.
Mám jen kašel, to je jasné,
s léky se to přemůže.
I medici se můžou plést,
stává se to průběžně.
Mám nemoc, jenž nevážná jest,
s léky se to přemůže.
Já jsem ANBU, ti nestůňou,
děje se to protože
dal jsem si rande se zimou,
s léky se to přemůže.
Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem v bílém županu na posteli se zavázanou pravou rukou a zacuchanými rozpuštěnými vlasy. Zírala jsem do bílého stropu nade mnou. Chvíli jsem uvažovala, jestli jsem opravdu v Akatsuki.
Když jsem z chodby uslyšela hlas, který určitě patřil Konan, ujistila jsem se, že jsem opravdu v tady. V zápětí jsem uslyšela další dva hlasy, ale nedokázala jsem poznat, čí jsou. Každopádně jsem chtěla vědět, o čem si povídají.
Abumi uklidil nádobí a potom se opřel o kuchyňský dřez, zatímco dívka dál seděla u stolu a dívala se před sebe.
„Už sis někdy dělala jídlo?“ zeptal se Abumi a mírně naklonil hlavu na stranu.
„Můžeš mi to upřesnit?“ zeptala se nakonec po chvilce přemýšlení.
„Upřesnit co?“ vrátil jí otázku mladík.
„Co myslíš tím dělala? Jestli vařila, lovila nebo něco jiného.“ odpověděla, jako by si ani nevšimla jeho odevzdaného otráveného výrazu.
"Miluji tě!"
Ha, jaké originální vyznání, opravdu. Ale chtěla jsem to mít rychle za sebou. Můj vyvolený na mě zíral - asi si myslel, že si z něj utahuju.
"To jako...vážně?" chtěl vědět.
Achjo, někdy je takový pitomec! Opět jsem ho o tom, celá rudá, ujistila. Ještě by vážně uvěřil tomu, že se stal obětí žertíku.
Tá „slabá“
Gaarov kamenný výraz sa začal vytrácať. Menil sa na previnilý, bolestný, zúfalý. Natlačili sa mu slzy do očí a chytil si dlaňou znak lásky.
„Kankurou...ja som chcel...chcel som ju len chrániť,“ hovoril tichučkým hláskom so zovretou dušou.
Brat zostal v pomykove. Nevedel presne, vlastne vôbec netušil o čo mu ide.
„Chrániť? Nerozumiem. Pred kým? Pred čím?“
„Kankurou,“ sa postavil z kresla.
„Áno?“ Kankurou vykoľajene sledoval ako jeho brat kráča k nemu.
Díl 10. - První dole
„Klidně běž napřed, časem tě doženu..“ Podotkl jen Taku na mladšího bratránka, který jen přikývl a poté zmizel v půdě.
On sám se vydal pomalu pěšky jistým směrem. Oba dva měli dlouhou dobu k dispozici informace od zvědů Konohy, kteří patřili k nejlepším. Listová si nemohla dovolit špatné špiony, jinak by nevydržela takovou dobu.
„Kde je Sora?!“ skríkol Tieň v momente, keď vybehli von. Bol na tom, že Sora jej skupina sú vonku z tej budovy, ale očividne nie. Hádam ich len Hidan neoklamal a nezostali vnútri, teraz, keď to chcú celé zbúrať.
Tajemné Icha-Icha
Zastihnout mistra Gaie zamyšleného byl vzácný jev. Nicméně náš mistr už dlouho usilovně přemýšlel o obsahu knihy, která byla nezbytnou součástí výbavy jistého maskovaného Jounina. Nejvíc jej zajímalo, co jeho přítele na tom kusu papíru tak přitahuje.
Jednoho dne už to nevydržel. Vydal se do knihkupectví, onu tajemnou knihu si koupil, samozřejmě až po hlasitém remcání na její cenu, a vítězoslavně se do ní začetl. Nutno přiznat, že se držel celkem statečně, ale někde na desáté straně velmi elegantně omdlel.
Zatímco se Yūin smích nesl neslyšně vzduchem, Hinata se pokoušela pravidelně dýchat a odvrátit zrak od Saie. Ač marně.
To… to je nemožný. Co se stalo… Proč tak náhle? To je příliš. Co mám teď udělat?
Pri rieke s ozvalo cinknutie dvoch kunaiov.
"Nemôžem uveriť, že som sa dal na tréning práve s vami dvoma." zavrčal som ale ani jeden z tých mimoňov ma nepočul. Lee práve útočil na Naruta a kričal:
"Sila mladosti útočí!" Naruto sa stihol uhnúť práve včas, aby mu jeho päsť nepristála na tvári. No nasledujúcemu úderu sa už nevyhol.
"AAAAAAA!" zajačal Naruto a vzápetí čvachol do potoka, ale ihneď sa naštvane postavil.
"V žiadnom prípade sa nenechám poraziť niekým s účesom ako šerbeľ!"
Leeova tvár nabrala farbu paradajky.
„Tak už to musím brát vážně.“ Uznal Gekko’ü a dolů šly všechny svršky, ale nechal si na levém předloktí ten látkový náramek. Aspoň na chviličku, než ho pomalu sundával. Jeho znak začal modře svítit a po těle se mu rozprostíraly černé fleky.
„Máš, co jsi chtěl!“ Zavrčel Gekko’ü a upřel na svého soka jasně modré oči. Protože teď končíš!
Sakra! Zapomněl jsem, že i jemu se zvyšuje rychlost! Kakkò držel Gekko’üa za nohu a mlátil s ním o zem sem a tam. Stále zuřil.
Ráno:
Slnko ešte len vychádzalo, keď bol donútený vstať z pohodlnej postele. Ktokoľvek mu trieskal na dvere, musel byť dobrý sadista. Takmer poslepiačky sa vypotácal z izby, cestou hľadajúc aspoň nejaké vhodné oblečenie. Po čiastočnom úspechu pomaly došiel k dverám, ktoré sa medzičasom pod silou úderov klopajúcej osoby otvorili samé.
[hide=Nejaký ten úvod :3] Takže... toto mala byť povôdne jednorázovka ku misii FF na deň detí...lenže táto osoba 
prehliadla že to má byť na 3-4 strany a tak sa mi to podarilo na vyše 20 takže..som to pridať nemohla. Tak to sem dávam v predvianočnej podobe.
Arigato... fanúšikom mojej FF Zmätený Kazekage, ktorý mi poradili s tým, či zmeniť FF na vianočný námet miesto letného a že mi poradili s tým či to sem dať ako jednorazovku alebo ako sériu.
Mohlo být tak půl páté ráno, když nám někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ zamumlala jsem ospale a přetočila jsem se směrem ke dveřím.
Vešel Pein. "Vstávejte! Budete mít misi," oznámil nám.
„Jo, hned,“ zívla jsem.
„Já nevstávám,“ prohlásil tvrdohlavě Deidara a strčil si hlavu pod polštář.
„Mě je úplně jedno, jestli ty vstáváš, nebo ne, prostě oba budete do čtvrt hodiny před sídlem!“ zabouchl Pein dveře.
„Ty v*le,“ utrousil Deidara a hodil si přes hlavu pro jistotu i peřinu.
„Asi si hodně věříš, co? Když si myslíš, že ti to povolím, nebo se snad zúčastním!“ ukazováčkem mu rozkazovačně kroužila okolo očí. Panenky se mu kroutily, jak se prst snažil stíhat.
„Ale Yugito, no táák! Legrace musí být!“ zaprotestoval Bee a rozhodně dal paže na prsa. Naruto se k jeho přemlouvání za chvíli připojil. Dlouho, předlouho prosili, ale nic, Yugito sebou ani nehla.
[i]Stál v šeru pokoje a pozoroval spící postavu dítěte. Byl to chlapec přesně v tom správném věku, který umožňoval nástup do Akademie. Jen mlhavě vnímal, že má tmavo-hnědé dlouhé vlasy. „Vypadají podobně jako ty moje,“ pošeptal si potichoučku, aby ho nevzbudil. Okamžitě také sevřel mezi palcem a ukazovákem pramen svých vlasů. Udělal to bez přemýšlení a podvědomě, ale udělal. „Kdo to je?“ ptalo se ho zvědavě vnitřní já. Snažil se, seč mohl zaostřit na postavu, ale pořád ji viděl trochu rozmazaně.
Zemí Vody otřásala občanská válka. Bojovali mezi sebou různí ninjové a mezi nimi i uživatelé jednotlivých Kekkei Genkai. Přestože válka po čase skončila, lidé nemohli vytěsnit krvavé vzpomínky... Držitelé Kekkei Genkai byli nenáviděni!
Já jsem se narodil po válce. Má matka si vzala farmáře a skrývala svou Kekkei Genkai, kterou jsem zdědil i já. Ale mé vlohy se ukázaly jako přítěž. Otec nestál o někoho takového. Zavraždil mou matku, ale u mě se mu to nepodařilo...
S hysterickým výrazem prohrabala všechny taštičky se znakem Konohy, do té chvíle pečlivě seřazené pod obrovským zrcadlem. Obsah – vysypaný a tak dokonale promíchaný, že dávno netušila, co kam patří – potom shrnula na jednu stranu.
Oblíbenou světle růžovou rtěnku přesto nenašla.
Láska (Sakura)
Nemohla som tomu uveriť. Celé ráno som sa pripravovala. Vlasy som si rozpustila, nechala ich voľne viať a na seba som si hodila obvyklé ružové šaty.
„Aj tak to bude výnimočné!“ Len tak so mnou triasla zvedavosť a napätie. Je možné, že sa s ním dostanem do tímu?! Sasuke ma začal zaujímať už vtedy, keď som bola malá. Možno to bola láska na prvý pohľad. Usmiala som sa pri myšlienke naňho. Bolo to ako choroba.
