(Ne)důležité maličkosti (ne)obyčejných životů

"Miluji tě!"
Ha, jaké originální vyznání, opravdu. Ale chtěla jsem to mít rychle za sebou. Můj vyvolený na mě zíral - asi si myslel, že si z něj utahuju.
"To jako...vážně?" chtěl vědět.
Achjo, někdy je takový pitomec! Opět jsem ho o tom, celá rudá, ujistila. Ještě by vážně uvěřil tomu, že se stal obětí žertíku.
"Promiň, Ino, ale já už někoho mám..." sklopil oči a zrudl. Já jsem určitě zbledla. Stoprocentně je to Sakura. Nějakým záhadným způsobem uhranula Naruta i Leeho. Neexistuje limit pro její neúmyslné svádění. Dobrá, čas na lásku vypršel, přichází rozloučení - prozatím. Nenechám jí ho, nikdy!

"Jaké jsou příznaky?!"
"Bílý jazyk, horečka, opadávání nehtů...diagnóza neznámá!"
Tsunade pospíchala do nemocnice, jak jen to šlo. Na tvář si narazila roušku a doufala, že jí pomůže. Takovou nemoc ještě nezažila. Jakmile ji viděl první doktor, kterému přišla do cesty, rázně ji zastavil.
"Mám obavy, že ta choroba, kterou do Konohy zavlekl zajatec, je extrémně nakažlivá," prohlásil.
"Musím se jít podívat!"
"Tsunade-sama!" přiběhla s křikem rozčilená Sakura.
"Klid, co se děje?" vyčkávala Hokage trpělivě.
"Ta nemoc...pacienty velmi rychle zabíjí," štkala do rukávu. "Šíří se vzduchem, i ANBU už hlásí první případy...obáváme se...tohle může být konec vesnice...

Politika je zbytečná a násilnická věc. Vím to, protože jako vnuk třetího Hokage docela často chodím do kanceláří a toulám se jen tak po všech možných chodbách.
Když děda naposledy přišel z mise s několika členy ANBU, vlekli mezi sebou i nějakého zajatce. Vyslýchali ho a tloukli a já jenom poslouchal za dveřmi. Taky jsem dělal něco, co by nikdo z vesničanů nikdy nepochopil - nosil jsem mu vodu a občas s ním mluvil.
"Já jsem Kimimaro," představil se mi mile. Jednou ho zmlátili málem do bezvědomí jen kvůli tomu, že neprozradil tajemství rodu. Musel jsem ho tajně pustit na svobodu.

Už nesnášela život. Utekl jim všem prostě moc rychle. Viděla umírat přátele, jejich rodiny. A ne jen ve válce. Osud je všechny dohnal a vzal pryč z domova, z Konohy. Jak tak seděla u sklenky, běžely jí hlavou tváře a jména. Neji, Naruto, Tsunade, Shikamaru, poté i Hinata. Přišla střední léta a děti, avšak osud povolal dalšího - Sakura zemřela v zahraničí během atentátu. Tenten se otřásla. Přemáhala nutkání přemýšlet, kdo z nich bude další; přeci jen už jim táhlo na padesát. Čeká to všechny, každý si tím projde.
Cinkly dveře. To už přicházeli všichni ostatní kamarádi na jejich pravidelný dýchánek.