Cool holka - 2. kapitola: První mise

Mohlo být tak půl páté ráno, když nám někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ zamumlala jsem ospale a přetočila jsem se směrem ke dveřím.
Vešel Pein. "Vstávejte! Budete mít misi," oznámil nám.
„Jo, hned,“ zívla jsem.
„Já nevstávám,“ prohlásil tvrdohlavě Deidara a strčil si hlavu pod polštář.
„Mě je úplně jedno, jestli ty vstáváš, nebo ne, prostě oba budete do čtvrt hodiny před sídlem!“ zabouchl Pein dveře.
„Ty v*le,“ utrousil Deidara a hodil si přes hlavu pro jistotu i peřinu.
Když jsem ale asi po deseti minutách přišla z koupelny, kde jsem se převlíkala a česala jsem si moje hnědo-fialové vlasy, byl už i on převlíknutý a právě si vázal do vlasů červenou stužku.
„Jdem?“ zeptala jsem se ho a uvázala jsem si okolo pasu ledvinku s kunaii a shurikeny.
„Ok,“ zabrblal a otevřel dveře.

Raději jsem nechala jít Deidaru prvního, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych se v tom bludišti všech možných chodeb neztratila. Tak jsme asi za pět minut stáli před sídlem.
„Fajn,“ změřil si nás Pein, který už čekal před sídlem. „Vaše mise bude jít do Orochimarova sídla a ukrást mu svitek, jasný?“
Orochimaru. Přeběhl mi mráz po zádech. Fakt se mi k němu nechtělo. Už jsem u něj strávila dost času. Nadechla jsem se. „Musíme tam jít zrovna my, Peine?“
„Saiko, ty jseš jediná, kdo se bezpečně dostane do Zvučné a taky se vyznáš v Orochimarově sídlu. Takže tam musíte jít vy,“ oznámil mi Pein.
No úžasný. Fakt jsem si nemohla vybrat lepší misi.
„Fajn, tak já vás nebudu zdržovat. Zatím,“zmizel náš šéf v sídle.
„No skvělý,“utrousila jsem v ironii.
„Viď,“ zamumlal otráveně Deidara.
„Ty ho ale neznáš,“ bránila jsem se a pomalu jsem vyrazili směrem ke Zvučný.
„Orochimara zná každej,“ nedal se.
„Ale KAŽDEJ mu nemusí sloužit!“ prohodila jsem naštvaně.
„Tys mu…,“ zarazil se.
„Tak né asi,“ poklepala jsem si na čelo.
Deidara si mě změřil pohledem, jako by mi nevěřil.
„Co na mě tak čumíš? Jsem sloužila tomu de*ilovi, no a?“ snažila jsem se zlehčit situaci.
„Ale nic,“ zamumlal, ale pořád se na mě díval trochu podezíravě.

Potom už ani jeden z nás nepromluvil. Za čtyři dny jsme dorazili před bránu Zvučný. Sundali jsme si pláště a nenápadně jsme se prodrali k sídlu Orochimara, které stálo na druhém konci vesnice. Nenápadně jsme sešli po schodech. Šli jsme co nejtišeji, raději po špičkách.

Vtom u dveří naproti nám cvakla klika a začali se pomalu otevírat. Rychle jsem otevřela jiné, ty nejbližší dveře a vtrhla jsem do nich. Deidara šel za mnou a co nejrychleji je zase zabouchl. Lidé co byli v místnosti, nás vůbec nevnímali. Byli to Orochimarovi pokusní králíci. Kousali si svoje vlastní ruce a trhali si vlasy. Při pohledu na ně jsem se otřásla. Neměla jsem ale čas jim věnovat moc pozornosti, protože někdo začal otevírat dveře do místnosti. Rychle jsme se přitiskli ke zdi, protože lepší místo na schování tu fakt nebylo.

„Je tu někdo?“ uslyšela jsem mužský hlas, který jsem moc dobře znala. Kabuto!
Naštěstí do místnosti jen nahlédl a nenapadlo ho se podívat za dveře. Tak zase dveře zavřel. Slyšeli jsme jeho kroky směrem ven ze sídla.
„Uf,“ oddychl si Deidara.
„To bylo o chlup,“ poznamenala jsem, a když už jsem si byla jistá že Kabuto odešel, opatrně jsem otevřela dveře a vyšli jsme ven. Tentokrát se nám podařilo bez přerušení dojít až na konec chodby, která byla dlouhá asi patnáct metrů. Poslední dveře vedly do místnosti se svitky. To byla jediná místnost, kde jsem nikdy nebyla.

Pomalu jsem je otevtřela a s Deidarou jsme vešli dovnitř. Vzala jsem do ruky fialový svitek a přečetla jsem jeho název.
„Tajné techniky. To je ono,“ špitla jsem a strčila jsem si svitek do ledvinky mezi kunaiie a shurikeny.
„Ok, jdem,“ špitnul Deidara a tak jsme se vytratili z místnosti.

Pomalu jsme se odebírali stejnou cestou zpátky, když vtom jsme uslyšeli kroky. Kabuto se vracel. Deidara rychle otevřel jedny dveře. To ale neměl dělat. Pokusila jsem se mu v tom zabránit, ale to už bylo pozdě. Prudce otevřel dveře přímo do Orochimarova pokoje.
„Dělej, zdrháme!“ zařvala jsem a oba jsme začali běžet, jak nejrychleji to šlo.
„Saiko, vrať se!“ řval na mě Orochimaru, ale já jsem ho ignorovala.

Vtom mi na mém pravém rameni začala pulsovat prokletá pečeť. To se fakt nemohlo stát v lepší chvíli. Zatnula jsem zuby a běžela jsem dál, i když bolest byla stále silnější. Vtom po nás Kabuto hodil kunaie. Vyskočila jsem, abych se jim vyhnula, což bolest ještě o dost zvýšilo. Sykla jsem bolestí a chytila jsem se za rameno.
„VRAŤTE SE!“ řval na nás z dálky Orochimaru a hned v zápětí ho chytnul záchvat kašle. To už jsme ale vyběhli před sídlo, s Kabutem za zády.

„Katsu!“ zařval Deidara a vyhodil asi pět jílových pavoučků. Ti vybouchli a díky výbuchu se vytvořil silný kouř, takže jsme mohli utéct, aniž by Kabuto viděl, jakým směrem běžíme. Tempo jsme ale raději zvolnili až za Zvučnou. Tam jsme naskočili na jílového ptáka a letěli jsme do Akatsuki. Za necelé tři dny jsme dorazili.

„Tak co?“ zeptal se nás Pein.
„Ušlo to,“ zamumlal Deidara otrávěně.
„Co, Saiko?“ podíval se na mě.
Chtěla jsem říct „jo“, ale náhle mi prudce začala pulsovat prokletá pečeť. Nedokázala jsem to ovládnout. Vyjekla jsem bolestí a zhroutila jsem se k zemi.