Typ
............
Ako to nazvať? Obyčajná noc v obyčajnom tajnom sídle sekty menom Akatsuki? Proste zatiaľ čo Itachi potom, čo mu Sasori vypálil "omylom" izbu pri svojich vedeckých pokusoch, "ako zničiť svet do troch minút," bol prakticky "bezizbovec", a momentálne sa hrabal vo svojich ako tak zachovalich veciach, tak ostatok diktátorov okrem Deidari, vedení hlavou neziskovej organizácie Peinom kuli pikle na ovládnutie sveta.
„Děláš si z nás srandu, Uzumaki?!“ křikl posměšně Pein. Naruto ho dokonale ignoroval.
Tak, vaše komenty u Nikdy se nezměň mě inspirovaly k... k... něčemu řekněme neobvyklejšímu. NaruHina? NaruSaku? KibaHina? Nebo snad SasuHina či GaaHina? Samá voda, drazí čtenáři... xDD
Btw -věnováno všem, kteří mě k této FF inspirovali...
[font=Times New Roman]Říkají mu nebezpečný…
Kluzký, lstivý a neporazitelný…
Mladý ninja vyrazil temnou chodbou. Temnou, jako jeho duše…
Je tu sedmý a poslední díl (pohádková sedmička), tak doufám, že se vám celá povídka líbila jako mně 
Tato série sice končí, ale já rozhodně ještě něco napíšu. Sice bych si měla hledat práci nebo brigáda a tak, ale tohle je mnohem zábavnější. 
Tak, prosím, napište nějakou tu větičku, jestli to vůbec stálo za něco. Děkuju.
,,Jejda to byl trénink." Povzdychne si Risa a svěsí hlavu.Všechny jsme dneska mimořádně trénovaly spolu, abychom zlepšili týmovou práci.Všechny se unaveně šouráme. Nezávidím to Miye, která má mít trénink s Tsunade, ale možná jí ho přesune na zítřek. A když už je o ní řeč. .
,,Už jsme v té Konoze? Netrénovaly jsme zase tak daleko, ne?"
Zeptala se a unaveně si oddychla. Udiveně na ni povytáhnu obočí. Miya si otře pot z čela, stoupne si a dala ruce v bok
,,Jo, jsme v Konoze." Podotknu nechápavě. Risa se ušklíbne a zakroutí nad tímhle hlavou.
Zdolat druhou polovinu schodů bylo stejně strastiplné, jako tu první. Dřevěné berle se jí spíš pletly pod nohz, než aby pomáhaly. Po tom, co s nimi málem neprošla dveřmi, se Uraa naštvala, opřela je o zeď domu a pokusila se jít bez nich. To je jí samozřejmě nepodařilo. Od toho, aby se rozpleskla na zemi, ji zachránily jenom super tvrzená chakrová vlákna, která použila.
„Bože, já jsem pako! Že mě to nenapadlo dřív!“ vynadala si nahlas a vydala se za Tsunade. Bez berlí, podpírala se pomocí svých vláken.
Přemýšlet nad tím, co by bylo kdyby … Je to zbytečné? Je to zbytečně zajímavé, to možná … Ale nikdy se to nedá přesně odhadnout. Dá se vidět jenom to plné místečko, kdysi vyprázdněných komůrek v srdcích rozličných osob… Naplněné štěstím. Štěstím pocházejícím z představ, jak to asi mohlo být.
Byly na cestě dva dny. Za tu dobu ani jeden skoro nic neřekl. Maira šla s hlavou skopenou a ruce zabořené v kapsách. Nakopla šutr, který se jí připlet do cesty. Nevěděla si rady. Pořád měla v hlavě dvě otázky. S kým to vůbec cestuje? Jak mu pomoct, aby si vzpomenul? Možná...jo, to by možná šlo. Uchechtla se.
,,He? Je tu něco k smíchu?“ odpovědi se mu ale nedostalo. Spíš uslyšel další uchechtnutí.
,,Ty, Mairo, můžu se tě na něco zeptat?“ nevěnovala mu pozornost. Něco si mumlala pro sebe. Občas k tomu zakroutila hlavou.
Pršelo. Kapky bouřlivě mlátily do střech a z okapů se zuřivě valila voda. V rozblácené cestě se pomalu nedalo jít a rychle přeběhnout přes trávník by znamenalo koupi nových bot.
Bylo chladné březnové ráno. Všichni si užívali teplo rodinného krbu alespoň na těch pár posledních minut. Potom se museli vydat do práce nebo do školy. V jednom domě to bylo jinak. Tři členové rodiny pobíhali po domě, aby našli svůj řetízek, kabelku či cigarety. Ten čtvrtý seděl u okna a smutně se z něj díval.
„Ještě den a budeme na místě!“ křikla Hinata na Naruta, který běžel pár metrů před ní.
„Dobře." křikl na zpět, ale ani ne neotočil. Hinata trochu posmutněla. Bylo jí líto, že se s ní nebaví jako třeba se Sakurou nebo s jinou dívkou. Ale nějak na něho nenaléhala, vždyť by to mohlo vypadat jako, že se ho snaží odlákat od dívky kterou má rád.
„Po misi ji to řeknu! Řeknu ji, že ji miluji. A je mi jedno jestli se jí někdo líbí nebo ne!“ pomyslel si rozhodně Naruto. Otočil se na Hinatu a srovnal s ní krok.
Gaara sa pre zákusok do jedálne nevrátil, šiel do svojej izby, kde sa zatvoril a unavene sa hodil na gauč. Zadumane sledoval strop a spriadal pomstu pre Sandy. Keď bol práve v tom najbrutálnejšom, ozvalo sa jeho srdce. Meno Sandy sa mu ozývalo v hlave(niežeby sa s ňou zoznámil ale jej meno zachytil pri obede, keď ho povedala Temari).
“Prečo na ňu myslím? Prečo mám taký divný pocit tuto, pri srdci?“
"Všechno nejlepší k narozeninám!" popřála mi mamka a pak i taťka.
Konečně je mi 15!
"Dárky už jsi dostala, takže tady máš ještě kytičku a můžeš si jít vyzkoušet ten počítač."
"Super! Díky tati, díky mami," řekla jsem celá rozzářená a šla si sednout k novému počítači.
Ani ne za pět minut se ozvalo: "Caro! Pojď sem!"
"Už jdu!" zavolala jsem v odpověď a vyběhla z pokoje. "Ano?"
"Víš, musíme ti s tatínkem něco říct," začala mamka.
„Dobrý den, dobrý večer, dobré ráno. Všem tady ve studio ale i vám čtenářům u vašich monitorů.“ Přišel Pary před publikum v sále a zamyslel se. „Proč tolik pozdravů?? Protož nevím kdy toto FF schválí a kdy si ho budeš číst.“ Usmál se. „Dozajista všichni znáte soutěž 5 proti 5 a jelikož jsem se nudil a Fibča byla zrovna na ICQ nedalo mi to a svůj šílený nápad sem jí pod strčil.“ Uvaděč hledí do papírů a drbe se na neoholené bradě. „Sakra, to mi nemohli připomenout abych se oholil???
Cesta lesem se celkem táhla, Niki už asi 2 hodiny stěžovala a Itai z ní rozbolela hlava. Mikon s Anshinem byli v pohodě a Kashiho si hleděl svého.
„Co ti sakra vadí?“ Vrhla se Itai na Niki.
„Sem unavená a vy ne a ne zastavit!“ Tvářila se Niki naštvaně.
„Ach jo.“ Povzdychl si Anshin a Kashiho naráz.
„Nemůžeme zastavit, nestihly by jsme to!“ Pokračovala Itai.
„A jak je to ještě daleko?“ Zajímala se blondýna. Itai se zamyslela.
„Les pak hory a budeme tam.“ Usmála se.
„Cože hory?“ Vykulila Niki oči.
“Rád vás zase vidím, děti.“ pozdravil dědeček, když vešel do místnosti.
„Ahoj dědo.“ „Dědečkůů!“ „Budeš nám zase vyprávět o Shikarawě?“ obklopilo ho hejno štěbetavých, blonďatých ratolestí. Děda se usmál, posadil si jedno malinké copaté děvčátko na klín a začal vyprávět.
Toto je fakt haluz tak sorry ale inšpirácia pricháádza odvšadiaľ
"Dobrý deň šéfe, jeden extra miso rámen" zaslintal Naruto.
"Hneď to bude... táaaak tu to máš"
"Vďaka ale ja si to vezmem so sebou." Naruto si vzal rámen a otočil sa, že vyjde von no v tom do niekoho narazil. Ten niekto bola Hináta.
"Naruto ostaň stáť musím ti niečo povedať" šepla a obaja stáli na druhej strane jedného pásu látky (tam čo je napísané Ichiraku rámen bar) takže si nevydeli do tváre.
"Tak fajn Hinato ale... prečo"
„Na čo tak čumíte?“
vyrušil ho chladný hlas. Gaara potriasol hlavou. Vzhliadol jej do očí a v tom momente ho zasiahol Sandyn dvestoštyridsať voltový pohľad. Neznášala, keď si ju niekto takto prezeral, Gaara sa začervenal. Otočil sa a pomalým krokom sa uberal do jedálne, Sandy pokrútila hlavou a pobrala sa za ním. Len čo vošla do nosa jej udrela vôňa jedla.
“Mňamky, už sa teším. Som hladná ako vlk!“
Tak po tej včerajšej "čerešňovici" som sa konečne dokopala k napísaniu ďalšej časti tejto poviedky. Tak si ju užite a nezabudnite napísať nejaký komentár :-)
Hoci ho svojou silou prekvapila, ešte stále jej neodpustil, ten lak na oblečený a nočné prekvapenie. Sany bola zahĺbená do svojich myšlienok.
„Kazekage-sama?“
Gaara sa k nej otočil,
„prosím?“
„Veľmi vám vadí ten lak?“
„No dosť, ale ako vravím to si vyperieš.“
Sandy sa snažila byť milá.
„Mrzí ma to, ja som nechcela.“
„To je pekné, že ťa to mrzí ale aj tak si to vyperieš.“
Bylo krásné sluneční ráno a Akatsuki mířili do školy, pěšky, protože Tobi vypnul všechny budíky,páč si myslel, že bude víkend a tak jim ujel autobus.
„Tobi? Můžeš mi říct, JAK MŮŽE BEJT NĚKDO TAK BLBEJ JAKO TY???? Vždyť i ty keramický ptáci co dělá Deidara jsou chytřejší než ty!!!“ křičel Pein na Tobiho, který z toho měl z toho očividně srandu, protože se potichu smál pod maskou.
