Tajuplná mise 10.

Zdolat druhou polovinu schodů bylo stejně strastiplné, jako tu první. Dřevěné berle se jí spíš pletly pod nohz, než aby pomáhaly. Po tom, co s nimi málem neprošla dveřmi, se Uraa naštvala, opřela je o zeď domu a pokusila se jít bez nich. To je jí samozřejmě nepodařilo. Od toho, aby se rozpleskla na zemi, ji zachránily jenom super tvrzená chakrová vlákna, která použila.
„Bože, já jsem pako! Že mě to nenapadlo dřív!“ vynadala si nahlas a vydala se za Tsunade. Bez berlí, podpírala se pomocí svých vláken.

„Myslím, že bys mohla dál pracovat s Ibikim. Jsi tu potřebná. Ale na mise se už asi nebudeš moci vydávat.“ Prohlásila Tsunade.
„Uvidíme. Jinak děkuji Tsunade-sama.“ řekla s klidem Uraa.
„Jak uvidíme? Nikdy nebudeš moci ohýbat koleno! Jak s tímhle chceš plnit mise?“
„Nemyslím ani nebojuju kolenem a s chůzí si už nějak poradím. Každopádně to bude chtít trening. Teď už bych měla jít.“ usmála se na mírně rozzlobenou Tsunade.
„Pochybuju o tom, že se dokážeš někdy pohybovat tak, aby jsi dokázala bojovat s ostatními ninji.“
„Vsadíte se?“
„Cože?“ vytřeštila oči Tsunade.
„Vsadíte se se mnou? Jestli po měsíci treninku nedovedu vzít Kakashimu rolničku, tak jste vyhrála a já jsem s misemi mimo vesnici skončila. Ale jestli vyhraju, tak mi dáte nějakou misi a já vám dokážu, že i bez kolena umím plnit mise.“ navrhla Uraa a podávala Hokage ruku.
„Platí?“
A nebyla by to Tsunade, aby sázku nepřijala.
„Platí.“
Řekla s mírně přimhouřenýma očima Hokage a stiskla Uraa ruku.
Najednou se do místnosti přiřítila růžovovlasá dívka.
„Tsunade-sama! Potřebují vás v nemocnici!“
„Hned tam jsem. A Uraa, při tréninku na tebe bude dohlížet tady Sakura.“ Řekla mizejíc za dveřmi Tsunade.
V místnosti zbyla jen Uraa se zvednutým obočím a Sakura, která totálně nechápala situaci.
„Cože? Já? Jak dohlížet?“ prohlížela si Tsunadina žačka dosti zmateně dívku.
„Ahoj. Já jsem Uraa a tím dohlížením, myslela Hokage-sama nejspíše zdravotnický dozor při mém tréninku. Sejdeme se zítra v Ichiraku ramen a já ti vše vysvětlím, jo? Kdy by se ti to hodilo?“ domlouvala si schůzku Uraa, teď neměla moc náladu na vysvětlování. Sakura mírně vyvalila oči.
„Zítra? Ehm.. o půl jedné?“
„Dobře, budu tam. Zatím ahoj.“ rozloučila se Uraa a odkulhala z místnoti.

„Už jsem tě čekal, Uraa. Mám pro tebe, teda vlastně pro nás, práci.“ ozval se Ibiki, hned jak vešla do jeho kanceláře.
„Opravdu? Jsem připravena, mám vše sebou.“ opověděla mírně zaskočená Uraa.
„To je dobře. Nejspíš svoje náčiní budeš potřebovat. Pojď teď se mnou, prosím.“ Ibiki se na ní ještě chvilku díval podivným pohledem typu ´Můžu jí věřit?´.
Uraa se na něj hořce pousmála. Jestli Ibiki říkal, že bude potřebovat svoje náčiní, bude to dost důležitý a těžký výslech.
Na schodech si nechala od Ibikiho pomoci, protože byla z toho všeho chození už unavená. Její sensei to poznal, takže jí dopomohl až do poradní místnosti, která měla jednu stěnu prosklenou. Tou stěnou bylo vidět do výslechové místnosti. Uraa se tam automaticky podívala.
„To je...“ rozšířily se jí oči..