Legenda o Větrném démonu II.

“Rád vás zase vidím, děti.“ pozdravil dědeček, když vešel do místnosti.
„Ahoj dědo.“ „Dědečkůů!“ „Budeš nám zase vyprávět o Shikarawě?“ obklopilo ho hejno štěbetavých, blonďatých ratolestí. Děda se usmál, posadil si jedno malinké copaté děvčátko na klín a začal vyprávět.

Nejvěrnější a nejlepší ze samurajských vůdců feudálního pána velký Joshicune Minamoto byl podle pověstí členem tajuplného spolku Mistrů katany, to byli ti nejlepší šermíři. Však se taky vyprávělo, že když bojoval vypadalo to jako, kdyby všude kolem plál oheň a silou úderu se mu nikdo nedokázal vyrovnat. A tento obdivuhodný a vážený muž začal cvičit v boji obyčejnou dívku. Zpočátku si říkal, že je to pouhý rozmar a snažil se Shikarawu odradit nejrůznějšími těžkými cvičeními, ale ona se snažila splnit vše, co mu jen na očích viděla. Samozřejmě zastávala i své povinnosti v domácnosti, protože mistr jí učil tajně. Trénovala tak tvrdě, že každý večer sotva si lehla hned usnula.
Byly tomu už dva roky, kdy se začala Shikarawa učit v boji a pan Joshicune z ní měl jedině radost. Byla odhodlaná, snaživá a v neposlední řadě mimořádně nadaná. Ještě nezačala ani pořádně svítat a Shikarawa se už vracela z ranního tréningu, byla si zaběhat. Právě chtěla nikým neviděna proklouznout zpět do domu, ale cestu jí zastoupila nějaká postava.
„D-dobré ráno, Micuo-dono.“ pozdravila vyděšeně.
„Dobré ráno. Copak dělá služka jako ty venku tak brzo?“
„Byla jsem se projít pane.“ zalhala.
„Projít? Nejsi na to, že jsi se jen procházela, nějaká udýchaná? Co, služko!“
Shikarava jen sklopila oči a mlčela.
„Nedávno jsem se dozvěděl jednu znepokojující novinu, že jsi poctěna mimořádnou pozorností mého otce. Prý tě učí bojovat s katanou. A nelži mi služko, že to tak není! Tak se ukaž, jestli si pořád tak slabá…“ hodil jí cvičnou tyč, „.. taková ostuda pro nás jeho syny a učedníky, že začal učit holku a ještě k tomu neurozenou. Hanba a potupa jsi pro nás, ale neboj já tomu zabráním.“ usmál se samolibě.
Oba se připravili od střehu. Mírně se uklonili a začali kolem sebe kroužit jako šelmy. Micuo zaútočil jako první, podle síly útoku, který Shikarawa lehce vykryla, bylo jasné že zdědil otcovu sílu.
´Má sílu, ale není moc rychlý, to je moje šance.´pomyslela si, když uhýbala dalšímu úderu. Rozeběhla se proti Micuovi a rozhodla se, že použije malou lest. Katanu měla připravenou k seku ze shora, těsně před ním změnila polohu katany na sek ze strany. Zpomalilo jí to a Micuo, který viděl že ten útok nevykryje se snažil uhnout a při tom zasáhnout Shikarawu. Byl však moc pomalý. Tentokrát to byl on, kdo leže v prachu a bez meče.
„Máte velkou sílu, Micuo-dono. Byla čest s vámi bojovat.“ položila tyč na zem Shikarawa a zmizela v domě.

„Dobrý dne, Joshicune-dono.“ pozdravila Shikarawa a pozorovala svého mistra, který se tvářil nadmíru vážně. ´To asi bude kvůli tomu souboji ráno. Neměla jsem se nechat vyprovokovat.´povzdechla si v duchu.
„Dobrý den, Shikarawo. I když nevím jestli pro tebe ten den bude dobrý. Musím zanechat výcviku s tebou.“
„Zanechat? Proč“ zeptala se Shikarawa, pak jí to došlo. „Kvůli tomu souboji s panem Micuem?“
„Souboji s Micuem? Ty jsi s ním zase bojovala? Kdy?“ zeptal se překvapeně pan Joshicune.
„Dnes ráno. Já vím, byla to chyba, ale on věděl, že mě trénujete. Sám mě na ten souboj vyzval a já… já jsem ho porazila.“
„To jsem nevěděl, je vidět, že máš talent, ale já tě dál učit nemůžu. I když bych chtěl. Můj klan, který vedu mi to nedovoluje, kdyby se někdo dozvěděl, že učím neurozenou dívku, poskvrnilo by to mou čest a hlavně čest klanu. Nemám rád tyhle nesmyslné zákony, ale musím se jimi řídit. Je mi líto, že tě už nemůžu dál učit. Byla jsi můj nejlepší žák. Teď se, prosím, vrať ke svým povinnostem v domácnosti. Sbohem.“ Odešel a nechal, zklamanou Shikarawu samotnou ve výcvikovém sále. Ta po chvíli odběhla do své komůrky oplakávat ztracený sen. Jednou chtěla chránit zemského pána jako pan Joshicune.