Jak jsem se dozvěděla celou pravdu aneb: Ať žije Konoha! 001.

"Všechno nejlepší k narozeninám!" popřála mi mamka a pak i taťka.
Konečně je mi 15!
"Dárky už jsi dostala, takže tady máš ještě kytičku a můžeš si jít vyzkoušet ten počítač."
"Super! Díky tati, díky mami," řekla jsem celá rozzářená a šla si sednout k novému počítači.
Ani ne za pět minut se ozvalo: "Caro! Pojď sem!"
"Už jdu!" zavolala jsem v odpověď a vyběhla z pokoje. "Ano?"
"Víš, musíme ti s tatínkem něco říct," začala mamka.
"A co?" zeptala jsem se a nevšímala jsem si toho, že se moji rodiče tváří nějak divně.
"Jsi adoptovaná."
ŠOK! Tak na to jsem se musela posadit. Jsi adoptovaná, jsi adoptovaná, jsi adoptovaná. znělo mi v hlavě pořád dokola. Tak tohle nejspíš nevydejchám.
"C-Caro, jsi v pořádku? Nějak ti zčervenaly oči," zeptal se taťka. No... taťka.
"Ne, nejsem v pořádku!" vykřikla jsem a vyběhla po schodech a s dveřmi do pokoje jsem řádně práskla. Vrhla jsem se na postel a začala bulet. Jak mi tohle mohli udělat, jak? Když jsem se jakžtakž uklidnila, sedla jsem si k počítači a stáhla pár dílů Naruta. Snad mě tohle uklidní. Kdybych ovšem věděla, co se stane, radši bych ten počítač ani nezapínala.
První díl Naruta se pomalu blížil ke konci, když najednou obrazovka začala blikat a "šumět". No to je výborný, novej počítač a už blbne. Měla jsem chuť do něčeho praštit. Samozřejmě, že to odnesla obrazovka. Ale co to? Pěst mi prošla obrazovkou a navíc se zdálo, že mi ji někdo nebo něco vtahuje dovnitř. Snažila jsem se ji vytáhnout, ale nešlo to, a tak jsem jen s hrůzou sledovala, jak v obrazovce mizí moje ruka. Radši jsem zavřela oči.
Když jsem je znovu otevřela, spatřila jsem něco jako tunel, který hýřil různými barvami. Došla jsem na konec tunelu a chystala se udělat poslední krok ke "svobodě". V tu chvíli jsem omdlela...

Po nějaké době jsem se probrala. Otevřela jsem jedno oko, pak druhé. Nade mnou byla obloha, okolo les. První otázka byla nasnadě: Kde to, kruci, jsem? Posadila jsem se a zběžně prohlédla okolí, a pak i sebe. Ježismarja, co to mám na sobě?! Při bližším "prozkoumání" jsem zjistila, že mám kratší černé legíny a přes ně sukni po kolena, kterou zdobily dva mega rozparky na bocích. No, aspoň že na každý straně bylo něco jako přezka, která tu sukni držela pohromadě.
Taky mám jakousi tmavězelenou vestu. Podobnou přece nosívala TenTen, napadlo mě. Na noze pod sukní jsem měla něco, co vzdáleně připomínalo ledvinku, a když jsem to otevřela, zjistila jsem, že v tom jsou kunaie, shurikeny, pár jehlic a výbušných lístků. To sem jako v Narutovi nebo co? potřásla jsem hlavou a v tu chvíli jsem dostala facku.
"Hej! Co to, kdo to..." Až pak mi došlo, že onu "facku" jsem dostala od svých vlasů. Měla jsem je o něco delší, tedy asi po zadek a spletené do copu. Taky chytly jinou barvu. Byly teď černé s bílými prameny. No bezva, takže mám jako černobílý vlasy, jo?
Z mých myšlenek mě vytrhlo zapraskání v křoví kousek ode mě. Sakra! Někdo sem jde! Měla bych se schovat! napadlo mě. Pozdě! Z křoví se vyřítil...

**********

Kdo se vyřítil z lesa a co se se mnou stane? Dozvíte se v příštím díle.