Loutkař III.

Byly na cestě dva dny. Za tu dobu ani jeden skoro nic neřekl. Maira šla s hlavou skopenou a ruce zabořené v kapsách. Nakopla šutr, který se jí připlet do cesty. Nevěděla si rady. Pořád měla v hlavě dvě otázky. S kým to vůbec cestuje? Jak mu pomoct, aby si vzpomenul? Možná...jo, to by možná šlo. Uchechtla se.
,,He? Je tu něco k smíchu?“ odpovědi se mu ale nedostalo. Spíš uslyšel další uchechtnutí.
,,Ty, Mairo, můžu se tě na něco zeptat?“ nevěnovala mu pozornost. Něco si mumlala pro sebe. Občas k tomu zakroutila hlavou.
,,Tak můžu?“ znovu žádná odpověď. Slyšel pořád jen její mumlání. I když teď už koukala do nebe.
,, Um... bude pršet, měli bychom se někam zašít.“
,,Pršet? A z čeho?“ napodobil ji, a také koukl vzhůru. Viděl jeden jediný mrak.
,,Z toho má jako pršet? To ho chce jako úplně vyždímat nebo co? Té holce asi hrabe.“ nevěřícně nad tím zakroutil hlavou a šel dál. Svou společnici nechal kus za sebou. Během několika vteřin ho dohnala. Chytla ho za rameno a táhla za sebou. Sešla z cesty, někam mezi stromy. Běželi několik minut, až se zastavili u jeskyně. Sotva vešly dovnitř, venku se stáhly bouřkové mraky a spustil se pořádný liják.
,,Jak si to věděla?“
,,Žiju takhle už asi pět let, za tu dobu se něco naučíš.“
,,No a jak dlouho to bude trvat?“
,,Vypadam snad jako rosnička na přepovídání počasí? Nemam ani páru.“ Sedla si na zem a koukala zasněně koukala do děště. Přisedl vedle ní.
,,Na co myslíš?“ zkusil navázat rozhovor, byl docela zvědavý.
,,Já? No, vzpomínám. Když jsem byla malá, vždycky jsem z okna pozorovla blesky. Už je to dávno.“
,,Mairo, kdo vlastně si?“
,,Já? No, nazvala bych se asi jako cestovatel. Chodím z jedné země do druhé, vždycky se zastavím na pár dní v nějaké vesnici, seženu si tam nějakou práci, za kteru dostanu zaplaceno, a jdu zase dál. A takhle to dělám už pět let.“
,,A co jsi dělala před tím?“
,,Věř mi, že moje minulost by tě zrovna moc nezajímala.“
,,A co když jo? Zkus to, když mě to nebude zajímat, tak tě zarazím.“
,,No dobře. Vlastně pochazim odtud, ze Země ohně. Přesně ze Skryté Listové. Máma umřela ještě když jsem byla dítě, moc si na ni nevzpomínám. Víc než táta na mou výchovu dohlížel starší bratr. Tátu jsem nikdy neposlouchala. On si mě vlastně skoro ani nevšímal. Byla jsem trochu problémový dítě. Dělala jsem si, co jsem chtěla. V noci jsem utíkala, přes den někdy kradla, občas jsem jen tak pro zábavu něco zapálila. Pak jsem se dostala na akademii, divím se, že mě tam vůbec vzali. Začala jsem tam žít jinak. Každý mě viděl jenom jako malou zlodějku. Ostatní se mě stranili. Uvědomila jsem si, že je něco špatně. Nechtěla jsem, aby mě viděli pořád jenom jako špatnou. Začala jsem se snažit. A docela mi to šlo. Na akademii jsem skončila v deseti. Za dva roky se mi povedlo složit chuuninskou zkoušku. Jenže pak přišel ten problém - někdo nechal vyhořet budovu Hokagů. Našlo se pár svědků, kteří mě prej viděli utíkat od ní. A vzhledem k mé minulosti jim to všichni věřili. Ať jsem se obhajovala jakkoliv, nikdo mi nechtěl věřit. Řekla jsem jim, že jestli potřebujou viníka, tak ať si ho někde najdou, ale že já sem to nebyla a s takovýmhle přístupem mi můžou jedině.... víš co. Sebrala jsem se, v noci si zabalila věci a odešla. Od té doby jsem tam nebyla. No, to je ve stručnosti asi tak všechno.“
,,A nechybí ti?“
,,Jak co, jak kdo. Vesnice jako taková ani ne, jediný co mi chybí, je můj bráška. Chtěla bych ho ještě vidět.“ Došly mu slova. Nevěděl co říct.
,,Nedělej si starosti. Minulost je minulost. Člověk má žít přítomností.“ pokusila se o náznak úsměvu, ale moc se jí nepovedl. Podepřela si bradu koleny a dál pozorovala bouři venku.