Typ
Naruto:
Já jsem malý Naruto,
co jí jenom ramen.
Vyzvi mě na souboj
a bude s tebou ámen!
Jen jedné dívce neublížím,
krásná Sakura její jméno je.
Ta je nejlepší, to vím
a mě určitě také miluje!
Sasuke:
Holky po mě šílí,
i když nejsem milý.
Vůbec nevím, čím to je,
ale i Sakura mě miluje!
Já však chci jen jedno,
a to co nejrychleji
sílu a rozum nabýt,
a potom Itachiho zabít!
Sakura:
Jsem mladá kunoichi,
která se zla nebojí.
Sasuke je má láska,
to víte, jsem jeho kráska!
Mé jméno je Kankurou. Jsem synem čtvrtého Kazekageho, ale i starším bratrem pátého Kazekageho, kterým je Písečný Gaara. Nyní je mi 20 let a spolu se sestrou Temari se snažíme pomoci Gaarovi spravovat naši vesnici – přesněji řečeno Skrytou Písečnou vesnici. Všichni již vedeme vlastní týmy a máme také mnoho studentů. Až donedávna jsem si myslel, že moje vzteklá povaha se projeví pouze v případě, je-li v ohrožení moje rodina nebo vesnice. V takovém případě umím být netrpělivý, nedůtklivý a splašený až hrůza. Ale divíte se mi?
„Gaaro, dáš si s náma popcorn?“ zavolala Ashley z obývacího pokoje. „Ten film začne sice až za chvíli, teďka jsou tam zprávy, ale…“ Zarazila se v půli věty a vytřeštila oči na obrazovku. Reportérka komentovala nenadálou demonstraci před světoznámým muzeem madam Tussaud.
„Nebyly dosud objasněny důvody, proč se ředitel muzea rozhodl objekt dočasně uzavřít. Jisté je jen to, že na místě se objevila policie…“
„Děje se něco?“ zeptal se jí Kankurou, protože mu připadala vyděšená, navíc byla v obličeji bledá jako stěna.
Shenai dorostly vlasy, teď jí padaly na záda. V obličeji byla příšerně bledá, jak ji neustále drželi pod zámkem. Orochimaru ji měl za tajnou zbraň, kterou zničí Akatsuki. Vše si pečlivě naplánoval. Zaútočí a zasáhne je tam, kde to bolí nejvíc. City! To slovo je mu k smíchu.
Konan seděla u Itachiho lůžka a nepřestávala se mračit. „Stalo se něco?“ odvážil se zeptat.
„Ty!“ zajíkala se vztekem. „Ty tu ležíš jak lazar a užíváš si mý lásky a péče. Kdyby se stalo něco takovýho mně, do jednoho byste se na mě vykašlali!“
„Tak jdi pryč, ne?“ Nechápal, proč se rozhodla u něj sedět, když ho nesnáší kvůli tomu, co se stalo.
„K čemu by to bylo?“ namítla. „Tohle vypij a přestane tě bolet hlava.“
Upil trochu z té páchnoucí tekutiny. Nechtěl dávat najevo svůj názor, tak jen poděkoval.
AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - díl - 39 - 51
Z chodby se ozvaly duté rány. „Takže už to začalo,“ poznamenal jeden z jejích průvodců. Lianna náhle klesla na kolena, cítila už zas na krku tlak. „V pořádku?“
„Nic mi není.“ Zvedla se a následovala Elitní, kteří si to namířili rovnou do arény.
Z ní právě někdo odcházel. Byl to Kakashi a za ním kráčel Sasuke a držel si rameno. „Co? Jak to?“ „Lianno?“ Vykřikli současně. Jen stála a rozpačitě se usmívala.
Shikamaru kráčel s jeho typicky znuděným pohledem po Konoze, když v tom zahlédl skupinku přátel: Naruta, Sakuru, Ino, Choujiho, Hinatu, Kibu a samozřejmě velikého hafíka Akamaru. Neměl chuť se s nikým vybavovat, a tak chtěl nepozorovaně zabočit do postraní uličky.
,,Héééééééj, Shikamaru!! Kam jdeš??“
*Ach bože ten Naruto je ale otravnej...Proč zrovna dneska* pomyslel si Shikamaru.
,,Pojď sem. Chtěli jsme se tě na něco zeptat.“
*No skvělé, ještě od tebe, Ino, jsem zrovna dneska potřeboval tvoje poznámky*
,,No tak, neboj se.“
Sasuke si povzdychl. „Tak to teda začalo, tsss…“ Ulicí, kterou procházel, se ozval další výkřik, zvěstující tu šíleně úžasnou novinu, že právě začal Konožský Karneval.
Ulice se jen hemžily všemožnými příšerkami - aspoň tak to Sasuovi připadalo - a veselím, což mu moc po chuti nebylo.
Vtom mu někdo skočil na záda a Uchiha se rychle otočil.
Hlavou mi probíhají otázky a ze všech stran se na mě šklebí ten "nemrtvý" kterého jsem potkala před několika hodinami.
Kdo to byl?!
Proč nemůže zemřít?
O čem to proboha mluvil?
A proč, když je to Akatsuki neběžel za mnou?
Ráno mě probudí paprsek slunečního světla.
Někdo otevřel dveře!
Že by to byl...?!
Ležím bez hnutí a předstírám spánek.
Něco mě klepne po hlavě.
Než upadnu do bezvědomí, uvědomím si že se dotyčný pojistil.
"Jsem tady! Máte..?" Sakura se zarazila při pohledu na spícího muže ve svojí posteli.
Po špičkách se vrátila do kuchyně a začala chystat večeři.
Pein spí v mojí posteli! Peine spí v mojí posteli! opakovala si pobaveně v duchu stále dokola. To je fakt gól! Tohle vědět Naruto, tak…
Tváří se jí přehnal zachmuřený stín. Asi bych na něj měla dnes nějak nenápadně zapůsobit… Musí si konečně uvědomit, co pro něj všechno Pein udělal!
A pak by se třeba na Hokáge úřadu za něj mohl nějak přimluvit… aby to už konečně skončilo…
Byl jarní podvečer a Naruto jako vždy seděl na houpačce před akademií budoucích geninů a vzpomínal na staré časy kdy i on tuto budovu navštěvoval. Sasuke…odešel jsi a nenechal jsi mi na tebe ani vzpomínku… Alespoň prachobyčejnou vzpomínku. Jen ten nápis… Přemýšlel a vtom mu slza stekla po tváři.
„Vidíš to za co můžeš?! Rozbrečel jsi mě! Budoucího Hokageho!“ zařval z plných plic a utekl k hlavám Hokágů.
"Sakuro, už jsem ti říkal, že když se snažíš vtipkovat, tak to obvykle vyjde…no, nevtipně?" Naruto dříve dobrá nálada se nyní pohybovala někde kolem bodu mrazu. Jeho kamarádka opravdu věděla, jak ho zdeptat.
Káravý pohled: "Neopomínáš mi to připomínat každý den. Ale teď tě ujišťuju, že si nesnažím dělat legraci. Myslím to vážně. Nejlíp z toho vyšel po Orochimarovi Uchiha."
Celé tělo bolí. Pomalu otevřel oči. Poznal Konohu. Budovy kolem byly spálené, z některých se ještě kouřilo. Pohledem sklouzl na svoje triko. Bylo surově roztrženo. A pod ním byl nějaký znak.
„Co se stalo?“ ptal se sebe a pohled mu padl na ležící tělo. V tom mu v hlavě zableskl oheň a modré světlo. Znovu pohlédl na ninju. Byl celý zahalen v černém, včetně prázdného pouzdra na katanu. Pár sekund na něj koukal, pak se rozhodl, že se na něj doma podívá. Dřepl si vedle něj zkusil ho zvednout, byl však příliš těžký.
Vír a květ třešně 09
Naruto celou dobu utíkal, popohnán démoní silou a nutkáním ochránit Sakuru.
„Jsem moc nebezpečný, nemůžu dopustit, abych ji zranil,“ přemítal, „jednou jsem se dokázal ovládnout, ale co když mě příště přemůže?“
Věděl, že ho budou hledat. Musel se skrýt.
Našel menší jeskyni uprostřed lesa. U vchodu nakladl pasti, aby mohl včas utéct.
Sednul si na zem a vytáhl papír a tužku.
„Musím napsat Sakuře, ať se o mě nebojí,“ napadlo ho.
Po chvilce dopsal a vstal.
Brána Konohy se jako každý den otvírala na zápraží lesa a města. Většinu času, co zde byla, se kolem hemžilo hodně obyčejných a hlavně dospělých lidí. Někteří vstupovali do města, jiní (většinou Jounini) z něj vycházeli ven. Tento každodenní zmatek pozorovala skupinka lidí, která se skládala ze tří geninů. Ano, je to tady. První společný den týmu deset. Žáci již stojí na smluveném místě a trpělivě čekají na příchod svého senseie. Divné na tom je, že každý si dělá co chce.
„Takže Irezumi, povídáš…“ řeknu si polohlasně pro sebe.
Nechápem na čo dakto vymyslel keby. To slovo je plné smútku. Nikto nedokáže vrátiť čas, nedokáže zmeniť udalosti a predsa existuje. To slovo je len iný názov pre výčitky, svedomie, ľútosť, sklamanie a bolesť. Vyvoláva v nás pocit, že niečo mohlo byť inak a pri tom samo hovorí, že sa to zmeniť nedá. Podlamuje nám kolená, ubíja k ešte väčšiemu zúfalstvu, prebúdza sklamanie. Donúti nás plakať. Chlapcove myšlienky prerušil studený lejak. Za pár minút premokol do nitky, aspoň nebolo vidieť tie stekajúce slzy.
Miluji tě...
"I já tebe..." zašeptala a věděla, že ji slyšel...
Opatrně a něžně vzala jeho tělo a vydala se zpět, odkud přišla.
Musí žít dál, slíbila mu to.
Věděla však že odteď bude její život jenom pouhou existencí beze smyslu...
Mladá žena seděla na louce a hleděla do dáli. Pozorovala západ slunce.
Byli spolu tak málo, jak jen je ten svět nespravedlivý...
Už to je pět měsíců co jsem našla Narutovo tělo, pomyslela si, a ten smutek se pořád neutišil... přestane to utrpení někdy?
Varování: žádná úchylárna to není
Gai sensei ve všem je můj vzor
na ostříhání mi půjčil svůj nejmilejší kastrol,
abychom si podobní ještě více byli
do stejných zelených uniforem jsme se ustrojili.
Taky si nechávám narůst na vlas stejné huňaté obočí,
je mi ale trnem v oko…..Sakuře se nepáčí.
Oba hrdě opěvujeme naši sílu mládí
s každým chceme soutěžit, být nejlepší nás svádí.
Je obecně známo, že s Hatake Kakashim rád soupeříte,
ale když pak říkám, že si Neji začal první, tak mi nevěříte.
Info: Konan je těhotná, ale odmítá to komukoliv říct, přestože ví moc dobře, kdo je otcem, i když chlapi v organizaci tápou. A když už se přijde na to, že jejich modrovláska hodlá přivést na svět potomka, zachovají se jako správní Akatsuki - ani jeden se k mimču nechce hlásit. (nevyřčená otázka: Ne, nespárovala jsem Konan s Hidanem)
Povídka je věnována skvělé povídkářce Haruko Hime, jejíž povídkou jsem se inspirovala.
Povídka
