Hra s osudem V.

„Takže Irezumi, povídáš…“ řeknu si polohlasně pro sebe.

Vezmu amulet do ruky a shora si jej pořádně ještě jednou prohlížím. Za jiných okolností by mi to připadalo možná trochu podivné, ale ve svém případě vím o jednom tetování. O tom jednom a jediném možném tetování. Mám ho na zádech, co si pamatuji. Nedokážu si teď přesně vybavit, kdy jsem si ho prvně všimla, ale vím, že tam je. Mezi lopatkami a podél páteře se mi skví tři prostá slova z jednotlivých znaků. Každé slovo samo o sobě je jakoby sloupcem v nějaké hře. Já jen zatím pořádně nevím, o jakou hru se tu jedná. První z nich je umístěno přibližně v horní třetině zad, záleží na úhlu pohledu, hned vedle levé lopatky a znaky znamenají /Noriko (dítě obřadu)/. Druhé slovo je umístěno o dobrých pět až deset centimetrů níže než to první. Přesně kopíruje mou páteř a znaky znamenají /Ketsu (krev)/. Poslední symboly jsou opět ve stejné výšce a úrovni jako první, jen vedle pravé lopatky a význam symbolů je /Daisuke (velká pomoc)/.

Jakoby mimoděk se kouknu do spodního rtu. Nad tím horním se mi začínají objevovat drobné perličky potu od usilovného přemýšlení. Nevím o tom a nejspíš bych tak seděla ještě dlouhou dobu, kdybych neucítila ve svých ústech chuť krve. Mé vlastní krve. Olíznu si spodní ret a polknu. Zvláštní, napadne mě v příštím okamžiku. Nikdy mi nedošlo, že krev může chutnat právě takto. Zavřu oči a snažím se identifikovat své momentální pocity a pojmenovat je. Je to vlastně docela dobrý trénink a test mých schopností. Jak tedy chutná moje krev? Znovu polknu, aniž bych o to nějak zvlášť stála, je to reflex. Už vím. Má těžkou a sytou chuť. Je v ní něco silně kořeněného a chutná – jak to říct – asi kovově. Má také zvláštní vůni, kterou teď plně cítím, ale naprosto ji nedokážu popsat. Je to jako by vás najednou obklopit výjimečný a zatraceně drahý parfém, jehož složení je velmi přísně chráněno. Člověk by snadno propadl pocitu, že chce zatraceně víc než jen těch pár kapek. Znovu mne rozbolí hlava a já otevřu své oči. Mám toho akorát tak dost a najednou jsem zase tak strašlivě unavená. Jak je to možné, vždyť nic namáhavého nedělám. Ale mé tělo se tak cítí. Připadám si jak po setsakra tvrdém tréninku. Lehnu si a opět zavřu oči. V příštích minutách už mne obestírá spánek a já se mu poddávám. Klidně, bez odporu a dobrovolně. Na mé noční můry teď myslet nechci. Však ony se mi připomenou…

***** Před třemi lety v Konoze *****

Mé jméno je Mayu Sato a je mi šestnáct let. Měřím metr sedmdesát a vážím asi 55 kilo. Nevím to přesně, protože mě to nikdy moc nezajímalo. Mám krátké sytě hnědé vlasy s výraznými červenými pruhy. Moje oči jsou také hnědé barvy. Lidé někdy říkají, že jim připomínají rozpuštěnou mléčnou čokoládu. Moje oblíbená barva je modrá a zelená. Mám ráda čínskou kuchyni a bílý čaj, vlastně jakýkoli čaj. Miluji také zvířata – všechna zvířata. Hady, štíry a hmyz nevyjímaje. Na rozdíl od lidí, je můžete snadno pochopit a porozumět jim, když chcete. Vím přesně, co si mohu dovolit a co už je takříkajíc za hranicí. Prostě si s nimi rozumím, ale neptejte se mě, jak je to možné. Je to jedna z těch zvláštních schopností, které mám. Ještě ji nedokážu plně kontrolovat a rozvinou v plném jejím smyslu, cítím to. I tak to ovšem již teď zanechává dostatečný dojem a každého tím mohu ohromit. To bych o to ovšem musela stát. Nemám to ráda a nesnáším, když ze mne dělají cirkusovou atrakci. Shina také nikdo nenutí, aby se předváděl jen proto, že uvnitř jeho těla žijí brouci. Na Kibu se také nikdo nedívá zvláštně kvůli Akamaruovi. Člověk by řekl, že když potkáte někoho, kdo má na hlavě psa, tak to bude budit přinejmenším zájem. Ale to neznáte lidi. Pro ty je mnohem šťavnatější sousto, když dokážete zastavit tygra jen silou svého pohledu. Takže zatímco Shino Aburame i Kiba Inuzuka jsou v pohodě, tak na mě okolí kouká jako na zjevení. Já přeci vím, že Akamaru je ninja pes a žádný domácí mazlíček. A pokud jde o Shina, tak ten pochází z klanu, který prostě ovládá brouky. Prostě se jen nerada obhajuji. Připadá mi, že to nemám zapotřebí. Podle mne pro to neexistuje jediný rozumný důvod, takže proč mám plýtvat časem a energií. Tolik v kostce k mé maličkosti.

Právě teď ovšem stojím před kanceláří Páté Hokage a čekám, až si mě zavolá. Rozhodně to bude něco velmi zajímavého. Poslala pro mne samotnou Shizune. Vyrušila mě právě při mém tréninku, ale to mi nevadí. Cvičit se v zacházení se zbraněmi mohu přeci i později.

„Pojď dále, Mayu.“ ozve se z kanceláře přede mnou.

Projdu dveřmi dovnitř a pečlivě je za sebou zavřu. Stojím teď přímo naproti samotné Tsunade-sama. Ta právě sedí za stolem, dlaně má sepjaté a opírá se o ně hlavou. Nevidím jí tak úplně do obličeje a přesně to byl také její cíl. Ona vidí plně můj výraz, já ten její ne. Po její pravé straně stojí Shizume a v náručí drží Tonton. Zvláštní, prase oblečené do vínové vestičky a s perlovým náhrdelníkem kolem krku mě vždy rozesměje. Ale jinak je to ten nejroztomilejší tvoreček, kterého můžete potkat tady v této kanceláři. Na tohoto miláčka své schopnosti rozhodně používat nemusím. Usměji se, pozdravím a čekám, co bude dál.

„Poslední tři roky se o tebe staral Iruka-sensei.“ zeptá se Hokage. Pouze přikývnu a ona pokračuje. „Trénovala jsi až doposud pouze pod vedením Ebisu-senseie?“ Opět jen přikývnu. Hokage nyní kouká před sebe do papírů a pokračuje: „Tady stojí, že víc než precizně ovládáš taijutsu. Tvoje tělo je prý velmi variabilní a díky tomu si s ním můžeš dovolit prakticky cokoli bez větší újmy nebo únavy. Je to pravda?“
„Hai, Hokage-sama.“ odpovím prostě. Nemám k tomu co dodat, je to prosté konstatování faktu.
„Také tu stojí, že jsi rovněž dobrá v ninjutsu. Ebisu-sensei tu doslova napsat, že nezažil ještě nikoho, kdo by se tak rychle dokázal naučit prakticky jakoukoli techniku, kterou uvidí. Prý jsi perfekcionalistka a vysoce precizní. Sensei uvádí, že ještě nezažil studenta, který by tak poslouchal svého učitele. Respektuješ vše, co je ti řečeno. Vždy uděláš přesně do puntíku, co je po tobě vyžadováno. Rychle, precizně a čistě. Bez hádek a odporu. Jak si to vysvětluješ?“ zeptá se mě zvědavě.
„Nevím, jak na to odpovědět, Hokage-sama. Prostě si myslím, že vše, co je po mě vyžadováno, má svůj smysl a přesný účel. Ztrácet čas dohadováním se mi připadá jako plýtvání. Mám ráda sebe sama a svého volného času si cením. Takže o něj neokrádám ani ostatní.“ řeknu prostě.
„Výborně řečeno. Ale přeci jen jsi mladá, Mayu. A mládí se obvykle bouří a hlasitě vyjadřuje své myšlenky a pocity.“
Odmítavě zakroutím hlavou: „Nechápejte mě špatně. Poslouchám, protože mi to většinou prostě připadá rozumné a oprávněné. Pokud mám ovšem pochybnosti, tak je prostě sdělím. Nehádám se, protože vztek není řešením. Kdyby ovšem něco šlo vysloveně proti mým osobním morálním hodnotám, asi by se mnozí v mém okolí už dávno neobešli bez ucpávek do uší. Věřte mi, že se umím ozvat s patřičnou razancí, když je to potřeba.“
„Dobrá tedy. Základní výčet tvých schopností by prozatím stačil. Uvidíme, čeho se u tebe ještě dočkáme. A teď přejděme k tomu, proč jsme se tu dneska vlastně sešli. “ řekne Tsunade a upře svůj pátravý zrak opět přímo na mou osobu. „Od zítřejšího dne skončí tvůj trénink u Ebisu-senseie. Přidělím tě do týmu 7, který je pod vedením Hatake Kakashiho. Budeš jejich právoplatným členem, takže s nimi budeš trénovat a plnit mise. Zároveň chci ovšem zjistit skutečný rozsah tvých dovedností, takže je možné, že občas budeš trénovat i s jinými týmy.“

Mám o tom své pochybnosti, ale moudře si je nechám pro sebe a přikývnu na znamení souhlasu. Bohužel jsem trochu zaváhala a Hokage si toho zřejmě stačila všimnout.
„Vidím na tobě, že se ti něco nezdá. O co jde?“ zeptá se mě přímo.
„Prosím za prominutí, Hokage-sama. Mám za to, že týmy mají obvykle tři členy se zkušeným jouninem ve vedení. Pokud je toto pravidlem, pak ovšem nechápu své zařazení do stávajícího týmu 7. Je-li to možné, prosím, nechápejte to jako výtku či pochybnost vůči Vašim rozhodnutím.“
„Mám pro to své osobní důvody, Mayu. Takže si s tím nedělej starosti.“ odpoví mi. V tu chvíli pochopím, že tímto je pro ni tento náš hovor ukončen. „Teď můžeš jít, protože to je všechno. Ostatní potřebné instrukce ti sdělí během dne Shizune.“

Pouze přikývnu a pak zmizím z místnosti jako správný ninja. Tsunade se jen podívá na svoji asistentku a povytáhne pravé obočí na znamení drobného údivu.