Loučení

Trmácím se ulicemi, už ani nevím, kde přesně jsem. Snažím se soustředit, vnímat, přemýšlet, ale je to tak těžké. Zatřepu hlavou s nadějí, že se vše vyjasní, docílím jen pravého opaku. Vše je nesrozumitelně nejasné. Hlava se motá, srdce splašeně buší, ruce něco pevně svírají a nohy. Ach, ty mé ubohé nožičky se do tohoto všeho snaží tančit. Světlo lamp mě bodá do očí. Snažím si je zakrýt, ale docílím jen toho, že se do hlavy něčím praštím.
Svalím se na zem, otřesená nárazem. Vše je najednou tak klidné jako voda v jezeře.
Zahledím se na původce svého pádu.
Je to obyčejná láhev.
Užasle na ni zírám, stále nechápajíc, proč ji tak v ruce pevně svírám. Jako by snad měla být má poslední záchrana. Mé lano pro tonoucího.
Mávnu rukou a lačně ji ke rtům přitisknu. Piju až do dna. Ona je můj milenec a já její milá. Vše se najednou jasnější zdá být. Jako by alkohol byl lék na mou děravou paměť. Vzpomínám si, co tady vlastně dělám, v tak pozdní hodinu, tak sama a tak v náladě.
Z očí se slzy proudem vyřinou, snažím se znovu rychle zapomenout. Můj milenec mě ale zradil. Jediná kapička láskyplného zapomnění už nenaplňuje jeho křehké tělo. Vzteky ji odhodím do dáli, vědoma si toho, že opět zakouším pocit kruté samoty.
Pláču jak malá holka, snažím se přestat, ale nejde to. Ta bolest je silnější než já a věřte mi, já už ledacos zažila.
Dívám se kolem, ale kalným zrakem nic nevidím. Vše je rozmazané a pořád se točí. Lampy mě oslepují a hluk města bodá do uší.
Toužím po samotě, tak jako před lety. Po temném koutě, kde zármutek mě bude užírat a jediným mým přítelem tak jako vždy stane se láhev saké.
Když si na ni ale vzpomenu, rozpláču se nanovo. Připomene mi toho, kterého jsem měla ráda. Blázna s veselou tváří a chlípnou myslí, který mě vždy uměl rozesmát a mé svůdné kresby nejednou za cenu vlastního života se pokusil namalovat.
Trošku se zklidním, když na něj myslím. Srdce mi však stále svírá strašná ruka ztráty. Vím, že už ho nikdy neuvidím. Jsem tady, zatímco on ve vodním hrobě navždy spí.

Je mi zima, i když tváře mi hoří. Uplakané oči plné vzpomínek láskyplně pohlédnou na bílý měsíc. Slyším ho, jak mi našeptává, slova, co bolí a zároveň konejší můj žal, který zdá se být nekonečný.
Volá mě stále naléhavěji, někam mě chce vzít. Copak nevidí, že můj stav je více než prachbídný? Zatnu zuby a snažím se zvednout, ale tak nemožné se mi to zdá být. Ve skrytu duše prosím o pomoc kolemjdoucí. Nikdo se nezastaví, jen se na mě smutně dívají. Vzteky je okřiknu, přece já jsem ta, co tady vládne, tak ať mi koukají pomoct, nebo si to tady každý z nich škaredě odskáče.
Všichni jen mlčí a na mě se dívají. Ve svitu měsíce se mi jejich tváře velmi povědomé zdají být. Mhouřím oči, abych je lépe viděla. Jak hrůzné je mé překvapení, když zjistím, že všechny ty tváře jsou mi až moc dobře známé.
Ne, to přeci nemůžou být oni. Není možné, aby už jich bylo tolik. Tak stará přeci nemůžu být, že by všichni, které jsem znala, byli už teď mrtví?
Dívají se na mě, tváře mých přátel i nepřátel. Všichni tu teď v zástupu stojí. Co po mně jen můžou chtít? Přišli se mi snad vysmívat, podívat se, jaká je ze mě troska? Utahovat si snad z mého žalu, ze ztráty posledního přítele?
Nevím, co po mně chtějí. Chci jen, aby šli pryč. Chci být sama tak jako vždy. Přeju si, ne, chci, aby to už všechno skončilo!
Pevně sevřu víčka, až mě to zabolí. Snažím se zahnat všechny ty představy.
Duchy minulosti i přítomnosti, jež mě teď souží a nedají mi klidu.
Proč jen můj život musí být tak těžký?
„Život není těžký, má milovaná, jen je těžké ho žít. Věř mi, já sám o tom něco vím.“
Otevřu oči a vidím ho před sebou. Znovu s tím přihlouplým úsměvem a chlípným pohledem. To ale nemůže být on. On je přeci…
Jak těžké je sama sobě si to připustit. Dívám se na něj a vím, že to nemůže být on. Musí to být duch, který mě přišel strašit. Natahuje ke mně ruku, jako by nastal i čas můj. Je pravda, že mě nic nebolí, jen to prokleté srdce stále tluče do rytmu, který mě ohlušuje. Možná bych ho měla zastavit a jít s ním. Tam, kde budeme všichni spolu a šťastní. Já, on, Dan a Nawaki.
Možná by to tak bylo lepší.
Možná bych to měla udělat.
Ano, nač čekat.
Ruka se zeleně rozzáří a jako vystřelený šíp se rozletí k mému srdci.
Za víčky vidím všechny, na které se už tak moc těším. Posečkejte ještě chvíli, mí milovaní. Za chvilku budeme všichni opět spolu.

Ucítím bolest, ale žádnou úlevu. Srdce pořád tluče, ruku pevně něco svírá, otevřu oči a místo jeho milované tváře vidím tvář jeho učedníka.
„Tohle není žádné řešení, jen známka slabosti, kterou by on u tebe nerad nikdy viděl.“
„Co ty o tom můžeš vědět? Nikdy jsi o nikoho milovaného nepřišel!“ Obořím se na něj a snažím se vymanit svoji ruku z jeho sevření.
Tvrdě mi hledí do očí. Snažím se v nich číst, ale saké mi stále zastírá mysl. Až po chvilce mi s hrůzou dojde, co jsem řekla.
„Já, já, já, jsem…“
„Buď raději zticha, oba-san, teď nejsi ve stavu, abys mohla něco říkat,“ řekne tvrdě a přitom jemně.
Ztuhnu, přemýšlím, co mu mám říct. Přijdu si jako malá holka, kterou kárá otec za nějakou neplechu. Přitom on lépe než kdo jiný ví, jaké to je někoho ztratit.
„Promiň,“ je to jediné, na co se zmůžu.
Bedlivě se dívá do mých uslzených očí. Z hloubi srdce doufám, že v nich vidí, jak moc je mi líto, co jsem mu právě řekla.
„Už to neřeš, oba-san, měla jsi chvilkovou slabost. Tu mívá občas každý. I když u ostatních není značena cestou z prázdných flašek saké, naštěstí díky tomu jsem tě tady také našel.“
Užasle na něj nechápavě pohlédnu. Usměje se ještě víc, když spatří můj nechápavý výraz.
„Copak na mě tak koukáš jako sůva z nudlí.“
„Já měla jen jednu láhev,“ dostanu ze sebe na svoji obranu.
„Vážně? Co je pak tohle?“
Sleduji jeho prst, který ukazuje po cestičce směrem dolů z kopce. Vidím na ní se válet prázdné lahve. Se značným úsilím se mi je podaří spočítat.
„Ha, je jich jen pět.“
„To protože zbylých třicet se skutálelo dolů z kopce. Podle toho jsem také usoudil, že tě najdu tady nahoře.“

„Copak nemáš co říct na svoji obranu?“
„Měl by ses starat o svoje, Naruto.“
„To bych měl, oba-san, ale to už bychom si tady pak takhle nepovídali.“
„A kdo tě vůbec za mnou poslal?“ zeptám se ostře, snažíc se tak ignorovat jeho skrytou poznámku.
„Shizune. Měla o tebe strach.“
„Práskačka jedna.“
„Tak o ní nemluv, ona mě jen nasměrovala na nejbližší hospodu, potom jsem už tě musel vystopovat sám. Nebýt té lahvové cestičky, tak bych tě tady ani nenašel.“
„Bylo by to tak lepší, alespoň bys mě to nechal dokončit.“
U ucha se mi ozve mlaskavá rána a já ucítím ostrou pálivou bolest na své tváři, která najednou žhne jako samotná pec. Dám si na ní rychle ruku a užaslýma očima pohlédnu na Naruta.
„Tys mi dal facku?!“
„A dám ti ještě jednu, jestli budeš takhle ještě chvíli mluvit.“
„Co si vůbec o sobě myslíš, ty spratku?“
„Myslím si to, že v tomhle okamžiku jsem tvůj jediný přítel, který se snaží, abys neudělala nějakou blbost.“
„Vypadni a nech mě být!“
„NIKDY! On by nechtěl, aby sis něco udělala.“
„Co ty o tom můžeš vědět?“
„Nejsi jediná, komu chybí. Myslíš, že já pro něj netruchlím a srdce se mi nesevře pokaždé bolestí, když si na něj vzpomenu? Sakra, vždyť byl pro mě jako otec, kterého jsem nikdy nepoznal!“
„Copak chceš dělat uraženou, nebo mi zase nemáš co říct? Klidně si mlč dál, mě je to fuk. Můžeš se třeba upít k smrti, když ti to pomůže zahnat tu prázdnotu nebo si probodnout rukou srdce, jako jsi to chtěla udělat před chvílí, abys zahnala tu bolest, já ti v tom bránit nebudu, vlastně ani nevím, proč bych měl. Jestli se chceš chovat jako rozmazlenej harant, kterýmu vzali jeho oblíbenou hračku, tak klidně můžeš. Jen nezapomeň na to, že on se pro nás obětoval, to ne jen pro tebe a pro mě, ale pro nás pro všechny, pro celou Konohu. A jestli tohle nevidíš, tak jsi slepá, stará, blbá, sobecká ženská!“
Lítá to z něj všechno jako ze svitku při vyvolávání. Nevypadá to, že by s tím obviňováním chtěl přestat, já mu v tom ani nebudu bránit. Má pravdu, úplnou pravdu. Chovala jsem se jako malé dítě. Byla jsem naštvaná na celý svět a hledala jsem tu nejsnazší cestu, jak z toho uniknout.
Netušila jsem, že to v sobě všechno má, chlapec jako on. Tolik smutku po něm, tolik starostlivosti a vzteku na mě. Pomalu mi dochází, co jsem vlastně chtěla udělat. Největší blbost svého života. A jedině nedospělý kluk mi v tom dokázal zabránit. Usměju se, chňapnu po něm a pevně ho sevřu v náručí. Objímám ho, dávám mu poznat útěchu, kterou tolik potřebuje.
Ztuhne v mém objetí. Je to pro něj novinka. Nikdy ho nikdo neobjímal, ani nemohl. Jeho matka a otec zemřeli, když byl ještě dítě, a tak mu dávám to, co potřebuje, co oba potřebujeme. Něčí blízkost a útěchu.
Jeho ruce mě také obejmou. Cítím, jak se celý třese. Po krku mi stékají jeho horké slzy. Pláče. Nemá důvod to skrývat. Oba jsme přišli o někoho, koho jsme moc a moc milovali. To nejde přejít jen tak. Potřebujeme se. V tuhle noc smutku, nesmí být ani jeden z nás sám. Pevně se k sobě tiskneme a doufáme, že to bude lepší. Ve skrytu duše si říkáme, proč to musel být zrovna on a ne nikdo jiný. Ale to je sobecké chování hodné studu, které sem teď nepatří.
Určitě na nás musí být zajímavý pohled. Každý kolemjdoucí si určitě pomyslí, že jsme jenom dva milenci. Pravdu by však měl jen z části.
Pro tuto noc jsme dva milenci oddaní svému žalu a památce jednoho starého úchylného blázna, který chybí nejen nám dvou, ale i všem ostatním, kteří ho znali, ctili a milovali.

Rukou si zakrývám oči před neodbytným sluncem, které se mi je snad snaží vypálit. Obrátím se k němu zády a zjistím, že je už odpoledne. Konoha pode mnou je živá a plná ruchu. V duchu si říkám, že přeci nemůže být tak pozdě. Z mých myšlenek mě vytrhne starost o Tsunade. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikde není. Že by… ne, to je hloupost ne po tom, co se včera stalo. Tvář mi přitom zrudne studen. Zatřepu hlavou a snažím se zahnat tyhle pocity, když v tom uslyším cinkot skla. Pohlédnu na cestičku a všimnu si, že na ní chybí lahve. Jdu pomalu podél ní. Nakouknu přes okraj kopce a tam uvidím Tsunade, jak pilně uklízí svůj nepořádek a Shizune jí přitom pěkně péruje.
Usměju se a jsem rád, že všechno zase vrací do starých dobrých kolejí.
„Přestaň se tak blbě tlemit a pojď mi dolů pomoct, kašpare, nebo si tam pro tebe osobně dojdu.“
Úsměv se mi rozšíří od ucha k ucha. Zase je zpátky a to je moc dobře. Scházím dolů z kopce, vesele si pohvizduji a říkám si, že dnes bude opravdu krásný den.