manga_preview
Boruto TBV 07

Ze scvokárny kabát

Člověče, dbej mých slov.
Ne všichni lidé jsou dobří.

Popravdě už ani nevím, kdy to začalo, a ještě víc popravdě, je mi to úplně jedno. Babča se svým typickým patentem na rozum řekla, že se mnou tříská puberta, a já jí řekla, že to teda fakt netuším, protože na sobě žádný modřiny nepozoruju. Poslala mě s košem, prej vystřízlivět.
Před barákem jsem narazila na Yukatu a čahly jsme obě. Absolutně mi nezáleželo na tom, že ten pytel v chodbě páchl ještě dva dny a babča demonstrativně omdlévala při každým kroku. V Rudým údolí pálilo slunce a připíkalo nás dozlatova.
„Vidělas ho dneska, Matsuri?“ přetočila se Yukata na bok.
„Hmmm.“
„Ten novej kabát mu sekne.“
„Pořídil si takový ještě dva,“ broukla jsem nepřítomně. Slunce v očích mi připomínalo zlatý záblesky spon na Gaarově veledůležitým oděvu i perořízku na dubovým stole, co byl až překvapivě ostrej a pár spon i třásní pod ním úspěšně zařvalo.
Yukata se zděsila. „Proboha, kolik jich v tý zásobě má?“
„Asi si dělá sbírku,“ ušklíbla jsem se. Kdyby si aspoň pořídil každej jinak barevnej, ale ne, všechno na jedno velenudný brdo.
„Tříská s tebou puberta,“ prohlásil neoriginálně, když jsem mu to řekla a s chutí mu omlátila o hlavu fakt, že jsme skoro stejně staří. Přemýšlela jsem, jestli se bojím jeho reakce, až zjistí, jak jsem já naopak velmi originálně jeho pár nových kabátců vylepšila, nebo jestli se na to spíš těším.
Yukata se na mě dívala. Nešlo to říct.
Proč? ptala by se.

A my už nevěříme v budoucnost.

Ptala by se stejně idiocky jako pozdějc on. Jenže on byl klidnej, děsivě klidnej a ani náznakem nedal najevo, jestli ho to pobavilo nebo naštvalo.
Žvejkala jsem jako o život.
Nesnášel to, ale přehlídl to. Jako vždycky. Zas-aně jako vždycky.
Protože jsem z tebe chtěla dostat nějaký emoce.
„Protože jste strašně svázanej, Gaaro-sama. Jak nějakej panák, Kravaťák, co je děsivě prázdnej, a to vy nejste.“
Kdybych dávala víc pozor, mohla bych přísahat, že se za jeho očima cosi pohnulo, ale takhle jsem jsem si to mohla jen namlouvat. Stejně k ničemu. Vzdychl a poslal mě pryč vybalovat. Jako vždycky. Z Mlžný došly nový zásilky nektaru a když budu mít štěstí, dostanu zadara líznout.

V tomto překrásném světě pouze prožíváme své životy.

Možná to začalo tehdy, když jsem mu vrazila do pracovny a nečekala, že se bude převlíkat, protože kdo se pro všechny kami na světě převlíká uprostřed místnosti v půl jedný dopoledne?! Vlastně o nic nešlo, asi každá sedmnáctka už někoho viděla bez trička a kalhoty měl bezpečně na svým místě. Jenže mě nikdy nenapadlo, co pod těma strašnýma látkama skrývá, a že by taky mohl mít nějaký svaly, protože vedle svýho bratra vypadal jako komár vedle masařky.
A tak jsem ztuhla v pohybu a místo koktavý omluvy dostala strašnou chuť strhnout z něho i ty kalhoty.
„Ano, Matsuri?“ našel brzo svoji ztracenou rovnováhu. Beze spěchu si se svým charakteristickým bohorovým klidem oblíkl i vršek. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych mu tím jeho slavným perořízkem vylepšila taky košili.
„Deset učňů z Listový je ubytovanejch,“ dolovala jsem z paměti těžce. „Ani si moc nestěžovali. Ještě něco?“
Převzal si ode mě příslušnou složku, jako by se nic nedělo a naše bezkošilová scéna byla na denním pořádku.
Někdy jsem ho nesnášela.
„Někdy jste fakt strašnej,“ vypadla jsem pryč.

Nemá to význam, nejde s tím nic udělat.

Sari dorazila s rukou kilometr před sebou. I bez toho bychom neměly šanci ten šutr přehlídnout. Ittetsu se vyjádřil.
„Budu se vdávat,“ vyhrkla, jako by to nebylo jasný a dorazila to zářivým úsměvem.
„Skvělý, gratulace,“ sípaly jsme jedna přes druhou a Yukata se nenápadně snažila vyšťourat ze zubů zbytek karamely.
Sari si štěstí zasloužila, a tak jsem držela čistý zuby i já, nepotřebuje vědět, že si bere sebestřednýho blbce, co se bojí odpoutat od rodný hroudy a nikdy se s ním nedostane dál jak k nejbližšímu kopci. Jenže ona měla ještě jinej kalibr. A ten už Yukata stoprocentně udržet nedokázala.
„Stavíme barák,“ pronesla a některým se rozpadl svět.
Nastalo takový to trapný ticho. „Bomba,“ vykřikla jsem falešně a Yukatu pod stolem kopla.
Mohly jsme závidět? Mohly. Ale bylo to na nic.
A Yukata nemohla s jedním randem přebít půlroční uspěchanou známost.
„Z Mlžný poslali Jednorožcův nektar, nedáme?“ zahlaholila jsem. Yukata si vzápětí narvala do pusy plnou hrst karamel, aby měla výmluvu, proč jako nemluvit.
Bylo na nic závidět, jenže závist a touha nechodí po barech jen tak, závist a touha moc dobře ví, co tam najdou za trosky a kam zatnout drápky. Napadlo mě něco jinýho.
Geniálnějšího.
Šílenějšího.

Ačkoliv si tohle asi nezapamatuješ,
člověče, jsi jediný, kdo může zmáčknout spoušť.

Možná to nezačalo nikdy a bylo to přítomný vždycky. Vždyť je to jedno, úplně jedno.

Tvým cílem je opět naplnit své srdce.

„Aby ses nepřetrhla, poslyš, seš teď nějaká pracovitá,“ hučela babča, když jsem padala z baráku ještě za tmy a štěkala, jak jdu pozdě. Gaarovo pozvednutý obočí říkalo totéž. Bylo svým způsobem skvělý, že se Sari soustředila na svatbu a blbýho ženicha, zatímco Yukata se nesoustředila na nic a ze všeho nejvíc nechtěla myslet.
Vstávání za tmy, návraty za tmy, pozorování, slídění, memorování každýho jeho kroku. Chodil, jako by se ani nedotýkal země, jako by ho ten jeho veleúžasnej písek nadnášel i při obyčejným pochodu po pracovně a diktování zápisu.
„Co to má být?“ mával pokaždý papírem. Moje srdíčka v záhlaví mu moc neštymovala, ale jak říkám, i nudnej zápis je potřeba okořenit a navíc jsem na milostný dopisy stejně nikdy nebyla, komu by se to taky chtělo číst. Už takhle měl pod očima kruhy. A na smlouvy jsem mu je nekreslila.
Byla to všechno ztřeštěnost?
Možná. Možná, možná, možná. Jestli jsem se od něho mohla dočkat alespoň nějaký reakce takhle, brala jsem to.
Ztřeštěnost, nebo láska, kdo to potřebuje rozlišovat?

Jsme příliš mladí na to, abychom zemřeli.
A mihotavá nebesa čekají jen na nás,
tady a teď, v našem městě!

Viděla jsem to, měl to za očima a měl to v pohybu rukou, v těch nejmenších gestech i pečlivě kalkulovaných manévrech, který si tak úzkostlivě hlídal. Viděla jsem hodně a hodně taky slyšela, natahovala uši a cítila v každým slově pohlazení, co mi jinak nikdy nedopřál.
Začínala jsem mít hlad.
„Musíte se jít taky občas bavit, no tak!“ vytáhla jsem ho jednou s Kankurovou výraznou pomocí do baru a nalámala do něj pět kalíšků saké.
Hostinský uctivě a poctivě dolíval.
Po sedmým se náš vážný Kazekage roztomile motal. Kankurou se někam zdejchl s dlouhonohou blondýnou a velkoryse mi ho hodil na krk. „Dáš na něho pozor, že?“ zašeptal mi do ucha a zmizel.
Sama jsem se motala už po třetím kalíšku, ale o nic nešlo. Nešlo, ne?
Když na mě Gaara řval, poprvý řval potom, co jsem si úspěšně prohlídla vnitřek jeho ložnice a víc, věděla jsem, že to tak nemyslí.
Jen nebyl zvyklej pít.
Poprvý mě taky poslal k Ní. Voněla po banánech a měla pracovnu prozářenou sluncem.
„Nezdá se ti, že ho máš až nepřirozeně ráda?“ ptala se mě jako blbce, přičemž mi došlo, že tohle nedorozumění musíme okamžitě smíst ze stolu, jinak bude zle.
A tak jsem znuděně odpověděla, že pokud jde o Gaaru a mít rád, každej ho má rád nepřirozeně.
„Jenom nesnáším ty jeho kabáty. Panák Kravaťák,“ vysvětlila jsem, když se ptala na excesy s oblečením a jiný věci.

Všichni řekli;
nemá to význam, nejde s tím nic udělat.

Pořídila jsem si na kreslení srdíček rudou voskovku. Černým inkoustem to byla nuda. Vlastně jsem ho šetřila, protože ty kruhy pod očima měl čím dál horší a neuměla jsem si představit, že by k tomu ještě musel číst moje pošahaný dopisy.
Dala bych všechno na světě znovu vidět jeho odhalenou kůži. Zdálo se mi o ní.
Měkká,
krémově bílá,
jemná,
bez sebemenších jizev. A ta vůně, můj bože... Byla to posedlost, o který mluvila Ona?
Možná.
Řekla mi, že nemaj volný lůžka, a já jí řekla, že to neva, že to je nejlepší vo zeď. Zasmála se a řekla, že chápe, co Kravaťák jančí, že jsem pořád stejně hrozná. Zas to u ní vonělo po banánech. Zalovila jsem v kapse a vytáhla mentolovej bonbón.
„Máš kašel?“ zeptala se mě.
„Ne.“
„Jsou na kašel,“ dodala.
„Hmmm,“ zalovila jsem v kapse a vytáhla další. „Ne, jsou prostě dobrý,“ prohlásila jsem. „Chcete taky?“

Ještě ne.
Ještě ne.

Můj bože, a ta vůně, ta vůně...
Křičel.
Odstrkoval mě.
Shazoval.
Prosil.
Nakonec jenom prosil.
A všechno to bylo podivně báječný. „Vidíš,“ smála jsem se nadšeně, „už nejseš svázanej.“

Za této noci bez vánku se můžeme pokusit něco změnit.

Poznámky: 

Psáno na Naruto Opening 06: Stance Punks - No Boy No Cry. Sari, Yukata, Ittetsu jsou oficiální postavy, stejně jako Jednorožcův nektar je ofiko specialitou Vodní země.
Můj osobní hodinový výplach mozku. Chtěla jsem si do mise něco napsat, ale čas, nápad... všechno utíká. Za tuhle pubertální Matsuri jednou přijdu do pekla. Scvokárna = cvokárna. Člověk se tam scvrkává.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, So, 2019-09-21 20:56 | Ninja už: 2288 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

Prečítala som, pobavila sa a priznám sa, meno autora som si na začiatku nevšimla. Až v komentári od Sempai. Shocked Liať si rozpálený olej na hlavu Ti naozaj neprináleží. Poviedka len dokazuje, že rovnako výborne zvládneš nielen ťažké témy a vážny jazyk, ale aj témy odľahčené a jazyk okorenený štipkou humoru a pikantnosti.
Hoci to už Sempai spomenula predo mnou, porovnanie komára a muchy mäsiarky je pre mňa vtip mesiaca. Jump! Rovnako ma pobavila zmienka o prehlbovaní kruhov pod očami z ľúbostných dopisov. Zdieľam Gaarovo trápenie, pretože mám kruhy pod očami snáď od troch rokov a viem, že ich naozaj netreba robiť väčšími, než sú. Gaara HeHe

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, So, 2019-09-21 22:28 | Ninja už: 5610 dní, Příspěvků: 2344 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Tak se koukám, že mi záměr úplně nevyšel, ale jsem ráda, že jste se se Senpai alespoň pobavily Laughing out loud Pod tou odlehčenou šílenou mluvou se totiž mělo skrývat poměrně děsivé poselství aneb přerod v Matsuriinu totální a nezdravou posedlost Gaarou, která přešla v obtěžování. Madam vonící po banánech je psychiatrička (nebo něco takového na písečné brdo xD). Proto má Gaara čím dál horší kruhy pod očima, proto křičí a nakonec už jen prosí... aby M. přestala. Matsuri ve svém jednání totiž nevidí nic tak strašného (ač si cosi uvědomuje) a podává ho takhle zjednodušeně, po svém, viz srdíčka, pozorování, ložnice apod. Ale chápu, ono to dějově jede celkem rychle a jazyk tomu asi nepřidává, dost jsem váhala nad vložením a následným smazáním. Jsem ráda, že jste to vůbec přelouskaly a nezalekly se, děkuju Smiling Taky trpím na kruhy pod očima, strašné xD

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, Ne, 2019-09-22 11:48 | Ninja už: 2288 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

Ach, tak ten vtipný jazyk nakoniec desivosť prebil. Už ale chápem nadpis. Na druhej strane, som za odľahčenie rada. Odviazaný Gaara (aspoň na chvíľu) nie je na zahodenie. Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!!

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2019-09-21 19:09 | Ninja už: 2648 dní, Příspěvků: 2980 | Autor je: Metař Gaarova písku

Veľmi vydarený výplach mozgu, mohla by si aj častejšie takto tráviť hodinky Mrk Aj ja som vypláchla starosti z hlavy. Zvolila si relaxačný jazyk pre baby, ktorými trieska puberta. Macuri má evidentnú slabosť pre Gáru. Fakt ten jeho kabát je mimoriadny, kto mu ho navrhol, netuším. Má pravdu: „Protože jste strašně svázanej, Gaaro-sama. Jak nějakej panák, Kravaťák, co je děsivě prázdnej, a to vy nejste.“ Laughing out loud Gára vždy drží dekórum, akurát Naruto ho dokáže oživiť. Bohvie, či mal nejakú lásku, ale ostal fér, deti adoptoval a neoženil sa, ako tí dvaja super hrdinovia. Prirovnanie na popukanie: „protože vedle svýho bratra vypadal jako komár vedle masařky.“ hihihi Sari sa nám vydáva a tie dve tuším žiarlia, ale pretvárka je nadovšetko. Jednorožcov nektár by som si dala aj ja Božíííííííííííííííííííí Skvelé a veľmi užitočné, ak by to človek dokázal: „zatímco Yukata se nesoustředila na nic a ze všeho nejvíc nechtěla myslet.“ Maľovanie srdiečok bola aj moja vášeň, asi to robí každý, aj Macuri. Voňajúca po banánoch je Temari? Puzzled Tak nakoniec si Macuri užila aj napriek protestom Gárovu fajnovú pokožku Gaara HeHe Určite do pekla nepôjdeš, ani sa nikto z nás nescvrkne, leda starobou alebo inou príčinou Tee-hee Všetky pesničky majú čosi do seba a nápad pre misiu osvietený Kakashi YES Cítim sa príjemne a osviežená, vďaka, Aku Ino ti gratuluje!