manga_preview
Boruto 48

Jiskra šílenství

Když se ohlédneš, zláká tě ponuré noční město.

Zamyšleně procházel nočním městem a přemýšlel. Zkoumal své vnitřní, temné prázdno, v kterém slabě, téměř bez života poblikávala jiskřička. Orochimaru ji neznal, objevila se teprve před nedávnem.
Co byla zač? Jaký byl její význam?
Nevěděl, a to ho trochu děsilo.
Myšlenky mu ledabyle zabloudily k jeho zbrusu novému citu. Touze. Po vědění, poznání nepoznaného.
Poznání zakázaného.
Kolik toho shinobi od dob válčících klanů zapomněli?
Vztekle zaryl nehty do dlaní. Ta mučivá představa, že něco mohlo být nenávratně ztraceno, jej doháněla k nepříčetnosti.
Náhle zpozorněl.
Koutkem oka zahlédl ve tmě pohyb. Nezastavil se, pomalu šel dál a předstíral, že je stále ponořen do svých myšlenek. Hledal vhodné místo pro konfrontaci. Nesmělo být hodně na očích, ale zároveň nechtěl, aby šlo o zapadlou uličku.
Nakonec se zastavil v šeru mezi dvěma světelnými kužely pouličních lamp a nápadně zvedl hlavu, jako by zkoumal hvězdnou oblohu. Ve skutečnosti však sledoval můry, které zmateně kroužily ve světle a občas narazily do skla chránící žárovku.
Vyčkával.
Po chvíli se před ním objevil muž. Orochimaru sklonil hlavu a zadíval se mu do očí. Stáli naproti sobě, mlčeli a čekali, kdo udělá ten první krok.
„Všiml jste si.“
Hlas muže, jenž ticho prolomil, byl hrubý. Temný. Plný vypočítavosti.
„Jistěže,“ přisvědčil Orochimaru.
Danzovi se pobaveně zablesklo v očích, jeho výraz však zůstal stoicky neměnný.
„Doneslo se mi, že v knihovně vyhledáváte… Vážné čtivo,“ doplnil po odmlce, jako by hledal vhodná slova.
Vážné čtivo. Diplomaticky řečeno.
Svazky, které měly velmi blízko k zakázané literatuře, nepostradatelným vědomostem, po kterých toužil.
„Vyhrožujete mi?“ založil ruce na prsou.
Zkoumal jeho tvář, která byla stejně nečitelná jako rozpitý inkoust na pergamenu. Jaký byl jeho cíl? Studiem dostupných možností kinjutsu strávil již dobrého tři čtvrtě roku. Pochyboval, že se o tom Danzo dozvěděl až teď, ten muž měl oči úplně všude. Tak proč?
„Vůbec ne. Mám pro vás nabídku.“
Výborně, pousmál se v duchu Orochimaru. Takže nebude chodit kolem horké kaše.
„Která se jistě neodmítá,“ odvětil s úšklebkem a založil ruce na prsou. „Co by po mně vůdce ANBU mohl chtít?“
„Spolupráci. Váš otec byl výborný vědec. Předpokládám, že vaše mysl je stejná jako jeho, ne-li lepší.“
Orochimaru se posměšně uchechtl. „Lichotky vám nikdy nešly. Pokud vám na spolupráci kývnu, co z toho budu mít? Přeci víte, že zadarmo ani kuře nehrabe.“
Pokud se má spřáhnout s ďáblem, tak ať to stojí za to.
Tentokrát se Danzo doopravdy pousmál. Ale nebyl to vřelý, upřímný úsměv. Byl zkažený. A Orochimaru si překvapeně uvědomil, že ho to nijak neznepokojilo.
„Vše, po čem vaše srdce touží.“

Když o tom nebudeš přemýšlet a hledat důvody,
bude to skvělý začátek.

Se zájmem se rozhlížel po laboratoři. Byla celkem prostorná a velmi dobře vybavená.
„Tak co myslíte?“
„Myslím, že jste mi ještě neřekl, o co se jedná,“ otočil se na Danza, který stál ve dveřích.
„Ach, jistě… Jak jsem jen mohl tento detail vynechat? Chci, abyste zkoumal Hashiramovy buňky.“
Orochimaru překvapeně pozvedl obočí a Danzo se pokřiveně pousmál.
„A kde jsem je získal, není vaše starost.“
Sannin se začal znovu procházet po laboratoři a detailně zkoumat veškeré vybavení. Jen aby získal čas.
Jenom blázna by informace o buňkách Prvního Hokage nezaujala. Ale... Jak moc stál o spřáhnutí se s ďáblem, kterým muž stojící před ním nepochybně byl?
Danzo ho rozhodně využije. Ano… a poté odhodí jako nepotřebnou hračku. Tenhle výzkum rozhodně nebyl v zájmu celé vesnice či vyššího principu.
Ne, v téhle hře hrál čistě osobní zájem.
Pokud na ni nepřistoupí, může mu Danzo provést tucty nepříjemných věcí. Jestliže ji bude ochotně hrát, stane se jen využívaným nástrojem.
Zbývala jen jediná možnost.
Rozehrát svou vlastní hru a využít Danza ku svému prospěchu.
Vše, po čem vaše srdce touží…
Na tváři se mu pomalu rozléval široký úsměv a žaludek se mu zkroutil… nedočkavostí? Přesto se to stále zdráhal vyslovit.
Danzo si jeho váhání povšiml, přesto však nic neřekl.
„Oceňuji vaší velice lákavou nabídku,“ začal Orochimaru po chvilce mluvit a protahoval slova, aby tím podtrhl svůj laxní nezájem, „ale pouhá laboratoř není dostačující.“
„Chápu... A co byste si tak představoval?“
„Neomezený přístup do ANBU knihovny.“
Danzo mlčel a Orochimaru čekal na odpověď.
„Nuže, dobrá,“ pronesl nakonec. „Nechám vám připravit povolení…“
Orochimarovo srdce zaplesalo.
„Pokud vás při čemkoli přistihnou, jste v tom sám. Rozumíme si?“
Přikývl.
„Výborně,“ kývl Danzo spokojeně. „Začít můžete klidně ihned.“
A s těmito slovy odešel.

V tom městě jsou místa, kam světlo měsíce nedosáhne
a kde dokonce i samota zpívá.
Buď sám sebou. Tak mi ukaž, jak se směješ!

Orochimaru si frustrovaně povzdechl. Věděl, že to nebude jednoduché… Zmuchlal papír s poznámkami a vztekle jej hodil proti zdi. Jenomže narážel na překážku za překážkou!
Byla to nemožná výzva…
On ale přeci chtěl překonávat nemožné… Tak proč ten vztek?
Když už konečně přišel na to, jak původní vzorek duplikovat, narazil na mnohem komplikovanější problém.
Jak s jejich pomocí na někoho přenést schopnost ovládání mokutonu?
Promnul si spánky a rozpustil vlasy, které měl stažené v culíku. Svlékl bílý plášť, popadl svou ninja vestu a svižným krokem vyrazil pryč.
Potřeboval na vzduch.
Konožské ulice bzučely čilým životem a jemu došlo, že už pěkných pár týdnů byl od svítání do setmění zalezlý pod zemí. Chladné paprsky podzimního slunce jej na chvíli oslepily. Rychle zamrkal, aby se nepříjemného pocitu zbavil a pak svižným tempem vyrazil do útrob vesnice. Bezcílně se procházel rušnou hlavní třídou i zapadlými uličkami, když si překvapeně uvědomil, že jej nohy zanesly k cestě do parku, který se táhl do kopce až na vyhlídkovou plošinu nad kamennými hlavami Hokagů.
„Když už jsem tady…“ pokrčil rameny.
Cesta se táhla stromovou alejí, na které se štětec podzimu vyřádil. I on tak musel uznat, že tato pomíjivá krása má něco do sebe.
Došel až na vyhlídkovou plošinu, opřel se o zábradlí a zadíval se dolů. Spěchající lidé připomínali mravence, kteří bloudí mraveništěm odnikud nikam…
„Vypadáš, že by se ti hodila společnost,“ ozval se někdo vedle něj.
Otočil se na nově příchozího. Jiraiya se na něj s úsměvem zašklebil a kousek do trávy odhodil svazek listů se štětcem.
Nebo snad on byl tím nově příchozím?
„Nemohu říci, že z toho zrovna skáču radostí, ale když už jsi tady…“
„Nebuď bručoun… Dlouho jsem tě tu neviděl, byls na misi?“
Zakroutil hlavou. „Pracuji na jednom náročném výzkumu, který mi zabírá hodně času.“
„Aha. A takhle chcíplé se tváříš proto, žes narazil na problém?“
„Tak trochu. Teoreticky vím, jak ho vyřešit. Ale… bylo by to dost za hranou.“
„A v čem je problém? Tohle pro tebe nikdy nebyla překážka.“
Měl pravdu. Proč se tak zdráhal? Že by za to mohla ta poslední špetka svědomí? Jenže pokud chtěl dosáhnout výsledků, musel svědomí roztrhat na kousíčky, rozdupat a pohřbít velmi hluboko do svého nitra. Jedině tak uspěje.
Ucítil, jak se slabá jiskřička v jeho nitru zvětšila a zahřála.
Přesně tak… To byl jediný způsob.
„Pravda,“ odvětil mu. „Děkuji za společnost, ale už musím jít,“ odlepil se od zábradlí a svižným krokem se vydal zpátky.

Bolest plná chaosu a chvění
září jako rozpadající se, mizející drahokam.

Ignoroval tlumené nářky, připravil na stříkačku tu nejdelší jehlu, kterou měl a znovu zkontroloval své poznámky.

Subjekt 1: Chlapec, 5 let, 20 kg, 113 cm, chakrový potenciál neznámý.
Subjekt 2: Dívka, 8 let, 26 kg, 129 cm, chakrový potenciál průměrný.
Subjekt 3: Chlapec, 11 let, 37 kg, 147 cm, chakrový potenciál podprůměrný.

Vypočítal si poměry roztoku i na zbylé dvě stříkačky. Pak opatrně vzal tu první a se smrtelně klidnou jistotou přešel ke třem chladným, kovovým stolům, na kterých byly při plném vědomí připoutány první tři subjekty. Zarazil se a chvíli je pozoroval.
Nazí, vyděšení a třesoucí se malí človíčci, kteří si plně neuvědomovali situaci.
Jistě, mohl sáhnout po dospělých jedincích. Ale po těch by se lidé brzy začali shánět, což by časem mohlo přitáhnout nežádoucí pozornost.
Tohle byli sirotci.
Nechtění.
Nemilovaní.
Zavržení.
Chuďátka, neměla na světě své pevné místo…
A tak jim jedno vytvoří.
Při té myšlence jiskra v jeho nitru vesele zablikala.
Orochimaru jemně cvrnkl do stříkačky, aby z jehly vytěsnil zbylý vzduch. Přešel k prvnímu stolu, zkontroloval a znovu utáhl popruhy. Nahmatal poslední žebro, přiložil pod něj dlaň a za malíčkem vyznačil místo vpichu, které pro jistotu ještě několikrát zkontroloval.
Celé týdny proseděl nad knihami o chakrovém systému, které Tsunade nashromáždila, aby byl schopen určit jeho střed a předpovědět veškeré možné reakce a výsledky. Takhle zjistil, že rozvinutý chakrový systém dospělých je pro jeho výzkum nemožný. Teoreticky by kmenové buňky Prvního měly chakrový systém napadnout a vytvořit kompletně nový. A on nedokázal odhadnout, do jaké míry tento proces zatíží organismus.
Když si byl stoprocentně jistý, vzal stříkačku a pomalu ji dítěti zabodl do břicha. Střed chakrového systému ležel v nepříjemné blízkosti životně důležitých orgánů, preciznost byla na místě. Po chvilce ucítil, jak kov jehly narazil na odpor. Počkal, dokud mu rukou neprojela slabá vlna chakry a teprve poté přitlačil. Napíchl chakrový systém a jemně zmáčkl píst.
Zasyčel, když dítě začalo křičet.
Jakmile byla stříkačka prázdná, jehlu znovu s největší opatrností vytáhl a vpich vydezinfikoval. Uvolnil popruhy, aby mohl subjekt obvázat.
Když však zvedl bezvládné tělíčko, zamračil se. Vztekle jej pustil. Do poznámek napsal čas a datum úmrtí.
Postup i výsledek se opakoval i u druhého subjektu. S povzdechem přešel k poslednímu, třetímu subjektu. Jedenáctiletý chlapec na něj třeštil vyděšené oči.
„Tak uvidíme, jestli i tvá existence je na tomto světě zbytečná,“ hlesl Orochimaru poté, co dnes potřetí zmáčkl píst stříkačky.
Pomalu jehlu vytáhl, odložil na stolek a se zájmem chlapce sledoval. Po uplynulé hodině byl subjekt ještě naživu.
Orochimaru se usmál. Byl to první nejistý krok k vítězství.
Však on to jednoho dne dokáže.
Jiskra se rozhořela v mocný plamen.

Je pravá půlnoc a město zmizelo ve světle lamp.

Poznámky: 

No... Snaha byla. V tom telefonu to vypadalo, že je ta poslední část mnohem delší, no nic. Laughing out loud Každopádně jsem zjistila, že se mi celkem špatně leze do Orovi hlavy, a tak to vypadá jak to vypadá. Laughing out loud

Psáno na Shippuuden Ending 27: Akihisa Kondou - Black Night Town

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Pá, 2019-10-18 21:33 | Ninja už: 1325 dní, Příspěvků: 2285 | Autor je: Hlídač Gaiovy želvy

Zvolila si skvelú tému a Oročimarovi si vliezla do hlavy úplne zasvätene Kakashi YES Získala som k nemu zvláštny vzťah po jeho oživení Sasukem a priznám sa, že aj teraz v Borutovi sa na jeho znalosti a schopnosti spolieham Stydím, stydím, stydím! Oro je predstaviteľom línie bádateľov, ktorí rúbali cestu zakázanému a nejako sa neobmedzovali. Však etické kódexy sa formovali až časom a nie vždy sa dodržiavajú, ale filozofickú diskusiu radšej nejdem rozvíjať Ja to nebyl Oročimaru a Danzó sú temné sily, ale prvý zneužíval a mnohé objavil, zatiaľ čo druhý len bezcitne každého využíval. Obaja si vedeli vybrať a odhadnúť ľudí, Oro rafinovane a Danzó násilne. Ich „spolupráca“ vyplynula z podstaty ich chcenia. Sú si v boji nervov rovnocenní. Príťažlivá ponuka: „Vše, po čem vaše srdce touží.“ Oro dobre uvažuje, že Danzóovi ide čisto o osobný záujem. Tie Haširamove bunky sú v Narutovi ako magnet, bohvie, čím sa Kišimoto inšpiroval Puzzled Toto keby som dokázala v iných súvislostiach: „Rozehrát svou vlastní hru a využít Danza ku svému prospěchu.“ A Oro sa môže spokojne hrabať v tajnej knižnici Orochimaru ^.^ Mokuton by sme potrebovali aj my, aby sa nedrancovali naše vzácne lesy. Džiraija sa snažil vždy Oročimarua pochopiť, možno bol aj jeho pilierom, hoci si to nechcel priznať. Neviem si predstaviť, žeby som v sebe zahlušila svedomie: „Jenže pokud chtěl dosáhnout výsledků, musel svědomí roztrhat na kousíčky, rozdupat a pohřbít velmi hluboko do svého nitra. Jedině tak uspěje.“ Whááá Presným opakom je Naruto, pozerám teraz postupne filmy a vo všetkých bojuje proti takým ala Oročimaru. Experimenty na sirotách vo mne vždy vyvolávali zimomriavky, aj ty si tento pocit svojím staccatovým opisom vyvolala xD Nakoniec prežil chlapec s podpriemerným čakrovým potenciálom, ktorý povzbudil nášho túživca na jeho neslávnej ceste Tak teď ti nevím...
Pesničku si napasovala výborne, sama osebe je hodná zamyslenia. Nuž každé tvoje dielko má ideu a vždy ma nabudíš k premýšľaniu. Že píšeš famózne, je nespochybniteľné Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Po, 2019-09-16 18:49 | Ninja už: 4287 dní, Příspěvků: 2303 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Jste se dnes s Nildonem hezky sešli u stejné písničky Laughing out loud Mise uznána podruhé!
Tohle je hodně dobré... Vždycky mě zajímalo, jak se dali Danzou a Orochimaru dohromady, jak moc "uspokojivě" spolupracovali a "vypomáhali" si... Tady Danzou požaduje a Oro chápe, kam to může vést, a tak se z toho pro sebe snaží alespoň něco vytřískat. Nejlepší na tom je, že to dítě, poslední subjekt, může a nemusí být Yamato. Nevíme. A v tom je celá ta zrůdnost - ani netušíme, kolik těch dětí a dalších obětí vůbec bylo...

.Seznam FF, Poslední FF: Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..