Hořký pád do temnot

„Takže,“ těžce si povzdechl. „To je celá pravda,“ řekl bělovlasý ninja své choti. Měl to za sebou. Ze srdce mu spadl velký kámen, který ho tížil už nějaký pátek. Stejně tak pocit viny. Kdyby byl na svém stanovišti, nemuselo se to stát, ale stalo. Kdo však mohl tušit, že v jeho týmu je zrádce? Co spolupracoval s Mlžnou? Cítil se u toho hrozně, celou pravdu ještě nikomu neřekl. Nyní stálo štěstí při Konoze, ale jak je známo, je to vrtkavá měna, žádné nijak citlivé tajemství nepadlo nepříteli do rukou. Pouze kusé informace. Také toho zrádce sám popravil, bez milosti mu podřízl hrdlo jako podsvinčeti. To byla úleva, když vydechl naposledy. Krize byla zažehnána.
Pročež se záhy dozvěděl, že jako jediný přežil. Ten hnusný parchant zabil své kolegy dřív, než se k němu dostal. Sám měl totiž plné ruce práce s nepřátelskou jednotkou, to ho neomlouvá... Bál se, že ho nikdo nepochopí, už kvůli tomu, že Hokage tohle dovolil. Copak by se tomuto mělo předcházet? Už tak si na něj všichni prstem potajmu ukazovali. „Kat“ mu říkali. Svým způsobem měli pravdu, ale kdyby věděli…
Jeho manželka ho chápala až moc dobře. Sama kdysi bývala kunoichi, ale při jednom boji se vážně zranila na pravé noze, když se zkoušela vyhnout nepřítelovu útoku, i přes snahu nejlepšího ninja léčitele, což už byla Tsunade považována, zůstala na tuto nohu kulhat, a tím byla její kariéra u konce. To jí však nebránilo plnit domácí povinnosti.
Bělovlasý ninja to nebral vůbec jako hendikep, byl ze srdce rád, že se nemusí bát o svou lásku.
„Ty mi nic vyčítat nebudeš?“ divil se více než překvapeně. Čekal meteor nadávek, či napomenutí, ale tohle tedy ne.
„Ne, proč bych ti měla cokoliv vyčítat? Já nejsem tvůj soudce. Jsem tvoje manželka, pokud sis ještě nevšiml, Hatake Sakumo!“ promluvila rázně Koyuki. Byl to sotva měsíc, co se vzali.
„Já si tě snad ani nezasloužím.“ Vzal její ruce do svých a něžně je políbil. V očích skoro slzy vděčnosti. Až teprve nyní zaznamenal tento úkaz.
„Jdi ty, tohle ti řekne každá milující žena, co kdysi byla kunoichi. Až moc dobře znám zvraty na misích.“ Koyuki se lehce zarděla a narážela tím na své vlastní rány.
„Miluju tě,“ sdělil jí prostě své city.
„Já vím.“ Políbila svého muže na čelo. „Já taky,“ usmála se na něj. Pak se zvedla od stolu, kde už nejméně dvě hodiny seděli. Šla se věnovat svým povinnostem. Ovšem než Sakumo odešel na trénink. Ještě za ním zvolala. „Řekni to i Hokagemu. Uvidíš, že nebudu sama.“
A tak se také stalo. Po skoro dvou měsících se Nidaime dozvěděl pravdu. Pravdu o té nešťastné misi, kde spousta životů byla zmařena a proč se zachoval tak, jak se zachoval…

Jenže klid netrval věčně. I přes jeho vysvětlení se té nálepky: „Kat“ už nezbavil. Do toho mu šťastná Koyuki oznámila své těhotenství.
„To je taková radostná novinka!“ pevně ji objal a zlíbal. Stíhal se dokonce u toho křenit jako puberťák.
„Počkej, musíš být na mě jemný, ne hrubý,“ oponovala se smíchem.
Po dalších třech měsících začal dostávat lehčí mise, aby se znovu „hodil do tempa“, jak s oblibou nový Sandaime říkal. Hnací pohon pro něj byla ona otcovská novinka. Mise pro něj byly hračkou.
Mezitím co měl nařízeno plnit lehčí mise, se situace v Konoze razantně změnila. Nidaime se obětoval pro dobro ostatních a jako svého nástupce zvolil senseie Legendárních Sanninů. Celá Konoha si tajně oddechla, Danza jako vůdce nikdo nechtěl. Měl moc radikální názory…
S novou funkcí zdědil Sarutobi Hiruzen i spoustu tajemství. Proto dával i tak zkušenému shinobimu s vlastní přezdívkou takové banality typu D a C, sem tam B, kde nehrozilo takové nebezpečí. Aby měl čas se z toho vypracovat. Což se také úspěšně podařilo.
Až do té osudné mise. Byla to po čtyřech měsících první velká mise typu B. Hatake měl být velitel. Standardní výzvědy. Plus Koyuki měla co nevidět porodit…
Zbrusu nové tajné jednotky, pojmenované ANBU, zjistili podivné zvěsti, že se nepřítel dává do pohybu směrem ke Konoze. Zase v tom hrál roli proradný zrádce. Nikdy nebyl dopaden. Tragédie z minulosti se mohla opakovat, tentokrát s jiným scénářem a následky. Bylo na Hatakem a týmu, aby celou situaci prošetřil. Nic moc složitého, na první pohled. Jenže se celou dobu jednalo o léčku.
Past na Hatakeho.
Krutá pomsta za zabití jednoho z NICH!
Nikdo to netušil.
Šli jako ovce na porážku.
Past sklapla dokonale.
Cesta na místo určení proběhla podezřele v klidu, nebyli sledováni. Nikde žádná obvyklá léčka, prostě nic. To si také měli myslet. Upokojit nepřítele a zaútočit, když to budou nejméně čekat. Zdařilo se. Byla noc, Mlžní ninjové vyběhli ze svých úkrytů, vyvolali pěkný zmatek, popadli dva rukojmí a zase zmizeli. Ani „Bílý Tesák“ nic nezmohl. Nechtěl zbytečně zranit své kolegy přes tu kouřovou mlhu. Než se mohl vzpamatovat, bylo po všem. První chyba, které se dopustil.
„Co budeme dělat?“ ptala se, mezi kašláním, bezradně členka jeho týmu.
„Pro splnění mise nás musí být čtyři. Nejdříve zachráníme své přátelé a pak dokončíme misi,“ těžké rozhodnutí na základě strachu o kamarády. Splnění mise muselo jít na chvíli stranou. Tohle bylo to nejosudovější rozhodnutí, co kdy v životě udělal. Nemohl vědět, že na tohle nepřátelé spoléhají. Spoléhali na konožskou slabost pomáhat někomu v nouzi. Vydali se tedy okamžitě na cestu, vzali si jen to nejnutnější vybavení.
Tímto činem se zapsal jako „Ten Zrádce“. Už nebyl jen „Kat“ nebo „Bílý Tesák“. Stal se vyvrhelem. Sice zachránil oba své podřízené, ale za jakou cenu? Misi už splnit nemohli. Ukázalo se, že nepřátel bylo víc, než si původně Hatake myslel. Z odhadovaných pěti se počet vyšplhal na dvacet skvěle vycvičených ninjů s pořádným arzenálem zbraní. I on měl co dělat, aby je dostal do posledního. Všichni byli v tak zuboženém stavu, potřebovali nutně ošetřit a jako naschvál neměli u sebe kvalifikovaného léčitele. Museli se vrátit. Vše hrálo do karet Mlžným útočníkům.
Nevraceli se jako hrdinové, nýbrž jen jako stíny ninjů. Následky tohoto jednání na sebe nenechaly dlouho čekat. Útok nepřátel přišel den poté, co se vrátili. Ztráty byly děsivé. Jen díky včasnému zásahu Sarutobiho a dvou Sanninů se nejhorší scénář nekonal. Konoha naštěstí stála celá, jen její vojenská síla prořídla. Sandaime pak vyhlásil Mlžnou za nepřátelskou vesnici. O útoku byl informován i daimyou. Zbytek vesnice si přál Hatakeho hlavu. Vždyť to byla jeho vina! Konoha volala po spravedlnosti. Opět celou situaci vyřešil Sandaime. Uvěznil Hatakeho jen na oko. Došel názoru, že už byl dostatečně potrestán.
Tato mise měla ještě další smutnou dohru. Během následujícího roku všichni tři z týmu Hatake zemřeli na válečném poli. Chtěli se jednoduše pomstít. Nebylo jim přáno…

Pro Sakuma nastalo pravé peklo. Ba, co hůře. Přes velkou radost z otcovství kalil tuto událost závoj smutku. Milovaná Koyuki při porodu chlapečka zemřela. Vyskytly se nečekané komplikace. Takže se Sakumo stal přes noc vdovcem a zároveň otcem. První dny se nemohl na Kakashiho ani podívat. Dával mu za vinu smrt Koyuki. Jenže s ním promluvila Tsunade, že by dala kdovíco, aby se stala matkou. Dokonce ho navštívil i Jiraiya se slovy útěchy.
Bylo toho na něj zkrátka moc. Smrt manželky a dalších x-nevinných, zemřeli proč vlastně? Protože nesplnil misi, protože se mu narodil syn. Upadal do takových depresí, že mu Tsunade musela napsat ty nejsilnější antidepresiva. Už to nezvládal. Sotva se zvládl postarat sám o sebe, natož o novorozence… v tyto těžké měsíce mu hodně pomáhal mladý Namikaze. Seznámili se spolu díky Jiraiyovi. Byl to on, kdo navrhl Minatovi, zda-li by nechtěl pomoci Sakumovi. Souhlasil.

Ať se snažil sebevíc, nešlo to. Kdykoli šel nakoupit i s dítětem, ukazovali si na něj. Párkrát to skončilo fyzickým napadením. Nebránil se, neměl důvod, spíše byl rád i za fyzickou bolest, odvádělo to pozornost od té psychické. Jen pokaždé žádal, aby dali pozor na to nevinné miminko.
„On je to jediné, co mi po ženě zůstalo,“ zdůvodňoval se slzami v očích. Nikdo mu nepodal pomocnou ruku, nikdo se ho nezastal, nikdo ho nepolitoval, nikdo s ním neměl soucit a pochopení. Byl to přece „Ten Zrádce“. Tolik mu Koyuki chyběla, došlo to tak daleko, že uvažoval o seppuce. Ovšem stačilo, aby Kakashi zaplakal a ony myšlenky zmizely, ne na moc dlouho.
Pak si ho Hokage pozval k sobě.
„Už zase?“ peskoval ho. Sarutobi měl sice pochopení, ale i on nezapomínal.
„Nic se nestalo, vážně. Jen jsem ve sprše uklouzl po mýdle. Malý Kakashi začal plakat, já, abych se k němu, co nejrychleji dostal, upustil jsem v tom spěchu mýdlo a tohle je výsledek.“ Nechtěl na nikoho ukazovat prstem, už tak to měl těžký. Jedině péče o Kakashiho, občasné Minatovy návštěvy a Tsunadiny prášky ho držely při životě. Kdykoli cítil, že prášky přestávají účinkovat, hned si vzal další dva.
„Budu ti věřit, ale pokud se tohle bude opakovat, budu nuc-,“ Sakumo ho nevybíravě přerušil.
„Je mi to zcela jasné.“ A bylo to, už se to neopakovalo. Aspoň si to měl Sandaime myslet.

Na chvíli se zdálo, že by se to mohlo obrátit dobrým směrem, chyba lávky. Jak začal Kakashi růst – bylo mu už pět – tak přestávaly Tsunadiny léky zabírat. Silnější na trhu neexistovaly. Místo čtyř denně, dva ráno, dva večer, si jich bral klidně i deset naráz. S dávkováním rostlo u něj i přesvědčení o seppuce jako o jediném správném řešení.
Což se také stalo. Už nemohl dál. Stíny minulosti ho stíhaly každý den, každou noc, čím dál víc se prohlubovaly, rostly a sílily. Křičely na něj samá obvinění, samé bolestivé věci, ponoukaly ho k seppuce. Došlo to až tak daleko, že zanedbával svého syna. Skoro nespal. Šílel z toho. Snažil se je zahnat. Nebylo před nimi úniku. Dnes už nevzdoroval. Dnes jim rád vyhověl. Dnes jim podlehl. Těm vábivým slovům. „Pojď za námi, tady není žádná bolest.“
S nožem vraženým do břicha, lehkým úsměvem na tváři, s dopisem vedle těla a s kaluží krve ho takto našel Kakashi, když se vracel z Akademie.
„Otče! Proboha!“ I přesto, co otec udělal, ho měl vážně rád. Nedával to sice vůbec najevo, ale hrozně se bál toho, že to takhle dopadne. Na svůj věk byl Kakashi nesmírně vyspělý. Senseiové mu pořád předpovídají velkou budoucnost. Na to docela kašlal. Šlo mu jen o přísné plnění všech pokynů, zásad a hlavně pravidel. Od svých čtyř let začal nosit masku, aby nebyl tak snadno k poznání, ale jeho vlasy ho pokaždé odhalily. Proto také zavolal kompetentnější osoby…
Dopis nečetl, nebylo tam nic, co by už nevěděl… nebo si sám domyslel.
Smutné na tom je, jak neslavně skončil život známého ninji, doslova v zapomnění. Jen jedno tady po sobě zanechal. Syna, který bude chorobně lpět na zákonech. Přesně na těch, kterými se jeho otec neřídil…